The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Matějček (* 1935)

• narodil se 11. prosince 1935 v Praze

• druhou světovou válku včetně posledních válečných dní prožíval převážně na Malé Straně

• po válce byl jeho otec uvězněn a jeho matka spáchala sebevraždu

• studoval na Koleji Jiřího z Poděbrad v Poděbradech

• vyučil se tesařem

• vojnu prožil ve slovenském Martině

• po vojně si dodělal maturitu, udělal si pedagogické minimum a šest let učil polytechnickou výchovu

• vystudoval pozemní stavitelství a architekturu

• pracoval jako šéf techniky v Černém divadle

• roku 1984 emigroval s rodinou do Kanady

• v roce 2025 žil v Kanadě

Na svět přišel do pohnuté předválečné doby, kdy už se nad Evropou stahovala mračna. Velkou část dětství prožil za druhé světové války a krátce po ní přišel o svou matku. Brzy poté jeho otec skončil za nejasných okolností ve vězení. Náročné období překonal v Koleji Jiřího z Poděbrad, kde se mnohé naučil a odnesl si řadu životních zkušeností.

V Betlémské ulici upalovali člověka

Milan Matějček se narodil 11. prosince 1935 v Praze. Záhy po jeho narození se s rodiči přestěhovali na hraniční přechod Johanngeorgenstadt, kde jeho otec tehdy pracoval jako celník. Těsně před druhou světovou válkou bylo ale pohraničí již velmi divokou oblastí. Takže potom, co na otce ve službě někdo několikrát vystřelil, se rodina přestěhovala zpět do Prahy.

Dle vlastních slov přežil Milan Matějček válku v „relativním poklidu“. Po návratu z pohraničí bydleli s rodiči v paláci Maltézských rytířů na Velkopřevorském náměstí. Díky tomu má řadu vzpomínek na Malou Stranu v době války a zejména v době revolučních dní. Ty trávil jeho otec v ulicích, protože byl záložní důstojník, a měl na starost i hlídání německých zajatců. Milan Matějček sám hojně vzpomíná na četné pokusy o rabování i na další zvěrstva, kterých se lidé v revoluční době dopouštěli. „V Betlémské ulici, to vidím jako dneska, ve vzdálenosti, já nevím, 100 metrů, upalovali člověka, Němce. Nesmírnej řev. Když je vám deset, tak to je zážitek. Tou ulicí už jsem nikdy v životě nešel,“ říká pamětník.

Během války chodil do školy do Josefovy ulice. Po válce pak začal navštěvovat Nerudovo gymnázium, které by možná dokončil, kdyby se razantně nezměnila jeho rodinná situace. Nedlouho po válce si totiž jeho maminka vzala život. Pravdu o matčině smrti se dozvěděl až o mnoho let později. Zároveň byl v tomto období jeho otec obviněn a následně došlo k jeho zatčení. Přesný důvod, čím se otec provinil, Milan Matějček dodnes nezná. Těsně předtím, než nastoupil do výkonu trestu, stihl ještě svého syna přihlásit na poděbradskou Kolej Jiřího z Poděbrad, kde Milan Matějček poté nějaký čas přebýval na internátu.

Přestože na internát původně nechtěl a tamní podmínky byly poměrně tvrdé, do dneška na tuto dobu rád vzpomíná. Nakonec mu nevadil ani poměrně drsný režim, ani fyzické tresty. „Dětská společnost je v podstatě nesmlouvavá, to znamená, že každej prohřešek proti skupině se okamžitě trestá. Není to šikana, ale neexistovalo žalování třeba, to ne, poněvadž v okamžiku, kdy někdo zažaloval, tak se mu dostalo toho nejhoršího trestu. A ještě to mělo jednu nesmírnou výhodu, a sice, že to byla výběrová škola, takže se tam nedostal vysloveně charakterově problematický člověk – a když ano, tak byl okamžitě vyloučen,“ vysvětluje pamětník. Mezi jeho spolužáky v Poděbradech patřila celá řada později významných osobností, včetně například Miloše Formana nebo Václava Havla. Školu také navštěvovali bratři Ctirad a Josef Mašínovi.

Za jeden podpis bych mohl cestovat po celém světě

Byl v osmé třídě, když byl donucen školu opustit. Kolej Jiřího z Poděbrad byla prohlášena za reakční prostředí a v rámci školské reformy došlo k její celkové reorganizaci. Milan Matějček měl posléze nastoupit na práci do dolů. Horníkem se ale nikdy nestal, protože v té době se již otec vrátil z vězení a díky svým organizačním schopnostem se mu podařilo rychle se vypracovat na hlavního mechanizátora tajné stavby letiště v Plzni. A právě zde nakonec pracoval i Milan Matějček. V zaměstnání trávil sice dvanáct hodin denně, ale měl alespoň možnost vyzkoušet si řízení všech možných strojů, které ho tehdy tolik lákalo. Díky zdejší práci také mohl dělat jednu celou zimu pomocníka chataře na Slovensku, kde se naučil jezdit na lyžích. Po roce práce se snažil přihlásit hned na několik škol, ale téměř všude byl odmítnut. Nakonec se vyučil tesařem a začal také jako tesař pracovat.

Právě v době, kdy se věnoval tesařině, mu několikrát nabízeli členství v komunistické straně výměnou za to, že si mohl jet přivydělat do západních zemí. „Já bych za jeden ten pitomý podpis mohl cestovat po celém světě,“ říká Milan Matějček. Vstup do strany mu nabízeli několikrát, avšak pokaždé odmítl. Byl to jeho vůbec první přímý střet s komunistickým režimem.

Po dosažení příslušného věku nastoupil také na základní vojenskou službu, kterou prožil ve slovenském Martině. Na vojně se po celé dva roky snažil soustředit na to, aby se naučil řídit motorová vozidla a aby se náležitě připravil na maturitní zkoušku. Také během vojny a po ní začal závodit na lyžích. Poté se poprvé oženil a se svou ženou přivedl na svět syna. Vztah ale nakonec skončil rozvodem. Proti své vůli byl tehdy také zvolen soudcem z lidu, čehož dodnes lituje, přestože nakonec seděl pouze u tří rozvodů. „Byl to můj vůbec největší prohřešek v životě,“ říká.  

Milan Matějček, který už od patnácti let pracoval, vzpomíná, jak otci přišel po letech oznámit, že si úspěšně dodělal maturitu, na což mu odpověděl: „No vidíš, že nejsi tak blbej, jak jsem si myslel.“ Od otce se mu nedostalo téměř žádné podpory, ale i tak měl stále touhu dál studovat. Rozhodl se, že bude učitelem. Udělal si dvouletý večerní kurz, aby měl pedagogické minimum, a nějaký čas vyučoval polytechnickou výchovu na základní škole. Během svého šestiletého učitelského působení vystudoval dálkově pozemní stavitelství a architekturu.

U divadla jsem okusil několik let volnosti

Jeho kamarád mu hned po škole dohodil pozici vedoucího skupiny údržbářů pro divadla malých forem. Díky známosti s Emmou Srncovou poté začal dělat šéfa techniky v Černém divadle Jiřího Srnce. Práci zde dohodil i své tehdejší partnerce, kterou si později vzal. Díky věhlasu Černého divadla se jim několikrát naskytla možnost podívat se na Západ. Manželku před lukrativním zájezdem do Spojených států amerických oslovila Státní bezpečnost (StB). „Pozvali manželku doporučeným dopisem do Bartolomějský a nutili ji ke spolupráci. Odmítla. Nutili ji, aby napsala na papír, že o tom nebude nikde mluvit, ale ona říká: ,No, tak to nemůžu podepsat, protože před manželem žádný tajnosti nemám. Ten čeká dole v autě. No, jestli víte, tak on pije a to znamená, že to samozřejmě rozkecá.‘“

Přestože Milan Matějček pracoval jako technik, dostal se i na jeviště. „Někdo nám emigroval a já jsem to měl naposlouchané a šlo mi to, tak jsem to hrál já,“ vysvětluje. Poté, co z divadla odešel, se mu moc nechtělo do zaměstnání. „Okusil jsem několik let volnosti u toho divadla, a tak jsem si nedovedl představit, že bych dělal nějakou nesmyslnou činnost.“ Nějakou dobu se opět živil jako tesař a řemeslník. Poté začal pod záštitou jednotného zemědělského družstva (JZD) pracovat pro středisko ze svého vlastního domu. „Platili mi elektriku, plyn. (…) Ale cítil jsem se děsně vinný, protože mi pořád chodily peníze,“ říká. Jako tesař mohl také být považován za osobu dělnického původu, což mu v některých situacích přišlo velmi vhod. Práce mu tak vynášela, že si u chalupy postavil osobní lyžařský vlek, který s rodinou hojně využíval.

Bratr jeho manželky emigroval do Rakouska, kde se vypracoval a stal se zastupitelem firmy Sony pro východní Evropu. Podporoval také polskou Solidaritu. Milan Matějček míní, že ho nechali zavraždit. „Jednoho dne ho zabili nervovým plynem v hotelovém pokoji ve Varšavě. Myslím, že za jeho smrtí stály tajné služby,“ říká. Se svou ženou se snažili ve Varšavě zjistit, co přesně se stalo, dostali ale varování, že i jim by mohlo hrozit nebezpečí, a proto se raději vrátili do vlasti. Pro něj osobně to byla ale další velká rána, kvůli které začal přemýšlet o emigraci.

Poté začalo pro Matějčkovy poměrně rušné období, které později vyústilo v roce 1984 v jejich odchod z Československa. Prožívali majetkové peripetie. Mezi ně lze zahrnout, že o jejich dům měli zájem agenti StB. Když se domu odmítali zbavit, dokonce jim kdosi vyhrožoval, že ublíží jejich dětem. Poté, co se podle pamětníkova tvrzení někdo pokusil přejet autem jeho syna, se rodina definitivně rozhodla, že emigruje. Poměrně snadno získali výjezdní doložku a odjeli do Jugoslávie na dovolenou, která se protáhla na mnoho let. Manžele v nepřítomnosti odsoudili k osmnácti (Milan Matějček) a dvanácti měsícům (jeho žena) odnětí svobody.[1]

Nový začátek v Kanadě

V té době bylo Milanu Matějčkovi padesát let, neuměl anglicky ani žádnou jinou řeč. Se dvěma dětmi a manželkou se nakonec vypravili do Kanady. Jeho žena pracovala jako au pair a pomocná pracovní síla v domácnosti. Milan Matějček opět lezl po střechách a nějaký čas se i v Kanadě věnoval tesařství. Později zastával pozici v jedné projektantské firmě, kde působil jako kreslíř a architekt. Velkou část této práce tvořilo sezení v kanceláři. „Kdyby ten můj tehdejší šéf věděl, že je to moje první místo v oboru, kde sedím...“ vzpomíná.

Po pěti letech z firmy odešel a od svého bývalého šéfa z divadla v Praze a dalšího emigranta dostal zakázku na stavbu továrny ve Vancouveru. Téměř celé projektování a organizace stály tehdy na Milanu Matějčkovi. Na stavbu bylo velmi málo času, nicméně se v tomto ohledu velmi osvědčil. Celou stavbu dokončil za devět měsíců a ještě v ní zařídil výrobní linku, na kterou měl vlastní patent. Ve firmě poté pracovala i jeho žena. Nicméně zanedlouho továrna zkrachovala.

Mezitím již v Československu proběhla sametová revoluce. Milan Matějček s manželkou zrestituovali čtvrtinu malého domku ve Strašnicích. Kvůli tomu se vrátil na čas do Čech a začal se i poohlížet po práci. Tehdy se seznámil se synem známého architekta, přes kterého se zapletl do machinací s bankovními půjčkami. „Dávali mi skoro polovinu hodnoty té fabriky jako půjčku. (…) To bylo masové rozkrádání bank.“ Měl pocit, že se zaplétá s mafiány. „Já jsem v prvním okamžiku [když jsem na to přišel] říkal, že s tím nechci nic mít,“ vypráví pamětník. Nabídku nakonec odmítl, ale nějaký čas se přesto obával o své osobní bezpečí.

Poté si na čas zřídil skládku zeminy. Dostalo se mu totiž informace, že stavba určité dálnice bude potřebovat někam vyvážet. To už za ním přijela z Kanady jeho manželka s dcerou. Dcera nějakou dobu v České republice chodila i do diplomatické francouzské školy. Matějčkovi ale stále ještě zvažovali, zda zůstat v republice, nebo se vrátit zpět do Kanady. „Vrátili jsme se zpátky do náruče stabilizované demokracie,“ vysvětluje pamětník. V Kanadě žijí dodnes (2025).

Milan Matějček se po návratu ještě nějaký čas věnoval obchodu s nemovitostmi. Jeho dcera je uznávanou lékařkou. V současné době pracuje ve Vancouveru. Syn má svou vlastní IT společnost. Milan Matějček je i v pokročilém věku nadšeným sportovcem. Jeho vášni pro lyžování vyhovují i kanadské přírodní podmínky. „Můžu vyjít z domu a za třicet minut dělám první oblouk,“ říká. Je také autorem několika knih, včetně té, která se věnuje jeho osobnímu životnímu příběhu.

 

[1] Výňatek ze svazku je dostupný v sekci Dodatečné materiály.