The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Olga Mandová (* 1962)

Uměla jsem naslouchat a číst nebo slyšet mezi řádky

  • narodila se 11. prosince 1962 v Praze

  • maminka původem z Volyně, žila v Kyjevě

  • vyrůstala v česko-rusko-ukrajinském jazykovém prostředí, kontakty rodiny s emigranty a repatrianty z Ukrajiny

  • cesty na Ukrajinu a do Ruska, stejně tak i na Západ

  • v roce 1987 promovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor dějepis – ruština

  • zapojila se do produkce samizdatové literatury

  • vzpomínky na události roku 1989

  • angažuje se v rámci ukrajinské menšiny v České republice

Malá holčička sedí za stolem. Je pozdě, za okny tma a jindy by ji rodiče už dávno poslali na kutě. Dnes ale může sedět, mlčet a naslouchat hovoru. Zase po nějakém čase přišla návštěva. Takzvaní strýčkové a tety, střídající se ruština, ukrajinština, čeština. Dramatické osudy z války, koncentráků, pronásledování bolševiky, problémy se vzděláním a prací, represe za používání ukrajinštiny. Vypravování, která v Olze Mandové zanechala vztah k Ukrajině a Rusku a vytvořila základ jejího pozdějšího antikomunistického postoje.

Rodina

Olga Mandová se narodila 11. prosince 1962 v Praze. Tatínek pocházel z české rodiny žijící na Slovensku a v osmnácti letech se přestěhoval do Prahy. Maminka Helena, rozená Broučková, se narodila na Volyni rodině s českými kořeny. Brzy poté se přestěhovali do Kyjeva a po druhé světové válce se dostali do Československa. Doma tak okolo malé Olgy zněla kromě češtiny ještě ukrajinština a ruština, kterou na sebe mluvili dědeček se svojí dcerou Helenou. K rodině chodily časté návštěvy především emigrantů a repatriantů z území Sovětského svazu. Vyprávělo se, zpívalo a hrálo.

Tísnivé ticho

Den 21. srpen 1968 zažila pamětnice s rodiči v Žilině. Sbalili se a vyrazili vlakem do Prahy. Dojeli v pořádku, ale hlavní nádraží bylo uzavřené. Vlaky končily na menších nádražích. Městská doprava nejezdila. Pamětnice vypráví: „Šli jsme v noci dlouhými ulicemi. Nevěděla jsem kudy. Ve Vršovicích nějaká paní otevřela okno a volala na moje rodiče: ‚Zbláznili jste se?! S tím dítětem teď do centra nemůžete. Pojďte k nám přespat.‘ Já jsem usnula, netušila jsem, co se děje. Byl to dům s kohoutem ve znaku, ten dům tam existuje dodnes… Následující den jsme se probudili a vyšli ven. Bylo krásné počasí, a bylo strašné ticho.“ V těch dnech ji tatínek vzal na procházku ke Krčskému lesu. Stály tam prý tanky a mířily na město. Vypráví, jak jako dítě cítila neurčitý strach nebo napětí. Při jedné z dětských her nad dvorkem přelétávala letadla a děti instinktivně zalehly na zem.

Pozor na pusu

Doma prý mluvili o všem včetně politické situace velmi otevřeně, denně poslouchali západní rozhlas. Rodiče však Olgu často nabádali k opatrnosti, aby nikde neříkala, co doma slyšela. Základní i střední školou prošla bez větších problémů a konfliktů. Na střední škole se začala zajímat o původ rodiny a politickou situaci. Hodně četla a doma vedli dlouhé debaty, které tříbily její schopnosti argumentace a dialogu. Dostala se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studovala obor dějepis – ruština.

Vzpomíná na svůj největší střet mezi tím, co se říká doma, a ideologickou linií režimu: „Průvodcovat po Praze byl pro mě určitým způsobem malinký sen. Absolvovala jsem všechny kurzy Pražské informační služby a říkala jsem si: ‚Z toho dějepisu se vlastně připravovat nemusím. Hlavně abych věděla všechny památky, kde co je, a tu historii k tomu.‘ Šla jsem ke zkoušce a dostala jsem téma druhá světová válka. Začala jsem tím, jak bylo přepadeno Polsko z jedné i druhé strany. Ta komise zkameněla. Byli naprosto konsternováni. Já jsem ještě chvilinku pokračovala a pak jsem pochopila, že to opravdu asi v žádné učebnici není, a raději jsem odstoupila od zkoušky. Tehdy za mnou přišla jedna z těch dam, které byly v komisi, a řekla mi: ‚Udělala jste velice dobře, že jste od zkoušky odstoupila, protože my bychom museli všecko napsat na vysokou školu a vy byste z ní letěla.‘“ Příhoda prý Olgu Mandovou definitivně poučila – uvědomila si, že musí být opatrnější a bedlivě vážit, před kým a o čem mluví.

Cesty na východ

Pamětnice v sedmdesátých letech poprvé s rodiči vyjela na Ukrajinu, kterou od té doby mnohokrát navštívila. Vypráví, jak se zpětně dozvěděla, že byli pod dohledem tajné policie. Jezdili za známými především do Kyjeva. Zapsala se do korespondenčního kurzu, aby mohla strávit nějaký čas v Moskvě. V roce 1985 strávila semestrální stáž ve Volgogradu, kde se jí podle jejích slov dostalo spolu s dalšími studenty varování od československého velvyslance před kontrolou pošty ze strany totalitních úřadů. Olga Mandová se prý chovala opatrně již předtím, a to jak v případě korespondence, tak při hovoru. Došlo-li na citlivé téma, probíralo se pouze v nejužším kruhu a v parku nebo na podobném místě, bezpečném před odposlechy. Srovnává materiální zázemí, jak ho poznala při své stáži: „Ve Volgogradu bylo máslo na lístky, 400 gramů másla na osobu na měsíc. Šunku, uzeniny nebo maso jsme viděli akorát 8. března na MDŽ. Spousta dalších potravin také nebyla. Vždycky byl k dostání chleba a na trhu měli za neuvěřitelné ceny třeba i citrony. Nebo se dalo koupit po třech hodinách fronty pět kilo brambor, ale dvě a půl jste vyházel, protože to bylo shnilé. Materiálně to tam bylo velice kruté. Když jsem přijela o Velikonocích na pozvání do Kyjeva, tak jsem si myslela, že jsem na Západě. V obchodech bylo ovoce i zelenina a dostatek všeho ostatního, jen jsem zírala… A pak když jsem přijela z Kyjeva do Prahy, tak jsem se cítila jako v Americe nebo v nebi. A to jsme na tom byli pořád ještě velmi špatně a stáli jsme fronty na banány a podobně. Na druhou stranu musím říct, že jsme si v tom Volgogradě kupovali desky reggae, ty tam byly a nikdo si jich nevšímal.“

Cesty za oponu

V roce 1987 pamětnice úspěšně promovala, získala potřebná povolení a poprvé vycestovala na Západ. Prvním cílem se stal Mnichov, kde měla známé a kde se poprvé setkala s Karlem Krylem. Během let se viděli několikrát. Diskutovali prý o životě i politice. Olga Mandová vypráví, jak při setkání v roce 1989 Karel Kryl realisticky krotil euforii její a jejího přítele nad demonstracemi a naději v posun k demokracii. Vedle toho hovoří o dramatickém návratu do ČSSR: „Karel mi dal kazetu, řekl: ‚Vem ji prosím tě do Prahy a rozšiř to.‘ – ‚Jasně, žádný problém.‘ Jeli jsme po Německu, do Švýcarska, přes Rakousko a Vídeň do Budapešti. Pak jsme chtěli na Slovensko za příbuznými. Na Rusovcích začal problém. ‚Jak to, že jedete na Slovensko? Jste z Prahy, měli byste jet do Prahy.‘ – ‚Jsme kantoři, máme prázdniny, jedeme za příbuznými.‘ – ‚Jak to, že jedete ze Západu a jedete přes Budapešť?‘ Zbytečný rozhovor s celníky a začala tříapůlhodinová prohlídka. Měli jsme tam kazety a mezi nimi byla ta od Karla Kryla. Říkala jsem si: ‚To bude průšvih.‘ Oni na mě zaútočili, že jsem vezla jantarové košilové knoflíčky… Pak ten celník šel na ty moje kazety. Bral je jednu po druhé, přišel na tuhle kazetu a řekl: ‚Co to je?‘ A já na to: ‚Tam jsou folkové písničky.‘ – ‚To není popsáno, to si poslechnu.‘ Ve mně hrklo a řekla jsem si: Co teď dál? A říkám: ‚Víte co? Kromě téhle kazety je to o ničem. Tady si poslechnete řeckokatolickou bohoslužbu, kde zpívám, to vás bude zajímat.‘ Vzal ty kazety a hodil je po mně…“

Noční opisování

Pamětnice měla mnoho kontaktů a známých, navštěvovala besedy, koncerty a výstavy. Četla a dále předávala časopisy Svědectví a Spektrum. Vypráví o nutkání šířit informace, uměla rychle a kvalitně psát na stroji a dělalo jí radost podílet se na šíření samizdatové literatury. Vzpomíná na přepisování George Orwella, Dopisů Olze, Souostroví Gulag. Podle svých slov zájem o sebe a svoji rodinu ze strany StB nezaznamenala. Nicméně vzpomíná na informátora v domě, kde bydleli. Řeckokatolický sbor, kam chodila na setkání a kde zpívala, byl prý sledován. Vypráví zážitek, jak ji blízký člověk varoval před sebou jako spolupracovníkem StB.

Po absolvování vysoké školy působila na učňovském středisku v Aeru Vodochody a učila ruštinu na lékařské fakultě. Ucházela se zde o plný úvazek, ale při přijímacím pohovoru odmítla možnost, že by vstoupila do komunistické strany, což bylo jednou z podmínek pro nástup, a tím její přijímací řízení skončilo. V roce 1989 učila na učňovském středisku u vinohradských hřbitovů. Vzpomíná na výborný kolektiv, demonstrace, noční opisování materiálů a jejich distribuci. Se smíchem vypráví, jak ona, ruštinářka, spolu s kolegyní na občanskou výchovu vedly stávkový výbor. Hovoří o radosti a skvělé atmosféře listopadových a prosincových dnů roku 1989: „Řekla jsem studentům: ‚Vezměte vlajku!‘ A jsem hrdá, že právě studenti z našeho učňovského střediska šli v průvodu, už nevím, který z těch dnů… Nesli vlajku Vinohradskou třídou a ta jejich vlajka byla vyvěšena na budově Československého rozhlasu. Jsem strašně hrdá, protože jsem si říkala: ‚Jo, to je správné.‘ My jsme těm studentům něco vtiskly a oni šli a tu vlajku tam předali.“

Podpora Euromajdanu

Se začátkem působení v řeckokatolickém sboru sv. Vladimíra okolo poloviny osmdesátých let spojuje pamětnice i začátek hlubšího zájmu o ukrajinistiku a ukrajinskou menšinu u nás. V roce 2014 se zapojila do podpory Euromajdanu. Například otevřenými dopisy premiérovi a prezidentovi, žádajícími podporu demokracie a upozorňujícími na rozporuplnost pozvání tehdejšího ukrajinského prezidenta V. F. Janukovyče na oficiální návštěvu. Na základě tohoto dopisu se zúčastnila schůzky s tehdejším ředitelem zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynkem Kmoníčkem. Vypráví: „Zajímal se, jaké máme materiály a průzkumy, to byla jedna pozice. Z druhé pozice nám velice diplomaticky a taktně vysvětlil, jak se na to dívá pan prezident a že nemáme šanci. Řekl to velice kulantně a pod čarou… tam jsem pochopila, kudy směřuje naše politika.“

Upozorňuje na důležitost vzdělání pro schopnost zorientovat se v informační záplavě na internetu, která může sloužit manipulaci a mocenským zájmům. V současné době je Olga Mandová sbormistryní sboru sv. Vladimíra. Aktivně působí v rámci ukrajinské menšiny v České republice a věnuje se pedagogické činnosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: We're not alone: the stories of our minorities

  • Witness story in project We're not alone: the stories of our minorities (Jakub Anderle)