The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Machová (* 1936)

• narodila se 24. května 1936 v Žacléři do německé rodiny

• dětství prožila v době výstavby československého opevnění a druhé světové války

• její otec Alois Schorm padl na východní frontě, matka zůstala sama se dvěma dcerami

• po roce 1945 nosila pásku s písmenem „N“ a čelila poválečnému nedostatku

• ve školním roce 1945/1946 nastoupila do české třídy, přestože neuměla česky

• po základní škole začala pracovat v Texlenu, kde se vypracovala na plánovačku

• v 50. letech se provdala za Jiřího Macha a narodilo se jim pět dětí

• v srpnu 1968 zažila obsazení Žacléře vojsky Varšavské smlouvy

• v roce 1989 odešla do důchodu

• v roce 2025 žila stále v Žacléři

Jana Machová se narodila v roce 1936 v Žacléři do německé rodiny, kterou brzy rozdělila válka. Její otec musel narukovat na východní frontu a už se nikdy nevrátil, maminka zůstala sama se dvěma malými dcerami. Po válce, kdy mnoho Němců čekal odsun, mohly díky matčině práci v textilce zůstat. Jana Machová vzpomíná na hladová poválečná léta, kdy si jako dítě s těžkým srdcem zvykala na českou školu, a na skromné radosti – třeba tabulku čokolády od UNRRA. V dospělosti se provdala, vychovala pět dětí a zažila srpnovou okupaci i všední dny v porcelánce. 

O tatínka jsme přišly ve válce

Jana Machová, rozená Schormová, přišla na svět 24. května 1936 v Žacléři. Její maminka, Alžběta, rozená Bohnerová, pocházela z Rýchor, tatínek Alois ze Zálesní Lhoty. Malá Jana se narodila do doby, kdy se v kraji začaly stavět bunkry, které byly součástí československého opevnění, tzv. Benešovy linie. Ač se první myšlenka na opevnění zrodila krátce po vzniku samostatné Československé republiky, k samotné výstavbě došlo až mezi lety 1935 a 1938. Maminka měla obavy ze situace, která mohla v Žacléři nastat, a proto se s malou dcerou vydala na útěk. Byla s ní v té době sama, otec Alois sloužil v Užhorodu. Později se však malá Jana se svou matkou do Žacléře vrátily a prožily zde celé období druhé světové války. 

Vrátil se nakonec i Alois Schorm, který však se svojí rodinou strávil jen krátký čas. Jakožto občan německé národnosti musel během druhé světové války narukovat do německé armády, odešel na ruskou frontu. Alžbětě Schormové se v roce 1941 narodila druhá dcera, Helena. Alois Schorm v té době získal možnost se domů na chvíli vrátit. Svoji druhou dceru spatřil poprvé a také naposledy. Brzy musel odejít zpátky na frontu a z války se domů již nikdy nevrátil. Jeho žena se dozvěděla jen to, že byl raněný v boji a že je nezvěstný. Jeho otec se přes švýcarský Červený kříž snažil zjistit nějaké informace, ale bohužel, nedopátrali se ničeho. Po letech byl Alois Schorm prohlášen za mrtvého.  Alžběta Schormová se již znovu neprovdala. 

Díky práci v Texlenu jsme mohly zůstat v Československu

Během války rodina čerpala podporu vyplácenou vzhledem k otcově službě, neměli se tak úplně špatně. Horší časy přišly po roce 1945. „Nebyla mouka, tuky, cukr ani maso. Jen chlebové lístky. Na měsíc bylo jen 25 dkg masa,“ uvádí pamětnice. Často tak měly hlad. Od jedné známé selky měly alespoň mléko a od sedláka brambory. Častým jídlem se tak stala bramborová kaše. Alžběta se svými dvěma dcerami mohla i přes německý původ v Československu zůstat. Na rozdíl od rodičů svého manžela, kteří odsunuti byli. Zůstat směla i babička z matčiny strany, ta však tragicky zemřela v roce 1949 během zaměstnání v přádelně. Při práci u mykacího stroje jí buben rozdrtil hlavu. 

Právě v Texlenu pracovala i Alžběta, a proto dostala průkazku, že je pro republiku nepostradatelná a nemůže být odsunuta. Texlem patřil mezi významné zaměstnavatele v kraji. V Žacléři již od druhé poloviny 19. století fungovala přádelna lnu rodiny Wihardových. Textilní průmysl byl však na konci 40. let znárodněn a vznikl tak národní podnik Texlen Trutnov, v Žacléři se nacházel jeden z jeho provozů. V době, kdy bylo mnoho německých rodin z Žacléře odsunuto, nastal nedostatek pracovníků a z toho důvodu mohla matka pamětnice i s dcerami zůstat. Po určitý čas bydlely v tzv. pětidomku. Pětidomky, vystavěné rodinou Wihardových mezi lety 1868–1872, tvořily řadu pěti hrázděných cihlových domů s čísly popisnými 186–190, které sloužily pro zaměstnance tehdejší přádelny. Bytové jednotky byly malé, ale žily v nich mnohdy vícegenerační rodiny – například v domě čp. 189 bylo v roce 1900 hlášeno 47 osob z osmi rodin. Napojení na kanalizaci proběhlo až v roce 1934, na vodovod pak v roce 1941. Po válce stav domů chátral, proto byly postupně demolovány – nejprve dva v roce 1956, další v letech 1972 a 1974, čímž se osud žacléřských pětidomků uzavřel.

Žacléřem prošla Rudá armáda i revoluční garda

Doba krátce po druhé světové válce s sebou pro německé obyvatele, kteří v republice zůstali, přinesla povinnost nosit pásku s písmenem „N“ (Němec). Po Žacléři se také pohybovala Rudá armáda. Jana Machová si vybavuje vyprávění o tom, že ve městě došlo ke znásilnění, které měl na svědomí sovětský voják. Vypráví však také příběh jiného vojáka, který vytáhl jednu ze žacléřských obyvatelek z domu, ona křičela, přišel proto velitel onoho vojáka a na místě ho zastřelil. 

Po dobu zhruba čtyř až pěti měsíců po květnu 1945 se po Žacléři pohybovaly také revoluční gardy. Jednalo se o polovojenské ozbrojené oddíly, které měly pomáhat udržovat pořádek po kolapsu německé správy a chránit strategické objekty, jako např. továrny či doly. I s nimi však byly problémy. Pamětnice vzpomíná na to, jak jednou příslušníci gardy zmlátili jednoho z jejich sousedů, hledali u něho uniformu jeho syna. 

Postupně se začala ustanovovat nová skladba obyvatel Žacléře. Nešlo jen o to, že mnozí Němci byli odsunuti, ale postupně se začali vracet lidé z koncentračních táborů a také ti, kteří byli vystěhováni, když došlo k zabrání pohraničí. Ne všichni Němci byli odsunuti nebo směli zůstat. Spousta z těch, kteří za války působili ve vyšších pozicích, po válce spáchalo sebevraždu. Jana Machová si vybavuje příběh, kdy německý příslušník nezabil jen sebe, ale i celou svoji rodinu. „V nemocnici tehdy zůstal jediný doktor,“ uvádí k této době. Zůstaly tam také řádové sestry, ovšem pouze do začátku 50. let. Tehdy došlo k tzv. Akci Ř, během níž komunistický režim zakročil proti řeholním řádům. Řeholnice byly v té době nuceně vystěhovávány z klášterů, církevní majetek zabavil stát. Část řeholnic byla internována do tzv. centralizačních klášterů, část jich z řádů vystoupila. Některé z žen, které patřily mezi řeholnice, později začaly pracovat v Texlenu. 

Ač z německé rodiny, chodila do české třídy

Odsun německého obyvatelstva zdržel návrat malé Jany do školy. Do té začala chodit již v roce 1943, ale po válce se do škol vrátily nejdřív pouze děti české, německé zůstaly rok doma. „Nevím, z jakého důvodu, ale ještě s dvěma spolužačkami nás dali do české třídy, i když jsme neuměly slovo česky. Klobouk dolů před učitelkou, co jsme měli. Po vyučování s námi třemi zůstala a naučila nás základy,“ říká. Spoustu věcí se naučila také od spolužaček. Díky tomu, že chodila do české třídy, měla také nárok na čokoládu, kterou děti dostávaly v rámci mezinárodní organizace UNRRA zajišťující humanitární pomoc obyvatelstvu osvobozených a okupovaných území. Děti z německé třídy nárok na čokoládu neměly. 

Jana Machová dokončila školu v roce 1951, chtěla jít studovat a stát se učitelkou, ale protože rodina neměla peníze, tak ze studií sešlo a nastoupila rovnou do zaměstnání. V Texlenu začala pracovat manuálně, ale po roce získala pozici plánovačky. Dodnes vzpomíná na účetního pana Hovorku, který ji zasvětil do kancelářské práce. Na této pozici pak působila další čtyři roky. To už se však seznámila s Jiřím Machem, který do Žacléře přišel se svou rodinou po roce 1945, když se nastěhovali do domku po odsunutých Němcích. Společně vychovali pět dětí. Nejstarší se narodil, když bylo Janě Machové 18 let, nejmladší pak o deset let později, v roce 1964. Jana Machová i přes svoji novou rodinu nezapomínala na svůj původ. Jen o pár let později, v roce 1968, vznikl spolek Kulturní sdružení občanů německé národnosti, jehož byla členkou. Hrálo se německé divadlo, pořádaly se varietní večery nebo vystupovala Skupina Karla Koláře. Tato hudební skupina se později odstěhovala do západního Německa, kde dál vystupovala. 

V srpnu 1968 si maminka myslela, že je mobilizace

Ve stejném roce, kdy vzniklo Kulturní sdružení občanů německé národnosti, bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. V té době pracovali oba, Jana Machová s manželem, v porcelánce. Její maminka zůstala v Texlenu. „Maminka šla ráno do práce a přiběhla zpátky a říkala manželovi, že je mobilizace. A manžel říkal: ‚Prosím tě, co blbneš, jaká mobilizace?‘ Přišel za mnou. ‚Vymluv to mamce, ona tady dělá nějaké fámy, že je nějaká mobilizace.‘ Ona povídala: ‚No opravdu, tady jsou Rusáci. Jezdí tam tanky, tak se pojď podívat,‘“ vzpomíná na srpnové události Jana Machová. Bylo asi půl šesté ráno, takže se rozhodli, že přesto půjdou do práce. Ve fabrice je však poslali domů, ať si nakoupí a že se uvidí, zda se bude pracovat. Doma zůstali dva dny, pak jim z práce vzkázali, že se můžou vrátit. 

Pamětnice vzpomíná také na to, že někteří obyčejní sovětští vojáci ani nevěděli, že se jedná o invazi, mysleli si, že jsou na manévrech. Po Žacléři se v té době pohybovaly tanky a lidé jim do cesty stavěli zátarasy ze stromů, aby jim znesnadnili další cestu. V souvislosti s událostmi z roku 1968 pamětnice uvádí, že odmítala vstup do komunistické strany. Později neměla žádné informace o Chartě 77, ani o tzv. Antichartě, nikdo po ní nechtěl, aby tento dokument podepsala. A to přesto, že v porcelánce, kde pracovala, působila v závodním výboru, který byl základní organizační jednotkou ROH, Revolučního odborového hnutí. Působila zde jako nestraník a musela řešit situace, kdy na ni chodily stížnosti, že není dostatečně politicky uvědomělá. „Měla jsem problém, když jsem přišla na okresní odborovou radu, že jsem tam říkala dobrý den a oni čest práci, soudružko,“ vzpomíná. S ROH jezdila na různé odborářské rekreace, do Mariánských Lázní či na Slovensko. S jednou kolegyní měla možnost se podívat i do Sovětského svazu, do Moskvy. 

Do starobního důchodu mohla odejít v roce 1989, v době, kdy v tehdejším Československu padl komunistický režim. „Říkala jsem si, že se snad všechno konečně uvolní,“ říká s tím, že se to nakonec vyplnilo. Sametová revoluce s sebou přinesla i otevření možnosti diskuse a historického zkoumání česko-německých vztahů. Jana Machová si dnes nemyslí, že by tyto vztahy byly špatné. Zdá se, že pro mladou generaci reflexe odsunu Němců již není důležité téma. Ona má však česko-německé vztahy spojené především s válkou. „Kdo válku prožil, už žádnou nechce. Modlím se, aby už žádná válka nebyla,“ uzavírá své vyprávění.