The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Marková (* 1943)

• narodila se v roce 1943 do rodiny s šesti dětmi

• v roce 1945 odešli do Celného, kde hospodařili na statku po odsunutých Němcích

• v roce 1950 tam otce donutili dělat předsedu JZD

• v roce 1954 se Hubálkovi přestěhovali do Kunvaldu

• nápisem „Zde bydlí kulak“ ji vítala obec, kde několik sedláků padlo za oběť kolektivizaci

• v letech 1957–1961 vystudovala střední zemědělskou školu, pracovala jako zootechnička

• v roce 1968 se vdala za Bedřicha Marka a narodily se jim tři děti

• v zemědělství pracovala až do důchodu

• roku 2024 žila v Orlici-Letohradu

Do své dospělosti prošla Anna tím, co bylo typické jak pro dobu, do které se narodila, tak pro podorlický kraj, ve kterém žila. Početná rodina, ve které nebylo ničeho nazbyt, hned po válce odešla do nedalekého pohraničí s nadějí na lepší život v domech, které tam zůstaly po odsunutých Němcích. Násilná kolektivizace zemědělství zasáhla i Hubálkovy. Když se z Celného stěhovali do Kunvaldu, bylo Anně jedenáct let. Jejím prvním vjemem z nového bydliště byl potupný nápis na místním statku Zářeckých: Zde bydlí kulak!

Po válce odešli do pohraničí

Anna Marková se narodila 19. dubna 1943 v Pustinách u Kyšperka, který se od roku 1950 přejmenoval na Letohrad. Bydleli tam v jedné místnosti společně s otcovou matkou a hospodařili na čtyřech hektarech pole. K tomu měli dvě krávy, kozu, prase, drůbež. Otec František Hubálek (1908–1982) byl tesař. V 30. letech stavěl například žamberská kasárna, Pastvinskou přehradu a také pohraniční opevnění, konkrétně tvrz Adam u Mladkova. Maminka Marie (1911–1987) pracovala jako textilní dělnice. Hubálkovi měli šest dětí. Kromě Anny to byla Marie (narozená 1937), Marta (1939–2023), dvojčata František a Karel (1948) a Věra (1950). 

Protože soužití maminky s její tchyní nebylo jednoduché, odešli Hubálkovi s třemi malými dětmi hned v červnu 1945 do Celného. Rodiče předali pustinský dům Pozemkovému fondu jako svůj majetek a naopak dostali pole a dům v Celném. „Rozdíl v ocenění obou majetků jsme museli Pozemkovému fondu doplatit,“ uvádí Anna Marková. 

V Celném se usadili na statku s třinácti hektary kopcovitých pozemků. Zůstal tam i dobytek. Za války patřila obec k území Sudet, a tak tam zůstala řada prázdných obydlí, které opustili jejich původní majitelé. Ti, kteří sami neutekli, byli odsunuti. To byl i případ německé služky, která v domě s Hubálkovými bydlela do podzimu 1945. 

Do Celného přišlo mnoho nových osídlenců. Byla mezi nimi i spousta dobrodruhů, kteří šli za „poklady“ po Němcích. Dařilo se jim různě. Hubálkovi patřili k pokrokovým a úspěšnějším zemědělcům. Anna v roce 1949 nastoupila do první třídy. Ve jednotřídce od první do páté třídy bylo dvacet dětí. S českými dětmi chodily do školy i německé. „Zůstali tam Schönovi, spolužačka Gislinda měla maminku Němku, tatínka Čecha, ale my jsme mezi sebou nedělali rozdíly,“ popisuje. 

Bude JZD, bude elektřina

I když byla ještě malá a nemohla rozumět tomu, co se kolem ní děje, z pozdějšího vyprávění členů rodiny bylo patrné, že nejhorší dobu kolektivizace prožili na Celném.  Vše začalo Únorem 1948, kdy moc ve státě převzala Komunistická strana Československa. Brzy přišly represe proti soukromým zemědělcům v podobě povinných dodávek, které je měly donutit vstoupit do nově zakládaných jednotných zemědělských družstev (JZD). Hubálkovým se v roce 1949 nepodařilo splnit dodávky pšenice, a tak následující rok nedostali příděl pšeničné mouky. Proto rodině občas vypomohla svými potravinovými lístky teta. 

„V roce 1950 přišli do obce aktivisti a řekli, že když tam lidé založí JZD, tak nám zavedou elektřinu. Chodili i za tátou, protože uměl hospodařit. Až ho donutili, aby dělal předsedu JZD. Pamatuju, jak se pořád vztekal a kouřil. Snažil se lidi verbovat do práce, aby vesnice fungovala. Ale byli tam samí dosídlenci, kterým se nechtělo dělat, a nerozuměli tomu. Tátu hodně odsuzovali, protože chtěl po lidech práci,“ vzpomíná Anna Marková na divokou dobu JZD I. typu. „V začátcích JZD nebyly žádné odměny, a také se většinou rozpadly,“ dodává. 

Poslední kapkou v této vypjaté době se stal požár jejich domu. „Venku sice bouřilo, to je pravda, ale v hospodě se pak chlapi dohadovali, kdo to zapálil,“ uvažuje pamětnice. Hubálkovi po tomto neštěstí sice dostali jiný volný dům. Ale ten byl blízko železniční trati, takže maminka žila v obavách o své děti, které si hrály poblíž. Jednou sestra Marta na železničním přejezdu uvízla s koněm mezi závorami. Na poslední chvíli otec zachránil koně i povoz před přijíždějícím vlakem. To vše jen uspíšilo jejich odchod do Kunvaldu. 

V Kunvaldu v 50. letech pronásledovali sedláky

Ani v JZD Kunvald se nedařilo přesvědčovat rolníky o výhodách společného hospodaření, a vytvářet tak vyšší formy hospodaření JZD II. a III. typu. Od roku 1952 orgány KSČ na různých úrovních cíleně vyvíjely na zemědělce značný psychologický i materiální nátlak – nevybírané návštěvy agitátorů, štvavé články v okresním tisku, nesplnitelné dodávky. V roce 1953 se několik kunvaldských sedláků stalo obětí komunistického teroru. Za neplnění dodávek exemplárně potrestali Josefa Lyera s rodinou, a to vypovězením z Kunvaldu a konfiskací majetku. Jaroslava Zářeckého a Bohuslava Veverku odsoudili k několikaletým trestům. Dalším statečným kunvaldským občanem, který v 50. letech trpěl za své občanské postoje, byl Ivan Vrána. 

Anně bylo v dubnu 1954 jedenáct let a její první seznámení s Kunvaldem byl pohled z dobytčí káry. V ní totiž jela spolu s krávou a kozou. Jejím úkolem bylo hlídat, aby větší zvíře to menší neušlapalo. „Když jsme kolem Zářeckých zahýbali na cestu k našemu statku, viděla jsem u nich na stodole nápis ohromným bílým písmem: Zde bydlí kulak,“ popisuje. Hubálkovi se tehdy stěhovali do konfiskátu po Josefu Lyerovi. 

„Eduardu Bílkovi jednou přišly agitační materiály, na kterých byla namalovaná rakev, a u toho nápis, že takhle skončí, když nevstoupí do družstva. Neunesl to a oběsil se,“ popisuje Anna Marková praktiky tehdejších obecních funkcionářů a komunistů. Hubálkovi vstoupili v Kunvaldu do JZD, oba tam pracovali v chovu prasat. Kolem roku 1957 byl na Františka Hubálka vyvíjen tlak ze strany okresních orgánů v Žamberku, aby se vrátil do JZD v Celné, které skomíralo pod neodborným, nesystematickým vedením. Odolal, a zůstal v Kunvaldu.

V roce 1959 už byla naprostá většina občanů Kunvaldu členy JZD. Život v obci se definitivně změnil. Zmizela skupina vesnických sedláků a středních rolníků, kteří tvořili páteř společenského života. Zmizely staré mlýny, textilní továrna, dřevovýroba, hostince, prodejny, mlékárny. 

Celá rodina v novém bydlišti tvrdě pracovala: k jejich povinnostem patřilo starat se o družstevní krávu, selata, prasata, sekat trávu, sušili seno, skládat seno na půdu, v zimě každý den 400 litrů brambor uvařit v kotli, pomačkat, nakrmit zvířata, odnosit mléko na dodávky, kydat hnůj. „Táta měl moc rád koně. Koncem 60. let za ním přišli z JZD a vyčinili mu, že je jediným družstevníkem, který má dosud koně. Stanovy JZD to nedovolovaly. Takže musel svoji milovanou Vranu s těžkým srdcem prodat,“ dodává pamětnice. Tehdy otec odešel i z JZD, a začal pracovat jako tesař u Československých drah Letohrad. 

Lásku k zemědělství měla v krvi

Dcera Anna po základní škole nastoupila v roce 1957 do Střední zemědělské technické školy v Kostelci nad Orlicí, obor chovatel. Byli v roce 1961 prvními maturanty a ona měla lásku k zemědělství v genech. Kunvald je jedna z nejrozlehlejších obcí v republice. Anna tam dělala zootechničku a pomáhala veterináři při tuberkulinaci záhumenkových krav. „Chodili jsme po chlévech pěšky a cestou jsme si zpívali,“ vzpomíná. Měla na starosti veškerý chov slepic a prasat v obci – pět podestýlek prasat, dvě drůbežárny, osm poroden prasnic. V době nástupu do praxe ještě byla zvířata ustájena doma u původních majitelů, ačkoli už nebyla jejich. Kolem roku 1962 už bylo JZD Kunvald konsolidované a zavedla se také pevná odměna. S výjimkou roční zkušené v líhni drůbeže v Xaverově v roce 1963 pracovala až do roku 1968 v JZD Kunvald. 

V srpnu 1968 vyzýval prezident Svoboda ke klidu

V roce 1968 se vdala za Bedřicha Marka (1939–1998) a přestěhovala se za ním do Letohradu-Orlice. Tam se v letech 1968, 1970 a 1975 manželům narodili tři synové. „Třiadvacátého srpna 1968 jsem jela do těhotenské poradny v Žamberku, a z rozhlasu se ozýval hlas prezidenta Svobody: ‚Občané, zachovejte klid. Občané, zachovejte klid.‘ U zámku stál nějaký ruský voják asijského vzezření a ukazoval, kam má jet náš autobus,“ uvádí pamětnice.

„Když jsem dělala v JZD Kunvald, z mladické blbosti jsem vstoupila do KSČ. Po napadení naší republiky Sověty jsem napsala na Okresní výbor KSČ, že vystupuju z jejich řad. Nějakou dobu se to táhlo, ale nakonec mě vyloučili. Nebyla jsem dobrý komunista,“ uzavírá Anna Marková kapitolu vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a jejího vztahu k tehdejšímu dění. 

V Letohradě-Orlici Anna nastoupila do JZD Podorlicko Mistrovice. Až do důchodu tam pracovala v kravíně a odchovně prasat. Za nejdůležitější v životě považuje humor. „To horší už jsme snad přežili. Museli jsme být skromní, to nám v životě prospělo. Mladým bych vzkázala, ať se chovají podle svého nejlepšího svědomí, a dělají něco, co je k užitku,“ uzavírá své vyprávění Anna Marková.