Vlasta Maněnová

* 1948

  • "Někdy je blbé neříct lidem, že je máte rádi. Oba jsme se tím trápili a vím, že se tím trápil i ten Vašek. A tenkrát Andrej Krob říkal, že by bylo dobré se s tím Václavem sejít. A tak jsme nad tím doma tak nějak přemýšleli nebo se trápili. A pak jsme dospěli k poznání, že tam tedy pojedeme. Stavovali se vždycky u nás kluci z ochranky. A kluci říkali: 'Nikdo tam nebude.' Protože tam byla podmínka, aby tam nebyla Dáša. No, tak se Tonda jednou sebral. Já jsem si říkala: Dobře, tak mu napeču vanilkové rohlíčky, protože jsem věděla, že je má rád. Tonda vzal rohlíčky a šel na Hrádeček. Ať byl hrdina, jaký byl, dušička v něm byla malá, protože to bylo opravdu velké rozhodnutí. Vašek spal. Byly tam s ním ty sestry Boromejky. Říkal, že ho nechá spát, ale ony řekly, že o něm ví a těší se na něho. Tak Vaška vzbudily. Vašek přišel a vlastně se v podstatě navázalo na to, jak to bylo. A Vašek říkal: 'Vlasta mi posílá rohlíčky, ona ví, že je mám rád!' No a bylo to a nikdy už se nevrátili k tomu, proč se to stalo nebo co se stalo. No a ať Vlasta přijede také. Pro mě to bylo hrozné, na ten Hrádeček vstoupit. A pak jsem si říkala: No co, abych si potom musela celý život vyčítat, že jsem na něj byla naštvaná. Nechali nás v kuchyni samotné. Tak jsem ten krok do kuchyně udělala. A najednou to vám bylo taky takové jako dřív. On říkal: 'Ty jsi furt stejná jako dřív.' No a tak nějak jsme si začali vypravovat a pak už jsme tam za ním jezdili. No protože ať každý říká, co chce, ale byl tam na tom Hrádečku strašně sám a moc se bál toho, že tam umře sám. Pak jsme tam za ním jezdili a povídali jsme si jako dřív. Já jsem tam byla asi dva dny předtím, než umřel. A můžu vám říct, že když jsem se s ním loučila, tak jsem ho držela za ruku. A on už pak ani nechtěl chodit, tak pak tam Tonda přišel, aby ho vytáhl aspoň na ten dvorek a udělal pár kroků. No tak dodneška tu ruku cítím, jak mě držel za ruku, když jsme pak odcházeli naposledy."

  • "Za prvé Olga byla zvyklá se odmalička starat. Starala se o děti svojí sestry Jaruny a prostě byla zvyklá se starat a měla úžasnou takovou tu emoční inteligenci. Ona lidi nelitovala, ale dovedla pomáhat. Vezměte si, jaký byl dřív vztah k postiženým lidem. Schovat je. A těm lidem ona vlastně pomohla na veřejnost. Vím, že obrovským stimulem třeba bylo to, co se stalo Honzovi Kašparovi. Vím, že tam to zafungovalo a že to možná mělo takový prvotní impuls, že byl po tom úrazu. Ale i kdyby se to tomu Honzovi nestalo, tak Olga by si našla třeba něco jiného, ale rozhodně by si našla charitativní projekt, který by byl smysluplný. Olga to pomáhat druhým měla v sobě. Ale bez toho, že by čekala nějakou odezvu, nějaký úspěch nebo nějaké ovace. Prostě pomáhala. Já třeba jsem několikrát byla svědkem, když Vašek dostával ty různé ceny jednu za druhou. Měl síň slávy, kde to bylo. Každá ta cena byla spojená s určitým finančním obnosem, a ne malým. A ona říkala: 'Toto teď dostaneš, ale to další mi dáš na postižené.'"

  • "Já nevím, to hrozilo i nebezpečí. Já se třeba pamatuju, když byla prezidentská volba, tak my jsme byli na Hrádečku s celou rodinou. Tonda mi to i tajil, ale chodily anonymy, že v den volby Hrádeček vyletí do povětří. Takže Tonda v té době, v takovém tom mezičase, vlastně hlídal Hrádeček. On tam spal. Nebudu říkat, že se tam nebál, to se tam i bál, ale byl tam a hlídal tam. A když byla ta volba, tak jsme tam byli vlastně s celou rodinou. A teď si právě na to vzpomínám. Nedá se to jinak říct, že jsem byla blbá. My jsme tam byli, koukali jsme na Hrádečku na televizi na tu volbu, byli jsme celí šťastní. A v rámci toho tam s námi byli nějací dva chlapi. No určitě to byli estébáci. Prostě dva chlapi, kteří se tam vetřeli, snad pod záminkou, že budou taky tedy hlídat Hrádeček, aby se tam něco nestalo. No a my jsme šťastní sledovali volbu prezidenta republiky. Byli jsme v euforii. Nás ani nenapadlo, že třeba by se to někomu nemuselo líbit. Neskutečná naivita dneska, že by někdo nemohl souhlasit s tím, že se Václav Havel stane prezidentem. A vím, že ti chlapi tam seděli. Dodneška nevím, kdo to byl, a tvářili se opravdu značně kysele. A mně to přišlo strašně divné, že se někdo neraduje. Máte radost, že to takhle všechno dopadlo."

  • "Prostě dostala jsem se do programu na švýcarské klinice do homeopatie. To tenkrát byly věci, které tady byly naprosto zakázáné. Nicméně se povedlo to, že já jsem ta homeopatika dostávala. Ale neštítili se vydírat mého muže přes moje zdraví. A tenkrát taky když byl Tonda u výslechu, byl pořád lámaný, aby donášel na Václava. Lámali ho a říkali: 'Dobře, když nám budete dávat informace o tom Vaškovi nebo se upíšete, tak my vaši ženu pošleme do SANOPSU.' Což bylo naprosto hnusné. A to jsou situace, které jsou někdy i neřešitelné. Já o tom ani nechci mluvit. Tenkrát jsme se nepodělali ani jeden, ani druhý. Takže takové to pouto na ně bylo velké. Anebo já nevím, jestli jsme my měli na ně donášet nebo tak něco. To by nás vůbec nikdy ani nenapadlo."

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 29.01.2020

    (audio)
    duration: 02:23:36
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dodneška cítím ruku, kterou jsem Vaškovi držela dva dny před jeho smrtí

Vlasta Maněnová, Hrádeček, 1982
Vlasta Maněnová, Hrádeček, 1982
photo: archiv pamětnice

Vlasta Maněnová se narodila 19. května 1948 v obci Dolní Branná v Podkrkonoší. Otec Václav Prouza pracoval jako lesní, matka Věra Prouzová byla učitelka v mateřské škole. Na základní školu chodila Vlasta v Trutnově. Následně vystudovala gymnázium v Trutnově a odmaturovala v roce 1966. Poté nastoupila nejdříve na praxi u Východočeských dřevařských závodů a po roce začala studovat Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvolenu, kterou kvůli vážné nemoci nedokončila. Její otec v té době neprošel normalizačními prověrkami a byl vyhozen z práce. Vlasta Maněnová se přihlásila do večerního studia pro pracující a po dvou letech odmaturovala. Hned po maturitě dostala nabídku na této škole učit jako učitelka praktického vyučování. Toto povolání vykonávala až do důchodu. V roce 1974 měla svatbu s Antonínem Maněnou. V tomtéž roce se manželé Maněnovi seznámili s Olgou a Václavem Havlovými, kteří často pobývali na chalupě v Hrádečku u Trutnova. Kvůli tomu měli problémy s StB, která je trvale sledovala. Antonín Maněna pracoval v kominickém družstvu, které se zabývalo opravami továrních komínů. Po roce 1989 si založil soukromé kominické družstvo. V roce 1991 přijal Antonín Maněna nabídku stát se velitelem Hradní policie a velitelem Útvaru pro ochranu prezidenta republiky. Vlasta Maněnová tak měla příležitost zblízka sledovat aktuální porevoluční dění v okolí prezidenta Václava Havla. V roce 2001 Antonín Maněna z této funkce odešel. Zemřel v roce 2018. Vlasta Maněnová žije trvale v Trutnově. Má jednoho dospělého syna. Stále se zajímá o současné politické a společenské dění.