Libor Malý

* 1962

  • „Na vojně, já jsem ten první měsíc, já jsem fakt přemýšlel, jak se zabít, už v přijímači, to bylo šílené. To bylo jako něco neskutečného, ty ses nemohl vyspat, nemohl ses najíst, furt ti byla zima, protože tam se mohlo topit hodinu a za hodinu ty kamna musely být vymetené. Nevím, proč taková buzerace. Když jsi měl volno, tak jsi kroužkoval podlahu tím hydrovoskem, což bylo šílenství, vole, to nešlo umýt z rukou, teď ty komínky, na písknutí, musel jsi během tří minut, proto já se teď oblíkám pomalu, když někam jedu, tak jako hodinu, už nesnáším to rychlé oblékání. Teď tam všichni, ty skřínky byly na sobě, lidi na sebe naráželi. Zkušení kriminálníci byli rychle oblečení, uměli to poskládat, tobě to nešlo. Skládal jsi třeba do dvou do rána. V šest zase vstávat a musel jsi někde běhat, nebyl ses schopný najíst, furt ti byla zima, to jsem přemýšlel o sebevraždě."

  • „To je dobrá historka, máma dělala ve Zbrojovce a já jsem dělal na čtverce a to bylo z kopečka tak trochu a já jsem byl schopný jet třeba těch třicet, čtyřicet [km/h] domů a já jsem měl vlasy tenkrát do půl zad, to je jedno. A mamka mi potom, jak jsem přijel domů, říkala: ,Tak jsem se styděla.´ A já říkám: ,Proč?´ ,Sedím, stojím s kolegyní na zastávce a ta kolegyně říká - podívej se na tu babu, jak rychle jede. A tos byl ty.´"

  • „Zbrojovka je v Jasenicích, to se jmenuje Jasenice a Rusáci vlastně, ještě je nějaká Jasenice za Valašským Meziříčím, Rusáci jeli pro pohonné hmoty. Samozřejmě poslali je do Zbrojovky do Jasenice na Vsetín, tak to si pamatuju, jak jezdily s těma cisternama auta, přemalované všechny ulice a to si pamatuju, my jsme totiž bydleli v Luhu, to je po cestě do Jasenic, sídliště, a auta tam jezdily, to si pamatuju, jak jsme na to čuměli, tanky tam žádné nebyly, nic. Jo a ještě byla taková dobrá historka, já jsem se s tím člověkem znal, dělal výpravčího na Vsetíně a oni vlastně, ruský vlak jel někam na Slovensko a on ho poslal do Velkých Karlovic, to je jednokolejka a tam to je slepá ulice. Potom už žádným výpravčím nebyl."

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 24.02.2025

    (audio)
    duration: 02:30:45
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Bolševiky jsem začal nenávidět na vojně

Libor Malý, dobové foto
Libor Malý, dobové foto
photo: archiv pamětníka

Libor Malý se narodil 19. září 1962 ve Slavičíně. Jeho sportovně založení rodiče, Marie a Josef, se mu odmala věnovali a naučili jej dobře bruslit, lyžovat a jezdit na kole. Ve svých třinácti letech se ale Libor namísto sportu začal věnovat rockové muzice. Spolu se staršími kamarády, tzv. máničkami, jezdili na koncerty – vrcholem toho pak byla návštěva relativně svobodné Budapešti, ale také poutního místa v polské Čenstochové, kde tehdy žila hippie komuna. Kvůli tomu již v sedmnácti letech podstoupil první výslech na Státní bezpečnosti. Protože měl kvůli svým stykům s undergroundem a také tvorbou a distribucí samizdatu špatný posudek, musel v roce 1983 narukovat do trestní vojenské jednotky v Kramolíně, kde se podílel na výstavbě elektrárny Dukovany. Na vojnu vzpomíná jako na otřesné období plné bezpráví a špatných životních podmínek. Po propuštění z kasáren se znovu, i se svou ženou Hanou, zapojil do moravského samizdatu, kdy fungoval jako spojka mezi tehdejším Gottwaldovem, Vsetínem a Rožnovem pod Radhoštem. V roce 1988 ručil svým jménem a jménem svojí ženy petici proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa – kvůli tomu absolvoval další výslech. V listopadu 1989 se zúčastnil Festivalu československé nezávislé kultury ve Wroclawi, kde na jednom pódiu vystoupili exulanti Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák a Karel Kryl. Po vypuknutí sametové revoluce odjel do Prahy, kde se zúčastnil demonstrací a byl tak i svědkem projevu Václava Malého na Letné dne 25. listopadu 1989. V době svobody si splnil svoje sny, když procestoval část světa a věnoval se i celoživotnímu koníčku – cyklistice. V roce 2025 se jej velmi dotýká ruská invaze na Ukrajinu, kde má přátele a kam pravidelně jezdí a kde je svědkem válečných hrůz. V době natáčení rozhovoru žil ve Vsetíně.