Michal Matzenauer

* 1947

  • „21. srpna jsem přijel sem do Prahy. Vykašlal jsem se na práci a odjel jsem do Prahy, takže jsem celou okupaci prožil tady. Na Václavském náměstí, u Rozhlasu, na Národní třídě, Na Příkopech, u Muzea – všude jsem byl. Tadytu hrůzu jsem prožíval intenzivně. Šel jsem do práce a nade mnou lítala letadla. Ta obrovská, co převážela tanky. Nevím, kam jsem šel první. Pamatuju se, že jsme byli u toho Rozhlasu, když to tam bouchlo. Přímo u toho auta jsem byl. Pamatuju si, jak ti kluci vylezli na to auto a začali tam blbnout a zapálili ho. Ten ruský důstojník vyskočil ven a začal volat: ‚Neblázněte, tam jsou náboje, to vyletí!‘ Oni se všichni začali smát. Chechtali se a on byl zoufalý, to bylo hrozné. Teď ten náboj bouchnul. Vedle mě stál kluk a tomu ta hilzna vletěla do břicha. V ten moment začali střílet. My jsme utíkali dolů, ale ten kluk tam zůstal ležet. Vím, že jsem se schoval do nějakých dveří, byla tam tiskárna. Ale my jsme k němu nemohli. Začala tam křížová palba svrchu dolů. V Italské ulici taky stříleli. Takže se k němu vůbec nedalo jít. A on tam ležel a měl to roztržené břicho. Anebo jestli to byl střelený kluk? Já nevím, tam už byl moc velký zmatek. Čekali jsme tam, potom přijela sanitka, takže přestala střelba, ale stejně ho myslím nezachránili – to už nešlo.“

  • „Nějaký čas jsem byl doma, moje žena byla evangelická farářka. Takže jsme si žili v Horních Počernicích, kde nás už začali sledovat policajti. V roce 1975 už tam občas stávalo auto. Protože v té době k nám jezdilo spousta lidí. Sjížděli se tam jak evangelíci, tak katolíci. Třeba otec Bonaventura, ale jezdili k nám i ostatní profesoři – evangeličtí i katoličtí. Milan Balabán a další. Dělali jsme tam nějaké Pašijové hry – Vráťa Brabenec napsal Pašije, a to se tam hrálo. To tam už tehdy byl Vašek Havel. To už začalo těm policajtům vadit. Pamatuju si, jak jsme četli Hobita, když ho vydali. Ten jeho začátek, jak všichni přijdou k tomu hobitovi na návštěvu, to bylo, jak když k nám přijeli Plastici – stejné. Taky udělali všude čurbes. To bylo v roce 1975–76. Všichni jsme se už znali. Já jsem je znal z Prahy a moje žena taky. Vráťa Brabenec, Sváťa Karásek... Říkal jsem, že to je všechno jedna naše svoloč, že to je dobrý.“

  • „Mám svoje zásady. Jednou jsme takhle seděli s Vaškem Havlem – to bylo tak v osmdesátém třetím nebo tak nějak. Byl zrovna venku, Jirka Němec odjížděl do zahraničí. Já jsem mu říkal: ‚Já s vámi půjdu do té doby, dokud tady budou komunisti. Potom chci být doma, pracovat, dělat si svoje věci. Už nechci být angažovaný.‘ Je potřeba vždycky bojovat proti zlu, ať je to nacismus, nebo komunismus. To je povinností každého člověka, který má nějaký charakter a nějaké myšlení.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.04.2015

    (audio)
    duration: 01:54:15
  • 2

    Praha, 16.04.2015

    (audio)
    duration: 01:14:11
Full recordings are available only for logged users.

Zavřeli hranice a měl jsem po prdeli

Michal Matzenauer.jpg (historic)
Michal Matzenauer
photo: VONS.cz

Michal Matzenauer se narodil 20. listopadu 1947 v Praze. Jeho otec pracoval ve Vsetíně v pivovaru u rodiny Thonetů, která měla továrnu na ohýbaný nábytek. Zde strávil celé dětství a už odmala rád kreslil a psal. V deváté třídě se však zamiloval do chemie, a rozhodl se proto pro studium chemické průmyslovky ve Zlíně. Již v té době měl svůj ateliér, chodil na přednášky z teologie a filozofie k místnímu faráři a vedl s přáteli debaty o umění. Během dospívání se mu hlavní vášní stala poezie, na střední škole se podílel na vzniku studentského literárního časopisu. Po maturitě získal přes známého modrou knížku, a nemusel tak nastoupit na vojnu. Místo toho začal pracovat v chemičce v Kralupech nad Vltavou. V roce 1968 se stal očitým svědkem okupace centra Prahy vojsky Varšavské smlouvy. V následujícím roce měl v plánu odejít studovat na Oxfordskou univerzitu. S kamarádem už vyrazili stopem na cestu, kde jej však zastihla zpráva o tom, že umírá jeho maminka. Po jeho návratu do Československa komunisté zavřeli hranice. Vystřídal řadu zaměstnání, než zakotvil jako hydrogeolog v maringotce, se kterou patnáct let projížděl celou zemi a kde psal básně a kreslil. V sedmdesátých letech se oženil s evangelickou farářkou a začal se stýkat s disidenty. V roce 1977 podepsal Chartu, byl sledován a vyslýchán. Jeho žena se nakonec rozhodla emigrovat, on zůstal v Československu. Po sametové revoluci bylo konečně doceněno jeho dílo, dosud měl několik desítek samostatných výstav. V současnosti dokončuje dvě básnické sbírky.