The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Mařanová (* 1929)

• narozena 24. ledna 1929 v Libáni

• bolestně vnímala mnichovskou dohodu

• zažila německou armádu v Libáni

• v roce 1941 otce kdosi udal poslechu zahraničního rozhlasu

• zažila konec druhé světové války v Libáni

• viděla komunistickou manifestaci 21. února 1948 na Staroměstském náměstí

• padesátá léta 20. století pro ni byla období strachu

• manžel Miloš Mařan coby voják z povolání po srpnu 1968 perezkuován

• v roce 2021 žila v Litoměřicích

Příběh Hany Mařanové, rozené Arnoldové, vypráví o životě maloměstské rodiny v Libáni, nedaleko Jičína, těsně před druhou světovou válkou, během ní i v době poválečné. Otec vlastnil obchod s železářstvím a matka mu pomáhala. Hana měla o dva roky mladší sestru. Během války její babička tajně pomáhala židovské rodině v sousedství. Po atentátu na Heydricha otce kdosi udal za poslech zahraničního rozhlasu. Jen díky lidem, kteří ho znali a pracovali na poště, udání z Libáně neodešlo.

Po válce rodina přišla o dům i obchod. Pamětnice dostudovala střední obchodní školu. V březnu 1948 byla svědkem navážení komunistů z celé republiky na demonstraci na pražském Staroměstském náměstí. S komunisty se nebavila, měla z nich strach. Na počátku padesátých let se vdala za vojáka z povolání Miloše Mařana. Žila s ním postupně v Jincích, v Písku, Mariánských Lázních a v Litoměřicích.

Sudeťák bylo další strašidlo

Hana Mařanová, za svobodna Arnoldová, se narodila v Libáni, vzdálené asi dvanáct kilometrů od Jičína. Její tatínek Adolf Arnold tam měl zavedený obchod s železářským zbožím. Maminka Marie Arnoldová, rozená Semianová, mu v obchodě pomáhala. Rodina žila v duchu Masarykových hodnot. Prvního československého prezidenta uznávali a ctili. I to byl důvod, proč malá Hana navštěvovala Sokol. Dodnes vzpomíná na takzvané sokolské besídky. Děti se střídaly ve vystoupeních, někdo zpíval, jiný tančil nebo hrál divadlo.

V hlavě Hany Mařanové dodnes zůstala z dětství tato vzpomínka: „Říkalo se: Přijde si pro tebe bubák. Bubák nepřišel, ale říkalo se i sudeťák, to bylo další strašidlo. Těch jsme se báli. Němci byli dobří, ale jakmile přišel Hitler a Henlein, tak nastala veliká změna. V Libáni to nebylo tak vidět, ale měli jsme strýčka v pohraničí, v Liberci, a ten nám vyprávěl...“

Hana vzpomíná i na učitele v obecné škole, který jim vyprávěl pohádku O zakleté princezně. Jak ji princ vysvobodil. Všechny děti prý věděly, že onou princeznou je Československá republika a tím princem je prezident Masaryk. V období krize konce třicátých let si všímala chudých dětí, které chodily do školy pěšky i několik kilometrů, byly špinavé a otrhané. Otec musel nakupovat zboží, které prodával na úvěr. Neměl často ani zboží, ani peníze.

Kdy už ten Beneš promluví?

Na podzim 1938 přišlo Československo o své pohraniční oblasti, kde žili sudetští Němci. Uchvátila je Hitlerova nacistická Třetí říše. „Bohužel, jak to dopadlo, tak to dopadlo. Mnichov je veliké trauma nás všech. Moje sestra, o dva roky mladší, když i později slyšela z rozhlasu skladbu Vyšehrad, říkala: ‚To je Mnichov,‘“ říká pamětnice. Rodina čekala 29. září 1938 netrpělivě v tatínkově kanceláři na projev prezidenta Edvarda Beneše. Ještě ne desetiletá Hanka seděla pod stolem a vnímala napjatou atmosféru. „Tatínek netrpělivě očekával vysvětlení. ‚Tak, kdy už ten Beneš promluví?‘ říkal pořád,“ vypráví Hana Mařanová.

Dodnes si pamatuje některé pasáže Benešova proslovu. Stejně tak si pamatuje 15. březen 1939, začátek protektorátu. „Pršelo, padal sníh a babička brečela. Němci nevypadali, že by byli tak zlí. Stáli na náměstí, motorka vedle motorky. Dělali tam polévku a rozdávali ji lidem, ale lidé si pro ni nechodili.“

Otce zachránili čeští zaměstnanci pošty

V roce 1941 kdosi udal otce Hany Mařanové, že poslouchá zahraniční rozhlas. To bylo tehdy zakázané a hrozila za to i smrt. Tragédii zabránili čeští zaměstnanci pošty, kteří Adolfa Arnolda znali. „Jedině díky tomu, že to nebylo odesláno doporučeně, tak to na poště stopili. Ale tatínkovi to řekli, aby o tom věděl,“ vzpomíná Hana. I když ji rodiče poučili, že se zahraniční rozhlas poslouchat nesmí, a zakázali jí to, přesto ho tajně jako třináctiletá poslouchala.

V létě 1944 tetu z maminčiny strany zavřeli i s celou její rodinou. Tetu Pavlínu Hájkovou poslali do koncentračního tábora v Ravensbrücku a strýce Františka Hájka do tábora ve Flossenbürgu. Teta se po válce vrátila, strýc nikoli. Bratrance Miloše Hájka odsoudili Němci k trestu smrti za napomáhání útěku Židům. Nejvyššímu trestu ale nakonec unikl, protože trest Němci nestihli do konce války vykonat. Babička pamětnice v té době pomáhala židovské rodině ze sousedství.

„Viděla jsem babičku, jak večer balí buchty. Zajímalo mě, proč to dělá. ‚Buď zticha, buď zticha, když už jsi mě nachytala. Já to odnesu paní Silbersternové, oni nemají skoro žádné jídlo. Půjdu zadem, aby mě nikdo neviděl.‘ To byla válka,“ vzpomíná Hana. Na návštěvu k Silbersternovým chodila Hana už jako dítě v době před válkou. Pan Silberstern jí vysvětloval, jak se dělá obchod, a u něj také poprvé viděla bankovky s vysokými nominálními hodnotami, jako tisícikorunu nebo pětitisícikorunu. Tu u tatínka v obchodě nikdy neviděla.

Občas k nim do obchodu přijelo gestapo. Protože Adolf Arnold neuměl moc německy, tlumočila Hana. Temná atmosféra se podle jejích vzpomínek nesla celým městem. Sousedka, Němka, když viděla, že je v obchodě gestapo, přišla jako na nákup, a protože byla mladá a fešná, dali se s ní příslušníci gestapa do řeči. „Ona z nich pak vytáhla, jak to vypadá s vězni, kteří byli z Libáně. Taková byla spolupráce mezi slušnými lidmi,“ prozrazuje Hana Mařanová.

I Amerika říkala Stalinovi Strýček Jo

„Když jsme poprvé viděli viset československou vlajku, tak to všechno plakalo radostí,“ vzpomíná na konec druhé světové války Hana Mařanová. V Libáni se konala taneční zábava na chodníku, protože všechny budovy, kde se před válkou taneční zábavy konaly, byly poškozené a poznamenané pobytem vojáků. Libáň neležela na žádném z hlavních silničních tahů, a Rudá armáda proto městečkem neprojížděla. „My jsme ji chtěli vidět! Těšili jsme se na to, jak je přivítáme. Vždyť i Amerika tehdy říkala Stalinovi ‚Strýček Jo‘, tak se není možné divit, že prostí lidé věřili, že nás Stalin osvobodil, nevěděli jsme, co je pravda.“ 

Děvčata z Libáně v sokolských krojích vyrazila ve zvláštním autobuse do Jičína. „Přišly jsme k velitelství, tam stála stráž s flintou, já do toho hocha strčila a řekla jsem mu: ‚Jdi pryč!‘ Dnes si říkám, jaká to byla hloupost, ten voják mě mohl klidně zastřelit a nic by se mu nestalo, v té době ještě panovalo válečné právo,“ upozorňuje Hana Mařanová. Velitel pluku byl dívkami doslova umluven, aby s nimi odjel do Libáně.

Ale ne všechny vzpomínky Hany Mařanové z konce války, které se týkají Rudé armády, jsou veselé a plné dojetí. Zažila i opilého mladého vojáka, který ohrožoval ostatní flintou. Zpacifikoval ho český legionář, který sloužil během první světové války v Rusku. Mladíka pak odvezli Sověti do Jičína, kde ho zastřelili.

Holka, holka, mě vůbec nezajímá, že tě bolí hlava, musíš pracovat!

Během války Hana Mařanová dokončila měšťanskou školu a otec jí nepovolil studium na gymnáziu. Chtěl, aby měla dcera odborné vzdělání. Nastoupila proto na obchodní školu, kterou však musela přerušit, protože Němci zavřeli za války i střední školy. Namísto studia měla nastoupit do práce. Protože tatínek měl v dětství obrnu, umístili ji jako pracovní sílu u něj v obchodě.

Vzpomíná, že kolikrát by snad raději pracovala někde v továrně, protože tatínek byl přísný a nic jí neodpustil. „Holka, holka, mě vůbec nezajímá, že tě bolí hlava, musíš pracovat!“ říkával. Hana vzpomíná, jak ji otec nutil pracovat i ve chvílích, kdy se necítila dobře. Obchodní školu pak dokončila v roce 1946.

Jako když lidem vypadnou mozky z hlavy

Po absolvování školy tatínek pamětnici sehnal místo v Praze. Čtyři roky tam pracovala ve státním podniku Československé hutě, podnik Ferra Praha, jako samostatná korespondentka. Podnik sídlil v Havlíčkově ulici naproti Masarykovu nádraží. Tam Hana Mařanová poprvé zažila zkušenost s manipulací ze strany komunistů. S kolegyní tehdy stála na balkoně a pozorovala, jak do Prahy přijíždějí proudy lidí z celé republiky na manifestaci na Staroměstské náměstí. Šlo o demonstraci komunistů 21. února 1948.

„Bály jsme se s kolegyní Jiřkou, jestli tam nebudeme muset taky. Tak jsem se zeptala toho našeho hlavního soudruha, jestli půjdeme. ‚Prosím tě, co si myslíš?! Tam přijdou jen prověření soudruzi. Za náš závod půjdeme jen čtyři.‘ Tam mi došlo, že tam nebyli Pražáci, ale komunisté navezení z celé republiky. Báli se, aby tam nebyly nějaké problémy.“

V roce 1948 přišel Adolf Arnold o svůj obchod v Libáni. Protože věděl, že o něj přijde, nabídl ho státu sám a dostal za něj sumu odpovídající nákupní ceně zboží v obchodě. Maminka Hany Mařanové tam pracovala jako vedoucí prodejny a tatínek nastoupil jako kontrolor u podniku Jednota. Později kvůli možnému střetu zájmů pracoval jako vedoucí komunálních služeb v Libáni. Hana hovoří o svých rodičích s velkým obdivem. I když přišli o obchod a dům, nikdy si nestěžovali a nenaříkali na svůj osud. Nikdy u nich nezažila pocit křivdy ani vzteku kvůli tomu, že jim komunisté vzali majetek. „Tatínek říkával: ‚Umíme pracovat, my se uživíme!‘“ uvádí pamětnice.

Padesátá léta byla podle Hany Mařanové velmi těžká: „Hrůza, Hrůza! Kdo to neprožil, nemá vůbec tušení, o co šlo. Lidé, se kterými člověk pracoval, kteří měli jiný názor a do jisté doby se dalo s nimi mluvit, byli v tu chvíli, jako když jim vypadnou mozky z hlavy. To, že byl otec obchodník, byla strašná nálepka. Jeden soudruh kvůli tomu po mně stále šel. My jsme se těch komunistů báli a moc jsme s nimi nemluvili.“

Haniným politickým vzorem byla Milada Horáková. Hana proto chtěla vstoupit do České strany národně sociální (ČSNS). Horáková tehdy kandidovala ve volbách za kraj, ve kterém ležela rodná Libáň. Předseda závodního výboru strany (ČSNS) ale přihlášku pamětnici rozmluvil. S vědomím toho, že její tatínek byl živnostník, by si přihláškou do této strany mohla způsobit velké problémy.  

Se svatbou přišel kočovný život

V roce 1951 se Hana vdala za Miloše Mařana, vojáka z povolání. Znala ho odmalička, protože také pocházel z Libáně, a setkávali se spolu i v Sokole. Hana se vrátila z Prahy do Jičína, kde si našla práci jako sekretářka v podniku Jednota. Spolu se svým mužem-vojákem následně cestovala tam, kam byl převelen. Do Jinců u Příbrami, do Písku, do Mariánských Lázní a do Litoměřic. V roce 1955 se jim narodila dcera Hana a šest let nato druhá dcera, Helena. Hana Mařanová pracovala v litoměřické okresní knihovně a později v kulturním středisku.

„V srpnu 1968 jezdil můj muž s gazíkem s nápisem: ‚Se Svobodou za svobodou.‘ Čekali jsme, že se všechno zlepší. Že se k moci dostane komunistická inteligence, že dojde k větší spolupráci se Západem a že se bude moci cestovat. Že bude k dostání kvalitnější zboží. Po okupaci v srpnu 1968 jsem viděla plačící důstojníky. Jeden mi řekl, že se nic nezmění, dokud se nezmění svět. Když pak v roce 1989 přišel Václav Havel, říkala jsem si, že se mění svět.“

I když byl manžel pamětnice vojákem z povolání, o invazi nevěděl nebo o tom, že něco tuší, doma nemluvil. Hana o něj měla ve dnech okupace strach. Po roce 1968 Miloš Mařan naznačil svůj nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy, a převeleli ho proto z Litoměřic do Prahy a následně do Berouna. Pamětnice se stěhovat odmítla. Hlavním důvodem byly děti ve škole a pak také nechtěla stále kočovat po celé republice. Miloš Mařan proto dojížděl každý týden z Litoměřic do Prahy, respektive do Berouna.

Jednota vrátila rodný dům zničený

V roce 1972 družstvo Jednota vrátilo zcela zchátralý rodný dům Hany Mařanové v Libáni rodině. Socialistické družstvo se o dům vůbec nestaralo a na jeho opravu bylo zapotřebí vynaložit velké peníze. Před deseti lety rodina pamětnice dům prodala. Manželství vydrželo Haně a Miloši Mařanovým šedesát devět let a dva roky před ním spolu chodili. Rozdělila je až Milošova smrt v roce 2020. Dožil se čtyřiadevadesáti let. V domově pro seniory v Litoměřicích měli do poslední chvíle společný pokoj.