The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Macková (* 1957)

• narozena 13. ledna 1957 v Kutné Hoře

• otec ředitelem Pragoděvu

• v 60. letech hrála s otcem loutkové divadlo v Kutné Hoře

• vzpomínky na srpen 1968 v Kutné Hoře

• otec po roce 1968 vyhozen z Pragoděvu

• vystudovala v Praze dvouletou zdravotnickou nástavbu

• pracovala jako hygienička

• s manželem navštěvovali křesťanská bytová setkání

• v listopadu 1989 se v Kutné Hoře účastnila demonstrací

• v letech 1994–2005 vedla církevní charitu v Kutné Hoře

• v roce 2024 žila v Kutné Hoře

Marie Macková byla vychovaná ve víře, což v komunistickém Československu znamenalo moc se s tím nechlubit. Rodiče se ji i její sestru před zvůlí režimu snažili chránit, a tak brzy chápala, že mezi tím, co se může dělat a říkat venku a co doma, je obrovský rozdíl. Přesto v sobě často sváděla boj s tím, co se od ní žádalo, a tím, co cítila, že je správné. Jako když musela na různých přehlídkách recitovat básně, což ji bavilo, ale s jejich obsahem se nedokázala ztotožnit. 

Konzervy, co nikdo nechtěl

Narodila se 13. ledna 1957 v Kutné Hoře jako Šlejtrová, maminka pracovala jako zdravotní sestra a tatínek byl tehdy ředitelem Pragoděvu. V 60. letech hrála s tatínkem v Kutné Hoře loutkové divadlo a v době uvolnění dokonce mohla ve škole navštěvovat hodiny náboženství.

To všechno se změnilo, když v srpnu 1968 vpadla do republiky okupační vojska. Tatínek měl zrovna dovolenou, a když u nich někdo v pět hodin ráno zvonil, zprvu si myslel, že si z něj dělají legraci. Jako ředitel Pragoděvu měl velkou zodpovědnost a několik dní v kuse pak strávil v podniku. Marie Macková s maminkou a sestrou seděly nejprve v kuchyni na gauči u rádia a poslouchaly novinky, pak vyrazily do města shánět zásoby, protože jako mnozí jiní byly přesvědčené, že vypukne válka. „Dole v domě jsme měli obchod a tam už zbyly jen konzervy, které nikdo nechtěl, jinak byl úplně prázdný. Některé potraviny pak nebyly dlouho k sehnání. Také si vzpomínám, jak po kutnohorském náměstí 1. máje [dnes Václavské náměstí] jezdily tanky a všichni čekali, kdy se některý z nich propadne do podzemí, je to tam všechno poddolované,“ vypráví. 

Školní léta poznamenaná normalizací

Tatínek se vstupem okupačních vojsk do Československa nesouhlasil, byl tedy nucen opustit místo ředitele Pragoděvu a jako řadový zaměstnanec dojíždět na jiné oddělení do Prahy. Hodiny náboženství ve škole skončily a naopak sílil tlak na povinný vstup do Pionýra a Socialistického svazu mládeže (SSM). 

Na střední školu, kam nastoupila v roce 1972, nevzpomíná Marie Macková ráda. „Probíhala tuhá normalizace a soudruh ředitel Pázler se chtěl straně jaksepatří zavděčit. Někteří do té doby normální kamarádi se stali ideologickými referenty, bylo mi za ně trapně,“ vypráví. Do nesnází ji přivedla i její recitační zdatnost, kdy musela na 1. máje na tribuně přečíst jakýsi dopis komunistické straně. V té době už chodila se svým budoucím manželem, jehož rodina byla komunisty perzekvována a ti akci přijali s roztrpčením. I někteří učitelé ve škole na její vystoupení reagovali s údivem a pohoršením. 

Když jí pak ve škole nabídli, aby poslední ročník odjela absolvovat do Ruska nebo východního Německa, že se pak snáze dostane na vysokou školu, odmítla to s tím, že raději dále studovat nepůjde. Pro maturitní vysvědčení si ale musela dojít, jako všichni ostatní, ve svazáckém stejnokroji.

I učni mají svačit u stolu

Po střední škole absolvovala dvouletou zdravotnickou nástavbu, obor hygiena výživy, práce a dětská hygiena. Bydlela na internátu v Praze, na což už podle svých slov byla stará, a tak si od vedoucích například odmítla nechat kontrolovat skříně. 

Pracovala pak na komunální hygieně, kde pracovní dobu často trávila v terénu při odběru vzorků vody, vzduchu nebo půdy. Za své tehdejší vítězství považuje skutečnost, že se jí podařilo přesvědčit vedení jednoho učiliště, že učnice mají trávit přestávku na svačinu v jídelně, a ne na podlaze v šatnách. 

Tehdy už byla vdaná, s manželem vychovali čtyři děti. Společně také navštěvovali bytové křesťanské semináře v Kutné Hoře. 

Sokole, je tu hygienik!

V 80. letech začala pracovat v oddělení hygieny dětí a dorostu, k čemuž si ještě dodělala příslušnou atestaci. Přes léto byla její hlavní náplní práce kontrola dětských táborů. Bezpečně poznala, který tábor je echt pionýrský a kdo jsou skrytí skauti. Tábory, které zkontroluje, si mohla vybrat podle svého uvážení, k dispozici měla dokonce řidiče, který ji po táborech vozil.

Jednou si zvolila tábor u Sázavy, který ještě nikdy nikdo nekontroloval. „Kolegyně mi říkala: ‘No ale tam nedojedeš, tam není cesta, oni tam ty věci vyhazují z vlaku, aby tam ten tábor mohli postavit.’ Já říkám: ‘O to zajímavější.’ Tak jsem řekla řidiči, ať zastaví tady, že tam dojdu. A šla jsem několik kilometrů lesem do toho tábora a udělal se mi puchýř na noze. Došla jsem do tábora a říkám: ‘Já jsem z hygienické stanice.’ A tam přiběhl takový kluk a zařval: ‚Sokole, je tu hygienik!‘ A oni: ‘Jak se tu vzal?’ A já povídám: ‚A lékárničku máte?‘ ‚No máme.‘ ‚A zalepili byste mi puchýř?‘ Tak mi zalepili ten puchýř a říkali: ‘A bramboračku si dáte?’ Já povídám: ‘Dám!’ No všechno bylo v pořádku, že jo,“ vypráví se smíchem. 

I její synové jezdili koncem 80. let na ilegální křesťanské tábory, kterým se říkalo Chaloupky. Aby zůstaly pokud možno v co největším utajení, ani rodiče často nevěděli, kde tábor je a jaký bude program. „Měla jsem obavu, ale zároveň jsem byla ráda, že tu možnost mají.“

Miloš Frýba, posel dobrých zpráv

O tom, že totalitní režim v Československu padne a ona bude moci žít svobodně, snila celý život. Že se něco začíná měnit, bylo v průběhu roku 1989 čím dál jasnější, v paměti jí jako přelomový okamžik utkvělo především svatořečení Anežky České. „To jsme sledovali s napětím, protože to vysílala Česká televize, což byl zázrak. Tam žádné náboženské vysílání nebylo, nula, maximálně nějaká koleda na Vánoce,“ vypráví Marie Macková. Tehdy kvůli tomu šla na mši do chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře brzy ráno, aby se mohla v devět hodin dívat na televizi. „Hlasatelem byl tenkrát Miloš Frýba, což byl takový suchý hlasatel, ze kterého jsme si občas dělali legraci. A najednou se Miloš Frýba objevil a ohlásil přenos ze svatořečení Anežky České a nám to přišlo velmi kuriózní, protože to k celé té situaci tak nějak nepasovalo.“ 

S manželem se pak účastnila demonstrací na kutnohorském náměstí, kde podepsala petici požadující konec komunistického režimu. V zaměstnání se pak rozdělili na dvě skupiny – tu, která konec režimu vítala, a tu druhou, která zastávala staré pořádky. „Záhy jsme se v kancelářích přeskupili podle toho, kdo ke které skupině patřil.“

Regionální ředitelka ničeho

Manžel po revoluci nastoupil na faru v Sedlci na okraji Kutné Hory jako technický pracovník. Počátkem 90. let byla na čtvrté mateřské a živě si pamatuje na uvolnění cen na přelomu let 1990 a 1991. „Muž měl malý plat, já mateřskou, a tvaroh stál v obchodě najednou místo koruny osmdesát patnáct korun. Chvíli jsem nevěděla, jak to vůbec zvládneme,“ vypráví. 

V roce 1994 se přihlásila do výběrového řízení na regionálního ředitele Charity v Kutné Hoře. Chtěla volnou pracovní dobu, víc peněz a především se nějak podílet na církevní obnově. Mezi sedmi vybranými kandidáty byla jediná žena a často pochybovala o tom, zda vedení zvládne. Navíc začínala od nuly. „Byla jsem ředitelka, ale neměla jsem žádnou organizaci a žádné pracovníky, prostě regionální ředitel ničeho. Měla jsem za úkol obnovit Charitu v regionu, a když jsem se zeptala, jaký že region to je, bylo mi řečeno, že přece vikariát kutnohorsko-poděbradský. Pod tím jsem si nic nepředstavila, tak mi to ukázali na mapě, bylo to území asi 2 000 čtverečních kilometrů,“ vzpomíná na krušné začátky pamětnice. 

Nakonec se jí ale podařilo dát dohromady tým spolupracovníků a dobrovolníků a rozjet první projekty. Podporu měla i od kutnohorského úřadu práce a města samotného. V Hradci Králové si na univerzitě doplnila vzdělání na tříletém bakalářském oboru charitativní a sociální práce. Díky svým kontaktům se v Kutné Hoře zasadila také o založení Církevního gymnázia sv. Voršily, dnes Církevního gymnázia Kutná Hora. „Myslím, že v rámci tehdejších možností jsem pro obnovu církve a dalších věcí udělala maximum, to mě těší,“ hodnotí své působení Marie Macková. Na postu ředitelky kutnohorské Charity nakonec vydržela 11 let. V době natáčení v roce 2024 žila v Kutné Hoře.