The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jeanette Macháčková (* 1967)

• narozena v Brně 24. prosince 1967 Janě Doležalové (později provdané Rádlerové) a Júliusi Antošovi

• matka pracovala v PBH (podnik bytového hospodářství), svého biologického otce pamětnice nikdy nepoznala

• většinu dětství ji vychovávala pouze matka s babičkou

• během základní školy navštěvovala básníka Jana Skácela, její babička byla známou Boženy Skácelové

• po přestěhování do Černých Polí bydlela vedle Josefa Otiska, velitele operace Wolfram, spolu s matkou mu pomáhala s každodenními činnostmi

• vystudovala vysokou školu na přírodovědecké fakultě UJEP v Brně mezi lety 1986 až 1991

• byla přítomna pohřbu Jana Skácela, který působil jako manifestace proti režimu

• 20. listopadu 1989 se připojila k revolučnímu hnutí

• během sametové revoluce chodila přesvědčovat dělníky do brněnských továren

• krátce po roce 1989 se stala spolu se svým prvním manželem jednou z prvních živnostnic

• po 10 letech živnosti se vrátila do školství

• v době rozhovoru vykonávala pozici ředitelky ZŠ Krásného v Brně-Židenicích

Její dětství, protkané návštěvami legendárního brněnského básníka Jana Skácela nebo sousedskou pomocí bývalému veliteli výsadku Wolfram Josefu Otiskovi, ji přivedlo na cestu otázek. „Proč takový člověk žil takhle – teď já zjišťuji, že byl vlastně hrdina – proč ho neoslavujeme?“ ptala se pamětnice sama sebe při pohřbu pana Otiska v roce 1986. Od otázek už vedla krátká cesta k činům – když se naskytla možnost bojovat za svobodu pro ni samou i pro budoucí generace, vydala se bez ohledu na následky do ulic mezi prvními. 

Ve třech se to lépe táhne

Jeanette Macháčková, rozená Doležalová, se narodila 24. prosince 1967 v Brně. Její matkou byla Jana Doležalová, pracovnice PBH (podniku bytového hospodářství). Svého otce Júliuse Antoše pamětnice nikdy nepoznala – jednalo se však podle jí dostupných informací o ředitele velkého podniku a člena KSČ. Rodina, do které se Jeanette Macháčková narodila, tak sestávala především z její matky a babičky. „My jsme byly v podstatě chudé. Žily jsme v bytě, neměly jsme auta, chaty, tím, že jsme byly v podstatě samy tři ženský, tak ono se toho nedalo moc vybudovat,“ glosuje první roky svého dětství. 

I přes materiální chudobu si rodina zachovávala středostavovskou mentalitu. To bylo dáno především tím, že babička Marie Povolná a dědeček Jan Povolný za první republiky podnikali v kosmetickém salonu, který měli v oblasti dnešních Lužánek. „Byli velmi šikovní ve svém oboru. Jezdili na soutěže do Vídně, česali umělecké účesy.“ Dcera Jana se jim narodila v roce 1940, druhé dítě bohužel zemřelo již krátce po porodu v roce 1945, když se válka chýlila ke konci. Prarodiče pamětnice provozovali salon až do znárodnění, kdy se „ze dne na den stali zaměstnanci ve své vlastní firmě“. Krátce poté proběhla roku 1953 měnová reforma, která jim jako mnohým dalším zlikvidovala celoživotní úspory. Matka pamětnice poté nemohla vystudovat vysokou školu kvůli špatnému třídnímu původu, a musela proto vzít zavděk nástavbou v oblasti administrativy. 

Hořkost a odpor vůči režimu již v rodině zůstaly. Netradiční jméno pamětnice bylo právě pasivním odporem Jany Doležalové vůči systému, který její rodině tolik vzal. „Několik měsíců jsem byla bezejmenná, protože mi to nechtěli na matrice potvrdit. Jenom díky úpornosti mojí maminky to nakonec vzdali a do toho rodného listu mi to napsali.“ Rodina bez otce neměla na růžích ustláno, matka se musela po šesti týdnech mateřské dovolené vrátit do práce, a o pamětnici tak pečovala hlavně babička. Nakonec již v deseti měsících života putovala do jeslí. V době uvolnění, během Pražského jara, dokonce její matka navštívila rakouskou Vídeň, právě když Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. Nezvolila jednoduchou cestu úprku a vrátila se zpátky do okupované země za svojí dcerou. 

Dětství v kruhu brněnských osobností

Dědeček Jan Povolný, kterého pamětnice dodnes považuje za „osvíceného umělce“, zahynul, když jí byly dva roky. Matka se v roce 1970 provdala, manželství však trvalo necelých devět let, kdy skončilo nešťastným rozpadem. Dvougenerační výchova matky a babičky tak pro Jeanette Macháčkovou tvořila celé dětství. 

Právě babička Marie si uchovala nejen svoji prvorepublikovou vznešenost, ale hlavně známosti. Jednou z nich byla i Božena Skácelová, manželka legendárního brněnského básníka a prozaika Jana Skácela. Díky tomu mohla pamětnice nakouknout pod pokličku brněnské umělecké scény v době, kdy byl sám Jan Skácel v disentu a patřil k zakázaným autorům. „Oni měli malý, jednopokojový byt, ale všude byly knihy – i na záchodě. Já jsem z toho byla úplně konsternovaná. Jako dítě jsem tam seděla a hltala. Poslouchala jsem ty lidi, jak se baví, a bavili se jinak než ti lidi ve škole,“ rozpomíná se Jeanette Macháčková na dny strávené u Skácelů. Sama měla velké štěstí – už na základní škole měla většinou učitele nezatížené ideologií, kteří jí tehdy dovolili zpracovat referát o Janu Skácelovi, o kterém se přitom vlastně ani veřejně mluvit  nesmělo. Popisuje až kouzelné dětské vnímání brněnského básníka svýma očima. „Takový pohádkový dědeček, na mě působil takovým dojmem. Vidím takový ten literární byt. Tam se do noci scházeli ti umělci, vykládali, tvořili – samozřejmě i popíjeli.“ Velký respekt jí zůstal i pro Boženu Skácelovou, která držela obživu rodiny na vlastních bedrech. I když byla sama vysoce inteligentní, musela vzít zavděk prací uklízečky, kterou jí dohodila matka pamětnice. 

Po přestěhování do brněnských Černých Polí v roce 1979 se Jeanette Macháčková seznámila s Josefem Otiskem, velitelem výsadku Wolfram v roce 1944. Netušila, jak slavnou osobnost vedle sebe má. „Obě jsme jim začaly přirozeně pomáhat, protože bydleli přímo vedle nás. Na tom patře byly jen dva byty. Běžně jsem jim nosila nákupy a takové věci. Tím jsme si k sobě našli cestu a on se nám začal víc svěřovat. To bylo opravdu překvapení.“ Více než válečné historky pamětnici zděsilo chování režimu vůči Josefu Otiskovi po válce. Nemohla uvěřit tomu, že někdo tak nadaný a šikovný skončil v podřadné práci a později živořil zapomenutý v malém bytě. „Nedokázal se s tím srovnat. Jednoznačně. Byla v něm křivda. Možná cítil i tu křivdu vůči vlastním dětem, že jim to změnilo život.“ 

I přes tato setkání se její život v režimu odvíjel poměrně normálně. Měla ráda práci s dětmi, tudíž se přichomýtla do tzv. Lesní moudrosti, což byla odnož Pionýru připomínající dnešní lesní školky. Aktivně se věnovala také činnosti v Sokolu. Jezdila s matkou a dětmi ostatních zaměstnanců PBH na podnikové výjezdy, na které se pokaždé těšila. Období popisuje jako radostné, ačkoliv ji i při pohledu zpět trápí příšerná chudoba, ve které žila nejen ona, ale také většina rodin. „Nic nebylo. Každý šil, pletl. Každá holka uměla šít, já jsem si šila riflové bundy, riflové kalhoty. Nebylo kde si něco koupit.“ 

Vysokoškolské pochyby 

Po absolvování jedenáctiletého gymnázia Elgartova nastoupila Jeanette Macháčková v roce 1986 na vysokoškolské studium při fakultě přírodovědy, obor matematika a geografie. Jednalo se až o její třetí volbu. Na návrhářství brali jen jednoho uchazeče a stala se jím její spolužačka díky nepotismu. Od studia novinařiny ji zase odradila učitelka češtiny, protože prý dělala moc gramatických chyb. 

V roce jejího nástupu na vysokou školu zemřel Josef Otisk, kterému šla následně spolu s matkou na pohřeb. Spatřila tak desítky veteránů, kteří přišli vzdát svému spolubojovníkovi hold, a poprvé zcela uvěřila všemu, co jí bývalý velitel vyprávěl. Donutilo ji to k zamyšlení, jak se může stát, že režim odsune na vedlejší kolej člověka, který bojoval proti zlu za svobodu. 

Ve druhé polovině osmdesátých let se začalo projevovat to, v jakém zázemí vyrostla, s kým se potkávala a co slyšela. Začala mít pochybnosti o tom, jestli přece jen nemůže být lépe. „Štvalo mě to, že jsem se musela učit marxismus-leninismus (na přírodovědecké fakultě), měli jsme tyhle politické předměty, měli jsme stále ruštinu – to mě štvalo úplně strašně. Štvalo mě, že nemůžeme nikam vycestovat,“ neskrývá svoji frustraci Jeanette Macháčková. „Oni fakt mleli blbosti, vypadali směšně, vypadali nevzdělaně. Člověk, který se dostal k nějakému vzdělání, měl nějaké obzory, pohyboval se mezi vzdělanými lidmi, tak prostě viděl, že je to hrůza,“ dodává na konto vůdců KSČ a tehdejších poměrů pamětnice. 

Pohřeb vedoucí k pohřbu KSČ 

Sedmého listopadu 1989 skonal Jan Skácel. Tím, že na jeho pohřeb dorazily tisíce lidí, se jednalo o otevřenou manifestaci odporu režimu, který se snažil básníka přes desetiletí upozadit. Na Jeanette Macháčkovou udělala událost nezapomenutelný dojem. „To si pamatuju maminku, jak jsme tam spolu došly, a ona říká: ‚Hele, fakt se něco děje.‘ To najednou byla cítit taková ta energie a síla mezi lidmi.“ Režim mlel z posledního, ale pamětnici zatím ani nepřicházelo na mysl, že by mohl padnout. To vše se mělo již velmi brzy změnit.

Sedmnáctého listopadu 1989 rozehnaly bezpečnostní složky poklidnou demonstraci studentů na pražském Albertově. K události došlo v pátek večer, takže chvíli trvalo, než se podařilo mimo oficiální kanály dostat ven pravdu o tom, co se stalo. Jeanette Macháčková si vzpomíná na první revoluční den v Brně, pondělí 20. listopadu. „V pondělí jsem šla do školy a už po té cestě jsem cítila, že se něco děje. Přišla jsem na přírodovědu a tam už byli kluci z fildy, co přes víkend mobilizovali. Stáli tam s letáčky, agitovali, co se stalo, vysvětlovali, že studenti jdou na podporu Prahy. A už to jelo. Do školy už jsme nešli.“ Ne všichni ale měli stejné revoluční nadšení jako ona. Sama podotýká, že při prvním dni z jejich pětadvacetičlenné třídy vyrazily pouze tři slečny, včetně ní. Ty se na náměstí Svobody vydaly přes ulici Kobližnou, kde byl pouze úzký koridor na jednoho člověka, střežený vojáky se samopaly. „Holky, nechoďte tam, my vůbec nevíme, co bude. Jestli budeme muset zasahovat, tak my zasáhneme,“ řekl jim jeden z vojáků u zátarasů. Ony však šly dál. „To se nedá popsat. To je prostě taková energie, co se uvolnila. Jste na náměstí, které je uzavřené, všude kolem byla armáda s policisty, měli zbraně – a nevíte prostě, co bude,“ komentuje pamětnice nezapomenutelnou atmosféru dne.

„Během týdne se ta republika otočila vzhůru nohama. Každý večer, každé odpoledne znovu na Svoboďák. Pak už tam ty zátarasy nebyly. Najednou vylézali ti schovaní disidenti, zpěváci, umělci a zpívalo se, zvonilo se klíči.“ V Brně řídil události štáb z filozofické fakulty, který dostával informace přímo z Prahy. Jeanette Macháčková dodnes na listopadové dny vzpomíná jako na přelomové. Byla to doba, kdy se z jejího úhlu pohledu celá společnost sjednotila v jednu sílu – například starší občané na fakultu nosili napečené buchty a vyjadřovali studentům podporu.

Postupně se pamětnice toužila zapojit více, a tak se účastnila agitací v továrnách. Studenti tehdy vnímali zaměstnance brněnských průmyslových podniků jako zdrženlivou sílu, která by se do sametové revoluce měla rovněž zapojit – vydali se proto přímo do jejich závodů. „Tam se vysvětlovalo, co chceme. Jim to bylo podáváno, že jsme banda studentů, co nechce makat. A děláme si demonstrace jenom proto, abychom se nemuseli učit.“ Přesvědčit dělníky v Zetoru nebo Zbrojovce nebylo zrovna dvakrát jednoduché, dospělí ve věku jejich rodičů často nejevili zájem „děti“ poslouchat. „Někde nás normálně vyhodili, byli na nás hustí. Vyhazovali nás z těch továren, vůbec se s námi nechtěli bavit.“ Nakonec slavili studenti po několika dnech úspěch a zaměstnanci podniků se do demonstrací zapojili.

„Víte co, já jsem si neoddechla. Mně to bylo tak nějak jedno, ať by to dopadlo, jak chtělo. I kdyby mě z té školy vyhodili. Já jsem se nebála, já jsem tomu fakt věřila hned. Pro mě je to tak emoční celoživotní zážitek, že bych to přála zažít každému,“ shrnuje listopadové události svým pohledem Jeanette Macháčková. 

Porevoluční život

Pro pamětnici se život na několik měsíců po listopadu 1989 zastavil. „My jsme ten zimní semestr vůbec neměli. Tam se začalo učit až na jaře.“ Po úspěchu sametové revoluce nemohla Jeanette Macháčková odolat a vydala se do Prahy, aby oslavila první svobodný silvestr. Tísnilo se jich dvacet v jednom bytě, kde si navařili guláš, načež se vydali na Václavské náměstí. Pamatuje neskutečnou euforii onoho dne, „Václavák“ pokrytý sklem z lahví šampaňského. „Až v dospělosti jsem si říkala, že to musely být stejné emoce, když se lidi dozvěděli, že je konec války. Jéžíšmarjá, tak už je konec,“ glosuje první svobodné silvestrovské oslavy.

Po sametové revoluci si dodělala titul a v roce 1991 začala učit na ZŠ Vranovská v Brně. Nabytou svobodu hned využila ke splnění svých snů, které byly hlavně cestovní. Krátce po pádu komunistů se vydala do Vídně, později vyjela s partou v autobuse do Španělska a Francie, kde více než šest týdnů sjížděli řeky. S manželem začali jako téměř první v republice podnikat. „My jsme si založili zednickou firmu a opravovali jsme lidem byty. Můj první muž byl tehdy snad skoro první, kdo šel na úřad, že chce podnikat, a oni nevěděli, co mu dát za razítko!“ Společně dokonce koupili od jedné restituentky starou nemovitost, kterou předělali na nájemní dům. Nakonec se však pamětnice vrátila zpátky do školství a v roce 2003 zakotvila na ZŠ Krásného, kde učí dodnes – a rovněž je ředitelkou školy. 

Při zpětném pohledu na porevoluční léta Jeanette Macháčková kritizuje kroky, jako byla kuponová privatizace, a určité podnikatelské kauzy, ale to všechno podle ní přebíjí svoboda a neomezené možnosti demokratického systému. Často při stížnostech ostatních vzpomíná na to, co jí kdysi řekla babička: „Nezáviď někomu, že má dva kabáty. Buď ráda, že máš aspoň jeden, protože někdo nemá ani to.“