The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThLic. Mgr. Lenka Makovcová Demartini , Ph.D. (* 1964)

• narozena 30. dubna 1964

• v letech 1979–1983 Gymnázium Voděradská, Praha 10

• v letech 1987–1990 studium anglistiky a bohemistiky na FF UK v Praze

• od roku 1988 členkou nezávislé iniciativy České děti

• v roce 1989 účastnicí demonstrací tzv. Palachova týdne

• v roce 1995 absolutorium oboru anglistika-amerikanistika na FF UK

• v roce 2013 absolutorium oboru katolická teologie na KTF UK Praze

• od roku 2021 pedagogická činnost na KTF UK

• v roce 2022 státní doktorská zkouška na katedře systematické teologie KTF UK

• od roku 2022 držitelkou Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

Lenka Makovcová Demartini vyrůstala v Praze v rodině, jejíž dříve vážené jméno se po roce 1948 stalo spíše břemenem. Už jako dítě si všímala zkresleného obrazu dějin a v dospívání se její odpor ke komunismu proměnil v otevřený postoj. Její příběh ukazuje cestu k víře, blízkost k undergroundu a disentu, zkušenosti s policejními výslechy i aktivní účast na protestech konce osmdesátých let.

Vzpomínky s vůní mýdla

Narodila se v Praze 30. dubna 1964 manželům Luboši a Evě Demartini. Italský rod přišel do Čech z Locarna v roce 1577 na pozvání císaře Rudolfa II., který šlechtické rodině udělil privilegium k výkonu veškerých kominických prací. V 17. století došlo mezi potomky rodu k vážné rozepři, po které si jedna rodová linie zvolila za svou živnost mydlářství – výrobu mýdel a voňavek. Jejich firma, sídlící v Míšeňské ulici na Malé Straně, byla výhradním dodavatelem mýdla a voňavek na císařský dvůr až do pádu monarchie v roce 1918. 

V době po únoru 1948, kdy se slavné rodinné jméno stalo spíše přítěží, se otec vyučil instalatérem a tomuto řemeslu zůstal věrný po většinu svého profesního života. O historii kdysi vážené a úspěšné rodiny téměř nemluvil. „Přede mnou se neříkalo vůbec nic. Co jsem nevěděla, to jsem nemohla prozradit,“ vysvětluje pamětnice. Maminka Eva, rozená Blutská, pracovala jako lakýrnice a písmomalířka. „Byla úžasná, ale pro mě byla vlastně jako holčička. Měla pocit, že je strašně mladá a že bych ji spíš měla chránit a vychovávat já.“

Jeden z těch domů jsem pohladila

Když se v roce 1964 narodila, byli rodiče ještě velmi mladí, a s hlídáním proto hodně pomáhala babička. „Byli skvělí a dělali, co mohli, ale s dítětem, jako jsem byla já, to pro ně bylo dost náročné.“ Po vojenské invazi 68. roku tatínek vážně uvažoval o emigraci. Z jeho úmyslu však sešlo, neboť maminka nechtěla opustit stárnoucí rodiče. 

O historii tatínkova rodu se dověděla od tatínka ve svých osmi letech. Dva tři dny poté se vydala – sama a potají – hledat do Míšeňské ulice dědečkovu bývalou továrnu. Na místě potkala dvě starší dámy, které jí nejen ochotně ukázaly jeho domy, ale na dědečka zavzpomínaly jako na oblíbeného pana továrníka starajícího se o své zaměstnance. Pro dívku, vychovávanou ve školních představách o „zlých kapitalistech“, to bylo silné a radostné zjištění. „Když jsem odcházela, tak já jsem jeden z těch domů pohladila.“

Sestra Michaela se narodila v době, kdy Lenka vstupovala do puberty, a tak Lenka vyrůstala spíše jako solitér, který své útočiště nacházel ve světě knih. Lásku ke čtení zdědila po otci – vášnivém čtenáři, jenž se domů často vracel s novými úlovky z antikvariátů. Číst se naučila už v pěti letech a ve druhé třídě měla za sebou nejen povinného Hrdinu Nika, ale také Čachtickou paní, Tři mušketýry či sociální romány 19. století. Když rodiče v roce 1980 koupili chalupu, Lenku už ale přitahoval docela jiný svět.

Tak na mě nebudou moct

Na základní škole byla premiantkou, neboť brzy zjistila, že „když se budu dobře učit, tak mi dají pokoj, tak na mě nebudou moct,“ vysvětluje. Jednou však své učitelce připravila velmi těžkou chvíli. Když do třídy přišel besedovat sovětský voják – osvoboditel, jenž vyprávěl o boji s německými fašisty – s nadšením se přihlásila: „…že si to pamatuje, a že u nich dokonce někoho zastřelili…“. Tehdy měla soudružka učitelka problém příspěvek své žačky sovětskému hrdinovi přeložit, ta si totiž zaměnila slavné osvobození Rudou armádou s okupací v roce 1968. Rodiče museli k řediteli na kobereček a měli co vysvětlovat. „To bylo předznamenáním něčeho, co později pokračovalo dál,“ doplňuje své vyprávění.

Těžkou chvíli si ve škole prožila poté, co jednou dostali žáci od soudružky učitelky za úkol zhlédnout televizní film Rozbřesk, který chtěla následně využít ve výuce. Ve filmu byla scéna, v níž byl továrník Demartini vylíčen jako velký vydřiduch. „Já jsem druhý den přišla do školy a děti se se mnou nebavily, odsedla si ode mě moje spolužačka, že se mnou sedět nebude, že jsme rodina, která ubližovala chudým.“

Významnou roli v životě Lenky hrál sport. Nejprve se věnovala gymnastice, ale ve třinácti letech – když ji teta vzala na trénink společenského tance – objevila svou skutečnou vášeň. Pohled na tanečníky ji okamžitě uchvátil. Později musela se standardními tanci ze zdravotních důvodů skončit, ale svou vášeň nikdy neopustila. Nový výraz našla v moderním tanečním stylu jazz dance, s nímž dokonce vystupovala v Divadle hudby.

Mohla jsem to více rozjet

Vzdor vůči bolševiku ji ve čtrnácti letech přivedl k rozhodnutí nechat se pokřtít. V kostele Panny Marie Sněžné vyhledala faráře Norberta Šamárka, který nakonec pokřtil nejen ji samotnou, ale – z její iniciativy – také její mladší sestru a bratrance. „Rodiče byli zvyklí mě poslouchat, takže poslechli…,“ dodává s úsměvem rebelky. S odstupem let považuje křest za jednu z klíčových událostí svého života, jež proměnila její pohled na svět. „Předtím jsem se na lidi často zlobila… Po křtu se mi jako by roztáhlo vědomí a začala jsem mít lidi ráda, chápat je. Ať dělali cokoli, bylo mi jasné, že dělají to, co v dané chvíli mohou. Ta vnitřní proměna byla opravdu velká.“

Po ukončení základky nastoupila na gymnázium ve Strašnicích, na kterém „jsem pokračovala ve zlobení a mohla jsem to více rozjet.“ Přestávky trávila s kamarády v hospodě, a když je chtěl překvapit tělocvikář, „štamgasti naše piva posunuli před sebe a hospodskej, nevinně se tváříc, nám nosil limonády.“ Chmelovou brigádu sabotovala předstíranou nemocí, v čemž našla spojence ve svém lékaři, který jí ochotně psal zdravotní procházky, a z ideologických důvodů se rozhodla také sabotovat nacvičování spartakiády, když si nechala vystavit glejt, že je nezbytná na každodenním tréninku společenského tance. Další z jejích mnoha rebelií byla seminární práce do chemie, v níž zkušeně popsala postup výroby drog. 

Ze strašnického gymplu musela odejít krátce před maturitou, protože se rozhodla být nablízku svému kamarádovi, který po bouračce skončil v kritickém stavu v nemocnici a jehož rodiče – pilot a letuška – byli toho času nedostupní v zahraničí. Pro tento účel ve škole předložila zfalšované potvrzení o své dlouhodobé hospitalizaci. Na podvod se přišlo krátce před maturitním plesem. Po vysvětlení celé situace byla škola ochotna zamhouřit oko, když okamžitě nastoupí do výuky, ale kamarád ještě potřeboval podporu, a tak Lenka studia ukončila. 

Závadové večerníčky

Následující rok si vydělávala brigádami, průvodcovstvím na hradě v Českém Šternberku a také stála modelem studentům na uměleckoprůmyslové škole. Její podobu je možno nalézt například na soše profesora Josefa Malejovského „Rašení jara – Znovuzrození“ na piazzettě Národního divadla.

Maturitu si dodělala večerním studiem na karlínském gymnáziu a poté nastoupila do oddělení vysílacího plánu Československé televize. S pobavením vzpomíná na úpravy programu, které následovaly po úmrtí sovětských vůdců Andropova a Černěnka – změny tehdy zasáhly dokonce i večerníčky. V prvním případě měl Křemílek s Vochomůrkou toho dne nést na nosítkách mrtvého brouka, ve druhém byl za nevhodný označen díl Rumcajse, jenž toho večera měl zastřelit jenerála. Z České televize odešla poté, co jí vedení – v obavách z možné emigrace – odmítlo schválit dovolenou v Jugoslávii.

Připadala jsem si jako dvojí agent

Po období nejistoty, jakým směrem se profesně vydat, se rozhodla pro studium lingvistiky. Snad to souviselo s tím, že od malička chtěla být „tou paní na letišti, která hlásí odlety v různých jazycích“, vzpomíná pamětnice. Když napoprvé přijímačky nevyšly, nastoupila do tzv. nultého ročníku, který byl spojený i s administrativní prací na fakultě.

Ještě dnes vzpomíná na zděšení, které se jí zmocňovalo, když zjistila, že má pracovat pod Růženou Mužíkovou, předsedkyní fakultní organizace KSČ. „Do kanceláře telefonovali vysocí papalášové a já je poctivě zdravila ,Dobrý den‘. A za to mi vynadali: ,Co to tam máš za holku? Ona neříká Čest práci!‘“ líčí. Když soudružka Mužíková zjistila, že není ani svazačkou, ani členkou odborového hnutí, a začala jí mateřsky domlouvat, Lenka zaujala postoj naivní holky a bránila se slovy, že do těchto organizací chodí všichni jen z prospěchu a ona prospěchářem být nechce. „A ona mi to zbaštila a pak mě svým způsobem chránila.“

V tom období už Lenka chodila s osobitým malířem a výtvarníkem Pavlem Reisenauerem. Svatba se konala u sv. Matěje v dubnu 1986 a ještě téhož roku přišla na svět dcera Sofie. Přes kamarádku Táňu Lutovskou byla uvedena do společenství „závadové mládeže“ kolem Petra Placáka, jehož se stala pevnou součástí. Když pak usedala ke své práci v kanceláři soudružky Mužíkové, vzpomíná na tu dobu takto: „Připadala jsem si opravdu jako dvojí agent.“ 

Byla jsem blízko tomu, abych jim to fakt podepsala

Doktorka Mužíková si svou pomocnici velmi oblíbila a pro její domnělou naivitu ji mateřsky varovala: „Holka, ty si ale dávej pozor. Ty, jak tě znám, se jednou vometeš kolem nějaké demonstrace, kde jsou živlové, a budeš mít průšvih…“

K průšvihu došlo jednoho dne na Staroměstském náměstí, kde Lenka diskutovala s anglicky mluvícími zahraničními studenty o stávajícím komunistickém režimu. Její slova zachytily dvě soudní zapisovatelky, které ji následně udaly. „Přijela policie, odvezli mě do Bartolomějské, tam začal výslech. Výsledkem bylo obvinění z podvracení republiky a hanobení jejího socialistického představitele, nebo jak to znělo, ty paragrafy, kde byla sazba dva až tři roky nepodmíněně.“ Tím to však neskončilo. Druhý den následoval asi deseti- či dvanáctihodinový výslech, jehož cílem bylo přimět mladou nadějnou studentku ke spolupráci. Fyzicky jí neubližovali, ale „když vám někdo naznačí, že vám podtrhne židli, nebo že vás praští – a pak to neudělá, to je skoro jedno, jestli to udělal, nebo ne,“ doplňuje své vyprávění.

Výslechu se účastnili hodný a zlý policajt, který Lence připomínal: „...že mám dítě a že bych nechtěla, aby mi bylo odebráno, nebo aby se mu – nedej bože – něco stalo a tak dále. To jsem si říkala, že je jak z filmu. Potom, že – samozřejmě – jsem studentka a že to bude škoda, že skončím, bylo to fakt docela hnusný. A teprve tehdy jsem si uvědomila, co museli zažívat ti, kteří režimu opravdu vadili, které opravdu mučili a tak dál. Tak to byla teda síla, protože už tohle relativně malinko, co se tam dělo v tu chvíli mně, tak byla strašná pecka, a v podstatě jsem byla jednu chvíli takhle blízko tomu, abych jim to fakt podepsala. Zvlášť když se strefovali do toho, že mi odeberou dceru nebo že by se jí něco mohlo sát. To už pak tomu věříte.“

Jak je možné, že se může něco takového stát?

Po výslechu se obrátila na svou nadřízenou soudružku Mužíkovou, které s rozhořčením a hraným údivem celou story vylíčila, a chtěla vysvětlení, jak je možné, že se v Československé socialistické republice může něco takového stát, přičemž samozřejmě obsah hovoru se zahraničními studenty nezmínila. Promyšlený postup byl úspěšný – vedoucí stranické organizace soudružka Mužíková se obrátila na děkana fakulty, který vytočil správné telefonní číslo, a celá věc byla vyřízena, aniž měla na kariéru Lenky Demartini jakýkoli dopad.[1]

Studium anglistiky a bohemistiky na filozofické fakultě nastoupila v roce 1987. Vedle rodiny a školy bylo těžištěm jejího života společenství undergroundu a disentu. „Underground a disent, tyto dvě věci, když se setkaly a dostaly se do mého života, kolem těch mých dvaceti let, tak to byla opravdu zásadní věc, která už mi navždycky zůstala. Nesmírně jsem za to vděčná. Nejsem samozřejmě ráda za to, že tady byl komunismus a všechny ty hrůzy, ale za to, že jsem to mohla prožít a o to víc ocenit, co to je mít společenství takových lidí kolem sebe. Za to jsem strašně vděčná!“ Přes Petra Placáka se blíže poznala také s Ivanem „Magorem“ Jirousem. „Přestože byl mezi námi generační rozdíl, bylo to pro mě zásadní – a zůstal mým dobrým kamarádem až do smrti.“

Věděla jsem, že to rezonuje totálně se vším

Na jaře 1988 se stala signatářkou manifestu Českých dětí, jehož požadavkem bylo navrácení země a trůnu českému králi.[2] Pamětnice vzpomíná, že tehdy přišel Petr Placák do hospody, podal jí papír a zeptal se: „‚Nechceš to podepsat?‘ Začala jsem číst a po čtyřech řádcích jsem věděla, že to rezonuje totálně se vším. Humor, zároveň síla a hodnoty, to byl prostě Petr.“ Skvělou reklamu udělalo manifestu Rudé právo, které otisklo jeho podstatnou část. „Bylo to myšleno vážně, ale bylo to přetaženo do takové absurdity, že si s tím bolševik nevěděl rady.“ 

V plánu bylo, že deklarace se přečte kardinálu Tomáškovi. „A protože byl Petr Placák v té době zavřen, padl úkol na mě, na Karla Tlustého a mého tehdejšího manžela Pavla Reisenauera.“ Přijetí v Arcibiskupském paláci bylo vlídné, pan kardinál pustil své rádio, kterým rušil všudypřítomné odposlechy, načež Karel Tlustý začal číst manifest. Kardinál se zpočátku domníval, že je řeč o království Božím, a když pochopil, o co jde, zvážněl. „Bylo vidět, že neví, co s tím, ale měl k nám sympatie,“ a na závěr audience udělil Českým dětem požehnání.[3]

Já bych tam šla s váma 

Hnutí se brzy stalo velkým nepřítelem komunistického režimu. Organizovalo happeningy a pouliční akce, jako například poutě za Ivana M. Jirouse do Kostelního Vydří nebo pokládání věnců k uctění kap. Václava Morávka, svolávalo demonstrace k 21. srpnu a v lednu 1989 se jeho členové významně podíleli na protestech Palachova týdne.[4]

„Mně se nestalo nikdy nic, ani ve středu Palachova týdne, když se (na nás) rozeběhli s pendrekama a štítama…  Ale pak jsem nastupovala do tramvaje, jak jsem byla zkrvácená…, tak devadesátiletá stařenka vstala a pustila mě sednout a říkala: ,Děti, já vám jsem tak vděčná, já už jsem na to stará, ale já bych tam šla s váma.‘“

To se to teďka cinká

O svých aktivitách a účasti na demonstracích se před svými spolužáky na fakultě nijak netajila. Naopak, na akce je často zvala. Nikdo nešel, ale ani ji nenaprášil, přestože mezi nimi byli donašeči. Když se připravovalo studentské shromáždění 17. listopadu na Albertově, pozvání svých spolužáků nepřijala, od režimem povolené svazácké akce nic zajímavého neočekávala a odjela s tatínkem na chalupu. „Cestou jsme míjeli připravené obrněné transportéry. Myslela jsem, že mají nějaké cvičení,“ vzpomíná pamětnice s odstupem let.

O to větší překvapení bylo, když v pondělí 20. listopadu přišla do školy a u vstupu po ní chtěli občanský průkaz – začala studentská stávka. Tehdy se teprve dozvěděla, co se na Národní třídě přihodilo. „Přiznám se, že potom jsem měla takový rozporuplný pocit, když byly masové demonstrace – to se to teďka cinká! Na druhou stranu to bylo hrozně dojemný, člověk měl strašnou radost, že se toho dožil, že ti komunisti půjdou od válu.“

Nové projekty a staří přátelé

Po sametové revoluci se život Lenky Demartini dramaticky proměnil. Napětí a nejistota nové doby se promítly do jejího soukromí a nakonec vedly k rozpadu manželství. „Byla to rána, která vedla k rozchodu s manželem, bylo to neunesení nové situace.“ Nová doba však s sebou přinesla i nové začátky.

Lenka se znovu provdala a po mateřské dovolené se rozhodla vrátit ke studiu. Zamířila na Katolickou teologickou fakultu, kde postupně našla nejen odborné zázemí, ale i hlubší smysl své další profesní cesty. V roce 2022 zde úspěšně obhájila doktorát a následně se na fakultě věnovala výuce odborné a akademické angličtiny a metodologii studia. Velkou radostí se stal také rodinný projekt dům U Včelí královny, který se jako jediný z původních rodových majetků podařilo zrestituovat a postupně mu vrátit život. V něm rodina otevřela kavárnu, která se stala oblíbeným místem setkávání a živým pokračováním rodinné historie.

Přestože od sametové revoluce uplynuly desítky let, přátelství zrozená v době nesvobody nezanikla, naopak – zůstala živá a postupně se rozrostla o další generace. „Když se dělají ty poutě, tak tam zase chodí ty děti bývalých disidentů a androšů, jejich děti a jejich děti už a psi, pořád to má nějaký průběh. Není to něco, co by se dalo uzavřít do minulosti, že tenkrát jsme to dělali a teď už naše děti dělají něco jinýho a nezajímá je to. Ale vlastně takové propojené společenství,“ končí své vyprávění pamětnice.

V roce 2022 přijala Lenka Makovcová Demartini z rukou ministryně obrany osvědčení účastnice třetího – protikomunistického – odboje. 

 

[1] Celou kauzu popisuje ve své knize Petr Placák. Řešení, které Lenka Demartini zvolila, označuje za geniální; PLACÁK, Petr. Fízl. Doplněné a rozšířené vydání. Praha: Argo, 2023, str. 71–72.

[2] Celé znění manifestu Českých dětí viz Dodatečné materiály.

[3] Zpráva o návštěvě zástupců Českých dětí u kardinála Tomáška byla vysílána na Hlasu Ameriky a uvedena byla také v samizdatovém informačním bulletinu Koruna. Jméno Lenky Demartini však bylo vynecháno, aby nebyla ohrožena její studia na FF UK, viz Dodatečné materiály; osobní vzpomínka Karla Tlustého a Lenky Demartini je přiložena v knize Petra Placáka: PLACÁK, Petr. Fízl. Doplněné a rozšířené vydání. Praha: Argo, 2023, str. 481, 483–485.

[4] Informace o aktivitách poskytoval bulletin Koruna, viz Medializace.