Jiří Matoušek

* 1961

  • „Dvě ženy vypověděly, což bylo velmi pozoruhodné, když se po Liberci rozkřiklo, že je Renda mrtev a že měl zemřít v neděli, tak se nezávisle na sobě přihlásily dvě ženy, co se s ním znaly. Jedna tvrdila, že se s ním setkala dva dny po jeho údajné smrti před Komerční bankou a že spolu hovořili. Bohužel neexistovalo takové množství kamer, ale ona přímo v bance prováděla nějaký úkon svědectví. Toto svědectví poskytla, dejme tomu, týden po bratrově údajné smrti. Řekla, že datum nemůže souhlasit a že se s ním viděla dva dny po jeho údajné smrti a že nemohl zemřít v neděli. Do toho se přihlásila další dáma, a dokonce prohlásila, že s ním mluvila ve čtvrtek v předvečer. Že u ní zvonil v době, kdy měl být už čtyři dny mrtev. Že u ní ve čtvrtek zvonil, že byl pod vlivem alkoholu a že s ním byl neznámý muž, kterého Renda odháněl.“

  • „Když tam byl na Borech člověk, který nestíhal, tak měli vězni kolektivní normy a tresty, a když se nesplnily normy, tak se jim krátil příděl jídla, už tak dost hnusného. Byl vytvářen tlak na vězně, aby oni donutili toho nováčka, který nebyl tak zručný, aby normy plnil. Když jsem přijel na první návštěvu za ním na Bory, nikdy jsem neviděl tak zničené ruce, jako měl Renda od těch šatonů, od těch sklíček. Renda měl opravdu snad centimetrové rýhy, popraskaniny na dlaních, zanícené ruce měl dvojnásobné, nateklé jak boxer. Pak jsem se ho ptal a říkal, že to měl z výroby těch šatonů.“

  • „Když jsem líčil svým kamarádům, co se u těch soudů děje, nevěřili mi. Říkali: ‚Hele, nejsou padesátá léta. To není přece možné. Ty si vymýšlíš.‘ Já řekl: ‚Hele, tak když mi nevěříte a máte odvahu, tak pojeďte někdo někdy se mnou.‘ Byla odvolání a přerušení soudů. Tak se mnou jeli na dva až tři soudy a dodneška jsou svědky toho, co paní doktorka Rosenbergová u soudu předváděla. Začalo to tím, že Rendu, který byl jednoznačně politický vězeň, vodili k soudu spoutaného na medvěda, na nohou a rukou řetízkem propojeným k opasku. To bylo ale to nejmenší. Daleko horší ale bylo to, jak paní doktorka Rosenbergová soud vedla. Ať se zeptala na cokoliv a Renda odpověděl cokoliv, tak nadiktovala zapisovatelce do stroje úplně jiný význam vět. Jemu se to nelíbilo, ozval se a ona reagovala velmi podrážděně: ‚Já to musím nějak zformulovat, ty vaše odpovědi tam takhle nejdou dát‘, a tak dále.“

  • „Renda jezdil léta s tramvají jako tramvaják a v podstatě zase se ukazovalo, že byl naprosto… já bych to nikdy, vy byste to asi taky neudělali, a málokdo. On přesto, že věděl, co to znamená, tak specielně, když jsem zmiňoval toho Karla Kryla, tak v tramvajích bylo takové velmi špatné ozvučení, dneska taky slyšíte, to je ta a ta zastávka. A vypověděl o tom jeho průvodčí, nynější majitel automobilovýho muzea v Liberci pan Bumba, kterej mu dělal průvodčího, tak mi to asi před dvouma rokama napsal. Že Renda si jako řidič přinesl do tý tramvaje svůj kazetovej magnetofon a připojil ho na ten systém, na ten audiosystém v tý tramvaji. A na trati mezi Jabloncem a Libercem těm lidem tam do toho pouštěl Karla Kryla. A teď to bylo prostě… a teď už jako protestsongy toho Kryla, kterej zpíval proti tý ruský okupaci a tak dále. A teď třetina lidí se tak bála, že radši vystoupili, třetina lidí byli zhnusený, co se to tam pouští za protistátní živel, a třetina lidí byla nadšená. A ten Bumba říkal: ‚Rendo, vždyť tě za…‘ – ‚A proč? Vždyť já pouštím... vždyť je to pěkná muzika.‘ Ale samozřejmě věděl, co pouští. Úplně žasnu, že se tenkrát nic nestalo, nebo aspoň já o tom nic nevím.“

  • „Že Renda měl asi dva nebo tři těžce zhmožděný nehty a já jsem říkal, jako malej kluk jsem říkal: ‚Brácha, co to máš s těma nehtama?‘ A samozřejmě on tam v tý místnosti s náma byl ten dozorce, tak brácha se jen tak usmál a říkal: ‚To jsem si přibouchl ruce do dveří.‘ A já teda, malý dítě, ale asi jsem byl bystrej, jsem říkal: ‚A vy si v kriminále za sebou zavíráte sami dveře? Tam máte kliku zevnitř, že sis je přibouchl?‘ A on se jenom usmál a říká: ‚No, neštuduj.‘ Až pozdějc, když ho teda pustili, tak jsem zjistil, že, což zní téměř neuvěřitelně, že sadistické bachařky si ho tam vzaly někde, přivázaly ho na židli, stříkaly mu slznej plyn do očí, prostě to byly asi nějaký postižený ženský z chlapů, a tam mu mimo jiný ty prsty do dveří přiskříply ony.“

  • „Pak tam teda ještě byli taky jednou hosti takoví… Seděli v lavici za náma, měli takový typický oblečení tenkrát pro ty estébáky, mladý, kozinkový bundičky, takový taštičky měli. A když tam ta paní soudkyně to, co budu říkat za chvíli, s ním prováděla, tak se třeba naklonili mezi mě a mámu. Ta moje máma byla hrozný tintítko, nervově byla úplně špatná. A teď se takhle naklonili mezi nás a říkali: ‚To je svině bolševická, co? Ta mu dává, ta ho dusí. To je kurva. Co tomu říkáte?‘ A moje máma si myslela, že to jsou nějaký naši přívrženci, tak už se tak nadechovala. A já jsem říkal: ‚Mami, to nejsou žádný fandové. To jsou estébáci. Ty si tady otevřeš zobák nebo já a jsme v tom s ním.‘ Já jsem říkal: ‚Mlč!‘ Ale oni s gustem fakt: ‚To je komunistická svině, co? Ta mu dává.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Kořenov, 11.04.2017

    (audio)
    duration: 01:56:59
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec, 27.07.2020

    (audio)
    duration: 02:16:45
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Mámu za bratrem do basy nebral. Nechtěl, aby trpěla

Jiří Matoušek s dětmi svého bratra na přelomu 70. a 80. let 20. století
Jiří Matoušek s dětmi svého bratra na přelomu 70. a 80. let 20. století
photo: archiv Jiřího Matouška

Jiří Matoušek se narodil 20. dubna 1961 v Ústí nad Labem a velká část jeho života je spjata s jeho nevlastním starším bratrem Reném Matouškem. Ten se v roce 1969 pokusil o emigraci, za což strávil tři čtvrtě roku ve vězení. Později byl zavřený za poškozování zájmů republiky v zahraničí, za rozšiřování letáků na podporu polské Solidarity. Dne 17. listopadu 1989 čelil u soudu obžalobě kvůli šíření petice Několik vět. Soudce Černý překvapivě tehdy vynesl osvobozující verdikt. Pamětník svého bratra ve vězení navštěvoval a snažil se ho všemožně podporovat, například tím, že mu sháněl advokáta nebo finančně pomáhal jeho rodině. Sám měl problémy se získáním zaměstnání a přes příslib kariérního postupu odmítl vstoupit do ROH. V lednu 1989 podepsal Chartu 77 a stýkal se s pražskými disidenty. Účastnil se demonstrace 17. listopadu 1989. Několik měsíců působil v Občanském fóru v podniku Textil, oděvy Praha. V roce 2020 žil v Praze.