The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslav Mašita (* 1947)

Kdo nepadá, ten nezávodí

  • narozen 2. října 1947 ve Všenorech u Prahy

  • od dětství obdivoval motocykly

  • členem pobočky Svazarmu v Dobřichovicích

  • členem motoristické Dukly Praha

  • od roku 1967 reprezentantem Československa v motokrosu

  • v období 1982 – 1992 vedl motoristický oddíl Dukly Praha

  • v roce 2002 na kongresu Mezinárodní federace motocyklistů získal (FIM) ocenění stříbrnou medailí za rozvoj motocyklového sportu

  • v roce 2014 byl uveden do síně slávy FIM

„Nejdramatičtější okamžiky jsem měl tenkrát na Šestidenní v Anglii, ale to jsme bohužel nevyhráli, poněvadž mi v rychlostní zkoušce prasknul řetěz. Což byl velký problém, protože jsem na to neměl vercajk. Konkurenti hned udělali hlouček kolem mě, takže už mi nikdo nemohl ani nic podat. Nakonec jsem šroubovákem a kamenem ten řetěz nějak roznýtoval a zanýtoval, abych dojel do časovky. Tam mi už potom dali nový. To byla oprava za všechny prachy.“ Tak vzpomíná legendární motocyklista Květoslav Mašita na jednu z nejtěžších chvil během své závodní kariéry. Rodák ze Všenor u Prahy přišel na svět 2. října 1947.

Od chlapeckých let obdivoval motocykly a automobily. S partou kluků jezdili na kolech, upravili si dráhy s terény a skoky v lese u rybníka. Závodění, přípravu a jízdu na zatím jen vysněné motorce bral vážně. Například si postavil pro rozvoj rovnováhy jednokolku a jezdil na ní do školy, jeho o dva roky mladší sestra musela nést dvě školní tašky. Ještě mu nebylo patnáct let, když dostal od souseda starý motocykl pionýr a ihned ho začal přestavovat na závodní stroj. Poprvé stál na startovní čáře v roce 1962. Neumístil se, ale důležité bylo navázání kontaktů a sbírání zkušeností. Snažil se odkoukat, co se dalo. Zanedlouho vznikla motoristické organizace v rámci Svazarmu (svaz pro spolupráci s armádou) v Dobřichovicích. Jeden ze členů, pan Hrudka, tatínkův kamarád a shodou okolností švagr závodníka Jaromíra Čížka, se chlapci věnoval. S Jaromírem Čížkem Květoslav několikrát trénoval a dostal od něj na rok půjčenou motorku Jawa 350 typ Evropa. Předávání zkušeností, vlastní studium a hlavně píle v tréninku přivedly Květoslava mezi špičku dorostu.

Motocyklový mistr

Z domluvy mezi Jaromírem Čížkem a náčelníkem Dukly Benešov podplukovníkem Reichlem vzešlo přijetí chlapce do armádního motoristického družstva Dukly. Musel o rok dříve na vojnu a ještě ani nesložil přísahu a už odjel na soustředění. S jarem 1966 přišla pro mladého závodníka zkouška jeho odhodlání a sebekázně. Dříve jezdil motokros, který měl rád, a v Benešově musel nastoupit na soutěže, které ho prý z počátku nebavily. Vypráví: „Terénní motocyklové soutěže se tomu říkalo dřív, dnes se tomu říká enduro. To se jezdilo v přírodě, trasy označené šipkami. Ta trať ale měřila v začátcích až tři sta kilometrů, později se dělal okruh poloviční a jelo se to dvakrát. V tom byly i rychlostní zkoušky. Tenkrát tam byla ještě rychlostní zkouška akcelerace a brždění, pak se jezdila rychlostní zkouška na silnici a v terénu, takže ten soutěžící musel umět, dá se říci, všechno. No, tak tu sezonu jsem jel soutěže a nějak mi to šlo. Člověk si tam také musel během soutěže všechno opravit sám, což pro mě nebyl problém, já jsem si vždycky všechno dělal sám.“

Svoji první sezonu Květoslav zakončil na „motocyklové olympiádě“ Mezinárodní motocyklové šestidenní ve Švédsku, kde spolu s Františkem Mrázkem a Pavlem Vyhnalem skončili na třetím místě. Od dalšího roku (1967) reprezentoval a odjel seriál tehdy ještě Evropského poháru, který se roku 1968 přejmenoval na mistrovství Evropy, a Šestidenní. Právě od roku 1968 desetkrát po sobě vyhrál mistra Evropy. V Šestidenních kraloval od roku 1970 a do ukončení kariéry v roce 1979 ho vyhrál šestkrát.

Jawa

Pamětník vypráví, jak si jezdci sami připravovali své stroje Jawa a jak se jejich zájem o co nejlepší jízdní vlastnosti, které požadovali po vývoji továrny, pozitivně promítal do výroby: „Totiž tím, jak my jsme do té fabriky chodili a chtěli nějaké vylepšení. Furt jsme byli v rozporu se šéfkonstruktérem. A tím, že jsme je tlačili, aby se ta motorka vyvíjela, tak si myslím, že vydržela dost dlouho na špici. Jednou jsme to udělali i sami. A to bylo ve fabrice zle. Přeřízli jsme rám na fabrické motorce. Začali jsme v Dukle odlehčovat přes zimu, protože ty motorky byly těžké. Potom jsem musel šéfkonstruktérovi podepsat reverz, že jestli se ta motorka rozbije, tak za to můžu já.“

Motorky měli prý závodníci stále po ruce. Tři, na kterých se závodilo, se po sezoně předávaly na tréninky do Dukly a odtud po další sezoně putovaly do středisek výkonnostního sportu.

Dukla – armádní sport

Květoslav se stal profesionálním závodníkem a vojákem z povolání. Na vojenské povinnosti vzpomíná pouze okrajově, prý jich mnoho nebylo. Schůze jednou měsíčně, branný kurz nebo střelby jednou ročně, koncem 80. let občasné služby na útvaru. Květoslav vzpomíná na tréninky. Pro něho začínaly již cestou do práce. Jezdil na motorce po celý rok nehledě na počasí trasu z Všenor u Prahy, kde bydlel, do pražských Vršovic. Jeho tréninkový plán se skládal z běhu, posilování, třífázového tréninku a jízdy na motorce. Dokonalou fyzickou připravenost považuje pamětník za zásadní a ovládání řídítek motorky při jízdě v terénu přirovnává ke cvičení na hrazdě. Tréninky prý probíhaly v každém počasí, a i to podle hodnocení pamětníka mělo vliv na psychickou odolnost a připravenost našich jezdců během závodů. Vzpomíná: „Dneska, když vidím ty kluky, řeknou: ‚Ono tam prší, dneska nepůjdeme.‘ To je právě asi škoda. Pamatuju si, když jsme ještě trénovali v Nučicích, to byla v zimě taková fujavice, že nebylo na metr vidět. A trenér: ‚Jedem, jedem, to si projedete, to poznáte.‘“

K tomu, aby mohl působit jako trenér a získat důstojnickou hodnost, potřeboval vysokoškolské studium. Dálkově vystudoval trenérský kurz na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Za úspěchy na závodech získával vyšší vojenskou hodnost a s tím spojené vyšší platové ohodnocení. Vojenskou kariéru končil v hodnosti podplukovníka. Že by během své kariéry musel nějak politicky vystupovat, si prý neuvědomuje. K cestám na Západ patřilo prohledávání závodníků a jejich výbavy na hranicích. A samozřejmě také doprovod takzvaných organizačních pracovníků, kteří dávali pozor na zastávání správné politické linie a chování svých svěřenců v kapitalistické cizině. Podle svých slov Květoslav nepomýšlel na emigraci. Myslel, že by to mohlo znamenat konec jeho závodní kariéry, to nechtěl připustit a nakonec se v Dukle „neměli tak špatně“.

Poslední jízda

Aktivní sportovní kariéru Květoslav ukončil v roce 1980. Cítil prý, že dosáhl vrcholu, a ačkoliv mohl prý ještě několik let závodit, nechtěl stagnovat a nevyhnutelně snižovat své výkony. Začal trénovat. Po odchodu velitele Dukly Františka Mošny v roce 1982 byl jmenován na jeho místo, které zastával do roku 1992. Následně došlo ke zrušení motoristického oddílu Dukly.

„Těsně po revoluci, když se Václav Havel stal prezidentem, tak mě pozvali do prezidentské kanceláře… Dostal jsem za úkol zajistit čestný doprovod státních návštěv na motorkách. Takže jsme v Dukle dávali dohromady bavoráky, co přišly v bednách. A pak jsme na letišti trénovali s šoférama, jak to má jet. To jsme prožívali pár měsíců, než si to převzala Hradní stráž, než si sehnali lidi. To jsme jezdili po nocích trénovat a ještě k tomu museli závodit,“ vypráví pamětník o zapojení závodníků do hektického období po roce 1989. Po odchodu z Dukly si zařídil živnost na opravy motocyklů. U západních kolegů bývalých závodníků viděl podobné malé a prosperující podniky a doufal, že i jemu se nadále podaří udržet si spojení koníčka a obživy. Opravna se však neuchytila a do větších podniků neměl odvahu se pouštět. A tak brzy odešel do penze a začal se věnovat trénování v závodech bugin. Vedl postupně dva chlapce, stavěl vlastní závodní stroje a slavili úspěchy.

Úspěchy během své aktivní kariéry bral automaticky. Překvapilo ho ocenění po letech od ukončení závodění a velmi si jej váží. V roce 2002 na kongresu FIM – Mezinárodní federace motocyklistů v Praze obdržel stříbrnou medaili za rozvoj motocyklového sportu a v roce 2014 jej uvedli do síně slávy FIM. Podle svých slov si dnes nejvíce cení, že se mu koníček stal povoláním, a padesáti let, které mu věnovala jeho manželka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport for Legends

  • Witness story in project Tipsport for Legends ()