The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Maršálek (* 1945)

• narodil se 9. listopadu 1945 v Dambořicích rodičům Ludmile a Josefovi

• dětství ovlivnila dlouhodobá nemoc matky a dočasné umístění jeho a bratra v dětském domově

• rodina žila v Dambořicích, Násedlovicích, Lichnově a Bruntále, kde otec pracoval jako zahradník

• školní léta prožil ve Ždánicích a na gymnáziu v Kyjově, kde se začal věnovat recitaci a literatuře

• po maturitě neuspěl na JAMU a nastoupil na knihovnickou nástavbu v Brně

• v Brně se zapojil do kulturního prostředí kolem Divadla X a začal hrát amatérské divadlo

• na počátku 70. let opisoval samizdatové texty, kvůli čemuž jej vyslýchala StB

• při výsleších podepsal dokumenty, což později hodnotil jako své selhání

• v roce 1977 začal hrát v Hanáckém divadle v Prostějově

• v roce 1986 vystupoval s divadlem na světové výstavě Expo ve Vancouveru v Kanadě

• po převratu hrál v HaDivadle v Brně, kam dojížděl z Prostějova

Herec Miloslav Maršálek vyrůstal v poválečné nejistotě, poznamenané nemocí matky, stěhováním i pobytem v dětském domově. Už v mládí ho přitahovala literatura a divadlo, které se postupně staly jeho profesí i životním zázemím. V 70. letech se kvůli opisování samizdatů dostal do kontaktu se Státní bezpečností, což později označil za své osobní selhání. Jeho vyprávění nabízí střízlivý pohled na život umělce v normalizaci i na zodpovědnost jednotlivce v tlaku doby. 

Kořeny rodiny a prostředí dětství

Miloslav Maršálek se narodil 9. listopadu 1945 Josefovi (1921) a Ludmile (1924) rozené Pučálkové. Otec pocházel z Násedlovic a matka z Dambořic. Obě vesnice ležely na rozhraní hanáckého a moravského Slovácka, což si pamětník vybavuje i podle rozdílů v místní mluvě. Rodiče se seznámili v evangelické modlitebně v Bohumilicích, kde se scházeli mládežníci z okolních obcí. Matka Ludmila byla během války totálně nasazená „někde nad severními Čechami na území Polska“. Otec ji na Vánoce 1944 „vyreklamoval“, jak vzpomínal pamětník, a 24. prosince 1944 měli svatbu v domě prarodičů v Dambořicích. Matka se do Německa už nevrátila – podle jeho slov „už ji asi tak moc nesháněli“, protože režim se už rozpadal.

Malorolnické zázemí a rozdílné politické přesvědčení dědů

Na obou stranách rodiny byli malorolníci. Oba dědové byli po první světové válce členy Komunistické strany Československa (KSČ). Matčin otec Pučálka zůstal ve straně celý život, zatímco děda Maršálek z KSČ vystoupil v 50. letech spolu s odchodem z jednotného zemědělského družstva (JZD), protože „nebude v jedné straně a v družstvu s lidmi, kteří kolaborovali s Němci“. Děda Maršálek později zemřel při nehodě v hodonínském cukrovaru. Pamětník nehodu líčil podle vzpomínek rodiny: dědu při couvání smetlo nákladní auto do kanálu, ve kterém se splavovala řepa. Elektrikář, který událost viděl, na řidiče volal: „Ty, spadl ti tam závozník.“ A ten řidič mu odpověděl: „No tak ať se vykoupe.“

Poválečné stěhování

Rodina se po válce několikrát stěhovala. Otec pracoval jako zahradník. Nejprve ve Stavěšicích, kde rodiče „prožili frontu“ a kde byl otec ohrožen rudoarmějcem, který po něm chtěl kolo a přiložil mu samopal na hruď. Následoval přesun na severní Moravu, do Lichnova u Bruntálu, kde byli jako národní správci v zahradnictví po odsunutých Němcích. Odsud se otec přesunul do Bruntálu, kde pracoval jako zahradník v nemocnici a později v pivovaru s konzervárnou, kde se na zahradách za domy pěstovaly rybízy a maliny.

Matčina nemoc a děti v náhradní péči

V tom čase se léčila maminka s vážnou nemocí, tuberkulózou, kterou si přivezla z nasazení v Německu. S nemocí bojovala „až do poloviny 50. let“, včetně pobytu v sanatoriu na Buchtově kopci. Kvůli jejímu stavu se Miloslav spolu s dvěma bratry dostal do náhradní péče. Nejmladšího bratra si vzala teta do Olomouce, zatímco pamětník s druhým bratrem trávili určitou dobu v dětském domově v Uherském Hradišti. Pamětník popisuje situaci věcně: „My jsme na tom byli s bráchou dobře, protože jsme věděli, že tam nezůstaneme, že půjdeme domů.“ Vnímal rozdíl oproti ostatním dětem, které v domově musely zůstat.

Návrat na jižní Moravu a školní léta

Po návratu na jižní Moravu se rodina usadila ve Ždánicích, kde otec i matka pracovali ve šroubárně. Pamětník začal chodit do školy nejprve v Dambořicích, později ve Ždánicích. Dětství popisuje jako krásné. „Byli jsme tři, těch peněz nebylo.“ Každý z bratří měl domácí povinnosti, které brali jako samozřejmost. Základní školu podle něj ovlivnili kvalitní učitelé. Vzpomínal na Milana Lukeše, jehož přednes poezie považoval za formativní zážitek. K herectví směřoval postupně. Na gymnáziu v Kyjově se účastnil recitace, literárních soutěží, začal psát. V literární soutěži obdržel cenu za povídku, v níž použil ironickou větu o holoubcích, kteří „nedošli tak daleko, aby mohli být rudí“. „V sobotu mi profesor gratuloval a v pondělí si mě zavolal do ředitelny.“ Škola byla povinna reagovat na dotazy funkcionářů, kteří se o text povídky zajímali. Pamětník vzpomínal, že mu to nakonec potíže nepřineslo. 

Rozvolněné poměry

Poměry v 60. letech vnímal jako postupné uvolňování: „Werich v rozhlase, Semafor, literární časopisy.“ Po maturitě se hlásil na JAMU, ale nebyl přijat. Nastoupil na nástavbu na knihovnickou školu v Brně. Zde se dostal do kulturního prostředí kolem Divadla X, uměleckých klubů, stýkal se se zajímavými lidmi. Setkával se s literáty, které znal z časopisů. „Seděl jsem u čaje s Ludvíkem Kunderou, se Skácelem, spolupracoval s Milošem Štědroněm.“ Udělal konkurz do Divadla X a začal hrát divadlo. Knihovnickou nástavbu nedokončil, ale prostředí knihoven mu otevřelo přístup k literatuře a bylo součástí jeho kulturního zázemí. Rok a půl pracoval v knihovně v tehdejším Gottwaldově a Otrokovicích.

Dvouletou vojenskou službu absolvoval v Horních Počaplech u ženijního praporu v knihovně. Měl na starost i domlouvání různých kulturních pořadů, hudby a zábavy pro vojáky. Často jezdil do Prahy, na vojenskou službu vzpomíná jako na příjemné chvíle. Po vojně hledal zaměstnání, které by mu umožnilo zůstat v Brně a pokračovat v práci kolem divadla. Střídal brigády a zároveň se podílel na amatérských divadelních projektech. Nakonec zakotvil jako vedoucí klubu SSM (Socialistický svaz mládeže) na Křenové ulici. Vystupovalo tam Divadlo X, v kterém i účinkoval, tehdy oceňovaní písničkáři, a pokud nebyl večerní program, hráli v klubu diskžokejové. Tehdy se dostal i k opisování textů, samizdatů, které mezi lidmi kolovaly mimo oficiální nakladatelství. 

Kontakty a spolupráce s StB

Právě opisování Hrabalova Něžného barbara a Vaculíkových fejetonů sehrálo zásadní roli v jeho pozdějším kontaktu s StB. Byl to zlomový moment jeho života, který hodnotí i po desetiletích kriticky a s určitou bolestí.

Jednou ze zaměstnankyň v klubu na Křenové ulici byla programová referentka Miriam, mladá žena, která se s pamětníkem domluvila, že opíše samizdatové vydání Hrabala. „Dělala sedm kopií přes průklepák. A přišly Vánoce,“ vzpomínal pamětník. „23. prosince jsem přišel do klubu na službu. Za deset minut zvonek – dva páni v civilu. Říkali: ,Vy jste pan Maršálek? Pojďte s námi.‘“ Řekli mu, že četl veřejně Vaculíkovy fejetony, a chtěli po něm, aby jim je vydal. Odjeli spolu do jeho podnájmu v Žabovřeskách. Texty jim vydal, ale oni věděli, že má i další kopie. Říkali: „No a kde máte ty, co byly formikované [zmenšené fotografické kopie]? Tohle je jen polovina.“ Vyptávali se, komu je půjčil. Zmínil Slávku Štědroňovou. „Tak se s ní domluvte,“ řekli mu. V bytě si všimli také sborníku poezie mladých autorů, který vydali přátelé kolem Aleny Kunderové, dcery Ludvíka Kundery. Kundera se na něho tehdy velmi rozzlobil. „Říkal údajně: ,Až sem přijde, shodím ho ze schodů,‘ protože jsem do toho jeho dceru zatáhl.“

Následovalo předvolání na StB na brněnskou Leninovu ulici. Pamětník si připomínal atmosféru, která na něj působila neformálně. Nabídli mu Sparty a říkali, ať si zapálí. Z jeho vyprávění bylo patrné, že tuto vstřícnost tehdy nechápal jako manipulaci, taktiku. „Tak jsem si říkal: ‚Co bych si od nich cigaretu nezapálil?‘“ Dostal i kořalku. Vyšetřovatelé mu nabízeli, že se mohou scházet mimo Brno, třeba v Olomouci, ve vinárně nebo v nějakém bytě. „Kdyby měla vaše žena nějaký problém, řekněte, to vyřešíme.“

Mareš

Podepsal dokument, že chce „sloužit socialistickému zřízení“ – tím, že v tomto duchu bude ovlivňovat mládež. Později podepsal další listiny pod jménem Mareš, což si tehdy, jak vyprávěl, ani neuvědomil. V Archivu bezpečnostních složek je záznam o svazku k osobě Miloslava Maršálka, kde byl veden v kategorii A (agent). Dle odpovědi z archivu byl ale svazek pravděpodobně zničen. Miloslav Maršálek se k tomu vyjádřil s odstupem ve svém vyprávění: „Asi nemám rád konfliktní situace. Myslel jsem, že mám nad nimi navrch. Neměl jsem pocit ohrožení, ani ohrožení okolí, že bych mohl třeba někomu ublížit. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že bych se měl bránit nebo že bych je měl odmítnout. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se měl na něco takového připravit. Byl jsem asi nedospělý. Neuvědomoval jsem si zodpovědnost.“ V divadle o tom nikomu neřekl: „Obecně jsem to dal vědět až po převratu.“ Kolegové nic netušili a on sám až po letech pochopil, že jeho výslechy mohly ohrozit i je, i když – jak vyprávěl – žádné hodnověrné informace nepodával.

Hanácké divadlo

V roce 1977 dostal nabídku od Svatopluka Vály a Josefa Kovalčuka nastoupit do Prostějova jako herec Hanáckého divadla. Soubor se v té době profesionalizoval a později spojil s Divadlem na provázku. V rozhovoru pamětník neřešil umělecké ambice, mluvil spíše o provozu a o tom, že jej práce živila.

Významnou životní zkušeností byla cesta s divadlem na Expo 86 do Vancouveru. „První moře, které já jsem v životě viděl, byl rovnou Tichý oceán.“ V Kanadě vystupovali, jak pamětník vzpomínal, jako „kašpárci“ v pavilonu Art Centra. „Člověk ve 41 letech najednou viděl, jak ten svět může fungovat.“ Zároveň už tehdy cítil, že se režim hroutí: „Měl jsem pocit, že se to tady sype.“

Převrat a cesty mezi Prostějovem a Brnem

Rok 1989 prožil aktivně. Účastnil se shromáždění v Prostějově i Brně. Jako zástupce herců vystoupil na stávkovém sezení v brněnské Nemocnici u svaté Anny, kde lékařům vysvětloval situaci v Praze i dalších městech. Vyprávěl, že mluvil o „trojí lékařské péči“, kterou si tehdejší režim přiděloval podle společenského postavení. Po listopadu pokračoval v divadelní práci a patřil k těm, kteří pomáhali transformovat provoz HaDivadla a Provázku do nových podmínek. Pravidelně hrál. Dojíždění z Prostějova do Brna ho unavovalo, ale divadlo zůstalo jeho životem. Říkal, že dnes (2025) někdy žárlí na mladé herce: „Já už to nestíhám. A oni mají před sebou krásné role.“

Když se vracel k otázce své spolupráce s StB, hodnotil se bez výmluv. Říkal, že podepisoval dokumenty z naivity, nepřipravenosti a možná i strachu. „Já jsem nebyl dospělý. Myslel jsem, že se zachráním, když budu hodný. Měl jsem být opatrnější. Měl jsem vědět, že se mám ptát. A že mám říct ne.“

V době natáčení v září 2025 žil Miloslav Maršálek v Prostějově a dojížděl hrát divadlo do Brna do HaDivadla.