Irena Marvanová

„Učili jsme se trochu matematiku, češtinu. Byla tam nějaká profesorka, která byla znalá a myslím také zcestovalá, velice hezky nám vyprávěla a učila nás zeměpis. To bylo zajímavé. Psát jsme si nic nemohli, protože vyučování probíhalo načerno. Měli jsme připravené, že něco spravujeme, kdyby náhodou přišli Němci. Psát jsme si nic nemohli, takže když jsme byli spolu, přeříkávali jsme si, co si kdo pamatoval, abychom si to trochu procvičili.“

„Ze začátku (esesáci) netrhali rodiny. Takže když někdo dostal nějakou nakažlivou nemoc, druzí z rodiny byli tzv. vyreklamovaní, nemuseli také odjet (v transportu). Teprve až potom, na konci války, se trhaly rodiny. Z toho jsme vyvázli. Otec měl tenkrát růži, pamatuji si, že měl ucho až na rameno. To byla nakažlivá nemoc, tak jsme nemuseli odjet. Pak měl bratr spálu a ještě jednu nemoc, ani si nepamatuji.“

„Pokoj číslo 25. Bylo nás tam čtyřiadvacet děvčat. Když jsem se tam byla podívat po válce, pustili nás tam majitelé, kteří tam bydleli. Šly jsme se podívat do chodby, někdo z majitelů zrovna šel. V tomhle domě jsme byly na čísle 25. Tak nás dokonce pozvali, že se můžeme podívat. Pustili nás do bytu a ukázali nám ten pokoj. Když jsme to viděly, tak (jsme nechápaly) jak nás tam mohlo být čtyřiadvacet. Také jsme měly jen místo na kavalci a pod kavalcem byly složené naše kufry. U zdi byla malá polička, tam jsme měly zubní kartáček, mýdlo a pár věcí. To bylo vše.“

„Byli jsme zaměstnaní v zemědělství, chodili jsme nahoru na tzv. šance, jak se říkalo, kde se pěstovala zelenina. Museli jsme rýt, tam nemohli přijet žádným povozem. Museli jsme to zrýt rýčem, aby se tam dalo něco zasadit.“