The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Machovcová (* 1940)

• narozená roku 1940 v Bolíkovicích.

• vystudovala zemědělství, učila na učňovské škole v Moravských Budějovicích až do důchodu.

• pamatuje kolektivizaci a babickou tragédii roku 1951, kterou osobně prožila.

• nikdy nevstoupila do KSČ, prošla normalizačními prověrkami, vnímala naděje roku 1968 i pád komunismu roku 1989.

• váží si svobody, věří v poctivou práci, neškodit druhým a žít odpovědně.

Přepis provedl AI perplexity

Já bych vás nejdřív poprosil, jestli byste neřekla celé své jméno, kdy a kde jste se narodila.
Věra Machovcová, Bolíkovice 2, 675 44 Leslnice.
A tady žijí, jak jsem se tady narodila.
A mohla byste vyprávět o svých rodičích?
O rodiče byli malozemědělci, asi 4 hektary.
Zhruba.
A pracovali v jezede Leslnice.
A teď naposled už byli jenom babice.
Jaké jste měla dětství? Jak jste vyrůstala? Jak se tady žilo?
Vyrůstala jsem ve rodině, kde je práce.
A ten život na vesnici byl trochu jiný, než ve městě.
Ale měla jsem dětství pěkné, krásné bych řekla.
A tak vzpomínejte, co jste zažívala? Co vás bavilo? Takovou příhodu?
Pak jsem šla do škol. Prvně obecná, pak byla vyšší.
To jsem byla na čtyřletém oboru zemědělství v Třebiči.
A po škole, po maturitě, mě doporučili na učňovku učit.
To byla učňovská škola zemědělská.
No a tam jsem byla až do důchodu.
Tak jsem to vydržela.
A co jste dělali v dětství? Jak jste tady pracovali? Vy jste měli jak velké pole?
No čtyři hektary, jak jsem vám říkala.
A co jste pěstovali?
No obilé brambory a tím to končilo.
To, co bylo potřeba.
A když mluvíte o tom, že bylo krásné to dětství, na co tak ráda vzpomínáte?
No na všechno. S děťmi jsem si hrála jako malá, pak větší už jsme dostali své úkoly.
Tak vám to víc toho nemohu říct, protože...
A co jste hráli za hry?
S míčem většinou a to byly hry dětské, tak jak vyrůstají děti na vesnici.
Vy jste tedy, mohla byste vzpomenout na to období, vy jste se narodila 1940.
Asi si z té války moc už nepamatujete?

Ne, z války si nepamatuju skoro nic. To mě bylo pět let, když skončila a to...
A co rodiče, vyprávěli vám o té válce, jak oni to používali?
Ani ne.
Nepamatujete si, že by se zmiňovali o nějakých odbojářích?
Ne, ne, ne.
To jestli věděli, tak jako dospělí si možná něco říkali.
Ne, ne, ne.
To jestli věděli, tak jako dospělí si možná něco říkali.
Ne, ne, ne.
To jestli věděli, tak jako dospělí si možná něco říkali.
Ale nám dětskám nic.
A jak to teda vypadalo tady, když přišli komunisti s tím, že se tady bude kolektivizovat? Jak to
vypadalo?
No tak nikdo nebyl nadšen, ale jako ta vzpomínka na ta 50. leta jsou zase z dětství.
To mě bylo 10 let asi.
A když skončila ta obecná škola a šla jsem do Měšťanky, tak to v té době zase se odehrávalo tak.
A co se tam, co se stalo?
No, akorát ta babičská tragédie ta byla, protože to lidi stále teda měli na očích a hovořili o tom,
No, akorát ta babičská tragédie ta byla, protože to lidi stále měli na očích a hovořili o tom,
ale nějak, že bychom to víc rozebírali, se říct nedá.
A jak vy si pamatujete na tu dobu?
No to mě bylo těch 10 let.
11 přesně teda asi za 2 nebo 3 měsíce.
No a ty rozpis těch dodávek, co měli, no a ty rozpis těch dodávek, co měli, no a ty rozpis těch
dodávek, co měli,
to ještě družstvo nebylo, tak co měli sklidit, co museli teda odevzdat státu, tak se splnilo.
To ještě družstvo nebylo, tak co měli sklidit, co museli teda odevzdat státu, tak se splnilo.
A přišli, že založí družstvo. Říkala jsem vám před chvilkou, že teda to nebylo nějaké horá akce, že
chodili několikrát, než ty lidi přistoupili na to, že bude křížovat.
Říkala jsem vám před chvilkou, že to nebylo nějaké horá akce,
že chodili několikrát, než ty lidi přistoupili na to,
že bude kolektivní hospodaření.

No a potom už chodili do práce do toho družstva.
Otec byl účetní a maminka v rostlí nevěděla výrobě,
takže na nějaké potom už vzpomínání nebylo,
protože byla práce.
A co si o tom mysleli, o tom komunismu a o tomhle s tom vaši rodiči?
Buď nadávali nebo mlčeli.
Ale potom už do toho družstva chodili až do důchodu každý.
Vy jste tedy jako vyrůstala tady, hospodařila jste tady,
chodila jste nedaleko do školy.
Vy jste vlastně celý život spojila tady s tím místem.
No, dá se říct.
A jak se proměnilo to místo?
To přece musela být ta kolektivizace jako velká změna.
Tady nejenom lidi už nechodili na svoje.
No, nebyla velká změna.
Nebyla velká změna.
Akorát, že...
Ty pole se sjednotily, byly už stroje, tak už to zase bylo jinačí.
A jak to vypadalo to kolektivizování, tedy jako sjednocení?
No, sjednotili, jak myslíte, pole nebo jak?
No, jako jak to?
No, to sjednotili oboráním nebo prací, kterou zase...
Měli ti hospodáři na starosti.
A přece jenom jako o té babické události tady v tom létě 1951.
Co vy si z toho pamatujete?
Že jsme ráno přišli do situace, kdy nám bylo řečeno,
že tři ty funkcionáři...
Jsou po smrti.
Pan řídící kuchtík byl hned ještě na tom místě ve škole.
Zemřel pan roupec také.
A pan Netolička, už tam byl jeho tatínek, tak v náručí otce.

No a ten čtvrtý, pan Bláha, ten vyběhl,
po schodech nahoru v té škole, pokud jste tam byli už někdy,
tak ho vzala jenom střela do boku a v nemocnici ho uzdravili.
A vy jste znala některé z těchto lidí?
Všechny.
Jaký to byly lidé?
Hodní, pracovití.
Všechny.
Žádná.
Žádné negativní znalosti nebo vědomosti nemám o nich.
A odkud jste je znala?
No z babic, buď z kostela, nebo v to desíti, jedenáctileté dítě.
Už s těma staršíma lidma nemluvilo, že jsme je pozdravili oni.
A oni nám odpověděli a to bylo všechno.
A vy jste šla ten den?
To už nebyla škola, to byl červenec, to byly prázdniny.
A už jsem nešla do babic, to už jsem měla vychuzenou nebo absolvovala jsem ty babickou školu.
A šla jsem tady.
Vedle, do dědiny, na sádek, do měšťanky.
No a přeci jenom o té události se muselo mluvit.
No tak.
A co co lidi nadávali na ty takzvané odbojáře nebo co?
No lidi litovali těch, co byli mrtví, že to byli hodní pracovití lidé.
Ty nikomu.
Neublížili.
A jak je možný, že se to... Vědělo se o té rodině Plychtových tedy?
Jaký to byly lidé tady?
To nevím. Já je vůbec nikdy neviděla, neznala.
A jako dítě jste potom časem jako přemýšlela nad tím, co se tam stalo?
Jak jste nad tím přemýšlela?
No jako tady všichni ostatní, že se to nemělo stát.

Že ti lidi nikomu neublížili.
A celá ta situace buď byla nějakým způsobem nahraná a přišli teda k tomu nevinně ti, co je zastřelili,
protože tam mohl být kdokoliv z jiných nebo z mých rodičů, kdyby šli na tu schůzi.
Tak by možná byla ještě větší tragédie.
A nemohu vám nic jiného říct, než toto, co teď jsem vypověděla vám.
A když jste chodila do té babické školy, kdo vás učil?
Pana ředicí Kuchtik.
Tak to byl jeden z těch...
Z těch čtyřek.
A pamatujete si ho nějak?
S tou příhodou?
Ne.
Zlobili jste ho?
Ne, ne.
To byl naprosto jeden z nás nebo z těch dospělých.
A jak učil? Měl nějaký svůj způsob?
Ne.
Tak, jak jsem ho poznala, běžný způsob každého učitele.
Psal na tabuly, diktoval?
No, jasně.
A učil tedy?
Všeobecné?
Všechny předměty učil, co byly v té obecné škole.
A on teda patřil těm oblíbencům?
Děti ho měli rádi?
Určitě. Velmi rádi jsme ho měli.
A potom teda po té tragédii, konalo se tady nějaká pěta zádušníků?
Ne, ne, jenom byl určitě, to už si nepamatují, jestli byla zádušník mše,
ale...
A vy jste byli věřící?
Ano.

Chodili jste do kostela?
Ano.
A jako komunisté tady byli za vámi nějak?
Ne, akorát ti, co přišli z Budějovic, zakládat jich družstva.
A jaký to byli lidé, tyhle?
No, taky nebyli zlítoví, že přesvědčovali každého toho tady zemědělce.
Trvalo kolik týdnů, než je přesvědčovali.
Zvědčili, aby jako družstvo podepsali.
A vy jste jako rodina byla schopná dodávat ty kontingenty?
Ano, ano.
Vy jste plnili teda ty?
Ano.
I když byly takhle vysoký vlastně lidé?
Nebyly, protože to byly čtyři hektary, to byly běžné ovíly nebo brambory.
Nikdy jsme jako neměli.
Nebyly v podstřechách.
Třeba to nesplnit.
Vy jste teda měli nějaké stroje, už jste používali moderní technologie?
Ne, ne.
To byly běžné tady stroje a koně a secí stroje, sklízecí, samovaz a nic jiného nebylo.
A nějak jste to zavlažovali? Jaká je tady půl?
Když pršelo, tak to bylo dobré.
A když bylo sucho, to také bylo kolikrát, jak třeba letos, je někdy vody moc a většinou se to zase
sklízelo, kdy bylo potřeba.
A ty komunistí tady místní, jak se chovali potom po těch událostech u Babici?
Tady byl, myslím, komunista, jestli byl jeden, to bylo všechno, to je malá vesnička, 29 čísel to má a byl
jeden z těch pracujících a v těch Babicích to bylo obdobné, tam nebyli ani příliš bohatí lidé a sedláků
tam bylo.
Skromný, dva, tři.
No ale tak po těch událostech v Babicích spoustu lidí bylo zatčeno, vlastně sto lidí bylo souzeno, byli
popravení.
No to jsme, až měli možnost se to dozvědět, stiskli.

Znal jste ty lidi, kteří byli souzení?
Ne.
Neznala?
Ne.
Ne.
Tady se říká, že vlastně ten, kdo jenom třeba přinesl cestu.
Když jenom přinesl cigarety tomu Levislavu Malému někam do ukrytu, tak hned dostal čtyři roky v
pracovního tábora a podobně, že každý, kdo se myhnul kolem toho, tak byl v Maléru.
No tak a tady z Babic si nepamatuju a nevím, že by byl někdo zatčen a od nás v Bolikovic taky ne.
A když přece jenom...
Myslím, že to byl ten čtvrtýho července?
Druhého července.
Druhého července.
Přece jenom ten den, vy jste byla tady jako?
Ano.
Slyšeli jste nějakou střelbu?
Ne.
Druhý den se tady potom naháněli?
Akorát se byli schovani tady v obilí mého starice a paní Pitoborové teda otce.
Tak to jsme jako věděli, že se to tam...
Událo, že tam budou... Byl taký mrtvý jeden, ale no...
To jste neslyšela ani neviděla?
Ne.
To jste se pak dozvěděla, až...
My jsme se k tomu obilí nedostali, to potom v Viližně tak to posekli a zase se dál o tom nemluvilo.
A ten den si pamatujete, co jste dělala?
No byl den prázdným, tak určitě jsem s nějakýma dětskama tady povíhali a hráli si to.
A vy jste teda potom studovala tu nějakou zemědělskou školu?
V Třebiči jsem dělala tu střední školu čtyřletou, no a potom jak jsem začala učit,
tak jsem byla přihlášena na vysokou školu, tak tu jsem absolvovala dálkově.
To byla nějaká pedagogická škola?

Ne, ne, zemědělská. Vysoká škola zemědělská v Brně.
A tu jste tedy dostudovala?
Ano.
A pak jste dál pokačovala vyučování v Třebiči?
Ano. Ne, tady v Moravských Budějovicích.
Moravských.
Takže neustále jste byla vlastně tady na Vysočině?
Ano.
Celý život tedy?
Ano.
Přemýšlela jste o tom, že byste byla komunistkou?
Ne. Ani jsem si, nikdo mě ani nijak nepřesvědčoval, že bych musela jít.
Akorát, když byly vždycky nějaké ty fohovory,
tak věděli asi, že chodím do kostela, ale nikdo mě za to neferzikoval.
A takový ty pohovory v roce 1970, když byly takové ty prověrky?
To jsem také byla jako každej, co jsme museli, ale…
A jak to probíhalo?
No, podobně jak jiný výpovědi, jméno, narození, co sdělala, kde zbyla.
Třeba nutily vás, abyste souhlasila s tím, že přítomnost sovětských vojsk je teda bratrská pomoc?
To bylo takový důležitý poučení z krizového vnitra.
Jo, tak to jsme říkali, že si to neumíme představit,
že nás…
No.
Protože před pár lety tu mládež nebo ty dospělé zdravilo, zdravil sovětský svat nebo Sověti.
A za pár let na to, že se tady teda udály ty věci.
No.
Vralo se to, jak život šel.
A.
A za té normalizace, potom se zase mnozí lidé prostě prožívaly v tom osm a šedesátém takové tedy…
Nadšení, že budeme zase samostatní.
Svobodní.

No, svobodní.
No, tak to bylo pár okamžiků hezkých a ostatní.
A.
Jestli to pamatujete na tu dobu?
No, v šedesáty osmi už jsem byla dospělá, tak to víte, že si pamatuji.
Ale nemohu vám ani vyprávět, nebo nemám co vyprávět.
A potom tedy ten příchod té normalizace, to si pamatujete?
No, taky zase ve škole, že jo.
Se dělali různé takové naháníky, jestli kdo chce jít, nebo kdo by chtěl do komunistické strany, ale…
Vy jste o tom ani neuvažoval?
Ne.
A jaký důvod jste měla?
No, že prostě do strany nefůjdu a tím to končí.
Pamatujete si na ten osmdesátý, devátý, na ty listopadové obrázky?
No, tak to víte, že jsme byli nadšení tady, že se hovořilo o tom, že konečně teda komunismus padl.
No, ale…
Brali jsme to jako jedna z cest, které byly dobré, no.
A vy jste se nevdala?
Já jsem byla vdaná rok a rozvedli jsme se.
Máte děti?
Ne.
Nemáte děti.
A vy jste tedy vyučovala až do důchodu?
Až do důchodu v Moravských Budějovicích.
Vzpomínáte na nějaké zajímavé, výjimečné studenty, na někoho?
Ne.
Nemáte? Neudržujete přátelství s nimi?
Ne.
Akorát se setkáváme na těch srazech, jak se říkalo, ale…
A jak vy dneska žijete tedy?
Dobře, jako důchodce.

Hospodaříte stále jako?
Ne, ne, ne. My jsme znechali pole vzdružstvu a ty platí nájem.
A vy jste byla odbornice tedy na zemědělství?
No tak, odbornice. Teoreticky jsem měla, byla fitotechnik, to znamená rostlinnou výrobu.
A byl to jako běžný.
Běžná činnost.
A přece jenom po tom roce 90 tady spoustu lidí se snažilo hospodařit?
Ne, tady ne.
Tady ne?
Ne.
Nevracely se ty pozemky?
Ne.
Vrátily se, že jako víme, kde jsme je měli, to věděli většinou ty děcka od rodičů,
ale že by bývalí si vzali to její školí k poskrovnu.
V Lesonicích dva, tři zemědělci si to vzali.
Ti, co měli větší pole, tady nikdo.
Tady vlastně taky si to jeden vzal.
No a jinak ty pole zůstaly v družstvu.
A proč si to vysvětlujete, že ti lidé nenavázali na nějakou tu rodinnou tradici?
No tak jednak už byli starší, už se nechtěli asi vázat zase tím svým pozemkem.
A nemohu vám říct, proč to bylo.
To byla jejich rozhodnutí a dál o tom nehovořili.
Dneska, jak ten svět vidíte? Co si myslíte o světě?
Jak to na vás působí? Je to lepší, horší?
No já si myslím, že je to lepší.
To v každém případě, že je člověk svobodný
a nemusí mít starost nebo strach, že za to nebo za ono bude žalářovat,
nebo odsouzen, takže ten život je k lepšímu.
Všem, co si pod tím lepším kdo co představí.
Na závěr, jestli byste neřekla nějaké poselství pro budoucí generace.
Jak žít, aby byl člověk spokojený, šťastný, aby žil dobře?

Co z vašeho života tak vyplývá?
Co má smysl?
Smysl má pracovat dobře, nikomu neškodit
a ten svůj úděl, co má, tak splnit, co mu stačí, jeho síly a rozumu.
Tak moc děkujeme za vyprávění.
No nemáte za če.
Děkuju, že jste se tam takhle věděli.