The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Matoušek (* 1956)

• narodil se 29. března 1956 v Benešově u Prahy

• vyučil se leteckým mechanikem v učilišti ve Kbelích a později maturoval na večerním gymnáziu v Libni

• před sametovou revolucí vystřídal různá dělnická zaměstnání

• v roce 1988 stál u vzniku Demokratické iniciativy

• po roce 1989 pracoval pro Lesy hl. m. Prahy jako vedoucí střediska Prokopského údolí

• současně se stal v roce 1993 zakladatelem Společnosti pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, kde je činný dosud

• v roce 1995 se v rámci Demokratické iniciativy podílel na přípravě dokumentu Smíření, týkajícího se odsunu sudetských Němců

Josef Matoušek celý život zastává názor, že politika je věc veřejná, on je součástí veřejnosti, a tak nemůže být pasivní. Tímto pravidlem se řídil v době normalizace a řídí se jím neustále. Nikdy nesdílel názory většiny, ať již stála na jakékoliv straně politického spektra. Hledal svoji cestu a našel ji v hájení demokratických principů, morálky a od sametové revoluce i v ochraně životního prostředí, ke které nasměřoval mnoho dalších lidí.  

Nabídku do strany jsem nikdy nedostal

Josef Matoušek se narodil 29. března 1956 v Benešově u Prahy. Jeho otec byl vojákem z povolání a celá rodina se čtyřmi syny se často stěhovala. Josef byl z chlapců nejmladší a tolik se ho to již nedotklo; většinu dětství prožil v pražských Stodůlkách. Matka Olga, rozená Vestková, byla v domácnosti. Pocházela z Ruska, za války byla nuceně nasazena v Německu a při návratu zůstala v Čechách. Do stalinského Ruska se bála vrátit. Babička z matčiny strany později rodinu navštěvovala, byla vzdělaná a měla ráda literaturu. Dědeček zmizel při stalinských čistkách, nikdy se o jeho osudu nic nedozvěděli.

O politice rodiče před dětmi nemluvili a rodinní příslušníci se pohybovali na různých stranách politického spektra. O otci pamětník říká: „Byl komunista, asi se tak narodil. Vystudoval vojenskou akademii a posléze Vysokou válečnou školu v Moskvě. Jednou po roce šedesát osm prohlásil, že je jediný absolvent vysoké moskevské vojenské školy, který nebyl zavřený nebo neskončil jako generál. Věřil straně, bojoval za stranu, přesvědčoval nás o správnosti ideologie. V rodině se to vždy dělilo na bolševiky a antibolševiky a já jsem spadnul do té strany, která byla antikomunistická.“ Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožíval otec jako zradu, což vedlo k tomu, že byl z armády vyloučen. „Otec mi tenkrát řekl, že okupaci považuje za nejsprostější zradu v dějinách českého národa, protože nás zradili ti, kterým jsme důvěřovali,“ vzpomíná Josef Matoušek. Otec potom pracoval v Obraně lidu. 

Na dětství vzpomíná ale Josef Matoušek jako na idylické období: „Krása, nádhera, zahrada, pejsek, výlety do přírody.“ Ve Stodůlkách se tehdy žilo spíše jako na venkově, a tak se již v té době začal formovat jeho blízký vztah k přírodě. Otec mu navíc často vyprávěl příběhy o zvířatech a Josef sám hodně četl knihy na toto téma. Dobré znalosti mu dala i základní škola, kde působili učitelé ze zrušeného gymnázia. Po základní škole se vyučil leteckým mechanikem ve Kbelích, ale této profesi se nikdy nevěnoval. Na konci sedmdesátých let absolvoval vojenskou službu ve Vyškově a v Českých Budějovicích. Zde ho provázela řada kázeňských problémů: „Všichni dostali na vojně nabídku na vstup do strany, jen já ji nikdy nedostal. Asi mě měli prokouknutého.“ Po vojně se přihlásil k večernímu studiu gymnázia, ale i po maturitě zůstal v dělnických profesích. Dělal topiče, vrátného, pracoval na stavbách nebo na dráze: „Vybral jsem si to sám, byl jsem spokojený i na stavbách s dělníky.“ 

Říkal jsem si, že na demonstrace je potřeba chodit

Pohyboval se mezi lidmi, kteří byli stejně politicky orientovaní jako on. Uvažoval i o podpisu Charty 77: „Chartu jsem chtěl podepsat, ale chartisté mi to nedovolili. Ti, co jsem znal, říkali, že to nemůže podepsat každý, že mají výběr, ale nakonec jsem byl rád.“ Na otázku, o koho konkrétně šlo, vzpomíná na Jiřího Kostúra a Jana Kohouta: „Rozuměl jsem si s nimi, ale nepřinesli mi to k podpisu a já jsem na ně nenaléhal.“ Tak jako mnozí odpůrci tehdejšího režimu, i Josef Matoušek přemýšlel o emigraci: „O emigraci jsem uvažoval hodně často, ale vždycky jsem tady měl hodně lidí, které jsem měl rád a které jsem nechtěl opustit. Emigraci mi vzala myšlenka, že bych se nemohl vrátit.“

Josef Matoušek také vzpomíná, jak koncem osmdesátých let chodil na demonstrace: „Poměrně často jsem chodil na Palachovy týdny a demonstrace, protože jsem si říkal, že je potřeba tam chodit, je potřeba to podpořit, i když jsem třeba se vším nesouhlasil, co demonstranti požadovali, nebo se způsobem, jakým to požadovali. Pamatuji si, že vždycky, když tam přišli demonstranti a policajti a rozháněli nás, tak já jsem si sáhl do kapsy, vytáhl jakýkoliv papír nebo legitimaci, třeba tramvajenku, a šel jsem v klidu proti policajtům a ukazoval jsem jim tu tramvajenku. Policajti mě minuli a zmlátili ty ostatní. Když už jsem nemohl utéci, tak jsem zvolil tuhle taktiku.“ Podle kamarádů byl i sledován Státní bezpečností, ale bezprostřední zkušenost s ní neměl. 

Demokratická iniciativa byla moje krevní skupina

Zásadní význam pro jeho směřování měla výzva o vzniku Demokratické iniciativy, kterou slyšel v zahraničním vysílání. Následně se vypravil na adresu, která byla zveřejněna a kde ho přijal jeden ze zakladatelů, Karel Štindl: „Mluvili jsme spolu chvíli a padli jsme si do noty. Pak byla pravidelná setkání, schůze, kde jsme sestavovali program. Brzy nato přišla sametová revoluce. V tom chaosu nás už nestačili ani pozavírat, protože už bylo pozdě.“ Demokratická iniciativa vznikla v roce 1987 jako skupina, která se chce ucházet o politickou moc v rámci volebního zákona, ale mimo Národní frontu: „Říkal jsem si, že to je přesně moje krevní skupina. Že nechci štěkat za plotem, ale chci se ucházet o přízeň voličů v řádných volbách.“

Na demonstraci 17. listopadu vzpomíná jako na okamžiky, kdy měl klid v duši, protože byl rád, že se konečně něco děje. Byl jenom na Vyšehradě, měl v té době náročnou práci na dráze a chtěl být včas doma. Změna režimu ho nepřekvapila: „Se změnou režimu jsme počítali jako s naprostou jistotou. A dokonce nás zklamala, protože jsme očekávali, že nástup sil, které chtějí demokracii, bude ostřejší, silnější, důraznější a vytrvalejší.“

Demokratické iniciativě transformované na Liberálně demokratickou stranu se nepodařilo po sametové revoluci uspět a brzy zanikla. Přesto její aktivity pamětník vnímá jako důležité: „Dělali jsme hodně vzdělávacích seminářů, diskuse, všeobecné osvětové záležitosti. Účastnili jsme se voleb, i když jsme nezabodovali. V komunálních volbách byl sem tam nějaký mandát. Ale bylo důležité, že ještě před volbami byli někteří členové kooptovaní do Federálního shromáždění a do Národního shromáždění, kde se podařilo prosadit některé demokratizační prvky do československých zákonů. Snažili jsme se udržet republiku, navrhovali jsme zemské zřízení, to znamená, že by byly tři země – Čechy, Morava a Slovensko – a tím by odpadnul dualismus Čechy a Slovensko.“ 

Příroda a její ochrana mě zajímaly od dětství

V devadesátých letech patřil Josef Matoušek k těm, kteří stáli za přípravou dokumentu Smíření. „Udělali jsme schůzi a domluvili se, že nebudeme mluvit o násilném odsunu Němců, ale o vyhnání. Poprvé od vstupu do politiky jsme měli obavy, že nás český národ ukamenuje. Upozornili jsme na to, že holubičí čistý český národ se dopustil bezpráví na svých sousedech.“ Iniciativa se podle očekávání nesetkala s ohlasem: „Občas se k tomu vyjádřili někteří novináři. Politici kromě Havla ne. Havel k tomu měl projev, kde řekl, že to vyhnání bylo. Byly i osobní invektivy, někteří byli slovně napadáni, někteří přišli o oblibu, ale nějaké velké křivdy se nám neděly.“

Po rozpadu strany patřil Josef Matoušek k těm, kteří se pokusili o založení strany nové, ale nepodařilo se sehnat potřebných tisíc podpisů. Bývalí členové byli v té době již rozděleni a mnozí vstoupili do existujících stran, hlavně do ODS. Sám pamětník pak byl dvakrát zvolený v komunálních volbách. Snažil se tehdy prosadit projekt začleňující děti přicházející z dětských domovů, což se mu však nepodařilo. V zaměstnání pokračoval v práci na dráze, kde získal byt na sídlišti Barrandov, kam se s rodinou nastěhoval.  Již tehdy se zajímal o přírodní park Prokopské údolí: „Příroda a její ochrana mě zajímaly od dětství, k tomu mě vedl otec.“ Tento zájem ho dovedl až k založení Společnosti pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí a následně k práci pro Lesy hl. města Prahy, kde měl celé Prokopské údolí na starosti. Společnost existuje dodnes: „Fungujeme, pracujeme, za tu dobu jsme měli tisíce brigádníků, kteří nám zdarma pomáhají. Využíváme firemní dobrovolnictví a kromě toho chodí pomáhat i naši členové a přátelé. Je tam opravdu cítit závazek a lidem není Prokopské údolí lhostejné a zajímá je, co se tam děje.“