The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stefanie Marek (* 1930)

Má matka byla sama a plakala a plakala. A já jsem si myslela: No bože, proč tak pláče? Tak holt budeme bydlet někde jinde...

  • narozena v roce 1930 ve Frélichově

  • doma se mluvilo chorvatsky a německy, chodila do německé školy do Drnholce

  • češtinu se naučila po válce ve Vohančicích

  • v roce 1949 rodina utekla do Rakouska, nyní žije ve Vídni

Kad su nas vihitili z našega stana / Když nás vyhodili z našeho domu

„Je biv petnajst liet, kad su maju a ćaću vihitili. A to sam si mislela puored, kad su nas vihitili. A, tako mama… Ćaća ni biv doma, ta je biv va vojski, a mama je bila sama a je plakala a plakala. A ja jsem si mislila, tako Mein Gott, zač tako pláčeš, ćeme holt drugdien bivat. To ni sam oš rozumila. Ale sada, to rozumim. Kad si mislim, moj sin ima sada osamnajst svoj stan, a kad mu to, vihitiju, to more bit strašno. Sada to rozumim, kad si stara pak. Ale kad si diete, to oš nerozumiš. A mi sme bili brže, petnajst liet kad si bila, to si bila juskot sada kad je dvanajst, jedenajst liet, to ne pametiš. Si bila puored nek va Frielištofi, ja sam bila pored va tom Drinovci, tako sam došla može bit tako pietkrat, šiestkrat va Brnju s ćaćem, a ovo v Beći sam takaj bila. Ovo imam dvi tete, also sam imala dvi tete, to je bila od maje sestra a brat. Tako to je bilo se. Ale ja sam mislela, kad sam došla v Beć, da sam na konac svitu. No jo, tako je to bilo.“ 

„Náš dům byl patnáct let starý, když z něj mámu a tátu vyhodili. Otec tenkrát nebyl doma, byl ve válce, matka byla sama a plakala a plakala. A já jsem si myslela: ´No bože, proč tolik pláčeš? Tak budeme holt bydlet jinde.´ Ještě jsem tomu tenkrát nerozuměla. Teď už tomu rozumím. Když pomyslím, že můj syn má nyní osmnáct let svůj vlastní dům a že by někdo přišel a chtěl ho z něj vyhodit… to musí být něco strašného. Až je člověk starší, pochopí, dítě ale ne. Když nám bylo dřív patnáct let, to je, jako když je dnes někomu jedenáct, dvanáct. Pořád jsme byli jen ve Frélichově, já v Drnholci, nikam jinam jsme se nedostali. Byla jsem pětkrát, šestkrát s otcem v Brně, tady ve Vídni několikrát u tet na návštěvě… Ale když jsem přišla do Vídně, to jsem si myslela, že jsem na konci světa. No jo, takové to tenkrát bylo.“

Ti, ča su tamo sada, takaj za ništ ne moru / Ti, co jsou tam teď, také za nic nemůžou

„Moj sin je biv, kad je biv oš maljunki, sme se tamo vozili, A sada, kad mu velim, ´Manfred, duojdi ovo s manu,´ veli: ´Mamo, zač biste puored tamo šli? To biste zopet dielali… to bi bilo to samo, kad to ti ljudi tamo vihitili, je to zopet vystěhování.´ Kad bime tamo došli a velili, mi bime zopet radi kad bime zopet dostali ta naš stan, tako bisu morali puojt ti ljudi zopet kraj. A sada sme ur ovo, tako… Ja sam takovi člověk, ja nie bi nikomu ništ špatnoga dielala, ale nek ta, ča meni špatno diela. Ale ta člověk, ne ti, ča su sada tamo. Ta, ča je nas vihitiv. Tomu ništ dobroga nepřeji. Also ich wünschenichts Gutes denjenigen. Aber die, die dort jetzt sind, die können ja auch nichts dafür.“

„Když byl syn ještě malý, tak jsme tam jezdili. Teď, když mu řeknu, aby se tam se mnou jel podívat, tak mi odvětí: ´Mami, proč byste tam pořád chodila?´ To by bylo zase to stejné, kdybychom teď chtěli, aby ti, co v našich domech bydlí nyní, je nám dali zpět. Zase další stěhování lidí, kteří za nic nemůžou. My jsme teď už tady. Jsem takový člověk, který nepřeje nikomu nic špatného, jenom tomu, co mě špatné činí. Tomu, co nás tehdy vyhodil, tomu nepřeji nic dobrého. Ti, co tam dnes bydlí, nemohou za nic.“

Kako su se duoma pominali / Jak spolu hovořili doma

„A sada pred vojsku, kad ste bili oš doma si skupa, kako ste se pominali, s ćaću, s maju?“ „Hrvatski.“ „A nimški kadien ste se naučili?“ „Ja sam šla nek va nimšku škuolu. Va Drinovci. A s tu najmlaju, s Helenku, su nek nimški govorili. Ale ona takaj hrvatski rozumila. Ale česki sme ništ ni znali.“ „A zač su s tu najmlaju nimški govorili?“ „Ja nie znam zač. Ona je se, kad s kamaratkama bila, tako su se govorili hrvatski, ale ja nie znam, kada sme s nju načinali nimški govorit, da bude va škuoli, da to zna. Tako sme živili.“

„Před válkou, když jste ještě byli všichni doma pohromadě, jak jste spolu mluvili?“ „Chorvatsky.“ „A kde jste se naučila němčinu?“ „Chodila jsem jen do německé školy do Drnholce. S mou nejmladší sestrou Helenkou rodiče mluvili německy, ale ona také rozuměla chorvatsky. Česky jsme ale neuměli nic.“ „A proč s tou nejmenší mluvili německy?“ „To nevím. Když byla s kamarádkami, mluvili chorvatsky, ale nevím, proč jsme s ní pak začali mluvit německy, asi aby neměla problémy ve škole.“

Mi ni sme bili Nimci. Mi sme bili Hrvati, brže Rakušani / My jsme nebyli němci. Byli jsem Chorvati, dříve Rakušani

„Ča oni su velili, ti partizanri su se zovali, velili, da sme Nimci. Mi ni sme bili Nimci, mi sme bili Rakušani brže, ale ne Nimci. Mi sme porad bili Rakušani a Hrvati. To ni bilo… Nie znam, zač puorad veliju k nam, ne nek va Čeche, ale tako kad ništo pišu va te Zeitung, Deutsche, die Deutschen. Mi ni sme bili Deutschen, mi sme bili Rakušani. Ale oni nas si, si su dali taki štempl, si, ča su govorili hrvatski… lebo nimški, si su bili Nimci.“

„Ti partyzáni říkali, že jsme Němci. My jsme nebyli Němci, dříve jsme byli Rakušani, ale ne Němci. Pořád jsme byli Rakušani a Chorvati, žádní Němci. Jenže oni nám dali takový štempl, že když jsme mluvili chorvatsky nebo německy, tak jsme pro ně holt byli Němci.“

Kad je va 1949 lieti utikala prek granicu / Jak v roce 1949 utíkala přes hranici

„Pak rano sam šla k mojej sestrenici, od tej Keprt, rozlučit, da ću puojt v Rakusko sam jej velila. A sam ji rekla: ´daj mi oš, posud mi…´, to je bilo o piet ur rano. Oš sam jej velila, ´posud mi,´ to je bila takova deka, umhong, su tomu velili, da se tako zamotaš, da je ti teplo. A sam šla tamo, sam velila, oš jednuč bi rada puojt pred našim stanom. Da to vidim poslidnji krat. A ona šla s manu, pak šla a je mi velila, kako moram puojt. Je šla s manu k Dinji a je velila, ovo prek ti muost moraš puojt na drugu stranu. A tamo, moraš se pored sranit, da te ne vidi. A pak kot grieš od te Dinje, tako na pravu stran, a dugo muoraš puojt, je takov maljunak lug. A to vidiš oš zdaleka, kadien su ti vojaki guori. To moraš utikat prek, skroz ti lug, a kad si skroz lug, skruoz, tako pak si v Rakusku. Pak si na ten - Breinerhof se to zvalo. A ja sam imala taku čedljenu, Pulmankappe, ne znam, takova je to kapa, To ni sam panštila, da imam čedljenu. A sam šla, až sam prek tej Dinje, tak to sam skoro ležela, tako sam se vako šla. Na tu zemlju ležela a tako. Tako mislim, sam prahala tri ure nek sam došla tamo za kilometr nebo dva kilometre. Puored sam sa va dinju, je to bilo zmrznuto, ale na kraji to ni bilo čuda, sam se puored zapadala. Ale ja to ni sam špirala, jeli to mokro nebo zima nebo ništo, to je mi bilo se jedno. A pak sam došla, tamo sam vidila te vojake, tako sam šla van a samu tikala kroz ti lug a tamo sam, su bili ljudi. Ni znam, ća tamo dielali. Bili tako va brigi, ne mrkve, ništo su tamo vibirali. Je to bilo zemlju pokrito, do to nezmrzne, a tamo su pracovali. A oni su hovořili česki. Jezuš, ča ću sada? Sam poslušala, kadien sam, govoriju česki. Ja sam mislela sam oš va Českoj republiki. Sam se pitala na česki, to sam pak ur znala to česke, kad sme tamo tri lieta morali pracovat, a oni su mi velili na nimški: ´Sind sie am Breinerhof´, ´vy jste na tom Breinerhofi.´ A to je ur, to sam znala, to je Rakusko. Ach, to je mi, juskot kad bi ti kamek opadav duoli.“

„Ráno jsem se šla k sestřenici rozloučit, říct, že jdu do Rakouska. Bylo pět hodin ráno a řekla jsem si u ní o takovou deku, abych se do ni zabalila, aby mi bylo teplo. Pak jsem řekla, že ještě jednou bych chtěla jít kolem našeho domu, podívat se na něj naposled. Ona šla se mnou až k Dyji a pak mi ukázala, kudy mám jít na druhou stranu. Že se pořád musím schovávat, ať mě nevidí. Potom bude na pravé straně takový lesík, je vidět už zdaleka, jsou tam nahoře vojáci. Já musím utíkat přes les a když budu z něj venku, už budu v Rakousku, na Breinerhofu. Já měla takovou červenou čepici, vůbec jsem na to nepamatovala, že je červená… Pak jsem šla přes Dyji, ležela jsem na zemi a tak jsem se plazila. Myslím, že ten kilometr nebo dva mi trval asi tři hodiny.  Dyje byla zamrzlá, ale po okrajích ne, tak jsem se pořád zabořovala. Já jsem však nic necítila, ani mokro ani zimu, bylo mi to jedno. Pak jsem viděla vojáky, šla jsem dál, utíkala přes les a tam už byli lidé. Nevím, co dělali, něco vybírali z takové hromady, cosi bylo pokryté hlínou, aby to nezmrzlo, a tam pracovali. A hovořili česky. Ježišmarja, co teď? Poslouchala jsem, kde asi jsem, mluvili česky, tak jsem myslela, že jsem ještě v Československu. Zeptala jsem se česky, už jsem česky uměla, a oni mi odpověděli německy: ´Sind Sie am Breinerhof.´ ´Jste na Breinerhofu.´ Tak jsem věděla, že jsem v Rakousku. Úplně to bylo, jako by ze mě spadl kámen.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: History and language of Moravian Croats