The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Radomír Malý (* 1947  )

Systém byl mravně nejzkorumpovanější v tom, že nutil lidi ubližovat druhým

  • narozen 4. června 1947 v Brně
  • studoval archivnictví a historii na univerzitě v Brně
  • působil ve vedení Kolegia posluchačů filozofické fakulty
  • od roku 1970 historikem v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži
  • kvůli náboženským aktivitám dostal v rámci normalizačních prověrek výpověď a nemohl působit v oboru
  • v samizdatu publikoval překlady i vlastní texty
  • podepsal Chartu 77
  • sledovaný, vyslýchaný a zadržovaný Státní bezpečností jako nepřátelská osoba
  • roku 1979 zatčen, čelil domovní prohlídce, po výslechu propuštěn
  • přispíval komentáři do Rádia Svobodná Evropa
  • během sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru
  • po revoluci působil jako novinář a přednášel církevní dějiny

Radomír Malý se samozřejmostí přijímal od rodičů jejich křesťanskou víru. Už v dětství ale pocítil, že vládnoucí komunistická strana považuje víru v Boha za nežádoucí a tvrdě proti věřícím bojuje. V dospělosti se rozhodl postavit na odpor proti útlaku a šířil povědomí o potlačování náboženské svobody. Často ho kvůli tomu vyslýchala Státní bezpečnost (StB), která se na něj zaměřila jako na nepřátelskou osobu I. kategorie nebezpečnosti.

Strýc mi odhalil, co komunistický režim dovede

Radomír se narodil 4. června 1947 v Brně do úřednické rodiny Jana a Marie Malých. Otec jako lidovec a katolík neměl po únoru 1948 vyhovující kádrový profil, a tak po nátlaku odešel ze zemského úřadu do Valašského Meziříčí, kde se stal hospodářským správcem v ústavu pro hluchoněmé. Tady Radomír na základní škole poprvé pocítil, že katolická víra, ke které ho rodiče vedli, je z pohledu vládnoucí ideologie nežádoucí. Kvůli tomu, že chodil do náboženské výchovy, se stal terčem posměšků ze strany učitelů. Jeho vzdálený příbuzný, kněz František Dvořák, se po šesti letech vrátil z vězení v pracovním táboře v Jáchymově, kde těžil uranovou rudu. Měl zničené zdraví a bydlel v Brně u Radomírovy tety a strýce, kteří se o něj starali. „S ním jsem se hodně stýkal a ten měl na mě velmi významný vliv. Formoval mě jak po stránce náboženské, tak po stránce politické. To znamená, že mi odhaloval, co komunistický režim dovede, na základě svých vlastních zkušeností z kriminálu,“ vypráví pamětník.

Po maturitě Radomír začal studovat archivnictví a historii na filozofické fakultě v Brně. Vládla tam uvolněná atmosféra, a učitelé si dokonce dovolili na přednáškách kritizovat politiku komunistické strany. V roce 1968 studenti založili Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy (SVS), který nepodléhal komunistické straně, a v rámci něj prosazovali své zájmy. Pamětník působil ve vedení Kolegia posluchačů filozofické fakulty, které spadalo pod SVS. Usiloval o rehabilitaci studentů vyloučených v padesátých letech z politických důvodů a o podporu věřících studentů. „Pražské jaro pro mě znamenalo určitou satisfakci, kdy já jsem pociťoval komunistický režim jakožto dusný a tvrdý. I když v těch dobách vysokoškolského studia už jsem cítil podstatné uvolnění, Pražské jaro jsem považoval za jakési vyvrcholení. Ale naivně jsem si myslel, a nebyl jsem v tom sám, že to takhle zůstane natrvalo,“ vzpomíná Radomír.

V kádrovém posudku ze mě udělali náboženského fanatika 

Než stihli studenti prosadit větší změny, 21. srpna 1968 provedla vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa. V den invaze se Radomír sešel se spolužáky na fakultě a snažili se reagovat třeba alespoň vylepováním plakátů, proti okupantům ale byli bezbranní. V následujících měsících jednali v SVS, jak se zachovat, a naplánovali stávku na 17. listopad, Mezinárodní den studentstva. „Ta stávka byla takzvaně okupační. To znamená, že se nevyučovalo a že jsme pouze takzvaně hlídali fakultu a seděli jsme. Studenti byli na vrátnici, byli shromážděni i v hlavním sále a tam se diskutovalo, zvali se tam různí představitelé tisku a kulturního života,“ vysvětluje Radomír. Stávka ale vývoj nezvrátila a nezabránila konzervativním komunistům opět pevně uchopit moc v zemi a začít normalizovat poměry v Československu. Dne 17. dubna 1969 se stal Gustáv Husák prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ a měsíc nato komunisté SVS zakázali.

Pamětník promoval v roce 1970 a našel si práci historika v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži. Zanedlouho na pracovišti zjistili, že pravidelně chodí do kostela, a když se před prověrkovou komisí odmítl vzdát své víry, dali mu výpověď. „Napsali mi posudek, kde ze mě udělali člověka nepřátelského režimu, nábožensky založeného a katolického fanatika,“ popisuje Radomír, který až do roku 1989 nemohl pracovat jako historik a místo toho dělal podnikového archiváře v První brněnské strojírně a později v Cheposu. Na základě jeho kádrového posudku mu také nedovolili přistoupit k rigorózní zkoušce, a nemohl tak dokončit doktorandská studia.

Podhoubí skryté církve

V sedmdesátých letech se opět přiostřil boj komunistů proti církvi. Snažili se dostat církev pod kontrolu prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní, udělovali souhlas ke svěcení nových kněží, k výkonu kněžského povolání a kontrolovali jejich umístění. Znovu zakázali vydávat náboženskou literaturu a náboženské aktivity věřících mimo kostel mohly být trestány i několikaletým trestem odnětí svobody jako trestný čin pobuřování nebo maření dozoru státu nad církvemi. V tomto prostředí vznikaly skryté církevní struktury věřících, kteří chtěli svou víru žít opravdově, scházet se k modlitbě a číst duchovní knihy. Radomír pomáhal organizovat tajné duchovní obnovy, které vedl kněz Václav Razik a františkán Aleš Zlámal, oba věznění v padesátých a šedesátých letech. Byl také v kontaktu s tajným biskupem skryté církve Felixem Davídkem, který se na něj obracel s žádostí o odborné rady.

Radomír navázal kontakty s Kluby katolické inteligence v Polsku, kde bylo více náboženské svobody a duchovní literatura zde mohla vycházet. Často také navštěvoval Katolickou univerzitu v Lublinu a jako host zde přednášel. Cestou domů si přes hranice přivážel v Československu nedostupné knihy. „Jezdil jsem většinou vlakem a tam jsem to skrýval někde vespod kufru. Samozřejmě jsem nemohl vézt dvacet nebo třicet knih, ale nějakých pět šest knih se mohlo v kufru schovat,“ vypráví pamětník. Spolu s Mečislavem Razikem knihy překládal do češtiny a dával Josefu Adámkovi, který je tiskl nebo nechával přepisovat dalšími lidmi zapojenými do vydávání tiskovin samizdatem.

Nebylo jasné, jestli se vrátím

Když si Radomír v roce 1977 přečetl v novinách článek „Ztroskotanci a samozvanci“ napadající iniciativu Charta 77, opatřil si její originální text. „Rozhodl jsem se Chartu podepsat. Učinil jsem tak v červnu 1977 a moje motivace byla taková, že oni se vlastně zastávají i mne, který byl vyhozen ze zaměstnání z náboženských důvodů a který je perzekvován tím, že nemůže vykonávat své povolání, pro které má hřivnu,“ vysvětluje pamětník. Se signatáři Charty 77 se v Brně scházeli a plánovali společné aktivity. Začal se také redakčně podílet na vydávání samizdatových periodik Informace o církvi a Informace o Chartě 77, do kterých psal články o církevně-politické situaci v Československu. Po podpisu Charty 77 se o Radomíra začala zajímat StB a později ho klasifikovala jako nepřátelskou osobu. Trnem v oku se jim stala kniha o čerstvě zvoleném papeži Janu Pavlovi II., kterou Radomír napsal spolu s Mečislavem Razikem.

V září 1979 StB zakročila proti lidem vydávajícím náboženský samizdat. Uvěznila pět lidí, mezi nimi i Josefa Adámka, a provedla sérii domovních prohlídek. Přišli i k Radomírovi a při důkladné prohlídce, které přihlížel se dvěma malými syny a manželkou v devátém měsíci těhotenství, mu zabavili téměř polovinu knihovny. „Po skončení domovní prohlídky jsem byl odvezen k výslechu do Bohunic do věznice a nebylo jasné, jestli se vrátím, nebo ne. Strávil jsem tam u výslechu asi pět hodin, kdy se střídali vyšetřovatelé a neustále chtěli vědět, kdo mi dal za úkol sepsat publikaci o Janu Pavlovi II. a podobně,“ vzpomíná Radomír. Strach z vězení překonával modlitbou a důvěrou v Boha a nakonec ho po výslechu propustili. V následujícím roce se pamětníka snažil příslušník StB přesvědčit, že tajnou spoluprací může disentu pomoci. Ale Radomíra proškolili přátelé se zkušenostmi z vyšetřování, a tak hned spolupráci odmítl. Od té doby se na něj StB zaměřila o to tvrději a předvolávala ho k výslechům přibližně jednou za dva nebo tři měsíce.

Na Velehradě se katolíci postavili na vlastní nohy

V roce 1985 jel Radomír na Národní pouť na Velehrad. Komunisté chtěli událost využít pro svoji propagandu, ale vymklo se jim to z rukou. Podle oficiálních dokumentů se nedělní mše svaté zúčastnilo 100 tisíc lidí, další odhady mluví až o 200 tisících. Proslov ministra kultury Milana Klusáka přehlušili poutníci skandováním hesel za náboženskou svobodu a vyjadřovali podporu církevním představitelům. „Měl jsem takový hřejivý pocit, že se konečně katolíci tady v Česku postavili na vlastní nohy, že se už nebojí a že se už zasazují za náboženskou svobodu a za autentická práva církve,“ vysvětluje pamětník a dodává, že dále podobné aktivity rostly jako houby po dešti. Katolický aktivista Augustin Navrátil sepsal petici za náboženskou svobodu, kterou podepsalo na půl milionu lidí, a podpisy se sbíraly i v Radomírově bytě. Když komunisté zavřeli Augustina Navrátila do psychiatrické léčebny, jezdil pamětník na veřejná shromáždění na jeho podporu a jedno takové shromáždění uspořádal i na Velehradě.

Pamětník dále přispíval svými texty do samizdatových tiskovin a také komentáři do Rádia Svobodná Evropa. Kněží Oto Mádr a Josef Zvěřina, kteří neměli státní souhlas vykonávat kněžské povolání, tajně přednášeli teologii v mnoha městech. Pamětník chodil na jejich přednášky v Brně, ale zejména s nimi spolupracoval ve vydávání samizdatu. Jezdil za nimi do Praze, kde se scházeli v různých bytech. „Chodil mezi nás i doktor Benda a ze Slovenska jezdívali doktor Vlado Jukl nebo doktor František Mikloško. Šlo o to, sladit aktivity Slováků a aktivity naše. Šlo zejména o to, jak posílit vydavatelskou činnost a jak dosáhnout lepší koordinace kardinála Tomáška tady s těmito neoficiálními skupinami,“ vysvětluje Radomír. Prostřednictvím Václava Bendy se v Praze seznámil také s dalšími disidenty a lidmi z okruhu Charty 77 včetně Václava Havla.

Masový vrah na stokoruně

Koncem osmdesátých let přibývalo manifestací k významným výročím, na kterých lidé veřejně vyjadřovali nesouhlas s komunistickou totalitní vládou. Radomír takto jel do Prahy v lednu roku 1989 na demonstrace později známé jako Palachův týden, i na další shromáždění. Bezpečnostní sbory často proti protestujícím tvrdě zakročily, ale pamětník to osobně nezažil. Ovšem když se 17. listopadu 1989 dozvěděl o brutálním zákroku proti studentům, sešel se v Brně s dalšími signatáři Charty 77. Jednali o dalším postupu a domluvili se, s čím vystoupí na první demonstraci na náměstí Svobody. „Řekl jsem tam něco o morálních hodnotách katolicismu, které stojí v ostrém protikladu ke komunistickému režimu. Nazval jsem Klementa Gottwalda, jehož tenkrát režim dal natisknout na stokorunu, masovým vrahem a měl jsem veliký aplaus,“ vzpomíná Radomír. V rozhodujících dnech sametového převratu se zapojil do Občanského fóra a před kanceláří v Mečové ulici informoval příchozí o jejich stanoviscích a aktuální situaci.

Po pádu totalitní vlády komunistů pamětník nastoupil na pozici zástupce šéfredaktora v lidoveckém deníku Lidová demokracie a po jeho zániku v roce 1994 na pozici šéfredaktora časopisu Světlo. Poté začal přednášet církevní dějiny na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2009. „Žijeme v relativně svobodné společnosti, ale to neznamená, že se totalita nemůže vrátit. Sice to už nebude totalita komunistická, ta už je podle mého soudu mrtvá, ale může to být totalita úplně jiného druhu a úplně jiného ražení. Ale já myslím, že totalita se u nás neujme, pokud většina národa bude slušná,“ dodává Radomír Malý na závěr.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj