Miroslav Mareček

„Hned po válce vysílal rozhlas a pak začal redaktor Görl z Československého rozhlasu potom od toho května vysílat vždycky od jedenáctý hodiny večer až třeba do půlnoci, nebo i po půlnoci, seznamy lidí, kteří byli osvobozeni z koncentračních táborů. Tenkrát to čet, já nevim, strašně dlouho. Jestli to bylo měsíc, dva měsíce, tři měsíce a my jsme vždycky, a měl to seřazený podle abecedy, tak vždycky jsme čekali. Jak začalo ,em‘, tak jsme byli… Denně jsme to poslouchali a denně jsme tedy žili v naději, že to bude příští den hlásit. No, nic se nestalo.“

„A teď jsme od toho 9. pořád čekali, že tatínka pustí… Každé zvonění, když někdo třeba zazvonil, tak: ,Už jde!‘ Žili jsme u silnice a to byla hlavní silnice Praha–Poděbrady, jezdily tam auta a my teď, kdykoli jelo auto a zpomalilo třeba, tak jsme se báli a čekali jsme, že někdo zazvoní. No, pomaloučku jsme si zvykali, protože nám lidé říkali: ,Víte, voni v tom maj zmatek, možná, že je někde v koncentráku.‘ To už se o tom vědělo, že jsou ty koncentráky, protože se poslouchal Londýn.“

„Když se maminka ptala: ,A co udělal? Kdy ho pustí?‘ A tohle. ,Když nic neudělal, tak ho pustíme domů.‘ No, tak jsme žili, teď lidé kolem se s námi přestali bavit. Přestali s námi mluvit, stranili se, báli se. Báli se, protože to byl první zásah gestapa v Mochově a bylo to v době, kdy bylo po Heydrichovi.“