Jan Malášek

* 1945

  • „Hlavně se soudila buďto dezerce, anebo neuposlechnutí rozkazu. Ostatní věci – nějaký znásilnění, to tam ani nebrali. Pokud vím, tak táta mě řek, že nikdy nikoho neodsoudil k trestu smrti, že nikomu život nedal, tak mu ho nechtěl vzít. Ale jsem si dost jistej, že někteří ti lidi sice nedostali trest smrti, ale poslali je do první linie, což byla celkem jistá smrt.“

  • „To bylo v šedesátým. Můj první vejlet za hranice, do Sovětského svazu. To už jsem měl rok průmky a zrovna začínaly tranzistory, ale Češi ještě tranzistory nedělali. Ale věděli jsme – protože jsem byl na elektrotechnické průmce – že v Rusku se vyrábí tranzistory. A tak jsem se dostal až do Kyjeva, protože jsem to chtěl koupit. To tak bylo normálně, Volyňáci, co jezdili na návštěvy do Ruska, tak už věděli, co tam vozit – kabát, boty a takové věci. A tam se za to dostalo klidně pětkrát víc. Koupil jsem kabát za 400 korun a tam jsem ho okamžitě prodal za pětkrát víc, za 2000 rublů. Rubl a koruna byly celkem stejný. Takže jsem měl 2000 rublů a za to jsem koupil 300 malinkejch tranzistorů v Kyjevě. Byl tam obchod, kde se to dalo koupit. Vůbec jsem ani nevěděl, jaké druhy, to je spoustu různejch druhů a které se hodí nejvíc? Protože jsou tranzistory, které jsou speciální. Naštěstí jsem je mohl zase prodávat a prodával jsem je zhruba kolem třiceti korun za jeden. A přivezl jsem jich skoro 300, takže jsem dostal deset tisíc korun [smích]. To bylo neuvěřitelný. Ze čtyř set jsem to otočil na deset tisíc. A to jsem to neprodával všechno naráz, vždycky po troškách a lidi už mě pak znali na tý průmce. Takže tím to začalo, tak jsem dostal chuť na pašování.“

  • „Bylo jasně vidět, že to je jméno ulice, natlučené na baráku. Tak jsem si říkal: ,No, to musí být Itálie.‘ Tam jsem viděl, na té slovinské straně bylo napsané ,ulica‘, kdežto tam už bylo napsané ,via‘. Tak jdu a říkám si, napjatej, to si nedovede nikdo představit: ,Co teď, co teď? Mám dojít až na nádraží a znova to prohlídnout?‘ Pak si říkám: ,Ne, tam budou taky fousatí hlídat, policajti, už tam budou mít hlášku.‘ Tak si říkám: ,Konec, už nemůžu přemýšlet.‘ Nejdřív jsem úplně přestal myslet, uklidnil jsem se, ještě jsem chvilku šel, pak udělám vlevo v bok, přímo ke hranici. Šel jsem asi pět kroků a byl jsem sotva 20 metrů od hranice, od plotu. Udělal jsem asi pět kroků a začal utíkat. A jak jsem začal utíkat, tak najednou nejmíň ze třech různejch míst slyším policejní píšťaly. Nebylo to přehledné, hlasité píšťaly. Já jsem jenom věděl, že musím utkat tam, kde je sloupek, že jsem nemohl někde v prostředku, protože bych se přes to nedostal, bylo by to moc volné. Musel jsem oběma rukama chytit za ostnatý drát, to jsem ale jenom přelít, takovou rychlostí! Přehodil jsem ten můj pingl a skočil za ním. Uháním dál, jenom jsem dopadl, píšťaly přestaly. Popadl jsem ten svůj pingl, utíkám a najednou úplné ticho. Byla tam skupinka lidí, ti na mě koukali na druhé straně ulice. Pak koukám a všude okolo jen italské nápisy, tak musím být v Itálii.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 09.02.2022

    (audio)
    duration: 03:14:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Za ostnatým drátem píšťaly utichly

Jan Malášek v roce 2022
Jan Malášek v roce 2022
photo: Post Bellum

Jan Malášek se narodil 14. srpna 1945 v Praze. Oba rodiče, Anna rozená Pajerová a Jan, byli za války členy 1. československého armádního sboru, tzv. Svobodovy armády. Po roce 1948 se rodina musela nedobrovolně vystěhovat z Prahy, Jan vyrůstal v Liběšicích na Litoměřicku. V roce 1963 se rozhodl emigrovat na nafukovacím člunu z Polska do Švédka. Při pokusu byl chycen a odseděl si osm měsíců v Gdaňsku a dva další v Litoměřicích. O tři roky později, na jaře 1966, se o emigraci pokusil podruhé, tentokrát úspěšně. Po fotbalovém zápase v Bělehradu odjel na území dnešního Slovinska, odkud ilegálně překročil hranici do Itálie. V západní Evropě strávil 15 měsíců, po kterých kvůli nedostatku práce přesídlil do USA. Rok vykonával nejrůznější pomocné práce – lovce krevet na oceánu; v newyorské restauraci; v lasvegaském kasinu; v losangeleské továrně. Roku 1968 přesídlil do Tichomoří, kde žil dalších 50 let – především na Havaji, ale také na Tahiti, Cookových ostrovech, Samoi, Fidži nebo ostrově Tonga, odkud v televizi sledoval sametovou revoluci. Po výbuchu sopky Kilauea v roce 2018 přišel o domov a vrátil se z Havaje zpět do Česka. V roce 2022 žil v Říčanech u Brna.