The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oliver Malina Morgenstern (* 1963)

• 25. června 1963 se narodil v Zábřehu v rodině postižené holokaustem

• v roce 1981 maturoval na Střední průmyslové škole v Mohelnici

• 80. léta prožil v Broumově, pohyboval se v místní undergroundové muzikantské komunitě

• v 90. letech se odstěhoval do Prahy, navštěvoval večerní kurzy filmové režie a dokumentaristiky Jana Špáty a Olgy Sommerové na FAMU

• v roce 2002 natočil čtyři první filmy (scénář, kamera, režie)

• v roce 2010 získal cenu Arnošta Lustiga za film Zatemněná demokracie

• v roce 2017 mu bylo Ministerstvem obrany uděleno ocenění Účastník 3. odboje

• natočil řadu dokumentárních i hraných filmů o válečných konfliktech 20. století (např. Němci měli tanky, Češi barikády, Bojovníci od Sokolova), nebezpečí neonacismu a extremismu (např. Zatemněná demokracie), o známých osobnostech (např. J. Werich, J. Seifert)

• v roce 2025 pracoval s Jaroslavem Čvančarou na filmu o smrti Jana Masaryka

Fenomén malého města není specificky český, nebo v tomto příběhu také moravský. Lidé tam mají k sobě blíž, znají jeden druhého a tato skutečnost má pozitivní i negativní konotace, mimo jiné vliv na složení obyvatel, protože ti, co se maloměstu vymykají, nebo aspirují dál a výš, odcházejí do větších měst, doufajíce, že snáze potkají lidi podobného zaměření a způsobu myšlení. Oliver Malina Morgenstern tu zažil Chartu 77 nebo odvahu demonstrovat na náměstí v době, kdy se listopadová revoluce teprve rozbíhala. Pohyboval se v prostředí undergroundových kapel a hipísáckých mániček, kde vymykat se bylo vždycky těžší.

Rodinné zázemí

Oliver Malina Morgenstern se narodil 25. června 1963 jako Oldřich Malina. Pro vysvětlení geneze změny jména je zapotřebí vrátit se do generace jeho praprarodičů. Julius a Laura Morgensternovi žili na severní Moravě. Julius pracoval jako strojní zámečník ve Vítkovických železárnách, Morgensternovi patřili spíš k chudším vrstvám s mnoha dětmi, jak bylo tenkrát v rodinách obvyklé. Podle dostupných vzpomínek místních obyvatel chodily děti bosé a otrhané, otec byl během hospodářské krize často bez práce. Doma se mluvilo česky. Praprababička Laura, profesí porodní bába v Lošticích (vystudovala a složila zkoušky ve Vídni v roce 1911), o které její potomci mluví s velkou úctou a obdivem, byla moudrá a vzdělaná žena, racionálně uvažující: prozíravě vnímala nebezpečí nastupujícího nacismu. Životní zkušenosti ženy z židovské rodiny ji utvrdily v tom, že jejích šest dětí musí co nejdřív před hrozbou nacismu emigrovat. V lesích na severu Moravy se dobře vyznala a věděla, kudy jít. A to v době, kdy ještě mnoho lidí v podobné situaci sílící nebezpečí nevnímalo. Díky její prozíravosti tři z jejích nejvíce ohrožených dětí holocaust přežily. 

Před vzrůstajícím nebezpečím utekli Laura a Julius do Brna, v naději, že se ve velkém městě snáze ztratí. Dnes, v brněnské Purkyňově ulici 86, si můžeme na Stolpersteinech (kamenech zmizelých) přečíst stručný životní osud Oliverových praprarodičů: byli deportováni v roce 1942 z Brna do Terezína a odtud na východ. Bez návratu. Julius byl zavražděn ve varšavském ghettu, když se podílel na povstání, Laura v ghettu Rejowiec ve východním Polsku. Ze šesti dětí Renata, která zůstala s rodiči v Brně, byla zavražděna v Minsku, ostatním dětem se podařilo přežít. Eliška a Richard si vzali křesťany, čímž byli před perzekucí po nějakou dobu chráněni, Egon, Armín a Fanka se rozhodli utéct přes Polsko a aktivně bojovat proti Hitlerovi. Hranice přešli ilegálně na Těšínsku, utíkali přes Slovensko do Krakova na československý konzulát. Fanka, jejíž dvě děti zůstaly v Brně, se rozhodla přece jen vrátit na Moravu. Musela to být statečná a výrazná osobnost, ale tlak a vědomí nebezpečí byly zřejmě i na ni příliš silné. Podařilo se jí holokaust přežít. Po útěku z Polska se zúčastnila Slovenského národního povstání, nějakou dobu se skrývala a po skončení války odešla s dětmi do Izraele a následně do USA.

Armín Morgenstern se narodil v roce 1922 v Lošticích, v době útěku byl sedmnáctiletým studentem Obchodní akademie v Brně. V roce 1939 byl z rasových důvodů ze studií vyloučen, přidal se tedy k sourozencům. V září téhož roku, po vypuknutí druhé světové války, se mu podařilo dostat se dál do Sovětského svazu a v roce 1942 vstoupil v Buzuluku do vznikající československé jednotky. Jako člen Svobodovy armády se zúčastnil bitvy u Sokolova, měl nízké číslo 714 v jednotce, kde třetina bojovníků byla židovského původu. Sloužil jako kulometčík, byl zraněn, ale přežil. Poté byl vyslán do Gruzie do pilotní školy a do osvobozeného Československa se vrátil v červnu 1945. Po válce, už v hodnosti poručíka, si jako mnoho dalších Čechoslováků s německým židovským příjmením jméno změnil a jako Petr Malina (na znamení obdivu k sovětskému maršálu Malinovskému, do jehož jednotky byl ke konci války zařazen) se stal důstojníkem z povolání. Po válce získal četná vyznamenání za statečnost, zemřel v Praze v roce 2012 jako Čestný občan města Loštic. Byl to on, kdo svému prasynovci Oliverovi radil, aby se vrátil k původnímu příjmení rodiny - Morgenstern. Oldřich si změnil i křestní jméno, v matčině závěti se dočetl, že si vždycky přála, aby se její syn jmenoval Oliver. Oliver Malina Morgenstern věnoval jeden ze svých dokumentárních filmů bitvě u ukrajinského Sokolova a připomenutí statečnosti židovských vojáků (Bojovníci od Sokolova – Deníček spojařky, 2015). Zfilmování tématu si zadal Spolek židovských odbojářů a vojáků, nezisková organizace, jejím cílem bylo připomenout tradici židovského odboje, u veřejnosti nepříliš obecně známou.  

Příběh Armínova staršího bratra Egona, narozeného v roce 1914, je ještě dramatičtější. Egon ve čtrnácti letech odešel ze školy. Byl to člověk prakticky založený, nebojící se riskovat. Jeho plánem bylo dostat se přes Litvu a Lotyšsko do Švédska, ale chyběly mu peníze, neměl ani potřebné doklady. V Lotyšsku (v roce 1940 už bylo součástí Sovětského svazu) byl zatčen a odsouzen – našla se u něj mapa, byl tudíž sovětskými úřady pokládán za špiona. Soud trval pět minut, odvolání neexistovalo. Byl odsouzen sovětskou NKVD (Centrální státní orgán pro vnitřní bezpečnost Sovětského svazu) na pět let do pracovního tábora pro špionáž. Místo: gulag Pečorlag u Finského zálivu, u řeky Pečory, v arktických podmínkách za polárním kruhem, co nejdále od civilizace.

Odsouzení byli převáženi v dobytčácích, 50 lidí, namačkaní jeden vedle druhého, celý týden, vestoje. Po vystoupení z vlaku museli ujít stovky kilometrů, celý měsíc, mnoho z nich cestou umrzlo. Úkolem vězňů bylo vybudovat železnici z Kotlasu do Vorkuty, v zimě v padesátistupňových mrazech. Vězni neměli žádné zprávy o tom, co se děje mimo gulag. Nevěděli, že bývalí spojenci – Sovětský svaz a Německo - spolu válčí. Egon zázrakem přežil: vážil 30 kg, omrzly mu prsty na rukou, které mu spoluvězni amputovali pilkou na železo. Po pěti letech byl propuštěn, ale nebylo mu dovoleno opustit Sovětský svaz, marně se pokoušel vrátit domů. Nebyly mu vydány doklady, NKVD nechtěla riskovat, že by se zprávy o poměrech v gulagu dostaly na veřejnost. Rodina o něm neměla po celou dobu zprávy, mysleli, že je mrtvý. Konečně v roce 1958, dva roky po odhalení kultu osobnosti J. V. Stalina, se mu za pomoci mezinárodního Červeného kříže podařilo poslat dopis sestře Elišce a navázat spojení s domovem. Od roku 1960 začal jezdit pravidelně na Moravu za rodinou, ale natrvalo se přestěhovat už nemohl – ve Vilniusu se oženil a Pavlínu Sokolovskou a svoji nemocnou ženu nemohl opustit. S pomocí svého bratrance Stanislava Poskočila (jeho bratr Jaroslav ) sepsal vzpomínky na neuvěřitelnou hrůzu a krutost, kterou v gulagu zažil. Vyšly pod názvem Přežil jsem peklo gulagu v roce 2015 a je to silné, autentické čtení. Egon byl rehabilitován za neoprávněné věznění, dožil se pádu komunistického režimu a zemřel v neuvěřitelných 101 letech.   

Další generace

Mezi šest dětí Laury a Julia Morgensternovými patřil i Richard, dědeček Olivera Maliny Morgensterna. Se ženou Alžbětou, Oliverovou  milovanou babičkou, měli osm dětí, bydleli ve Vlčicích nedaleko Loštic na severní Moravě. „Táta mne do Vlčic vozil a ukazoval mi bývalou koželužnu, kde za války bydleli a kterou jim nad hlavou nějaký dobrý český vlastenec zapálil, naštěstí všichni přežili.“ Alžběta nebyla židovského původu, mohla tedy v době protektorátu zbytek rodiny po nějakou dobu před deportací chránit. Pět dětí i otec Richard byli deportováni do Terezína až v roce 1944, nebyli odvezeni dál na východ a měli tudíž větší šanci přežít. Po válce musel otec své děti složitě hledat. Nejmladšího Pavla se podařilo najít až za dva roky, měl jiné jméno a byl už adoptovaný. „Nebyla to lehká doba, z Terezína do Mohelnice šli kromě pár svezení na povozech doslova pěšky,“ dodává pamětník. https://www.pametnaroda.cz/cs/dostalova-alzbeta-1936

Místní lidé nevěřili tomu, jakými hrůzami museli Židé během války projít: „To není možný, takhle to nemohlo být.“ Jejich protektorátní válečná zkušenost byla naprosto odlišná. Dědeček Richard, hrdý Čech, se po válce živil v Ostravě v továrně na výrobu trubek. Zemřel, když bylo Oliverovi šest roků. 

Oliverovo dětství je spojeno s Mohelnicí, dalším městem na severní Moravě. „Na malém městě jsme nebyli příliš populární,“ vypráví Oliver Malina Morgenstern, „jako částečně židovská rodina a taky, že dva bratři táty emigrovali. Strýc Jirka (George) do Austrálie a Jaroslav (Jerry) do USA.“ V šesté třídě místní ZŠ Jana Amose Komenského přišel Oldřich do školy v tričku s australskou vlajkou a v nových texaskách, což vyvolalo pobouření v učitelském sboru a Oliver – tehdy ještě Oldřich – byl označen za propagátora západního imperialismu, i když v té době nevěděl, co to znamená. Strýcové svého synovce zásobovali také džískami, žvýkačkami a dalšími zde nedostupnými západními vymoženostmi. Soudružka ředitelka, kovaná komunistka, si zavolala otce do školy. “Otec, byl to šprýmař a bystrý člověk, který se stýkal s místními filozofy a umělci, jí oponoval: ‚Víte, soudružko učitelko, že američtí soudruzi tyto kalhoty a bundy nosí do práce jako montérky?’ Nosit jsem to ovšem potom nemohl.“  

Po mamince Šarlotě, která nebyla židovského původu, zdědil Oldřich hudební talent. V Broumově hrál v místních undergroundových kapelách na kytaru písničky Kryla, Hutky, Třešňáka, zpíval a především sám skládal a založil kapelu Olinofrenick band: „Underground jsem miloval, byla to hradba proti bolševikovi,“ říká a pokračuje: „Viděl jsem tenkrát s kamarády Atentát na kulturu, zásadní film” (Manipulativní dokument z doby normalizace, 1977, s cílem zdiskreditovat kapelu The Plastic People of the Universe). Tam byli Plastici vylíčeni jako feťáci a měl to být odstrašující prvek pro socialistickou mládež. Opak se stal pravdou. „Později po Magorově skonu jsem měl možnost natočit celovečerní film Rok bez Magora. Jeho básně byly pro underground doslova posvátné, byl to vzdělaný kunsthistorik, marianista, hluboce věřící. Byl osm a půl roku ve vězení, pojmout tu silnou osobnost bylo těžké,“ řekl Oliver Malina Morgenstern o svém vztahu k Ivanu Martinu Jirousovi a dokumentu, který o něm v roce 2012 natočil.

Jako teenager dostával od strýců ze západní ciziny také další vzácnost - gramofonové desky, které se v socialistickém Československu koupit nedaly, a byl tedy oproti ostatním vrstevníkům jaksi napřed. Říká, že jeho babička Alžběta byla knihomol, zdědil po ní mnoho knih. „Byli jsme intelektuální rodina a láska ke knihám mi po babičce zůstala dodnes,“ upřesňuje pamětník. V 80. letech minulého století rád fotografoval. V Mohelnici se tehdy vytvořila skupinka fotografických nadšenců, do které mladý Oldřich patřil, experimentoval i s 8mm kamerou, kterou přivezl strýc Jirka z Austrálie. Tady lze spatřovat počátky jeho pozdějšího silného zájmu o fotografování a především o práci s kamerou.

Malinovi byli asimilovaná rodina, slavili Pesach i Chanuku. Vánoce a jiné křesťanské svátky slavili jako každá jiná rodina. V Mohelnici nebyla synagoga, ta v Lošticích byla za války vypálena a po válce používána jako skladiště. K rekonstrukci synagogy město přistoupilo v roce 2006 a za pět let poté byla slavnostně otevřena. Dnes je to chlouba Loštic a rodina Morgensternova v ní má své čestné místo. Oliver Malina Morgenstern žije v Praze a desítky let je členem Židovské liberální unie, asociace navazující na tradice reformního judaismu: „Lidi tam jsou milí, chytří a příjemní,“ říká. Do Mohelnice, původně německy Müglitz, se po válce vrátilo velice málo Židů. Velká většina komunity byla zavražděna, stejně jako v Lošticích. Pro rodinu pamětníka to nebylo ani po holocaustu jednoduché, říká, že jim někdo na plot dvojdomku, kde za normalizace bydleli, namaloval Davidovu hvězdu. 

V rodině nebyl nikdo členem KSČ, Malinovi byli známí prozápadním smýšlením. „Byli jsme nějak vystrčený ze společnosti, otec byl známý kverulant.“ Oldřich vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou, po svatbě se s ženou Karlou odstěhovali do Prahy. Velmi dobře zapadli mezi disent. Chodili na přednášky u Egona Bondyho, filozofické sedánky, bytová divadla a utajené undergroundové koncerty. Následovalo stěhování do Broumova. Oliver vypráví: „StB Náchod mě mělo v hledáčku poměrně dlouhou dobu a ve svodkách mě vedli pod označením Píseň. Později jsem si přečetl složku, co na mě soudruzi vedli. Nestačil jsem se divit, kolik známých a kamarádů z Broumova a Náchoda na mne práskalo. Chartu 77 jsem nepodepsal, Dana Němcová mi to v osmdesátých letech rozmluvila, že mám dvě malé děti a na malém městě by to bylo likvidační.“ Podílel se na vydávání samizdatových tiskovin, distribuoval Čuňasovo Vokno, tiskl s kamarády Lidové noviny. Broumov byl na hranicích s Polskem - měl kontakt s lidmi ze Solidarity, vozil knížky, plakáty, časopisy, roznášel k podpisu Několik vět. 18. listopadu 1989 stál na náměstí v Broumově s československou vlajkou, stáli tam celkem dva lidi. Broumovští se přidali později, na malém městě bylo všechno jinak, ale ne jenom v Broumově. 

Do Izraele se podíval třikrát: Také s Fero Feničem, pro jehož televizní projekt Nová cestománie zfilmoval dokument. V Izraeli se také zúčastnil filmového festivalu v Aškelonu, kde získal cenu diváků za dokument o extremismu Zatemněná demokracie (2010). Yad Vashem projevil o dva z jeho filmů zájem pro svou digitální knihovnu. O starší film z roku 2008 Pochod vzpomínek a naděje Osvětim – Březinka, Oldřich Stránský, vězeň číslo 168830 a o Zatemněnou demokracii. „Izrael je země zaslíbená. Historii jsem samozřejmě znal, viděl jsem, že lidi tam mají tvrdší přístup k životu,“ říká a dodává: „Film Zatemněná demokracie získal i další ocenění. Na festivalu Devět bran Křišťálovou menoru, Cenu Arnošta Lustiga. Impuls a námět k filmu poskytly události v Plzni: V roce 2008 se tam sešlo asi dva a půl tisíce neonacistů, nejen z Česka, ale také z Polska a Německa, pochodovali ulicemi a řvali: Židi do plynu.“ Oliver to zachytil: „Bylo to jako ve třicátých  a pozdějších letech. Jestli někdo říká, že už se to nemůže opakovat, tak nezná dějiny,“ říká. 

Nová kapitola – v Praze

Po listopadu 1989 se Oliver přestěhoval do Prahy, měl tam mnohem více možností, mohl se „dovzdělat“, jak sám říká. Začal studovat na FAMU večerní kurs dokumentaristiky a kamery pod vedením Jana Špáty, Olgy Sommerové a dalších významných lidí od filmu. Přestal hrát v kapele a cíleně se začal věnovat filmu. Sám říká, že točit dokumenty je pro něj poslání. V té době se živil i psaním do novin, do časopisů, pro ČT točil investigativní publicistické reportáže, například Ukradené domy na téma Šáreckého údolí, kde se v raných 90. letech velmi snadno a levně zmocnili bývalí soudruzi domů opuštěných lidmi, co emigrovali. S kolegou založili filmovou společnost GEM, později už točil dokumenty i celovečerní filmy sám. Dodnes jich má na kontě přes 30, sám ani přesně neví kolik. První filmy, které točí dodnes se svým dvorním střihačem Martinem Sujou, jsou z roku 2002. Vybíral si témata spojená s kovbojskou ranou fází kapitalismu: Šokující zločiny, nájemní vrazi. „V té době kájínkománie byl Kájínek slavnější než Gott,“ říká. 

V jeho filmografii následuje devatenáctiminutový záznam z klubu, kam přišel prezident Václav Havel, aby se rozloučil s undergroundem při odchodu z úřadu: Prezidentova račí chůze. „Jako jediný kameraman jsem se dostal dovnitř,“ vzpomíná. „Václava Havla jsem si vážil a znal jsem ho z Hrádečku. S přáteli jsme ho navštěvovali za dohledu StB. Byl to bezvadný člověk, a kdo se s ním jednou potkal, tak už byl navěky lapen do jeho aury. Dodnes je to můj nejoblíbenější prezident. Nemohl jsem chybět na Škroupově náměstí na pražském Žižkově při první režimem povolené demonstraci, to bylo v prosinci 1988.“

Ke svým undergroundovým kořenům se Oliver vrací v dokumentu Český Woodstock, zachytil atmosféru velkého trutnovského festivalu.  Delší formát, více než hodinu, věnoval Oldřichu Stránskému, přeživšímu holocaustu. Jel s ním natáčet do Osvětimi-Březinky, kde byl Stránský vězněn. „Byl to milý člověk. Pomohl zařídit paragraf Zákona 255/46, aby přeživší dostali odškodnění. Byl pozvaný do Říšského sněmu, aby přednesl žádost o odškodnění. Přišel tam ve vězeňském mundúru, pronesl řeč a uspěl,“ vzpomíná Oliver Malina Morgenstern. Původním záměrem režiséra bylo natočit hraný film, který by zahrnoval vše, čím během války prošel. Záměr nevyšel, ale dokument ukazuje, jak důležité bylo pro Oldřicha Stránského brát do Osvětimi i mladé lidi. Ukázal jim vytetované číslo na ruce, popisoval, co se kde stalo, vyprávěl o rodinném táboře, kde bylo v noci mezi 8. a 9. březnem 1944 zavražděno 3 880 převážně českých Židů. „V současnosti jednám s Česko – německým fondem budoucnosti, že bych o Oldřichovi Stránském natočil celovečerní dokument, snad se to povede,“ říká režisér. 

Mezi kratšími i delšími dokumenty režiséra najdeme i portréty známých osobností a míst s nimi spojených. Bohumil Hrabal (oba byli z Libně), Jan Werich (Kampa), Jaroslav Seifert (Žižkov), všechny natočené v rozmezí let 2014 až 2017.

Pro NOVU, televizní projekt Fero Feniče z roku 2005 Nová cestománie, se podílel na natáčení deseti filmů, pracovně cestoval i do tak nebezpečných a exotických zemí jako Afganistán, Pákistán, Irán nebo Tádžikistán. Spolupodílel se na scénáři, kameře a režii. 

Silným zájmem profesním i osobním je pro Olivera Malinu Morgensterna téma české účasti v odboji, jak východním, tak západním, v období druhé světové války. Dosud má za sebou pět filmů na toto téma, v mnoha z nich dlouhodobě spolupracuje s Jaroslavem Čvančarou, prvořadým odborníkem na období protektorátu. Poslední práce Olivera Maliny Morgensterna - 88minutový dokument s dobře zvoleným názvem Němci měli tanky, Češi barikády - se zabývá Květnovým povstáním v Praze. Češi, na rozdíl od dobře vyzbrojených a vycvičených Němců, vykázali ohromné nasazení: přes noc z 5. na 6. května vyrostlo v Praze přes 2 000 barikád. „Mě zajímá především, jak dopadli ti, co povstání vedli: Zdeněk Mančal, Karel Kutlvašr, Jaromír Nechanský. Po únoru 48 deset let vězení, provaz, doživotí,“ říká Oliver Malina Morgenstern. V současnosti s Jaroslavem Čvančarou pracují na odhalení stále nevyjasněné smrti Jana Masaryka. Film by měl být hotový do 10. března 2026. Nekončícím problémem jsou peníze. Jak sehnat nemalou finanční podporu, jak zaplatit materiály z filmových archivů a mnoho dalších nezbytných položek?

Oliver Mongenstern je otcem čtyř dětí a dnes má i pět vnoučat. Je členem profesní skupiny ARAS, Asociace režisérů, scénáristů a dramaturgů. V roce 2017 získal ocenění Účastník 3. odboje a odporu proti komunismu a nesvobodě od Ministerstva obrany a letos mu Ministerstvo kultury udělilo status umělce. Na důchod ještě nepomýšlí, i když se mu věkově pomalu blíží. „Ještě mám před sebou snad hodně výzev a doufám, že mi bude nejvyšším dovoleno je realizovat, ale kdo z nás to ví, že?“ dodává na závěr Oliver Malina Morgenstern.