P. Václav Mašek

* 1941

  • „Měl jsem toho kamaráda [Aloise Bradáče]. A my jsme tenkrát měli… nebyla veliká vrata, ale jen takové lísy. Nesměli jsme nikdo vyjít ven. Ta rodina byla na padesát metrů. My i rodiče, si pamatuji, jak jsme u té lísy nesměli vyjít. Vykoukli jsme a viděli rodinu, jak odjížděla. Měli naplněný žebřiňák na seno. Seděla tam rodina. Babičku a dědečka tu nechali. Bylo to asi pět osob, i ten můj kamarád. Když vyjížděli z těch vrat, tak my u té lísy jsme zůstali. [Bradáčovi] měli nejkrásnější koně, byli i nejbohatší. Ale že on měl patnáct hektarů pole, vždyť to bylo jeho pole a ne cizí. Když vyjížděli z vrat, tak ti koně přišli na cestu, postavili se na zadní nohy i s tou vojí a tak zařehtali, že to bylo slyšet po celé ulici. Odjížděli z vesnice a potom až někde dole je nakládali u Sikovic, nebo kolem Berzásky na kamiony. Odtamtud je odváželi do Baraganu. To byla jediná rodina, na kterou jsem si pamatoval. Až potom, když se vrátil ten můj kamarád mladší o dva roky než já, tak vykládal, co se tam dělo.“

  • „Když Ceausescu potom odprodával všechno, nebyl benzín. Měl jsem ruský gazík, který spálil po našich cestách až 14 litrů na 100 kilometrů. A po naší cestě, nebyla asfaltka. Já dostal v [Nové] Moldavě 20 litrů benzínu. A když jsem jel z Gerníku tam a po Moldavě ještě zpátky, spálil jsem 12 nebo 15 litrů. Z Gerníku jsem musel chodit pěšky na Rovensko. Když jsem šel sám a bylo sucho, dělal jsem tři hodiny. A ve sněhu do kolen jsem dělal třeba čtyři a půl hodiny. A auto leželo doma, neměl jsem čím jet, nedostal jste se.“

  • „V Oravici byl jakýsi majitel lesů Magyarly. Naverboval lidi z Čech, dnes tomu říkáme levnou pracovní sílu. Slíbil jim hory doly. Tím, že v Čechách byla vojna šest sedm roků v těch letech 1826, tak se jim slíbilo na dnešní přepočet pět a půl hektarů polností, to nebyla polnost, ale lesy. Vojnu nebudou dělat. Poplatky se nebudou platit, dostanou jeden forint-dukát, co osoba dostane asi na měsíc. To bylo verbování. Proto z Čech přišli samí nevysloužilí chlapci. Než aby šel na vojnu pět šest roků, tak radši šel do Rumunska. To nebylo Rumunsko, opravuji, to bylo Rakousko-Uhersko. Naši předkové nešli do ciziny, to není pravda. Naši se rozšířili po Říši. Až po první světové válce vzniklo Rumunsko. Aby se ti mládenci vyhnuli vojně, všichni se přihlásili sem a mezi nimi i můj prapradědeček Josef Mašek, přezdívaný Lovčík.“

  • „Dosti divoce jsme to i na vesnicích prožívali. Hlásili se ke komunistům, a když se to zvrhlo, za jeden den, za dva dny, hned si vzali jiný kabát, a oni už jsou demokrati. Tady to bylo smutné, u nás. Já kdybych byl u moci, já bych ho neodstřelil, Ceausesca. Já bych ho byl nechal v žaláři do smrti a dával mu černý chleba, jaký jsme jedli my, každodenně. Tady máš takový chleba, jako jsme jedli my. Já bych ho nebyl odstřelil, ale kdyby ho nebyli odstřelili, ten by byl utekl, ten by se zmohl a přemohl by to, byl by postřílel polovinu světa. Bylo to krvavé. Neměli ho, neměli, ale víte, Securitate [tajná policie] říkala, tak my jsme přísahali, že život si dáme za něho. A my jsme zavázaní touto přísahou, a pokud žije, to je naše povinnost. Ono to bylo dosti těžké, protože kdyby se Securitate zřekla anebo nedělala to, co měla nařízeno, a on potom vyvázl, tak by pak odstřelil všechny.“

  • „Když přišel policista v půl dvanácté v noci a zazvonil… Já musím vyjít, když zazvoní zvonek. Co když mě volají k nemocnému, umírajícímu. Nemůžete, ani tady, já jsem k dispozici ve dne v noci, já musím vyjít. Ať to jsou zloději, ať to není zloděj. Zazvoní v půl dvanácté a policista: ‚Pane faráři, v sedm hodin musíte být na policii v Moldavě.‘ Nikdo o ničem neví. Nevíte – vrátíte se, nevrátíte se. Tak jsem napsal lísteček: Byl jsem odvolán na policii do Nové Moldavy, jestli se nevrátím, tak víte, kde jsem. A nechal jsem to v kanceláři na stole. Vrátil jsem se k večeru, vyhrožovali mi, hrozili, ale ústava mně pomohla. Víte, jak koukali, když jste se odvolal na nějaký zákon, o kterém si mysleli, že ho jenom oni znají? Anebo ho ani neznali. Bylo to těžké, ale to, co jsem prožil od mládí až do dnešní doby… velké těžkosti jsem přežil a nelituji toho. Naopak jsem rád, že jsem to přežil a že jsem to dokázal přežít.“

  • „Pan biskup mně sliboval, že mě pošle, já už jsem uměl tak nějak napůl německy, že mě pošle na německou farnost dolů, abych se naučil německy. Když jsem skončil, tak Maško: ‚Já tě potřebuju mezi Čechy, půjdeš do Nové Moldavy.‘ Dvacet čtyři roků tam nebyl kněz, nebydlel. Já jsem našel jedny kamna, jedno světýlko, jednu židli. A ani peníze jsem neměl, protože jsem vyšel ze školských lavic. Tak tam jsem začal, tam jsem to měl dosti těžké, ve čtyřech jazycích. Německy, maďarsky, rumunsky, česky. Jestli jste mluvil v jednom jazyce, ostatní vám nerozuměli. Ale zase přejít v kostele na rumunštinu? My nejsme Rumuni. Já jsem proti tomu i dnes, my nejsme Rumuni. Udělám pro Rumuna, co mohu, kolik mohu, ale nejenom v jeho jazyce. Takže jsem v Moldavě byl devět roků, měl jsem Moldavu. Pak jsem měl Svatou Helenu, tam jsem chodil dosti pěšky, protože jsem neměl žádný povoz. A měl jsem Zlatici, až na hranicích, tam jsem jezdil autobusem a sem na Eibentál, pak když jsem dostal auto, nebyla cesta, byla pod vodou. Tak jsem musel jezdit lodí, tady jsem vystoupil a šel jsem pěšky. Tak jsem byl v Moldavě devět roků, pak jsem žádal na Gerník, na Gerníku jsem byl dvacet dva roků, ve své vlastní rodné vesnici.“

  • Full recordings
  • 1

    Eibentál v Banátu, 29.05.2012

    (audio)
    duration: 02:33:51
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Bígr, 18.09.2023

    (audio)
    duration: 01:51:16
    media recorded in project Paměť Banátu
Full recordings are available only for logged users.

Jsem hrdý, že jsem Čech. A možná češtější než mnohý český Čech

Msr. Václav Mašek
Msr. Václav Mašek
photo: přefoceno z archívu pamětnika

Václav Mašek se narodil 29. dubna 1941 v rolnické rodině v české vesnici Gerník v rumunském Banátu. Měl se vyučit krejčím, ale jeho mistr chtěl za vyučení příliš velké dary, a tak pásl krávy. Při pastvě se učil a nakonec ho poslali do kněžského semináře, který dostudoval v roce 1968. Nastoupil na svou první farnost do města Nová Moldava, kde musel kázat v několika jazycích. V roce 1977 se stal farářem ve své rodné vesnici. Čelil šikaně úřadů, byl sledován a vyslýchán. 22 let setrval v Gerníku a poté uvolnil místo svému nástupci Altmanovi, který zde však vydržel pouze jeden rok. Václav Mašek žil od roku 1999 v Eibentálu, další převážně české vesnici v Banátu, a duchovenskou činnost vykonával i v nedaleké obci Bígr, kam se v roce 2016 přestěhoval. Na dalších téměř šest let se stal administrátorem zdejší filiálky a dodnes zde občas vypomáhá. Stal se hlavním archivářem banátských Čechů a podílel se na řadě studií o životě této komunity. Jeho velkým přínosem je zpěvník písní banátských Čechů. V době natáčení (září 2023) žil pamětník v Bígru.