The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Martin Mačok (* 1923  †︎ 2007)

Bojovali jsme s přesvědčením, že znovu utvoříme československý stát

  • narozen 21. května 1923 v Rakúsech na Slovensku
  • v roce 1943 narukoval do armády Slovenského státu
  • zařazen k pomocnému zdravotnickému personálu
  • připojil se k povstalcům v rámci SNP
  • v boji raněn střepinou dělostřeleckého granátu
  • po zatlačení povstalců do hor přešli k partyzánské formě boje
  • během zimy 1944 - 1945 zažil těžké boje při přechodu přes Iľanovskou dolinu
  • opustil povstalce a pod falešnou identitou se vydal na cestu za rodinou do Rakús
  • v únoru 1945 se připojil v Popradu k 1. čs. armádnímu sboru
  • účastnil se osvobození Československa
  • v roce 1951 opustil armádu s hodností nadpraporčíka

Slovenské národní povstání (SNP) patří k nejvýznamnějším událostem moderních slovenských dějin. Po bojích ve Stalingradu nastal ústup německých jednotek a blížilo se pomalé hroucení Třetí říše. Po boku Německa bojovala i armáda klerofašistického Slovenska, chuť bojovat po boku nacistů ale slábla. Řada vojáků se proto Němcům postavila v bojích Slovenského národního povstání, a to jak v regulérním boji, tak později v partyzánské válce v horách středního Slovenska. Na poměry před vypuknutím SNP, kruté boje a hrůzy doprovázené palčivou zimou, která na přelomu roku 1944 a 1945 panovala, vzpomíná ve svém vyprávění válečný veterán Martin Mačok.

Narodil se 21. května 1923 v podtatranské vesničce Rakúsy jako jedno z deseti dětí. Početnou rodinu mnohdy trápila bída, jelikož drsný kraj nebýval zrovna tím nejbohatším místem. “Panoramata k nezaplacení, ale chleba a ošacení vám shůry nesnesou. Člověk tu většinou pracoval v lesích na polomech, vysazoval stromky anebo se dal do služby k hospodáři,” vzpomíná pamětník.

Obec Rakúsy měla na tři sta čísel popisných, tvořena z poloviny německými a slovenskými občany. Obě národnosti zde měly svoji vlastní školu, a jelikož Němci byli povětšinou evangelíci a Slováci katolíci, měla každá národnost i svůj svatostánek. Očividným rozdílem byla ale sociální nerovnost, na kterou ve svém vyprávění pamětník naráží. “U nás Němci vlastnili hospodářství s polnostmi. Měli svůj dobytek, koně a samozřejmě nás využívali k tomu, že když bylo zle, šli jsme k němu do služby, a to bývalo často jen za obživu. A někdy se člověk dočkal i slušnějšího svršku.” Nevyváženost se naštěstí nepromítla do poválečného lynče. S ustupujícími jednotkami wehrmachtu pak mnozí občané německého původu narychlo pakovali věci a utíkali před válečnou frontou, mnozí ale ve svém už rodném místě zůstali a podle Martina Mačoka se jim nikdo z místních za předválečné chování nemstil. To ale trochu předbíháme, vrátíme se ještě do let těsně před válkou.

 

Válka v přepychovém světě portýra

Martin Mačok opustil v roce 1938 školní škamna a začal pod Tatrami hledat zaměstnání. Vidina možnosti pracovat pro někoho jen za kus suché kůrky se mu ani trochu nezamlouvala. Nastoupil jako zahradník a zároveň se tu i svému povolání učil. Například v Lomnici spravoval, pečoval a zdobil okvětní park. Těšilo ho být obklopen stromy a zelení, ale přesto upřednostnil nabídku práce portýra v reprezentačním a známém Grandhotelu. Svého nového místa si velice považoval. Na lomnickém vlakovém nádraží vyčkával příjezdu hostů z Rakouska nebo Maďarska. Přebíral napěchované kufry rekreantů a po právu vysloužené a často i neskromné dýško ho hřálo v kapsičce perfektně upravené portýrské uniformy.

14. března 1939 se Slovensko stalo samostatným státem. Mezi zdmi nablýskaného a přepychového světa ale dosud běžel jiný život - košaté klobouky vídeňských dam se sněhově bílými rukavičkami jako by ani nepatřily do let počínajícího válečného běsnění. To ale neznamená, že se o útlaku židovských obyvatel a Hitlerových fanatických proslovech a plánech nediskutovalo.

 

Ideologická manipulace

V říjnu 1943 narukoval Martin Mačok do armády Slovenského státu, jejíž jednotky odcházely bojovat na východní frontu proti Sovětskému svazu. Vedle absolvování běžného vojenského výcviku se zbraní prošel Martin i kurzem s názvem POMZDRAV (rota pomocného zdravotnictví). Krom zásahu první pomoci bylo úkolem školit rotu tak, aby jednotlivci dokázali pomoct například při operacích nebo na pooperačním oddělení, ale třeba také sbírat raněné na bojišti. Stávalo se, že mnoho vojáků odešlo na frontu, kde se ihned vzdali, aby přešli na stranu Rudé armády. Vojáci tedy procházeli školením, jež mělo jediný úkol - indoktrinaci. Slovenští důstojníci - často mezi nimi byli i duchovní - čelili německému nátlaku. “Nutnost války a boj se sovětským nepřítelem nám odůvodňovali tím, že jsme součástí velké Německé říše, kterou budeme nadále i po vítězství. Také nám stále zdůrazňovali, že nás nemine odměna,” popisuje Martin Mačok.

 

Živeni nadšením a přesvědčením o svobodě Slovenska

Slovenskému národnímu povstání předcházelo plánování, organizování a sjednocení povstaleckých sil. Průchodem přes slovenské území se vojáci seznamovali a setkávali s odhodláním místních, kteří se chtěli nacistickému Německu postavit čelem, a tak se po vesnicích a osadách začal postupně připravovat protinacistický odboj. “Já sám, než vypuklo povstání, odvedl jsem čtrnáct chlapců z mé roty POMZDRAV přes plot. Přešikoval jsem je do Nemecké Lupči. Vzali si zbraně - plnou polní - a byli zařazeni tak, aby v případě vypuknutí povstání zasáhli,” líčí válečný veterán počátky povstaleckých skupin. Zprvu nefungovaly nijak organizovaně, ale byly živeny nadšením a pevným přesvědčením o osvobození Slovenska. 

 

Německá linie poskládaná z trestanců

Ve dnech vyhlášení Slovenského národního povstání se Martin Mačok právě nacházel v ružomberské nemocnici, kam se spolu se čtrnácti odvedenými chlapci ze své posádky znovu vrátili a pomáhali se stěhováním zdravotnického materiálu do Korytnice. V tamních lázních totiž založili polní nemocnici, která měla při SNP poraněným sloužit. Spolu s dalšími byl pamětník nasazen na Biely Potok, měli zabránit v cestě německým posádkám přijíždějícím od Ružomberoku. Většinou se jednalo o jednotky Strafbattalionu, což zjistili, jakmile některé vojíny zmiňované německé jednotky zajaly. “Byli to propuštění trestanci ze slovenských i polských věznic a Němci je zařadili hned do první bojové linie. Když jsme se dívali z pozorovatelny, tak jsme viděli vojáky s šedým a černým pásem. Vpředu to byla ta štábní rota trestanců poháněná esesmany zezadu. Ti Poláci, co byli zranění a co se vzdali, tak jsme je vozili do nemocnice v Korytnici. Zajali jsme jich asi šest a čekala je operace. Tehdy jsem na chodbě držel stráž, ptal jsem se jich na několik věcí. Byli moc rádi, že i když jsou zranění, že se nakonec dostali do našich rukou.”

Povstalci za pomoci protitankových děl, pancéřových pěstí, lehkých i těžkých kulometů čistili cestu směrem na Bielý Potok. K dispozici už měli protitankové pušky z Ruska a také dělostřeleckou podporu majora Miloše Vesela. Němci pak po zkušenostech na Bielém Potoku, kde přišli o spoustu vojáků, nasadili do boje těžké dělostřelectvo, tanky i letectvo. Z východu odtrhli čtyři pancéřové divize a podařilo se jim povstaleckou armádu zatlačit do hor. “Tehdy jsem byl zraněn. Němci šli od Korytnice a stříleli po nás. Byli jsme nuceni ustoupit do hor, zasáhli nás v Donovalech, kde bylo velitelství a odkud se povstání řídilo. Němci vystřelili několik dělostřeleckých granátů, které přede mne padly. Nevěděl jsem o sobě. Byl jsem zasypán hlínou. Dostal jsem dvě střepiny do nohy a několik dalších střepinek. Na ošetřovnu to byly asi dva kilometry, kde mě ošetřili a na další tři dny jsem byl vyřazen z boje,” vzpomíná na zranění Martin Mačok. Německým jednotkám se sice podařilo zahnat povstání do středoslovenských hor, ale tím to zdaleka neskončilo.

Povstalecké oddíly využily skulinky k průchodu na východ, na vrch Prášivá, odkud se pak rozptýlily až k nejvyššímu vrcholu východní části Nízkých Tater, na Kráľovu hoľu. Z vojenského boje se přešlo na způsob boje ryze partyzánský. Martin se tak vydal na cestu s otevřeným zraněním, které si nenechal zašít, a to z obav, že pokud by setrval déle, mohl by padnout do zajetí. Zanícené rány se pak otevíraly ještě během nadcházejícího vítězného roku čtyřicet pět.

Na Kráľové hoľi občas vládl zmatek. Míjeli se zde partyzáni ze západního a východního Slovenska. Každý si mohl rozmyslet, jestli u partyzánů chce setrvat nadále, nebo odbojovou organizaci opustit. “Ti, co řekli ‘nezůstávám’, tak jsme z nich tu teplejší výzbroj svlékali. Byl to nejteplejší oděv a museli nám odevzdat zbraň. Potom jsme začali organizovat partyzánské oddíly, kdo s kým a kam jakým směrem půjde.”

 

Nestřílíš, budeš zastřelen

Je známo, že zima na přelomu roku 1944 a 1945 byla po předchozích letech mimořádně krutá. Hluboké mrazy a sníh komplikovaly pohyb v terénu. Boje o osvobození Slovenska však nadále probíhaly. Němci využili Vlasovců - zkušených partyzánů, kteří na boj v těžkých zimních podmínkách byli lépe připraveni. Při přechodu přes Iľanovskou dolinu byla partyzánská jednotka občanem slovenské národnosti vyzrazena. “Němci nás obešli, udělali obchvat a vzadu nás zarazili, že jsme nemohli ustoupit. Bylo to v noci. Granáty a osvětlovací rakety na nebi byly jediným světlem. To jsem jen viděl, kdo stojí přede mnou, anebo jsme makali po přilbách - jestli měl zahnutou, byl to Němec. Tak šel na bodák! Tenkrát jsme zajali 380 Němců. Mně tehdy z toho hluku a nervového vypětí vypověděly nervy a omdlel jsem. Usnul jsem a probudil se až ráno, když se rozednilo. Viděl jsem, že ležím na mrtvolách a byl jsem celý zakrvácený. Sahal jsem si po břichu, myslel jsem si, že jsem raněný, ale nic mi nebylo. To byl obrovský masakr,” vzpomíná Martin Mačok. Zachránily je hlídky, které měly jistit jejich krytí zezadu, přivolaly posily a spolu tak německý útok odrazili. Němečtí zajatci pak pěšky mašírovali přes Nízké Tatry až na letiště Tři Duby. 

Tatranští rodáci zvládali kruté mrazy lépe, říkávalo se jim “kamzíci”. Po cestě Nízkými Tatrami ale často nacházeli umrznuté soukmenovce zasypané sněhem. “Seděl, jako když se usmívá, oči měl otevřené a byl zmrzlý. A za ním hned další. Vybírali jsme jim smrtný pás uložený v měděném pouzdře, kde měli uvedený svůj útvar, jméno a adresu. Byli jsme poučováni, že když najdeme našeho vojáka, abychom to nejkratší cestou dali vědět.”

 

Už mu strojili pohřeb

Za působení Martina Mačoka v povstalecké armádě jeho rodinu pozatýkali němečtí ozbrojenci a posléze je věznili v Kežmaroku. Po celou dobu, co byl ve válce, myslel Martin na svoji rodinu, zda je v bezpečí, zda nestrádá. V lednu 1945 se z listů Bojovníku, které byly shozeny z letounů, dozvěděl o věznění svých blízkých. Starost o rodinu ho přinutila k riskantnímu rozhodnutí ji navštívit, a tak odešel s touto prosbou za velitelem oddílu. “Tehdy mi řekl: ‘Pokud to tady znáš, tak se pokus nějakým stylem dostat domů.’” V tu dobu se nacházeli v horách poblíž Liptovského Mikuláše a do Rakús přes Kežmarok to bylo dobrých sedmdesát kilometrů. V úvahu připadala cesta vlakem - ale jak, když Martin neměl žádnou legitimaci ani uniformu a všude hrozila perlustrace od nacistických hlídek. Uvážil své kroky nasměrovat nejprve do Iľanova. Opatrně sešel z hor do vesnice, na jejímž kraji potkal jednoho z místních a dotazoval se ho, jak to tu vypadá s Němci.

Usedlík na Martinovi rychle rozpoznal, že je partyzánem a poslal ho za jedním z místních hospodářů, o kterém věděl, že vydává falešné legitimace Hlinkovy gardy. Když se Martin k hospodáři dostavil, obeznámil ho se svojí cestou za rodinou. Hospodář mu zajistil jak legitimaci, tak uniformu Hlinkovy gardy, s níž se Martin vydal dále na cestu do Liptovského Mikuláše. Vybavil si totiž jméno jednoho brance, který spolu s ním narukoval do armády, jmenoval se Kamhal, a věděl, že by mu na jeho cestě domů mohl pomoct. Na začátku i na konci mostu přes řeku Váh ho zastavila německá hlídka. “Halt!” a začali kontrolovat padělanou dokumentaci, která byla natolik přesvědčivá, že o její nepravosti ani na chvíli nezapochybovali. Po překročení mostu zastavil Martin shrbenou babičku s tím, zda Kamhala zná. Té neuniklo ani partyzánské tajemství. Věděla, že Kamhal je partyzánskou spojkou a šeptla Martinovi do ucha, do jakého domu se má vydat. U domu zabouchal na dveře. Zvonek nefungoval. Kamhal pootevřel opatrně dveře a Martin v místnosti uviděl dalších deset partyzánů. “Řekl mi, ať jdu v Mikuláši do kasáren do kanceláře, že se nemám po cestě nikoho na nic ptát a na místě se prokázat legitimací a nahlásit se jako zaměstnanec místní koželužny.” Na dvoře kasáren ho rozpoznali známí, kteří padli do německého zajetí a volali na něj: “Martine, Martine, kam jdeš?” V tu chvíli by se v něm krve nedořezal.

Vystrašeně se poohlížel kolem sebe, zdali mu už někdo z Němců nejde po krku. Nic se ale nedělo. Rozrazil dveře kanceláře, nahlásil se tak, jak mu Kamhal doporučil, a dostal orazítkované povolení odjet vlakem do Kežmaroku. Na nádraží nasedl do vlaku a vyjel k Popradu, kde z vagónu vystoupil. Narazil totiž na známé, zvědavě se ho vyptávali, kde se tu bere a varovali ho, že takhle večer se do Rakús nedostane, že vesnice je hlídaná Němci a ti ho hned zastřelí. Přesedl do jiného motoráku s tím,  že odjede do Spišské Bělé. Zezadu ho kdosi čapnul za límec. Martin se vylekal, ale byl to jeho známý, který ho poznal a přes noc ubytoval v Spišské Bělé. Domů do Rakús se tak Martin dostal až na druhý den. V tu dobu byli už všichni z rodiny propuštěni a v pořádku. Když vešel do místnosti, jeden na druhého se nevěřícně a dlouze dívali. Rozplakali se. Domnívali se, že je mrtev. Dlouho se jim neozval, a tak uvěřili povídačkám, že jejich bratříček a syn padl v boji. Dokonce mu už připravili pohřeb. Doma se ale dlouho nezdržel. Jen co se ujistil, že jsou všichni v pořádku, záhy z Rakús zmizel. Odešel na slovensko-polskou hranici ke své babičce, kde strávil jen několik málo dnů a dále pokračoval na Zelené pleso do bratrovy chaty plné zásob.

 

Na kolínském nádraží tancovali američtí vojáci

Německé vojsko bylo na ústupu a za necelé dva týdny byla vyhlášena vojenská mobilizace. Martin Mačok tak v Popradu narukoval do 1. čs. armádního sboru. Spolu s ostatními naverbovanými vojáky byli zařazeni do čtvrté brigády a hnali se do urputných bojů sváděných o Liptovský Mikuláš. Když už se jim podařilo Němce zahnat k Žilině, německé posádky se usadily v kamenolomu a půldruhého měsíce držely příjezdovou cestu od Strečna. Martin se pak bojem přesouval směrem přes Moravskou bránu do Ostravy a dodnes na ty momenty vzpomíná. “Tam jsem byl vyjevený z toho, jak ruské dělo bylo namířeno na křižovatku. Kdo tamtudy proletěl, tak zmizel. Jednou střelili a ten Němec se přilepil na zeď.” Odtud pak pokračovali směrem na Prahu.

“Přijeli jsme do Kolína na nádraží a tam koukáme, na peróně americká armáda. Jednalo se o tu misi, která dojednávala s Rusáky demarkační čáru. Měli jsme nastupovat do vlaku na Prahu, jenže hrála hudba, tancovalo se a my jsme umluvili velitele, abychom ještě neodjížděli. A tak jsme tam spolu tancovali, zpívali a oslavovali osvobození.” Když po krátkých oslavách přijeli do Prahy na Wilsonovo nádraží, okolní budovy kolem Muzea ještě doutnaly a mnozí civilisté se už pustili do poválečného vyrovnávání účtů s Němci, kteří byli nuceni zametat nebo odklízet sutiny. “Ještě jsem jim říkal: ‘Nedělejte teď hrdiny a nechte je být! Ať dělají. Nezdržujte je od práce. Oni si to ještě odpracují. A těžce!’” vzpomíná na vítězné květnové dny roku 1945 Martin Mačok.

Krátce nato se seznámil se svojí budoucí chotí, s níž se ještě toho října oženil. Armádě se rezervně zavázal až do roku 1951, kdy ji opouštěl s hodností nadpraporčíka. S manželkou se přestěhovali do Litoměřic, zaměstnán byl nejprve na okresním a poté krajském výboru Svazarmu. Později se podílel na doškolování řidičů pro podniky a závody. A nakonec si doplnil patřičné vzdělání a vykonával funkci náměstka ředitele státních statků, odkud v roce 1983 odešel do důchodu.

V době, kdy Paměti národa poskytl Martin Mačok svůj životní příběh (2003), byl držitelem hodnosti majora. Zemřel v Litoměřicích roku 2007. Na závěr vyprávění ještě sdělil: “Člověk s odstupem doby nechce věřit některým věcem, které během života a války prožil. Dějiny šláply vedle a dnes se o tom mluví jinak, než se opravdu stalo. Ve válku jsme věřili, protože existovala Československá republika. Jenže tu jsme za války ztratili. Okupovali nás Němci a my jsme si řekli: ‘Dost. Takhle žít, to raději zemřít!’ Šli jsme s přesvědčením, že utvoříme a oživíme československý stát tak, jak jsme byli zvyklí. A to se povedlo. Bez minulosti totiž neexistuje budoucnost. Nesmíme zapomenout.”

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století