The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Macháček (* 1921  †︎ 2008)

Byla to zrada! Přítel Listopad mě obětoval... Ale přežil jsem

  • narodil se 15. 8. 1921 v Praze, zemřel na konci roku 2008
  • jeho otec byl za první republiky ředitelem školy, matka spoluzaložila organizaci na ochranu matek s dětmi
  • za války ukrýval svého židovského spolužáka Jiřího Synka (dnes slavného básníka známého pod pseudonymem František Listopad)
  • roku 1943 byl zatčen gestapem za údajnou krádež úředního razítka, ve skutečnosti razítko zcizil na úřadovně gestapa Jiří Synek
  • ve vyšetřovací věznici na Karlově náměstí v Praze byl mučen, přítele neprozradil
  • v dubnu 1944 transportován do Terezína, později do Flossenbürgu
  • v dubnu 1945 přežil tzv. pochod smrti
  • 23. května 1945 vstoupil do KSČ
  • do roku 1970 vojákem československé armády, obor politické vzdělávání
  • roku 1970 jako „politicky nespolehlivý“ vyhozen z armády, krátce pracoval jako skladník, poté bezpečnostní a požární technik u Poštovní a novinové služby
  • vystřídal mnoho různých dělnických a administrativních zaměstnání, vedle toho dokončil studium na Karlově univerzitě, obor vzdělávání dospělých
  • krátce před revolucí v roce 1989 a po ní se zapojil do politického dění jako člen hnutí Obroda – Klub za socialistickou přestavbu
  • zemřel 5. listopadu 2008 v Praze

Třiadvacetiletý Pavel Macháček si plánoval život spokojeného poštovního úředníka. Psal se rok 1943. Pospíchal nejspíš ze zaměstnání za svou dívkou Boženou, chodili spolu jen pár týdnů. Najednou slyší, že ho někdo volá. Zastaví se a vidí, jak na něj mává vyšší, vyhublý, tmavovlasý chlapík. Poznává ho. Je to Jiří Synek, kterého už několik let nepotkal. Synka dobře znal ze školy – je to Žid, přátelský chlapík, pověstný bonvián, intelektuál levicového smýšlení, divadelník a začínající básník, dívčí oblíbenec. Už v té době psal překrásné verše, které podepisoval pseudonymem František Listopad (v roce 2007 nositel nejvýznamnějšího českého literárního ocenění – Ceny Jaroslava Seiferta).

Jiří Synek prosil Pavla o pomoc. Je prý zapojen do protinacistického odboje, navíc neuposlechl říšského rozkazu k transportu. Už mnoho měsíců se skrývá u společného známého Oldřicha Kryštofka a právě dnes se dostal do průšvihu. Musel svůj úkryt v bytě přítele opustit, protože ke Krištofkovi pravidelně jednou za týden jezdí rodiče. Týden co týden se musí toulat celý den po Praze a trnout hrůzou, kdy ho nějaká policejní hlídka zkontroluje. Nemá doklady.

Skaut Pavel Macháček kdysi v dětství u jednoho táborového ohně sliboval „že bude milovat vlast svou a sloužit jí v každé době a bude připraven pomoci bližnímu“ a právě teď nastala jeho chvíle. Nejenže Jiřího Synka ubytoval ve svém letenském bytě, sám odešel bydlet k otci, navíc dal příteli své protektorátní doklady a část svých potravinových lístků. S Jirkou Synkem a Pavlem Macháčkem to vypadalo na velké nerozlučné přátelství. Není tomu tak. Oba pamětníci žijí a za posledních šedesát let se nesešli, nezavolali si, nenapsali si. Jiří Synek alias František Listopad žije v Portugalsku a Pavel Macháček v jednom pražském paneláku. František Listopad mluví o Pavlu Macháčkovi jako o svém velkém příteli, kterému vděčí za život. Naproti tomu Pavel Macháček bez zlostného tónu nemůže jméno slavného básníka skoro ani vyslovit. Co se stalo?

V roce 1943 obdržel Pavel Macháček rozkaz německých okupačních úřadů k nástupu na nucené práce do říše stejně jako většina mužů z jeho generace. Nenastoupil. Povinnosti ho zprostil jeho český zaměstnavatel, který německým úřadům vysvětlil, že poštmistra Pavla Macháčka nemůže na úřadě postrádat a jeho nepřítomnost by vážně ohrozila chod poštovní služby. Na gestapu souhlasili. Jediné, co musel Pavel učinit, aby se nucenému nasazení v Německu vyhnul, bylo zajít na úřadovnu gestapa a nechat si orazítkovat své doklady. Nenapadlo ho nic lepšího než zavolat svému ukrývanému židovskému příteli Jiřímu Synkovi. Nic se nemohlo stát přeci, říká Pavel Macháček, kterému se nesmírně hodilo, aby za něj pro štempl zašel někdo jiný. Každé ráno, když přicházel do zaměstnání, čekal ho ve dveřích jeho nadřízený, který kontroloval na minutu přesný příchod do poštovní kanceláře. Aby mohl odejít z úřadu i ve věcech úředních, musel si zaměstnanec vzít den své dovolené, které měl Macháček už tak málo. Dovolenou si šetřil pro svou dívku. Když Pavel Macháček zavolal svému ukrývanému příteli, co říká jeho nápadu, Listopad nejenže nic nenamítal, ale nápadem se nadchnul – on ukrývaný Žid na gestapácké úřadovně s cizími doklady, to bude prostě výsměch okupantům jaksepatří! Pavel na ten den, kdy Listopad odešel na německý úřad, nikdy nezapomene: „Víte, František Listopad byl svérázný, abych tak zdvořile řekl. Když už moje doklady byly zapsané, úřednici někdo odvolal do sousední kanceláře, neměl Listopad nic jiného na starosti než vzít ty moje doklady a k tomu ono policejné kulaté razítko, které dodneška vlastním, a odešel! Přičemž musel vědět, že koho bude gestapo honit, budu já! Zatelefonoval mi a říkal: ,Pavle, jsi v průseru!‘ On byl mimo hru, doklady měli moje, on tím pádem věděl, že je z obliga, ale mě čeká nevyhnutelná ,kariéra‘ u gestapa. Měl jsem samozřejmě prokazatelné alibi, že jsem byl v Uhříněvsi na poště, ale bylo zřejmé, že o svých dokladech, které zamířily na policejní komisařství, kde se ztratilo razítko, něco vím! Byl jsem v maléru. Listopad to musel vědět. Obětoval mě! Svého přítele. Zradil mě! Ten, kdo byl mučený, jsem byl já! Vybral si mezi mým životem a razítkem pro odboj, jestli ho vůbec kdy použil...“

Pavla Macháčka zatklo gestapo za několik dní. Nejdříve se říšská policie mírně vyptávala, co a jak, kde tak asi razítko skončilo... Pavel vysvětloval. Už měl promyšlenou legendu: Své doklady svěřil jistému Pepíkovi, kterého zná jen od vidění, ví, že pracuje v nějaké továrně na kraji města. Potkávají se pravidelně každé ráno ve vlaku, když oba jedou do zaměstnání. Pepík mu jednou ráno během cesty prý řekl, že dostal rozkaz k nástupu na nucené práce a musí na policejní úřadovnu, proto mu doklady svěřil, aby si nemusel brát v zaměstnání dovolenou. Gestapo návnadu nejdříve spolklo, vězně Macháčka v poutech odvezli do jediné možné továrny, nechali nastoupit všechny zaměstnance a Pavel měl na někoho ukázat, pokud pozná Pepíka: „Jaká smůla, Pepík nikde nebyl, asi zmizel, říkal jsem jim,“ usmívá se Pavel Macháček, jak gestapo převezl. Ne na dlouho. Udělali chybu. Listopad napsal dopis, podepsal se jako Pepík. V dopise měl všechno vysvětlit, jak se omlouvá za chybu, ale razítko ukradl a potom utekl do Německa. Udavači gestapa Macháčka sledovali, policie monitorovala veškerou poštu a dopis zadrželi. Brzy jim došlo, že tu něco nehraje. Macháčka znovu zatkli a  spustili tentokrát brutální vyšetřovací mašinerii: bití, vyhrožování, týrání, ponižování... Pavla Macháčka mučili ve vazební věznici na Karlově náměstí. Zkusili na něj „kino“. Svázaného vězně posadili zády k místnosti, čelem ke stěně, takto ho nechali několik hodin, během nichž slyšel nářek mučených, měl dost času na to, aby si na stěně v duchu „promítal“, co ho čeká. Pak přišla řada na něj. Svlékli ho do naha, musel se přehnout o stůl a mučitelé vytáhli bejčáky. Tloukli ho dlouho a tak brutálně, že dodnes má na těle jizvy, rány se mu zahojily prý až někdy v roce 1948. Chtěli z něj vymlátit jméno zloděje, kdo razítko ukradl, proč, kde je nyní, kdo napsal dopis. Chtěli slyšet jediné jméno. Jiří Synek. I přes nesmírné utrpení svého někdejšího přítele neprozradil.

Po několika měsících vyšetřovací vazby byl Pavel Macháček odvlečen do Terezína a později do Flossenbürgu. Jeho přátelé, které nalezl v táborech, umírali na tyfus, hlady, mnoho z nich bylo přímo před jeho zraky umláceno. Stal se svědkem hromadných vražd. On však přežil doslova zázrakem. Koncentrák ho navždy změnil.

V druhé polovině dubna roku 1945 bylo deštivo. Německo už dávno válku prohrálo, spojenecké jednotky postupovaly napříč Velkoněmeckou říší a osvobozovaly jeden koncentrační tábor za druhým. Co v nich nacházely, je šokovalo. O táborech se vědělo, nicméně nikdo z amerických vojáků ani jejich velitelů si neuměl představit tak strašné podmínky, které v táborech panovaly. Většinou osvobozovali zmasakrované, nemocné a zbídačené vězně. Himmler vydal na konci války rozkaz, že tábory musí být prázdné, než k nim dorazí spojenecké armády, aby se svět o koncentrácích nedozvěděl. Dozorci vězně, ty, kteří mohli chodit, seřadili do pětistupů a nejbrutálnějším způsobem je donutili pochodovat do vnitrozemí. 17. dubna 1945 byl z Flossenbürgu vypraven první pochod smrti, jehož cílem bylo Dachau. Postupně bylo z tohoto tábora vyhnáno více než 10 tisíc vyhladovělých a zesláblých vězňů, kteří ve více kolonách procházeli bavorským venkovem. Po válce bylo podél cest objeveno asi 5 tisíc mrtvých. Pavel Macháček byl svědkem vyvraždění stovek především starých vězňů, kteří byli nahnáni do rozbahněného pole, aby uvolnili cestu jinému průvodu, ve kterém kráčel Macháček. Ohlédl se a viděl, že staří se nemohou z pole dostat, Bahno se nabalilo na jejich dřeváky a oni nemohli dál. Postupně je obcházelo komando německých vojáků a jednoho po druhém střílelo.

Pavel Macháček byl osvobozen americkou armádou zhruba po stokilometrovém pochodu napůl cesty z Flossenbürgu do Dachau. S postupujícími americkými jednotkami dorazil do Plzně. Bylo 5. května 1945. Tolik se těšil domů, na otce, bratra a sestru, ale hlavně na svoji dívku Boženu, se kterou se neměl čas ani rozloučit. Chodili spolu teprve tři měsíce. Počkala. Po válce se vzali a dnes již oslavili diamantovou svatbu.

I přes varování Američanů, že cesta přes demarkační čáru je nebezpečná, vzal kolo a za dva dny dojel do Prahy. Míjel poslední vesnici před Ruzyní, když se ozval šustivý zvuk a ohlušující rána. Spadl z kola a skutálel se do pangejtu. V uších mu hvízdalo. Němci měli cestu zastřílenou minomety. Po nějaké chvíli vykoukl z příkopu, zdálo se mu, že cesta je volná. Nasedl na kolo a rozjel se. Po padesáti metrech se znova válel u cesty a držel se za uši. Tentokrát mu málem z dělové rány praskl bubínek. Po delším čekání se rozhodl. Němci přeci nemůžou na takovou vzdálenost trefit jednoho cyklistu v pohybu, to by museli být ostrostřelci. Vyskočil ze země, popadl kolo a uháněl do Prahy. Netrefili ho. Schvácený dorazil k sestře do pražského bytu: „A začalo slavení. Nevím, jak to sestra dokázala, ale kdesi sehnala tabulku čokolády, kterou mi dala na uvítanou jako odměnu. Od té doby dostávám od rodiny každý rok přesně 7. května tabulku čokolády!“  

Praha je malá. Lidé se „náhodně“ potkávají často. Pavel Macháček kráčí po Václavském náměstí, a koho to nevidí, přímo proti němu spěchá revolučně naladěný Jiří Synek alias František Listopad. Žádné díky se nekoná, vítají se jako přátelé, kteří se dlouho neviděli. Listopad mu vzrušeně vypráví, že založili s přáteli první svobodné noviny pro mladé Mladou frontu, nabízí mu, zda se nechce přidat. Když Pavel souhlasí, řekne mu, pojď se mnou, něco pro tebe mám. Před dům mu přinesl kulaté gestapácké razítko...

Tolik z vyprávění Pavla Macháčka... Jaké je verze příběhu o razítku Františka Listopada?

Pane Synku, vzpomínáte si na Pavla Macháčka?

Vzpomínám, to byl velký kamarád.

Pavel Macháček vypráví příběh o jednom razítku. Mohl byste to vyprávět vy?

Ono je to všechno trochu komplikovanější. .. hmm... nevím, nevím... To bych se musel podívat do dokumentů. To už je tak dávno. A já mám spoustu jiných životních událostí. Takže bych si to musel v hlavě nějak obnovit. Víte?

Pavel Macháček vypráví, že jste za něj šel na gestapo vyzvednout razítko do jeho dokumentů a vy jste to razítko ukradl pro odboj. Je to tak?

Tak nějak. Myslím, že jsem o tom napsal do časopisu, týdeníku Mladé fronty, který se jmenoval „My“ ročník 45, nebo 46, možná „My“ 47. Pavel Macháček je velký kamarád a také jsem mu věnoval nějaké básně. Nebyl to ale jediný, který se mnou pracoval.

Vy jste se po válce spolu potkali? Víte, on vypráví, že kvůli tomu razítku skončil v koncentračním táboře.

To nebylo tak přesně. Hm.. No jo, asi jo. Všechno, co říká, je asi pravda.

Proč jste to razítko bral? To jste chtěl pro odboj nebo pro co?

No, pro odboj. Pak jsme ho používali.

Vy jste si neuvědomil, co bude následovat po tom, co ho vezmete?

A co následovalo?

Přece zatkli Pavla Macháčka! Věděli přece podle těch dokumentů, že poslední tam byl muž s doklady jistého Macháčka. On nemůže na vás zapomenout, na to, že jste ho obětoval.

To vůbec nevím. Já bych o tom nerad mluvil.  Je to tak komplikované, ty věci jsou subtilní a jsou vždycky jinak, než jak se říká. To je tak najednou, nezlobte se. Já jsem opatrný, ne opatrný, ale v každém případě přesný na slova. Všechno, co se říká improvizovaně a není to nějakým způsobem připravený aspoň mentálně, tak to vypadá tak podivně. Jednak pro mě a pro všechny. V každém případě, co říká, je pravda, ale věci jsou mnohem komplikovanější, protože to nebyl tak jednoduchý případ. Bylo v tom mnohem a mnohem více lidí zúčastněných. Nebylo to tak schematický, jak si to možná představujete. To bylo mnoho a  mnoho zauzlin a mnoho politických kompromisů už v té chvíli. V každém případě Pavel Macháček byl velký, skvělý člověk a nikdy mu nezapomenu, co udělal nejen pro mě, ale pro nás. To nebylo jen osobní, ale i kolektivní. Nám velice pomáhal. To je jediné, co bych mohl říct.

Pavel Macháček je ale na vás rozmrzelý. Byl zatažen do nějakého odboje, o kterém neměl ponětí.

On by neměl být rozmrzelý, protože to byl velký chlap. Velmi čestný. Nikdo nic z toho nezapomene! Jenomže nemůžeme z toho žít! To je minulost, to je důležité. Mám pro něj verše, které vyšly v knížce a jsou s věnováním: Pavlovi M.

 František Listopad:

Epilog

Pavlovi M.

Domovoj není. Kam se ženu

horami, dolami bez ticha.

Chci zastavit svůj dech než zblednu,

nežli vše ve mně dodýchá.

Zastavit chci se, uviděti

veliký stoupat proud z těch blát,

v nichž celý budu naposledy,

ach, ponejprv, ach, jedenkrát.

Co, duše má? Ať dětsky bledý

zpívám si stále lunovrat

a tma a den jsou stejné bědy

než zajdu, vrostlých pustý brat,

brat bez koně, brat bez svobody,

jen skřípavý hlas a vousů tvář.

Snad vstane jiný bezútěšný,

škytavku celou dozpívá.

Raději ne, mé boly tajné,

za halíř každý koupí je,

od vrabců, lidí, neboť strašně

mlčím k nim, mlčím, mlčím zle;

i kdyby tráva mě podřezala

a krásný strom mě udupal,

i když mi smích bral od úst vítr,

do klenby včel jsem slova dal.

Jen k Tobě mluvím. Děkuji Ti,

životem za mne ses nastavil,

buď zdráv, buď hodně dlouho živý

za to, že vzal jsem ze Tvých sil.

Znám padat už: vždyť byl jsem živý,

teď v napětí čest svou utrhám.

Domovoj není. Kam se ženu,

než chromý celý duši dám.

Sbírka „První věty“

verše 1944

V době natáčení tohoto materiálu neměl autor rozhovoru (Mikuláš Kroupa) tušení o tom, že P. Macháček se nějak výrazněji podílel na událostech roku 1948. Tyto skutečnosti vyplynuly na povrch až několik let po pořízení rozhovoru. V tu dobu byl již P. Macháček bohužel mrtev. Vzhledem k vážnosti obsahu této informace proto vkládáme tuto jeho životní epizodu jako poznámku závěrem:

PhDr. Pavel Macháček byl vyloučen z Junáka na základě jednání Disciplinární komise ÚRJ (na návrh Pražské rady Junáka z 29. 1. 1996) dne 23. května 1997. Za členy DK se účastnili předseda komise Ing. Jiří Žáček, dále pak Eduard Marek a Zbyšek Pecha. Důvodem vyloučení bylo členství P. Macháčka v tzv. junácké subkomisi při MěV KSČ v Praze (od r. 1947) a účast na státním převratu (tzv. “Vítězný únor”) roku 1948. V rámci tohoto období se podílel na obsazení sídla Ústředí Junáka s pomocí ozbrojené skupiny jugoslávských učňů, kdy podle některých zdrojů ohrožoval náčelníka Junáka Rudolfa Plajnera střelnou zbraní. Od 25. února 1948 byl také členem tzv. “Akčního výboru junáka” (kterýžto sloužil k převzetí moci v této organizaci komunistickou stranou). Stranickou skupinu Junáka pak na Ústředí zakládal i roku 1968.

Zdroje:

“Rozhodnutí o vyloučení P. Macháčka ze dne 23. května 1997”

Jiří Zachariáš v rozhovoru z 12. října 2011

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů