The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Maitnerová (* 1943)

• narozena 9. června 1943 v Šumvaldu u Uničova, kde prožila roku 1945 osvobození

• rodiče vlastnili hospodářství

• aby směla studovat, vstoupil otec do JZD

• vystudovala Střední zemědělskou školu v Mohelnici s ekonomickým zaměřením

• pracovala jako účetní v JZD Šumvald

• v zaměstnání množila samizdatové tiskoviny

• celý život zůstala věřící katoličkou, do KSČ nevstoupila

• roku 1962 se provdala za Zdeňka Maitnera, vychovali pět dětí

• v Šumvaldu prožila příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• v roce 2025 žila v domově pro seniory ve Šternberku

Psal se 21. srpen roku 1968. Bylo pět hodin ráno, když Marii Maitnerové, tak jako každý den, zazvonil budík. Bylo třeba vypravit dceru k rodičům, aby stihla být včas v práci. Už v noci slyšela hukot letadel. Když ráno, ještě rozespalá, naučeným pohybem zapnula rádio, místností se nesla slova o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Domnívala se, že znovu začala válka. Cestou míjela s kočárkem projíždějící tanky, které definitivně pohřbily naděje na lepší zítřky. Pražské jaro bylo u konce…

Šumvald zůstal českou obcí i za války

Marie Maitnerová, rozená Wiedermanová, přišla na svět 9. června 1943 jako druhá z pěti dětí do zemědělské rodiny v Šumvaldu. Rodiče měli hospodářství čítající asi 13 hektarů půdy. Marie Maitnerová vzpomíná, že podobně velká hospodářství měla většina sedláků v obci. Byla zde také méně početná skupina domkařů, kteří vlastnili jen malé záhumenky a chodili pracovat k sedlákům. Rodiče byli věřící, chodilo se do kostela, tatínek patřil k členům Československé strany lidové. Práce v zemědělství a kolem zvířat patřila k běžným dětským povinnostem. Když přicházeli se sourozenci ze školy, rodiče byli na poli. Babička doma měla seznam úkolů, které bylo potřeba do večera udělat. Pomáhali všichni.

V obci žilo pouze malé procento německých obyvatel, díky čemuž se zde nemohla prosadit Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP). Šumvald tak zůstal za německé okupace v letech 1938–1945 jednou z pěti českých obcí na Uničovsku. Obec byla vystavena perzekuci ze strany nacistických orgánů, včetně zabírání českých statků a jejich obsazování tyrolskými Němci. Šumvald se však poněmčit nepodařilo.

Mnoho místních se zapojilo do odboje. Někteří z nich zahynuli v koncentračních táborech, další byli vězněni. V červnu 1941 vznikla v Zábřehu odbojová skupina Národní sdružení československých vlastenců, mezi jejíž hlavní činnosti patřily různé sabotáže, nelegální přechody hranice, ukrývání pronásledovaných osob či dělníků nebo vydávání vlastního časopisu. Sdružení rozšířilo svoji působnost i na území Uničovska. V březnu 1944 sdružení odhalilo gestapo. Po odhalení začalo gestapo jednat. Bylo zatčeno přes 500 osob. Zatýkání se nevyhnulo ani českým obcím na Uničovsku. V Šumvaldu se jednalo o sedm osob. Marie Maitnerová si vybavuje v souvislosti s odbojem hlavně jméno Jaroslava Konečného, který byl vězněn v Drážďanech. (Zahynul při bombardování věznice Matylda 13. února 1945.)

Obcí procházely průvody zajatců

Rodiče v souvislosti se závěrem války vyprávěli také o průvodech zubožených zajatců procházejících obcí. První skupina se zde objevila začátkem února 1945. Místní jim nesměli dát najíst, hlídali je němečtí dozorci. Válka se pomalu chýlila ke svému konci. 5. května 1945 v noci začala probíhat evakuace jednotek, německých úřední­ků a představitelů NSDAP z obce. Pouze na dolním konci zůstala slabší německá posádka. 

6. května už bylo možné vidět Němce utíkat na Hradec. Téhož dne před polednem přijeli od Dlouhé Loučky s poplašnou střelbou sovětští vojáci na třech tancích, pokračovali pak na dolní konec obce. Bojovalo se na rychtě u Honigů, u Filipů ve výměně, kde byli Němci, a u Lachnitů, kde se skrývali vlasovci. Při bojích padlo 11 Němců a vlasovců a Němka, která schovávala německého důstojníka. Tanky k večeru pokračovaly v postupu, do Šumvaldu přijela další sovětská vojska, pěchota a dělostřelectvo. Šumvald byl osvobozen 6. května 1945 Rudou armádou.

Vlaky s odsunutými Němci odjížděly z Troubelic

Marie Maitnerová vzpomíná, že i v Šumvaldu existovala smíšená manželství mezi Němci a Čechy. “Bylo jich tu dosti, protože vlastně sousední Břevenec už byl německý,” vzpomíná. Po válce, v rámci nařízeného odsunu německých obyvatel, musela odejít i tatínkova sestřenice Emilie Wiedermanová, provdaná do Hradečné za Němce, která propadla nacistické ideologii. Na odsun má Marie spíše zprostředkované vzpomínky – byla příliš malá. “Odcházeli pěšky na nádraží v Troubelicích, odkud odjížděli v nákladních vagonech, tzv. prasečácích,” vzpomíná.

Život se po válce pomalu vracel do starých kolejí. V roce 1946 proběhly první svobodné volby, v obci zvítězila Československá strana lidová. Komunisté však byli na vzestupu a především méně majetní lidé věřili příslibu lepších zítřků. Lidé v obci měli dobré vztahy a drželi spolu – za války i po roce 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi a začali se s lidmi vypořádávat po svém.

Rodiče poslouchali Svobodnou Evropu

Marie nastoupila roku 1949 do první třídy. Vybavuje si, že museli se spolužáky začerňovat v čítankách pasáže, které nevyhovovaly režimu. Cenzura byla na vzestupu. 50. léta se nesla ve znamení politických procesů a tvrdých represí. Marie si vybavuje, jak z rádia hřímal hlas prokurátora Urválka při procesu s Miladou Horákovou. Doma poslouchali Svobodnou Evropu, takže informace se k nim nedostávaly jen z povolených zdrojů.

V Šumvaldu se sedláci dlouho bránili vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD, vzniklo zde v roce 1951). Stejně tak rodiče Marie – vstoupili až ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jejím dalším studiu. Marie se přihlásila na dvouletou zemědělskou školu v Mohelnici se zaměřením na ekonomii, na kterou nastoupila roku 1957. Bydlela na internátu, kde panoval přísný režim. Po dvouletém studiu pokračovala dálkově a školu dokončila maturitou.

Roku 1959 nastoupila v šumvaldském JZD jako účetní. Pracovali zde převážně místní, všichni se znali. Téhož roku se seznámila se svým budoucím manželem Zdeňkem Maitnerem. Pocházel ze Šumvaldu, ale jejich cesty se zkřížily až po jeho návratu z vojny. Brali se v roce 1962. Oba pracovali pro zemědělské družstvo a ani jeden nevstoupil do strany. V Šumvaldu spolu prožili celý život a postupně se jim narodilo pět dětí.

Nabízeli mi ateistickou převýchovu

Marie vzpomíná na pražské jaro jako na období víry v lepší budoucnost. Veškeré naděje však ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968. Když ráno vezla dceru k rodičům před odchodem do práce, potkávala už v Šumvaldu projíždějící tanky. Tehdy ji napadalo, že bude znovu válka. Její bratr, který byl tou dobou na vojně, prožil z 20. na 21. srpna 1968 těžkou noc. Měl noční hlídku a malé tranzistorové rádio, z něhož slyšel první zprávy o invazi. Volal veliteli, co má dělat, a ten mu řekl, že v žádném případě nemá předávat posádku vojskům Varšavské smlouvy. Lidé se začali těžce smiřovat s realitou.

Život šel dál a většina společnosti se s přicházející normalizací uzavřela do svého soukromí. Lidé se báli veřejně projevovat. O pár měsíců později se k lidem donesla zpráva o smrti Jana Palacha. Na výročí srpnové okupace v roce 1969 proběhly na mnoho let poslední veřejné protesty občanů, které byly potlačeny režimem. Marie Maitnerová pracovala v šumvaldském družstvu jako účetní celý život (s výjimkou několika let, kdy dojížděla do družstva v Uničově). Za normalizace byla, stejně jako ostatní zaměstnanci, zvána k prověrkám. Aby nepřišla o práci, musela prohlásit, že souhlasí se vstupem vojsk. Celý život byla věřící a chodila do kostela. Na pracovišti měla kamarádku – kádrovou pracovnici, která věřila komunistickým ideálům. Přemlouvala ji, aby absolvovala ateistickou převýchovu, což Marie odmítala.

Na stole se objevily samizdatové tiskoviny

Marie nepatřila k lidem, kteří by se aktivně zapojovali do protirežimních aktivit. Žila klidným životem. Přesto v zaměstnání rozmnožovala samizdatové tiskoviny, které se jí občas objevily na stole. Vždy jen se vzkazem, aby je rozmnožila a uložila do stolu. K dispozici měla psací stroj a cyklostyl. Nezabývala se tím, o jaké materiály se jedná – šlo většinou o jediný výtisk. Většina lidí v práci byla podobného smýšlení, proto se o tom nikdo nedozvěděl.

Rok 1989 už prožívala spíše zpovzdálí. Po smrti manžela a se zhoršujícím se zdravím se časem přestěhovala do šternberského domova pro seniory, kde žila i v době rozhovoru v říjnu 2025. Mladým by vzkázala, aby se snažili být k ostatním hodní a vstřícní, protože „všichni lidé jí chleba o dvou kůrkách“.

Zdroje:

HLAVINKA, M., Protinacistický odboj na Litovelsku a Uničovsku v letech 1939–1945. Bakalářská práce, UP Olomouc, 2020. Dostupné na URL: https://theses.cz/id/fajc4g/44817236

NIČOVÁ, T., Kolektivizace zemědělství s přihlédnutím k situaci na Uničovsku v letech 1949–1960. Bakalářská práce, MU Brno, 2008. Dostupné na URL: https://is.muni.cz/th/efh9z/bakalarka.pdf