The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oto Mádr (* 1917  †︎ 2011)

Quotidie morior – umírám kdykoliv

  • 15. února 1917 narozen v Praze

  • 22. listopadu 1942 vysvěcen, poté kaplan, administrátor farnosti ve Stříbrné Skalici

  • 1948–49 postgraduální studium v Římě

  • 1950 dokončil doktorát z teologie

  • 1951 zatčen, vyšetřován 18 měsíců

  • 13. června 1952 odsouzen na doživotí

  • 1951–1966 vězněn v Ruzyni, na Mírově, Borech, v Leopoldově, ve Valdicích

  • 1966 po 15 letech propuštěn

  • 1969–70 přednášel morální teologii na teologické fakultě v Litoměřicích

  • 1970–78 působil v duchovní správě na různých místech

  • 1978 odešel do důchodu a zároveň znovu ztrácí tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti

  • v 70. a 80. letech se plně angažoval v opozičním hnutí, signatář Charty 77

  • od roku 1990 šéfredaktorem časopisu Teologické texty (původně samizdat)

  • 1991 čestný doktorát Katolické teologické fakulty Univerzity v Bonnu

  • 1992 plná soudní rehabilitace

  • 1997 Otu Mádrovi propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy

  • zemřel 27. února 2011 v Praze

Oto Mádr se narodil 15. února 1917 v Praze v rodině Františka a Anny Mádrových. Jeho starší bratr zemřel v dětském věku ještě před narozením Oty. František Mádr sloužil v mládí v rakouské armádě, těsně před odchodem do civilu přeplaval Dunaj tam a zpátky a onemocněl tyfem. Na následky ochrnul a dostal trafiku v Karlíně, kde později Oto Mádr vyrůstal a vychodil pět tříd obecné školy, než nastoupil do tehdy prestižního Arcibiskupského gymnázia v Bubenči. V katolické víře byl vychováván tradičně: „Samozřejmé bylo dětské modlení, chození do kostela… A ne tak samozřejmě, ale přece, jsem byl veden k tomu, abych vnímal události kolem sebe.“

V dětských letech trávil hodně času u tety v Prostějově, kde jak sám říká, „se rozkoukával po světě“.   

„Cítit povolání ke kněžství jsem začal ještě dříve, v páté obecné. Byl jsem poměrně pasivní, pokud šlo o moje bezprostřední osudy, spíše jsem byl pro řešení situací než pro vytváření situací.“ Do gymnázia se podle svého vyprávění dostal pomocí protekce kanovníka Švece, se kterým rodina udržovala známost. „Zde se mi otevřel svět světové církve. Jezuiti se z nás  snažili udělat pořádné katolíky (což se jim dařilo), anebo kněze, protože gymnázium bylo primárně určeno pro to, aby připravilo kněžská povolání. Sekundárně ovšem také dobré katolíky (laiky).“

Jsme katolíci a jsme na to hrdí

Příprava ke kněžství byla pro Mádra především kvůli jeho slabému zdraví velmi složitá, svěcení bylo dokonce o jeden rok odloženo a konalo se až v roce 1942. I přes pochybnosti druhých o jeho schopnosti vykonávat kněžské poslání usiloval Mádr podle svých slov o ten druh kněžství, které je často svou povahou cestou k mučednictví: „Kněžství jsem bral spíše jako misionářské poslání než jako farářství.“

Doba, ve které Mádr prožil své dětství a mládí, byla poznamenána silnými antikatolickými postoji společnosti, což mělo ve svém pozitivním důsledku velký význam pro oživení tehdejšího katolicismu: „Pod křikem nekatolíků, tehdy až milionové Církve československé a jiných, že katolictví a rakušáctví jedno jsou, se probudilo katolické sebevědomí. Kdo zůstal, věděl, proč zůstává, že chce svobodně zůstávat a že to je něco být katolíkem. To se odrazem projevilo jako plus, samozřejmě ne u všech.“ 

Velkou měrou se na tomto postoji u mladých katolíků podílela tehdy výrazná osobnost církevního života, páter Metod Klement, který kolem sebe shromažďoval aktivně smýšlející katolickou mládež. „My jsme katolíci a jsme na to hrdí – to byla vzpoura.“ Mezi jinými zde vynikal především Antonín Mandl, zvaný Áťa, Mádrův spolužák a blízký přítel, který byl později bolševiky krutě mučen a dlouhá léta vězněn.  

Rozhodnout se pro pronásledované

K tomuto nesmlouvavému postoji nepatřilo ovšem jen nadšení pro liturgii, obřady a „praktikování úkonů“, nýbrž i růst vnitřního života a reagování na výzvu stát při Kristu i ve chvílích nesnadných. U Mádra mělo toto své kořeny v zážitku z dětství, kdy do Evropy doléhaly zprávy o krutém pronásledování církve a jejích věrných v Mexiku po tamější revoluci: „Už jako žák obecné školy jsem prožíval pronásledování v Mexiku, to znamenalo rozhodnout se pro pronásledované, nikoliv pro pronásledující – bezvěrce a ateisty, vynořila se potřeba postoje, s kým držet. Nebyla to deprimující, ale osvobozující výzva, je čestné bojovat za Boží pravdu.“

Právě Arcibiskupské gymnázium v Bubenči bylo v rukou jezuitů skutečnou líhní nových vzdělaných kněží a přesvědčených laiků, kteří později tento postoj dotvrzovali i svou vlastní krví a utrpením: „Je to tak, jezuité nic nevnucovali, ale konstatovali, ukazovali a my jsme to vnímali podle toho, jak nám bylo dáno.“ K tomu se přidružovala i skutečnost, že i tehdejší události v Německu, Itálii a Rusku naznačovaly, že se probouzejí či již probudily síly, se kterými bude možná brzy co do činění a že pronásledování církve není naprosto ojedinělým jevem. 

Komunisti byli vnímáni jako zrada, jako plevel

Teologické studium dokončil Mádr na jednom z teologických učilišť, která byla zřízena jako náhrada za nacisty uzavřenou teologickou fakultu na univerzitě. Po vysvěcení v roce 1942 působil Oto Mádr krátce v Zásmukách jako kaplan, později již jako administrátor ve Stříbrné Skalici, kde byla vícenárodnostní farnost. Nevzpomíná si ovšem, že by zde nastala výrazně napjatá situace, k čemuž sám přispíval tím, že se zde věnoval všem stejně: „Kněz je pro všechny, nepřicházelo v úvahu dělat nějaké národnostní rozdíly, dával jsem najevo a šířil atmosféru odpuštění, otevřenosti vůči komukoliv a zejména pochopení těch, kteří jakožto Němci byli také pronásledováni.“
Záhy po válce přišla nabídka od profesora Kadlece vyučovat morální teologii na znovuotevřené Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Stal se asistentem v Praze, krátce nato podnikl ještě studijní cestu na jeden rok do Říma, těsně před tím, než se definitivně uzavřely hranice. V Římě získal teologický licenciát, doktorát dokončil po návratu do Prahy. V době nacistické diktatury a po ní se oči mnohých upínaly k Sovětskému svazu a o zvěrstvech ruských bolševiků se veřejně prakticky vůbec nemluvilo. Pozdější tvrzení o neinformovanosti a nevědomosti se pak často stávalo alibistickou výmluvou mnohých. O tom, že nebylo zdaleka tak obtížné předvídat a že odmítavý postoj mělo na základě dostupných informací mnoho lidí, říká Mádr: „Byl jsem na to připraven už od dětství. Tak nejmarkantněji si vzpomínám (bydleli jsme v Karlíně pod Vítkovem), že občas se tu zviditelňovali čeští komunisté a to tím, že procházeli naší ulicí a pokřikovali… To byla předzvěst sovětského bolševismu tady u nás, většinou to mělo negativní odezvu. Komunisti byli vnímáni jako zrada, jako plevel, něco, co slušní lidé těžko stráví, když o tom přemýšlí.“

Pronásledovat blud a hovořit s bloudícími

Katolický přístup byl ovšem podle Mádra přeci jenom v čemsi podstatném odlišný od toho běžného, byť antikomunistického myšlení: „My katolíci jsme byli ve výhodě i nevýhodě, byli jsme rozhodnuti nikoho nepronásledovat, každému pomáhat, v dobrém a k dobrému. Tak jsme se chovali i k Němcům, i ke komunistům, pokud o to stáli. Tohle smýšlení bylo v linii římské katolicity – otevření pro všechny, podle starého hesla: pronásledovat blud a hovořit s bloudícími.“

Po roce 1945, kdy se obnovená republika začala nekriticky poddávat vůli Sovětského svazu a nebezpečí komunistického vlivu se zvětšovalo, začaly se u nás vlivem kněží i aktivních laiků etablovat spolky a kroužky mládeže, které se, zpravidla pod kněžským vedením, věnovaly duchovní obnově v běžném životě a snažily se nabídnout proti marxisticko-leninským receptům na „ozdravení“ lidstva zásady křesťanské lásky a sociální solidarity v duchu učení katolické církve. Tento proud laické angažovanosti nalezl postupně pochopení i u církevní hierarchie a byl z dnešního pohledu zjevnou anticipací pozdějších reforem 2. vatikánského koncilu. Významnou osobností, která se o tyto impulsy zasloužila, byla charismatická postava chorvatského jezuity pátera Tomislava Kolakoviče, který za války působil převážně na Slovensku a po válce se krátce zdržoval i u nás. Oto Mádr byl jedním z prvních kněží, kteří tyto podněty začali podporovat a aktivně realizovat: „To bylo něco nového v katolické církvi, vzniklo to na Západě, zejména ve Francii a v Belgii, hnutí La Jeunesse Ouvriére Chrétienne (JOC), já jsem to velice uvítal, a nejen já. Bylo nás několik a využívali jsme tuto situaci pokud možno nejvíce, než případně přijde další útlak z Východu. A tak vzniklo kroužkové hnutí, zejména mezi vysokoškoláky a studenty, ale také mezi dělníky.“

Cílová skupina těchto snah byla však dělnická mládež, která tak měla najít alternativu k lákavým, leč bezbožným slibům komunistů: „Byla to linie hlavně zaměřená na dělnickou mládež a tu si vzal na starost páter Jan Evangelista Bárta, františkán. Většinou se ale rozvinulo kroužkové hnutí mezi studenty a zejména vysokoškoláky, tak jsem se tomu věnoval. Vypracovali jsme pro ně program, oni si to vedli sami, občas mezi ně zašel kněz, pomohl a poradil. Programy byly předem připraveny na jeden rok. Vyrůstala zde uvědomělá vrstva katolíků, kteří cítili, že na nich záleží osud církve, že to již není jenom věc kněží a biskupů.“

Podle Oty Mádra měla ovšem dělnická větev tohoto hnutí problémy, protože zde již tehdy přirozeně převládaly názory, které se orientovaly více na materiální než duchovní stránku věci.

„Ten, kdo to skutečně u nás rozehrál, když už se blížila svoboda a krátce potom, to byl páter Kolakovič, vlastním jménem Poglajen. To byl Chorvat, který mezitím působil na Slovensku. Po převratu přišel do Prahy a zde vytvořil nové centrum výchovy k nové struktuře církve ‚samoobslužné‘ (tj. opírající se v pastoraci o aktivní laiky) a zaškolil tady řadu lidí, dával speciální exercicie zaměřené na tuto aktivní laickou církev. Potom odešel dál, do jiných zemí, kde šířil totéž. Takže já už jsem vlastně nastoupil do rozjetého vlaku.“

Páter Kolakovič odešel na Západ, když se smyčka začala povážlivě utahovat. Přicházely o něm později kusé zprávy z celého světa, více o jeho osudu ale známo není. Zemřel údajně v roce 1990. Stal se legendou reformních snah uvnitř církve. Dosud žijící pamětníci, kteří ho osobně znali, se shodují, že více než teoretikem a učitelem byl Kolakovič především mužem činu a příkladem živě prožívaného křesťanství. „My jsme ho vlastně už nepotřebovali, a to na něm bylo to velké. On probudil a rozfoukal ohníček a nechal ho hořet – to pro nás byla iniciativa inspirující.“ 

Kariéra asistenta na teologické fakultě netrvala příliš dlouho, protože fakulta byla záhy vyčleněna ze svazku univerzity a přesídlena do Litoměřic, kde byla později ovládána „reformními“ a režimu poslušnými kněžími. „Hlavní ohrožení bylo ochromení veřejné katolické aktivity a postupně i pronásledování aktivit méně veřejných. Ta škola mexického pronásledování v nás byla živá, a nejen ta – tři sta let pronásledování za římské říše kdysi... Pro nás to bylo výzvou vytvořit situaci takovou, abychom mohli co nejvíce a co nejlépe pokračovat, podzemí známe už z římských katakomb.“

Kdo se vůbec nebojí, je blázen a ohrožuje sebe i jiné

Okolí se po roce 1948 začalo od Mádra již viditelně distancovat: „Podařilo se mi dopracovat disertační práci k doktorátu z teologie, podal jsem ji na fakultě a byl jsem jako poslední z teologické fakulty promován. Bylo už to znát – ostatním dávali dekrety slavnostně na pódiu, a mně to dali tak nějak shora dolu, což mi ale vůbec nevadilo. Byla to ovšem známka toho, jak jsou ty mozečky obratné a jak se točí podle větru.“

Nejbolestnější skutečností pro církev ovšem bylo, že i teologická fakulta neposkytovala zázemí pro výchovu věrných kněží:

„Nová náhradní fakulta, státem povolená a placená, ale vyřazená, ta existovala. Tam byl pověřen vedením řádný profesor Jan Merell, velice hodný člověk. Měl v sobě už těžkou nálož nacistických kriminálů. To ho tak zdeptalo, že si řekl – nikdy více nic podobného… A tato nešťastná dispozice ho dovedla k tomu, že se stal kolaborantem. Páni bolševici věděli, že je zničen jako osobnost, využili to a stal se jejich nástrojem. Jako děkan byl ale věrný katolík a snažil se co nejméně ty špatné vlivy připouštět, za to můžeme být historicky vděční.“

Na otázku, zda tváří v tvář jednomu takto zničenému osudu nedostal Oto Mádr strach, odpovídá: „Heslo strach – kdo se vůbec nebojí, je blázen a ohrožuje sebe i jiné. Protože strach je signál situace a situace se zvládají dvojím způsobem: chytře, nebo razantně. To druhé dělají blázni, to první zbabělci, ale ty vyladění si vybírají to či ono podle okolností. Ukázat pevnost, že stojím za svým, znamenalo, že jste byl pro ně ztracený… V kriminále jsme byli tedy hlavně ti, kdo říkali Ďáblu ne.“

Bral jsem to, proč ne, když všechno člověk dá do Boží ruky, je to krásný

Vhodnou možností se tehdy Mádrovi jevil útěk. Kdesi na Labi existovala spojka, lodník, který již takovýchto útěků zorganizoval několik předtím. Tentokrát se ovšem zdráhal a odmítl, na tuto stopu již byla nasazena StB. Při návratu byl Mádr zatčen, začalo tvrdé vyšetřování a po půl roce veřejný soud, kterému přihlíželo na patnáct stovek lidí. Zároveň s Mádrem byla souzena i prof. Růžena Vacková a dva katoličtí aktivisté z Moravy. „Pracovali v podzemí, ale naneštěstí se mezi ně vloudil nějaký mládenec, který začal od nich podezřele utíkat. Pochopili, že byl na ně nasazen a že teď je (estébáky, pozn. autora) přivede, zazmatkovali a nakonec ho zabili. Ve zmatení mysli. Já se do toho dovedu vžít, protože člověk, který žije v ohrožení dnem i nocí, až v krajním ohrožení, tak se brání nerozumně. Ten hoch byl skutečně od StB. Ti pak přišli, zatkli je a přiřadili k mému procesu, já jsem byl jako vedoucí.“

Skutečnost, která mohla skončit až nejvyšším trestem, prožíval Mádr vpravdě kněžsky:

„Byla tady otázka: přežiju – nepřežiju, provaz – kriminál… A bral jsem to, proč ne? Když člověk vezme všecko do Boží ruky, tak je to krásný.“

Jako jeden z mála vyslýchaných kněží nezažil Oto Mádr u výslechů příliš velké fyzické násilí. Samotky, hlad a psychický teror byly ovšem samozřejmostí. 

„U některých aplikovali násilí, temnici, hlad a kdovíco ještě. Já jsem počítal se vším, spíš jsem se divil, že něco takového nepřichází. Spíše řvaní a vyhrožování, ale to jsem se jenom usmíval… Neměl jsem důvod se bát. Kolik křesťanských mučedníků bylo přede mnou? A ti to měli horší, ti byli fyzicky, drásavě mučeni… S tím vším jsme počítali.“

Jako velmi cennou vzpomínku popisuje Mádr chování a vystupování prof. Růženy Vackové před soudem. Vacková se angažovala v odboji již za nacistů a patřila k předním osobnostem křesťanského života u nás. „Krásně se mi rýsuje postava Růženy Vackové, která už měla zkušenost. Když šla k výslechu, připadala mi jako holčička, chovala se samozřejmě, bezelstně. Zdvořile mluvila s tím předsedou: ‚Ano, pane předsedo, věděla jsem, já jsem cítila povinnost to dělat, já jsem křesťanka, víte?‘ A takovým způsobem… V mé linii, a ještě tak kouzelněji to vyjadřovala.“

Quotidie morior, umírám kdykoliv

Především kvůli uměle vykonstruované souvislosti zabití onoho estébáka s činností Oty Mádra mu hrozil i nejvyšší trest: „Samozřejmě jsem si dovedl představit, že už nevyjdu. U všech hrdinů, kteří kdy do něčeho šli a za něco se obětovali, bylo toto quotidie morior – umírám kdykoliv. A bylo to nějak přirozeně v nás.“ 

Po procesu, ve kterém konečný verdikt zněl pro Mádra na doživotí, musel kromě jiného vystupovat ještě jako svědek u dalšího procesu s katolíky. Do prvního řádného vězení přišel Oto Mádr na Mírov, kde se po roce a půl setkal se svými spolubratry. „To bylo, jako kdybych byl na svobodě, normálně hovořit, vzpomínat. Dokonce nějaké knížky nám tam dali, tak jsem si začal zvykat na svobodnější život.“

Ve vězení se Mádr stal jednou s předních osobností tzv. vězeňské univerzity organizované vzdělanými kněžími, kteří takto pokračovali v intelektuální činnosti a poskytovali zájemcům i z řad laiků (pokud s nimi přišli do kontaktu, a to bylo možné jen někde, viz Václav Vaško) nejen duchovní péči, ale i kvalitní přednášky z různých oborů, přičemž ohniska byla na Leopoldově a Mírově. Specialitou všech kněžských oddělení v každé věznici bylo tajné slavení mše svaté. I zde předběhli internovaní kněží pozdější liturgické zvyklosti, plynoucí z reforem 2. vatikánského koncilu, a to hlavně z praktických důvodů: „Člověk seděl na židli, měl knížku před sebou. Kousek housky, zabalené v cigaretovém papírku – to byla hostie, a k tomu víno. S vínem to bylo horší, ale všude se našli umělci, kteří uměli dělat víno z hroznů… A ty hrozny se dostávaly k nám v balíčcích od známých. Všichni jsme se dostali k takovým skleněným lahvičkám na pilulky. Stalo se některým, že byli přistiženi. Takovej jeden protivnej mladej bachař, kterej to bral vážně, zabavil mu to a nedalo se nic dělat. Nahlásil to, ale nakonec z toho nic nebylo. Zabavili někdy i konsekrovanou hostii, ale to už bylo v péči Boží.“  

Mádr nebyl nikdy příliš fyzicky zdráv a to se v kriminále ukázalo jako největší přítěž:

„Smutno mi bylo, především fyzicky, protože když je bratr osel přetěžován trvale, hladem a zimou a psychicky, zejména na samotkách… Na to my křesťané máme jedno zařízení – jít za Kristem s jeho křížem.“

A ke svým spolubratřím dodává: „Krásné bratrství, (i když) byly i výjimky, někteří se nadřazovali a dávali to těm naivnějším najevo – takové neřesti, přinesené zvenčí, které se tam projevovaly. Nebylo toho ale mnoho, spíše vzájemná družba, pomoc při práci. Například já jsem nebyl tak vybaven fyzicky, něco jsme zpracovávali, norma byla pro mě nedosažitelná. A najednou se stalo, že třeba františkán přišel a řekl: ‚Tady máš.‘ A několik kusů mi dal.“

Styky s běžnými laiky byly sporadické, výjimečný je v tomto ohledu příběh Václava Vaška, Mádrova blízkého přítele, který se díky malé lsti na kněžské oddělení dostal. Kněží patřili do skupiny obzvláště nebezpečných nepřátel režimu, především kvůli svému misionářskému poslání a v neposlední řadě kvůli skutečnosti, že byli téměř nevydíratelní – neměli rodiny s dětmi a mnohdy byli (zvláště řeholníci) na nesnadné podmínky připravenější. I malý kontakt s ostatními spoluvězni, možný díky společným vycházkám, měl ovšem pro spoustu lidí osudový dopad. Případů konverzí nebo celoživotních zpovědí bylo mnoho – kněží patřili vesměs mezi skupinu vězňů, která dokázala posilovat a povzbuzovat druhé: „Specialista na konverze byl páter františkán Jan Evangelista Urban, to byla osobnost, která byla obdarována tím, že přitahovala. Ne mluvením, nýbrž svou existencí. Byl jsem s ním nějakou dobu v jedné cele. Chodil s důstojností, jako by měl hábit, lidi se k němu sami hlásili, měli otázky a vždycky to zanechalo nějakou stopu.“

Celkově si Oto Mádr odseděl 15 let, 1 měsíc a 3 dny, ve věznicích v Ruzyni, na Mírově a ve Valdicích. Dvakrát byla zamítnuta jeho žádost o podmínečné propuštění. Psal se rok 1966.

Šel jsem do světa, který byl můj

Odchod z vězení popisuje Oto Mádr následovně: „Takže jsem se sbalil, pár svých švestek a odešel jsem ven z brány. Byl jsem rád, že je někdo nade mnou a mříže za mnou. Žádné bouřlivé radování, prostě jsem s tím počítal, bylo to správné, měl jsem na to nárok. Prostě jsem šel do světa, který byl můj a jaképak copak, jakápak vděčnost někomu, nebo co… Kromě Pána Boha ovšem. Kráčel jsem si ve Valdicích tou alejí do Jičína…“

V Praze se již odpoledne ocitl před brankou rodiny Václava Vaška a na nějaký čas zde našel přístřeší. Ke konci 60. let pracoval v nemocnici, v archivu Muzea hlavního města Prahy.

V době pražského jara se angažoval v činnosti hnutí Dílo koncilové obnovy a později, v době normalizace, začal vydávat samizdatové Teologické texty (dnes již legální, významnou teologickou revue). Oto Mádr patří ke špičce teologického života v Evropě, publikoval mnoho teologických děl a statí a především patří mezi významné morální autority katolické církve. 

Dnešní církev je dodnes konfrontována s problémem kolaborace kněží a skupin „pokrokových katolíků“, kteří se z různých důvodů, přes naivní až po pragmatické, zaplétali s režimem, který zejména v padesátých letech měl zájem na vytvoření církve národní, odtržené od Vatikánu a poslušné státu. Zrádná „Katolická akce“, Mírové hnutí katolického duchovenstva a Pacem in terris byla státem podporovaná útočiště těch kněží, kteří se z kariéristických pohnutek neváhali do procesu likvidace církve zapojit: „I to patří do obrazu, protože neexistuje svět jenom bílý nebo černý. Svět je pestrý, to je dynamika každého života, to je drama, které pořád probíhá. Když jsem se po tolika letech vrátil, musel jsem se učit rozlišovat, nebylo možné se z naivity bratříčkovat s nějakým těžkým kolaborantem. Byly příležitosti se setkat s těmito lidmi a snažil jsem se tyto kolísající ovlivnit. Aby šli s námi a vytvářeli veřejně pravou církev s námi, která byla v podzemí, církev nekolaborantskou. To se zcela nepovedlo, přelom byl 1968, další období bylo příznivější, přibývalo hlasů.“

A jedna vzpomínka na kolaboranta: „Naneštěstí se našli někteří, kteří se rozhodli pro kolaborantskou církev a nemohli se s ní rozloučit. Vzpomínám si na rozhovor s jedním člověkem, když začala druhá éra po pražském jaru. On to pražské jaro nevzal za své, rozhořčeně mi říkal: ‚Vy jste rozvrátili jednotu kněžstva a katolíků.‘ Nevím, proč to dělal, u některých kněží byl problém – žena na faře, v tom smyslu příliš specifickém. Měli snad i jiné důvody, nevím. Boží soud to ví. Církev má v sobě regenerační sílu, není vázána na žádné období, je nad tím, v tom i pod tím, nese to naše vlnění, to hrdinství i ty zrady a žije dál. Umí vítat navrátilce a povzbuzuje k jednotě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Ondřej Bratinka)