Marie Mannová

* 1944

  • „V době, kdy byl první týden na začátku školního roku, kdy všechno všude bylo uzavřené a my byli na chmelu, tady prý probíhaly bouřlivé schůze, kde se lidé hádali, jestli mě do té školy pustit, nebo nepustit. Nakonec ústně rodičům přišli říct, že do té školy nejsem přijatá a že definitivně ruší původní rozhodnutí, které měl v ruce ředitel, že přijatá jsem. To byl konec, protože všechno už bylo uzavřené, veškeré přijímací řízení, protože už byl začátek školního roku. Pro otce a pro maminku začala korespondence, kterou mám schovanou celou v objemné obálce. Psali na místní národní výbor, ten se s nimi vůbec nechtěl bavit. Napsali našim dopis. Otec se s nimi chtěl domluvit, tak je požádal o setkání, aby ho pozvali před tu jejich radu, aby mu vysvětlili, čím se provinil, že si není ničeho vědom. Abych tím netrpěla já, protože já jako jeho dítě za nic nemůžu. Jenomže oni řekli, že výběr do devátého ročníku je uzavřený, že tam není místo, tudíž že není žádný důvod se sejít k rozhovoru. Že to není třeba. Tím to absolutně usekli. Naši potom psali na okres, na kraj, na ÚV KSČ, do prezidentské kanceláře, no prostě je toho plná obálka. Například ÚV vůbec neodpovědělo, prezidentská kancelář odpověděla – to byl v té době myslím Zápotocký –, že to není v jejich kompetenci – a tak pořád dokola. Ten rok, abych nebyla nezaměstnaná – protože když někdo vyšel z osmičky, buďto musel jít do školy studovat, nebo někam do práce nebo na učňák – jsem se snažila. Jezdila jsem do Chrudimi do Obchodní akademie na kurs psaní na stroji, chodila jsem na těsnopis a ještě jsem vám vlastně neřekla, že jsem léta letoucí hrála na klavír. Chodila jsem nejdřív soukromě, pak do Lidové školy umění, tenkrát to byla hudebka, tak v tom jsem pokračovala, a soukromě na jazyky. Němčina, angličtina, francouzština. To bylo celý rok s tím, že následující rok, když zase bylo to období přijímacích zkoušek, ne zkoušek, ale někam poslat přihlášku, tak jsem si poslala přihlášku na jedenáctiletku do Přelouče, na Hospodářskou školu do Pardubic a pro jistotu na učňák do Tesly do Přelouče. Ani jedno nedopadlo, ze stejných důvodů. Situace se opakovala, a to už bylo kritické.“

  • „Skončila škola, já jsem udělala závěrečné zkoušky na samou výbornou, a předtím, někdy v březnu, se dávaly požadavky doplnit si ještě devátou třídu a vlastně pak pokračovat na jedenáctileté škole, která tady byla zavedena přímo v Městci. Tam jsem si v březnu tu přihlášku dala. Pak byly zkoušky a u nich mně bylo řečeno, že jsem do deváté třídy nebyla zařazená, že jsem nebyla vybraná. Čemuž se podivil současný ředitel školy, protože on měl od místního národního výboru potvrzené všechny uchazeče, tedy i mě, takže já jsem celou tu dobu žila v tom, že půjdu do devítky, budu pokračovat jedenáctiletkou a pak že půjdu asi studovat vysokou školu. Já jsem totiž chtěla... Pominula jsem, že mě nebaví matematika. Jednou jsem k Vánocům dostala knížku o Marsu, a tak jsem si říkala, že bych chtěla být astronomkou. To byla jedna moje tužba. Pak jsme navštívili cirkus, cirkus já jsem milovala, a tam cvičila taková holčička, kolik jí mohlo být? Patnáct? Cvičila na hrazdě a já jsem se v tom tak zhlédla, že jsem chtěla být artistkou. A že chci jezdit v maringotce, že chci být artistkou, a tak jsem to prosazovala, že když šel otec někdy na pivo do hospody, oni už ho vítali: ‚Pane Berousek!‘ Berouskovi, to bylo známé jméno. Pak mě to přešlo. Ale opravdu jsem chtěla studovat a i otec si to hrozně přál. Potom, když to takhle dopadlo, že jsem byla přijatá na tu školu a pak zase nepřijatá, tak otec napsal odvolání na okresní školskou komisi a ředitel školy se dal do boje, takže se podařilo, že mě na tu školu vzali. Ředitel kvůli tomu musel samozřejmě na koberec, a mě vyzvali, že mám odjet s těmi ostatními žáky. Odjeli jsme na chmelovou brigádu někam k Žatci a po týdnu se objevil můj rozzuřený otec s tím, abych si sbalila věci, že jedeme domů. Já jsem se divila, proč jedeme domů. ‚Nebylas do té školy přijata. Opět tě vyhodili.‘“

  • „To dětství na jednu stranu bylo poznamenané tím, že otec – já si toho jeho přístupu vážím – byl zásadový, ale k tomu ještě dojdeme. Ale on prostě měl svoje ideály, svoje představy, a přes to nejel vlak. A udržet si je v době padesátých let, to bylo nesmírně těžké. Abych šla do Pionýra, to prostě neexistovalo. Všichni tam šli, ale naši by to nepřežili, ne, to prostě nešlo. Takže tím jsem se i v té škole vymykala, bylo to ale taky tím, že jsem byla Brychová. Tím jménem. Nevím, proč to tak bylo, asi takovým tím otcovým kategorickým přístupem k režimu a vůbec. Taky později, když všichni soukromníci měli jít do družstev, odmítl a nešel. On by tam nikdy nešel, do toho družstva. Ono se to nejmenovalo družstvo, družstva byla na venkově. Tohle – to byl komunál. Takže nešel tam, měl svoje zásady, v kterých celý život žil a v kterých pokračoval. Ono se to potom projevilo, k tomu se dostaneme, že se mu pomstili na mě. Takže ta škola. Já pamatuju, že jsme měli různé... Všechno se to odvíjelo po vzoru Sovětského svazu. Doma jsem slyšela něco jiného, ve škole jsem slyšela něco jiného, takže takové to bylo dětství. A ještě zákazy: ‚Nesmíš tohle říct.‘ Naši měli taky spoustu známých, kteří byli stejného ražení a nějak se tomu třeba poddali. Někteří proto, aby vůbec přežili, někdo jenom ze zištných důvodů. To u nás neexistovalo. Tady se muselo odehrávat všecko tak, jak naši považovali za správné. Já si toho ale vážím, že se otec nenechal zviklat.“

  • Full recordings
  • 1

    V Heřmanové Městci, 24.11.2021

    (audio)
    duration: 02:05:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Co se doma říká, nesmí se říkat mimo

Marie Mannová, 1987
Marie Mannová, 1987
photo: archiv pamětnice

Marie Mannová, rozená Brychová, se narodila 26. ledna 1944 v Heřmanově Městci. Její otec František Brych byl známý místní truhlář a svou prací byl proslulý i daleko mimo region. Účastnil se sokolského života, pro Hudební odbor Sokola psal dlouhá léta kroniku a hrál na několik hudebních nástrojů v sokolské kapele. Matka pamětnice Marie Brychová, rozená Hovorková, absolvovala dvouletou obchodní školu, vedla svému muži účetnictví a pomáhala mu při navrhování truhlářských výrobků. Oba byli činní v Církvi československé. Rodiče žili podle masarykovských ideálů a hodnot první republiky a stejně tak vychovávali svoje děti. Prvorozená dcera Vlasta zemřela ve svých nedožitých 18 letech a rodiče se upnuli na Marii, narozenou po její smrti. Politické změny po únoru 1948 zásadně ovlivnily život rodiny Brychovy. Otec se odmítl vzdát soukromého podnikání a vytrval jako živnostník přes tlak a výhrůžky místních komunistických funkcionářů. Kromě toho se dostal do sporu se sousedem – komunistou, po udání následovaly domovní prohlídky a lidový soud. Otce nezlomil ani podmíněný rozsudek, odporu k režimu se nikdy nevzdal. Soudruzi ve městě se pomstili na jeho dceři – premiantce třídy. Po základní škole Marii nejdřív povolili, ale v poslední chvíli zamítli studium na střední škole. Rok musela zůstat doma, navštěvovat soukromě různé kurzy. Po roce se hlásila znovu a situace se opakovala. Nebylo jí ani povoleno vyučit se. Marně se pokoušela dostat na Bohosloveckou fakultu Církve československé husitské. Po dvou letech zoufalých pokusů to vzdala a hlásila se do práce – byla jí nabídnuta manuální práce s lepidly a chemikáliemi v továrně Botana. Rodičům se podařilo najít pro ni lepší práci ve šlechtitelském podniku Sempra. Jako dělnice dostala povolení vystudovat Střední zahradnickou školu v Praze-Krči. Po maturitě se vrátila do Sempry. Provdala se za Jana Manna a vychovali spolu dvě děti. Po 16 letech dala v Sempře výpověď a 13 let pracovala ve Vodních zdrojích. V roce 2020 jí vyšla kniha Heřmanův Městec – město mnoha profesí a významných osobností.