The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Matouš (* 1950)

• narodil se 13. června 1950 v Českých Budějovicích

• nese odkaz svého dědečka Karla Matouše I., významného podnikatele, konstruktéra a vynálezce

• v únoru 1948 rodina přišla o celý podnik, který byl komunistickým režimem znárodněn

• po okupaci Československa v roce 1970 se s rodinou rozhodl pro riskantní útěk přes Jugoslávii

• útěk se podařil díky odvážnému falšování dokladů a pomoci přátel

• v Německu získal politický azyl

• po návratu do Českých Budějovic navázal na rodinnou tradici a úspěšně vybudoval vlastní podnik

Karel Matouš se narodil v Českých Budějovicích 13. června roku 1950 jako první syn Karla Matouše staršího a Dagmar Matoušové, rozené Blažkové. V rodové linii nese označení Karel III., čímž navazuje na tradici svého dědečka Karla Matouše I., který se pro pamětníka stal vzorem a formoval jeho životní cestu. Příběh rodu Matoušových je kronikou odvahy, vynalézavosti a touhy po svobodě. Od dědečka Karla Matouše I., podnikatele, konstruktéra a vynálezce prvního československého přenosného psacího stroje Original Matouš, který po roce 1948 přišel o vše, přes otce Karla Matouše II., který se s rodinou po okupaci v roce 1968 rozhodl pro riskantní útěk přes Jugoslávii, po pamětníka Karla Matouše III., kterému se díky odvážnému falšování dokladů útěk také podařil. Karel Matouš III. v Německu našel nový domov, vystudoval vysokou školu, hrál hokej za klub ERC Ingolstadt a pracoval ve vývoji automobilky Audi. Po revoluci se vrátil do rodných Českých Budějovic, kde znovu navázal na rodinnou tradici a vybudoval úspěšný podnik. Jeho životní příběh je svědectvím o odvaze čelit nesvobodě i o síle rodinného odkazu. Příběh svůj a své rodiny vypráví Karel Matouš III.

Original Matouš

Dědeček pamětníka Karel Matouš I. byl významným podnikatelem a konstruktérem své doby. Pocházel ze sedmi dětí, ale jeho dětství brzy poznamenala tragédie, když v osmi letech přišel o otce. Od té chvíle musela početná rodina hledat způsob, jak se uživit a obstát v nelehkých časech. Ve 13 letech odešel do učení v oboru strojírenství v továrně Julius Škrlandt. Následně se pracovně dostal do Německa, kde se poprvé setkal s výrobou psacích strojů. Během první světové války sloužil Karel Matouš I. na frontách v Maďarsku, Srbsku a Itálii. V roce 1916 byl z bojů propuštěn poté, co onemocněl tyfem. Po uzdravení vystřídal několik zaměstnání, v nichž získal cenné zkušenosti. Nakonec se v roce 1918 vrátil do Českých Budějovic, kde začal bez jakýchkoliv finančních prostředků a jistot budovat svou vlastní živnost. 

Zpočátku se věnoval opravám výbušných motorů, brzy se však začal naplno věnovat psacím strojům. Jeho dovednosti a podnikavost ho dovedly k průlomu a v roce 1936 si díky svému úsilí mohl nechat zapsat patent na první československý přenosný psací stroj s názvem Original Matouš. Společnost vzkvétala a vyrostla v podnik zvučného jména. V dobách svého největšího rozmachu dávala práci více než stovce zaměstnanců. Dodnes je psací stroj Original Matouš součástí expozice Národního technického muzea v Praze a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.

Období druhé světové války se rodině podařilo přečkat se ctí. Karel Matouš I. tehdy nejen udržel svůj podnik v chodu, ale dokázal i pomoci některým obyvatelům Českých Budějovic tím, že jim poskytl zaměstnání a tím je uchránil před odsunem na nucené práce do Německa. Skutečný zlom však přišel až po válce. Po únorovém převratu v roce 1948 byl rodině celý vybudovaný podnik bez milosti zabaven. „Vystěhujte se a odevzdejte klíče,“ zaznělo nemilosrdně. Karel Matouš I. dostal možnost nastoupit do penze. Zlomit se však nenechal. „Můj dědeček byl kreativní člověk. V penzi opravoval soukromé fotoaparáty, aby si přivydělal nějakou tu korunu,“ vypráví pamětník.

Dětství jsem měl smutné

Ani se samotným pamětníkem, Karlem Matoušem III., se život od samého počátku nemazlil. Když mu byl teprve jeden rok, opustila ho vlastní matka. Výchovy se tak spolu s tatínkem ujali prarodiče Karel Matouš I. a babička Marie Matoušová. „Dětství jsem měl drobet smutné,“ vzpomíná. Jeho první jasné vzpomínky se vážou ke složitým soudním tahanicím, kdy se jeho vlastní matka domáhala péče. Tyto spory způsobily, že Karel Matouš střídal často domov. Chvíli pobýval u otce a babičky, jindy u matky. Do jeho života vstoupila i otcova druhá manželka Vlasta Matoušová, která se pro něj postupně stávala náhradní matkou.

Základní vzdělání získal na škole v Dukelské ulici v Českých Budějovicích. Kvůli stigmatu živnostnického původu své rodiny však nebyl zpočátku přijat na žádnou střední školu. Místo toho nastoupil do učení na soustružníka. Teprve po roce a mnoha peripetiích se mu podařilo dostat na strojní průmyslovou školu v Českých Budějovicích. 

Své mládí trávil Karel Matouš aktivně. „Otec mě vychoval ve sportovním duchu,“ vzpomíná. Sport se pro něj stal útočištěm a svobodným prostorem v době, která svobodná nebyla. Díky tomu, že hrál hokej, věnoval se cyklistice a sjezdově lyžoval, nemusel v mládí tolik vnímat každodenní tlaky tehdejšího režimu. Ten ho však doháněl doma, kde jeho vlastní matka těžce nesla, že vyrůstá v takzvané kapitalistické rodině. Rok 1956 přinesl do rodiny další změnu, kdy se Karlu Matoušovi narodil mladší bratr Vlastimil.

Snažili jsme se s nimi rusky diskutovat

V roce 1968 bylo Karlu Matoušovi 18 let. Uvolněná atmosféra pražského jara mu umožnila svobodnější cestování do zahraničí. V rámci praxe u společnosti Koh-i-Noor získal možnost navštívit Rakousko. Domů se vrátil 20. srpna 1968. „Ráno jsem se probudil a byla situace jiná,“ vzpomíná. Odvaha Karlu Matoušovi nikdy nescházela. V den okupace spolu s kamarády zamířil na Borek u Českých Budějovic, kam přijížděly tanky vojsk Varšavské smlouvy. „Lehli jsme si na silnici. Tanky zastavily,“ vzpomíná pamětník. „Snažili jsme se s nimi rusky diskutovat. To nebezpečí jsme si jako mladí vůbec neuvědomovali.“ Diskuse byla napjatá: „Říkali nám, že jsme cizí revanšisti, kteří jsou navedení od Západu, a oni nás sem přijeli osvobodit.“ V noci však už tanky dojely do centra Českých Budějovic. 

O rok později při protestech na českobudějovickém náměstí byl Karel Matouš zatčen a s tehdejší přítelkyní odveden do policejní Volhy. Štěstí jim však přálo a z vozu Veřejné bezpečnosti se mladému páru podařilo utéct. 

Nářadí po dědečkovi

Tatínek pamětníka, Karel Matouš II., v roce 1948 zůstal pracovat jako mechanik ve vlastním, nyní však již znárodněném podniku jeho rodiny. V takzvaném „Dubčekově období“ rodina poprvé po dlouhé době pocítila naději, kdy se otci pamětníka podařilo vypracovat až na pozici dílovedoucího. Jenže pak přišla okupace a komunistický režim znovu ukázal svou pravou tvář. Otec pamětníka byl po okupaci v zaměstnání sesazen. Dědeček Karel Matouš I. ve stejném roce zemřel. „Začala doba temna,“ vzpomíná Karel Matouš. A tak o pár let později v roce 1970 padlo zásadní rozhodnutí – společně se pokusí o útěk na Západ.

Režim však neumožňoval, aby rodina vycestovala společně. Proto byly naplánovány dvě samostatné cesty. Otec s novou manželkou a mladším bratrem odjeli v rámci organizovaného zájezdu do Jugoslávie. Pamětník Karel Matouš se měl k rodině připojit zhruba o tři týdny později jako účastník jiného zájezdu, pořádaného národním podnikem Pekárny, který mířil na jugoslávský ostrov nedaleko albánských hranic. Tento zájezd byl však na poslední chvíli zrušen. Karel Matouš se tak ocitl v náročné situaci. Otec, nevlastní matka i bratr byli za hranicemi a on sám měl cestu uzavřenou. Pomoc nakonec přišla od otcova přítele, který přišel s odvážným a riskantním plánem. Pamětník měl v pasu sice povolení k vycestování, chyběly mu však další nezbytné dokumenty. 

Rodina Matoušových měla po dědečkovi stále řadu nářadí a pomůcek z doby, kdy si ještě po zabavení podniku přivydělával opravami fotoaparátů. Právě s jejich pomocí vyrobil otcův kamarád falešné razítko, které vypadalo jako originál Národní banky. „Do papírů dal razítka, rozmazal a podepsal je! Vystavil nám falešné papíry,“ vzpomíná pamětník se smíchem. Karel Matouš na svůj útěk nakonec nezůstal sám, pro odchod se rozhodla i jeho tehdejší přítelkyně Kamila a kamarád Mirek. I oni si podobným způsobem obstarali své „oficiální“ papíry k cestě za svobodou.

Útěk

Vlakem a stopem se skupina dostala až do Maďarska, kam tehdy bylo možné cestovat pouze s občanským průkazem. Odtud pokračovali stopem až k maďarsko-jugoslávským hranicím. Tam padlo rozhodnutí rozdělit se. První se na přechod vydal Karel Matouš se svou přítelkyní. „S doklady byli určitě hodinu pryč, až po hodině nám řekli, abychom šli,“ vzpomíná. Celá parta se však už nikdy znovu nesetkala. Mirkovi se hranici překročit nepodařilo, pohraniční stráž ho zadržela a poslala zpět. Při druhém pokusu se rozhodl přejít hranici na rumunsko-jugoslávském úseku, kde chtěl přeplavat řeku na druhou stranu. „Dvacet let jsem nevěděl, co s ním je. Psal jsem do různých záchytných táborů,“ vzpomíná pamětník. Až po letech se dozvěděl, že byl Mirek zatčen, odsouzen k roku vězení a poslán na nucené práce. Z Československa se poté už nikam nepodíval, až do sametové revoluce zůstal uvězněn za železnou oponou.

Karel Matouš se svou přítelkyní nakonec stopem dorazili až do jugoslávské Crikvenice, na adresu hotelu, kde tehdy pobývala jeho rodina. Mezitím se však otec s bratrem Vlastimilem vydali na ostrov poblíž albánských hranic, kam měl Karel původně dorazit se zrušeným zájezdem. „Tam jim řekli, že nikdy nepřijedeme,“ vzpomíná. Otec s bratrem se tedy vydali na více než pětisetkilometrovou cestu zpět. Jejich návrat měl však šťastný konec. „Schovali jsme se pod postel a překvapili ho,“ vypráví pamětník se smíchem.

Skrz sport jsem se dostal dál

Společným shledáním však jejich cesta zdaleka neskončila. Otec pamětníka měl díky kamarádovi – sudetskému Němci, který byl po válce vystěhován, domluvené zaměstnání v Německu. S pomocí dalšího vlivného rodinného známého se podařilo získat povolení k jednodennímu vycestování do Rakouska. Tam už na ně čekala auta, která celou rodinu, ukrytou v kufru, tajně převezla přes hranice. 

Ubytování našel Karel Matouš s rodinou v záchytném táboře nedaleko Norimberku. „Žilo se tam dobře,“ vzpomíná pamětník. Po sérii vyšetření a dlouhých výslechů se jim všem podařilo získat politický azyl. „Hodně nám tam pomohli,“ dodává. V táboře působilo několik organizací, které uprchlíkům pomáhaly s novým začátkem. Rodině byla nabídnuta možnost pokračovat dále do Austrálie, Kanady nebo Spojených států, ale jejich cílem zůstalo Německo. Pamětník dostal možnost zdarma absolvovat roční kurz německého jazyka, po němž pokračoval studiem na vysoké škole strojírenské. „Skrz sport jsem se dostal dál,“ vzpomíná. Díky svým zkušenostem získal nabídku hrát za hokejový klub ERC Ingolstadt. Členství v klubu mu zároveň otevřelo cestu k zaměstnání v automobilce Audi, kde pracoval v plánování. Spolu s bratrem Vlastimilem jim byl přidělen i byt, který se stal jejich novým domovem. Přítelkyně Kamila zůstala s rodiči pamětníka nedaleko Mnichova a vztah na dálku nakonec nevydržel.

Kolikrát jsem měl špatné sny

Karel Matouš díky sportu a svému charisma získal v Německu nové přátele. Ti staří mu však nepřestávali chybět. „Kolikrát jsem měl špatné sny, kdy jsem byl pořád na útěku. Někdy mě v těch snech chytali. Trvalo to asi dva roky, než jsem se z toho zberchal.“

Po svém útěku se Karel Matouš snažil pomáhat i dalším lidem. Jedním z nich byl jeho kamarád František, s nímž si od svého odchodu pravidelně dopisoval. Františkovi se v roce 1974 podařilo spolu s manželkou odcestovat v rámci zájezdu do Finska, odkud získali jednodenní povolení k návštěvě švédského Stockholmu. Tam už na ně čekal Karel Matouš s připraveným autem. „Kamarádi z hokeje mi půjčili své pasy a pasy svých manželek,“ vzpomíná. Díky tomu mohli noví uprchlíci působit jako rodilí Němci, přestože neuměli ani slovo německy. Strážníci si jich ale nevšímali. Pamětník se smíchem vzpomíná na situaci, kdy skupina dorazila na hranice a kontrolou nakonec procházel jen on sám s bratrem. „Rodilí Němci“ mohli zůstat v autě.

Zpět do rodné země

Hned v listopadu roku 1989 se Karel Matouš vydal s kamarádem zpět do své rodné země. „Vystoupili jsme, v tom okamžiku nás zablokovala dvě policejní auta a vše nám prohlédli. Tak jsem si myslel, že už zase nastává doba temna,“ vypráví. 

Do roku 2000 ještě převážně zůstával v Německu. Kontakt s rodnou zemí navázal i po pracovní stránce, kdy byl koncernem Volkswagen vyslán do oddělení plánování ve společnosti Škoda Auto, kde mohl předat své zkušenosti při zrodu nové generace vozu Škoda Octavia. V novém miléniu se však natrvalo přestěhoval zpět do Čech. Ve stejné době pamětníka postihla tragédie, jeho bratr Vlastimil měl těžkou nehodu, která ho poznamenala až do konce života v roce 2007. Také otec pamětníka se společně se svou ženou vrátil do České republiky a zbytek života strávili v Českých Budějovicích. Pamětník se po návratu opět stýkal se svou vlastní matkou Dagmar Prospalovou, která se mezitím znovu vdala. „Jsem toho názoru, že by neměly vznikat brány nenávisti. Rodina by se neměla rozdělovat.“ 

Pracovně se Karel Matouš rozhodl pokračovat ve stopách svého dědečka. Ještě společně se svým bratrem založili podnik, který dokázal úspěšně vybudovat a který nakonec zaměstnával více než 200 lidí.

V roce 1971 byl Karel Matouš spolu se svou rodinou v nepřítomnosti odsouzen za útěk z republiky k trestu odnětí svobody, který však naštěstí nikdy nemuseli nastoupit. Karel Matouš je rovným mužem s velkou úctou k demokracii a lidské svobodě. „Nejdůležitější je zdraví a určitě svoboda.“ Úspěšný podnikatel přeje další generaci získávat zkušenosti ve světě. „Skrz to, že poznají svět, dostanou jiný rozhled a dovedou se v něm lépe pohybovat,“ dodává na závěr.