The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., Ph.D. Božena Mannová (* 1941)

• narodila se 22. srpna 1941 v Čáslavi

• v roce 1963 ukončila fakultu radiotechniky ČVUT v Poděbradech a následně pracovala v n. p. Aritma Vokovice

• v letech 1966 – 1968 působila na University of Khartoum, Computing Centre v Súdánu

• v letech 1969 – 1972 působila na University of Waterloo, Faculty of Mathematics v Kanadě

• v letech 1973 – 1989 pracovala ve výpočetním středisku ČVUT v Praze, zároveň do roku 2015 učila na Gymnáziu Arabská v Praze 6

• od roku 1989 učí na katedře počítačů Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze

• zároveň působila na University New York in Prague a na North Hennepin Community College v Minnesotě v USA

• spolupracovala na řadě českých i mezinárodních profesionálních projektů a aktivit

• je držitelkou řady mezinárodních ocenění, např. Žena činu (European Women of Achievement Award)

Božena Mannová působí v oblasti výpočetní techniky a softwarového inženýrství, což není pro ženy úplně typické povolání. K zájmu o matematiku a elektrotechniku ji přivedl její otec, který byl učitelem matematiky a fyziky. Další nasměrování přišlo pod vlivem jejího prvního zaměstnání a později během studia oboru computer science na University of Waterloo v Kanadě.

Spolužačky vystěhovali

Božena se narodila jako prvorozená dne 22. srpna 1941. „Samozřejmě jsem netušila, že na jedny moje narozeniny přijedou sovětská vojska,“ vypráví. Na své dětství vzpomíná velmi ráda, i když se narodila během druhé světové války. Pro ni jako pro malé děvče to však tehdy nehrálo žádnou roli. „Prožila jsem velmi šťastné dětství, přestože to nebylo ve šťastné době.“ Boženě se narodila v roce 1945 sestra a o deset let později ještě bratr.

Rodina žila v Golčově Jeníkově, kde také Božena nastoupila do základní školy a následně na jedenáctiletou střední školu v Čáslavi. Ve škole prospívala dobře a zvlášť dobře jí šla matematika. V Čáslavi prožívala Božena hezká středoškolská léta. Věnovala se atletice, hrála divadlo a chodila do hudební školy. V průběhu padesátých let chodila ještě do základní školy. „Věděla jsem, že někteří moji spolužáci neměli tatínka a nevěděla jsem, kde ten tatínek je. Nevěděla jsem, proč moje dvě spolužačky z vedlejší vesnice nepřišly jeden den do školy. Vystěhovali je z jejich statku, kam já jsem hrozně ráda chodila,“ vzpomíná Božena Mannová.

Vlastně to bylo krásné

Ve škole žáky posuzovali rozdílně podle toho, jestli pocházeli z dělnické rodiny, nebo ne. „Žáci ve škole měli vedle jména buď velké D, nebo malé d. Velké znamenalo, že oba rodiče jsou dělníci a malé, že maminka je dělnice. Můj otec byl pracující inteligence a maminka kuchařka ve škole, tak ta prošla jako dělnická profese,“ vysvětluje pamětnice. Tohle jsem se dozvěděla až mnohem později, když jsem podobná označení viděla v třídní knize během své výuky na střední škole v roce 1974.

Božena pociťovala, že ve škole se nedozvídají vše nebo jsou jim informace zkreslovány. „Bylo velmi obtížné se něco dozvídat, když nebylo dostatek informací,“ říká k tomu. Naštěstí mohla vzdělání načerpat i v rodině. Doma měli hodně knih a piano a tatínek se při každé příležitosti věnoval výuce svých dětí. „Třeba když vypnuli proud. Proud se v padesátých letech vypínal pravidelně každý den večer na dvě hodiny. Tatínek ve dne nabíjel baterie a večer připojil k bateriím malou žárovku a sesedli jsme se kolem stolu. Maminka nám uvařila čaj a namazala chleba sádlem a tatínek nám vykládal různé věci z historie nebo matematiky nebo jsme třeba zpívali Smetanovy opery. Bylo to vlastně krásné. I když to bylo strašné.“

Připadala jsem si jako ve velikém světě

Matematiku, na rozdíl od společenských věd, tolik nezasáhla komunistická ideologie, a protože Božena v matematice excelovala, přihlásila se po maturitě do Poděbrad na fakultu radiotechniky ČVUT. „Ta fakulta existovala přesně těch šest let, co jsem tam studovala,“ říká. Odchod z Čáslavi do Poděbrad na koleje byl pro Boženu novou životní kapitolou, kterou si velmi užívala. „Byly tam nově postavené koleje a já jsem přišla na ty koleje a tam byl gramofon a křesílka a já jsem si připadala, že jsem ve velikém světě na vysoké škole,“ vzpomíná Božena Mannová.

Studium na vysoké škole dalo Boženě Mannové mnoho a je stále v kontaktu s některými spolužáky. Velká část z nich emigrovala po roce 1968 z komunistického Československa a uspěli ve světě. Samotné učivo na technice komunistický režim příliš neovlivnil, ale samozřejmě i na vysoké škole působilo mnoho komunistů. „Lidé se báli o tom mluvit, kdo je na které straně.“ Božena Mannová vzpomíná, že se spolužáky věděli přesně, který pedagog je komunista a který ne, a mohou se na něj tedy spolehnout.

Na fakultě radiotechniky bylo v ročníku 150 studentů a z toho bylo jen pět dívek. Je tedy jasné, že Božena a její spolužačky byly středem pozornosti. „Vrátný nás tam na koleji zamykal, aby za námi kluci nechodili,“ vypráví. Na vysoké škole se Božena také seznámila se svým budoucím manželem. „Potkala jsem jednoho spolužáka. Ten se jmenoval Mann a já jsem po roce nosila jeho jméno. Do toho se mi narodila dcera. Ve škole mi říkali, že buď budu mít dítě, nebo budu studovat a já jsem chtěla dělat obojí,“ líčí.

Vyráběli jsme československé počítače

Boženě Mannové bylo 18 let, když se jí narodila dcera. Její muž v té době již školu ukončil a začal pracovat jako asistent na fakultě. Nejprve bydleli s miminkem na koleji a časem dostali malý suterénní byt. Jejich rodiče ještě pracovali, takže dcerku jim nikdo nemohl hlídat. Nastalo velmi náročné období, kdy žila mladá rodina v podstatě bez peněz a snažili se skloubit péči o dceru s náročným studiem a prací. To se nakonec povedlo a Božena dostudovala.

V tu dobu se také přestěhovali do Prahy, kam se přestěhovala zpět na ČVUT i fakulta radiotechniky, která se opět spojila s Elektrotechnickou fakultou v Praze. Z tohoto důvodu měli možnost si koupit v Praze družstevní byt, na který si půjčili. Božena Mannová dostala po ukončení studia pracovní umístěnku do Peček u Kolína. S malou dcerou nemohla nastoupit do práce mimo Prahu a snažila se zajistit si místo někde v okolí svého bydliště. Nakonec se jí podařilo najít místo v Národním podniku Aritma, který byl nedaleko Červeného vrchu, kde s rodinou bydleli. I když byla vystudovaná inženýrka, v podniku se nejprve musela zaučovat na dělnické pozici.

V podniku Aritma se vyráběly první československé počítače a děrovací stroje. „Vyráběly se československé počítače, ale byly to kopie těch, jejichž návrhy se sem dostaly z Ameriky,“ líčí. Božena Mannová chodila do práce od půl sedmé a první měsíce vyrovnávala kladivem kovové destičky a následně do nich navrtávala dírky. Vzpomíná na to, že se v navrtávání postupně zdokonalila, takže pak za ní chodili dělníci a prosili ji, aby nepracovala tak rychle, že jim zvýší normu, až odejde. Časem Boženu Mannovou přeřadili do návrhové dílny, kde se už podílela na vývoji počítačové logiky.

Sebrali nás za oslavu narozenin

„Den před mými narozeninami 21. srpna 1968 jsem se brzy ráno probudila a koukám z okna na Leninovu třídu, dnešní Evropskou, a tam jezdil jeden tank za druhým,“ vzpomíná Božena Mannová. Šla vzbudit manžela, který ji uklidňoval, že se jedná jen o vojenské cvičení. Za chvíli u nich zvonil soused, aby jim oznámil, že je republika obsazena sovětskou armádou. „Najednou se celý dům spojil dohromady a začali jsme sundávat jména ulic a čísla domů.“

Božena se ten den vydala do práce pěšky. Tam s kolegy sledovali, jak na jejich kanceláře dopadají letáky s informacemi, že jsou místní lidé využíváni imperialisty, od čehož je přišla zachránit sovětská armáda. Mannovi bydleli nedaleko ruzyňského letiště, a to přímo na hlavní třídě, která od letiště vede do města. Mohli tedy pozorovat, jak na Ruzyni přistávají další a další letadla a z nich vyjíždí stále nové tanky. „Ti vojáci často ani nevěděli, kde jsou a proč tam jsou,“ vypráví Božena Mannová, která o rok později, v srpnu 1969, slavila s přáteli svoje narozeniny. „Popíjeli jsme u nás a sousedi zavolali VB, že tam manifestujeme proti výročí okupace. Všechny nás sebrali a manželovi zabavili řidičák.“

I když invaze do Československa rázně ukončila postupné uvolňování komunistického režimu v šedesátých letech, trvalo ještě několik let, než byla v zemi postupně zavedena přísná normalizace. Proto se Mannovým podařilo ještě v září 1969 odjet zcela legálně na univerzitu do Kanady, kde Boženin manžel získal místo na Elektrotechnické fakultě University of Waterloo.

Nevěřili mi, že jsem si na to vydělala

V Kanadě Božena Mannová vystudovala ještě obor computer science a získala titul M. Math. V Kanadě zůstali Mannovi tři roky a pak se rozhodli vrátit zpět do Československa. Věděli, že tady se mezitím režim hodně změnil, ale chtěli žít ve své rodné zemi i navzdory podmínkám. „Vždycky jsem věděla, že patřím sem.“ V roce 1972 se tedy vrátili zpět do úplně jiné země, než kterou v roce 1969 opouštěli. Božena Mannová musela chodit na výslechy do Bartolomějské, kde vysvětlovala svůj pobyt a především studium v Kanadě. „Nevěřili mi, že jsem tam vystudovala a nikdo mi to neplatil, že jsem si na to sama vydělala.“

Vždycky měla sen učit svůj obor na vysoké škole, ale to v letech normalizace nepřipadalo v úvahu. Vyučovala tedy alespoň na gymnáziu. V Československu si chtěla dodělat doktorát, ale to také nesměla. Nějakou dobu nemohla najít práci, až v roce 1974 nastoupila do výpočetního střediska elektrotechnické fakulty. Učit na fakultě mohla však až v roce 1989. „Až do toho roku 1989 jsem toho moc odborně dělat nemohla a v Československu byly obtížné podmínky pro nějaký vývoj,“ říká.

Brečela jsem štěstím, že jsem neemigrovala

Období normalizace znamenalo pro Boženu Mannovou velký profesní útlum, a tak s obrovským nadšením prožívala změny v roce 1989. Dne 17. listopadu vyrazili s kolegy z kanceláře na Karlově náměstí na shromáždění na Albertov a následně průvodem na Vyšehrad. „Bylo to pro nás takové zvláštní, takové vzrušující. Věděli jsme, že máme mít květinu a svíčku. Nevěděli jsme proč, ale měli jsme je.“

Z Vyšehradu se průvod vypravil směrem k Václavskému náměstí. „Šla jsem docela vpředu a viděla jsem, že ta ulice od Vyšehradu je přepažená Veřejnou bezpečností.“ Průvod se tedy stočil a vydal se jinou cestou na Národní třídu. „Ten pochod byl takový tichý. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Šli jsme potmě a docela potichu, v takovém napětí,“ popisuje pamětnice.

Božena došla s průvodem až na Národní třídu, kde stáli příslušníci Veřejné bezpečnosti se štíty a přilbami. „Čekalo se dlouho, třeba půl hodiny nebo hodinu. Mně byla hrozná zima, tak jsem si říkala, že už jsem to prošla a můžu jít a odešla jsem domů,“ vypráví. Až později ten den se dozvěděla, že na Národní třídě byli lidé z průvodu zmláceni. Od toho dne chodili na demonstraci každý den. „V roce 1989 jsem byla neuvěřitelně dojatá. Stála jsem na Václaváku a brečela. Kolegové se ptali: ,Prosím tě, proč brečíš?‘ A já jsem řekla: ,Jsem ráda, že jsem neemigrovala.‘ A jsem ráda dodneška.“

Začala jsem tam, kde jsem v roce 1973 skončila

Pro Boženu Mannovou se po roce 1989 změnilo mnohé, a to především v pracovním životě. Prožívala velmi silně svobodu, kterou předtím dlouho nezažila. „Věc, co se zásadně změnila po roce 1989, je, že smím říkat, co si myslím, a to je tak úžasná svoboda! Pro mě je svoboda, že když budu chtít, tak můžu něčeho dosáhnout.“ Neměla tehdy jasnou představu toho, co pád režimu přinese, ale věděla s jistotou, že to bude lepší než dřív. „Tehdy jsem neměla žádná očekávání, co bude. Spíš jen očekávání toho, co už nebude,“ líčí pamětnice.

Hlavní změnou pro Boženu Mannovou byla možnost navázat na své kontakty v cizině a začít spolupracovat se zahraničními kolegy. „Měla jsem oproti kolegům tu výhodu několika let v Kanadě. Po roce 1989 jsem měla na co navázat. Někdy se mi zdá, jako by těch dvacet let mezi tím neexistovalo. V podstatě jsem začala tam, kde jsem skončila v roce 1973.“

V roce 1993 odjela Božena Mannová na první velkou konferenci do Washingtonu. „Neměla jsem žádné peníze. Spala jsem tam na ubytovně, kde mi řekli, ať nespím na té horní posteli, protože tam minulý týden zabili jednu ženu. Tak jsem spala dole,“ vypráví. Postupně se začala propojovat s dalšími kolegy v zahraničí a na fakultě se z ní rychle stala osoba, která byla schopná studentům otevírat dveře k práci ve světě.

Celý sál povstal a dál si nepamatuju nic

Některé své studenty dostala Božena Mannová na světové soutěže v programování a rychle začala takovou soutěž pořádat i u nás. Tomu se věnuje už 25 let. „Učitel má tu pravomoc, že může studentům otevřít dveře a poslat je do světa. Mám hodně úspěšných studentů a to je ta nejlepší odměna.“

V roce 1994 začala spolupracovat s britskou kolegyní Christinou Preston. Setkaly se v Praze a brzy se z nich staly přítelkyně. Spolu začaly propojovat českou a britskou komunitu učitelů v informatice. V roce 1998 za tuto dobrovolnickou činnost obdržely významné evropské ocenění Žena činu (European Women of Achievement Award).

Božena Mannová vzpomíná na dojemné slavnostní předávání ceny v Londýně. S Christinou věděly, že jsou mezi čtyřmi nejlepšími, ale netušily, kdo vyhraje. Pro jistotu si nacvičily poděkování, které by v sále případně přednesly. „Přišly jsme tam a Christina to poděkování najednou změnila. Řekla, že když přijela poprvé do Československa, tak si myslela, že jede do rozvojové země a že tomu tak není. Pak řekla, že je jí nesmírně líto, že v roce 1938 byla Británie jednou ze zemí, které podepsaly Mnichovskou dohodu. Celý ten sál povstal a pak už si nepamatuju nic,“ vzpomíná Božena Mannová.

Ráda bych dopsala knihu a naučila se hrát na kytaru

Božena Mannová dosáhla ve svém oboru hodně úspěchů a stále působí na Elektrotechnické fakultě ČVUT. „Jsem pyšná na to, že jsem měla možnost dělat věci, které byly užitečné pro ty druhé, a že tu po mně něco zbyde. Ale opravdu pyšná jsem na svoji rodinu, na svoje děti a na svoje vnoučata,“ říká.

Ve svých 78 letech se rozhodně nechystá do důchodu. V plánu má dokončit práce se svými diplomanty a bakaláři a dopsat knihu Telling Digital Tales, kterou píše s Christinou Preston. „Byla bych ráda, abych měla komu předat všechno to, co teď dělám. Ráda bych dopsala tu knížku a ráda bych se naučila hrát na kytaru.“

Současné mladé generaci radí Božena Mannová toto: „Měli byste se dívat kolem sebe, být nároční na okolí i na sebe. Poznávat věci, které jsou důležité, a ty, které jsou méně důležité, a snažit se být fér. V životě potkáte několik takových okamžiků, které rozhodnou o celé vaší budoucnosti. Takže byste měli být připraveni na to, že když přijde tahleta situace, že se rozhodnete: ‘Ano, to budu dělat,’ a neřeknete si: ‘Ne, mně se to dneska nehodí, půjdu až zítra.’ Protože zítra už žádné nebude.”