The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Otakar Mach (* 1934)

Jako vědec jsem byl diskriminován, Československo nemělo zájem na vlastních testech HIV

  • narodil se 25. března 1934 v Jilemnici

  • v roce 1948 byl otec Otakar Mach starší zatčen a vazebně stíhán za údajnou protistátní činnost

  • navzdory nepříznivému kádrovému posudku Otakar odmaturoval na reálném gymnáziu v Jilemnici

  • pracoval v laboratoři endokrinologie a metabolismu na III. interní klinice Lékařské fakulty UK

  • v roce 1958 přešel do Ústavu hematologie a krevní transfuze, oddělení biochemie

  • ve skupině profesora Libánského zkoumal možnosti léčby leukemie

  • v roce 1962 opět nastoupil k řádnému studiu na Přírodovědecké fakultě UK

  • v roce 1968 získal titul RNDr.

  • v srpnu 1968 inicioval podpisovou akci proti okupaci

  • od ledna 1969 spolupracoval s Ústavem experimentální biologie a genetiky (ÚEBG) Československé akademie věd

  • pracoval ve skupině profesora Jana Svobody, která se zabývala výzkumem retrovirů

  • v období normalizace nesměl z politických důvodů cestovat na Západ

  • v roce 1982 se stal kandidátem věd

  • v roce 1984 mu nabídli možnost vycestovat do Itálie, kde dostal angažmá v Ústavu virologie v Brescii

  • stal se ideovým spolupracovníkem čs. rozvědky

  • tajně pracoval na svém vlastním vývoji testů HIV na bázi syntetických peptidů

  • o výrobu jeho testů na HIV ale neměl Ústav molekulární genetiky zájem

  • začátkem jara 1989 na něj byl vyvíjen nátlak ke vstupu do KSČ

  • v roce 1990 podal trestní oznámení na bývalého ministra zdravotnictví Prokopce a Dr. Sirůčka ze Státního zdravotního ústavu, že nezahájili včas testování dárců krve na HIV protilátky

  • v 90. letech pracoval v Ústavu hematologie a krevní transfuze jako vedoucí laboratoře

  • do roku 2012 přednášel také na katedře biochemie přírodovědecké fakulty o virech

Uvažoval o humanitních studiích, ale politický škraloup z roku 1948, který ulpěl na jeho rodině, rozhodl o vědecké kariéře, která začala v chemických laboratořích. Dostal se mezi odbornou špičku v oblasti biochemie, avšak jak říká, vzhledem k jeho kádrovému profilu pociťoval diskriminaci. Když se v osmdesátých letech stal hlavním tématem AIDS, měl nápad na vytvoření testu na HIV jednodušší cestou, než jaká byla dosud známa. Pro svůj experiment však nenašel v Československu pochopení. Když se naskytla příležitost pracovat na Západě, uviděl šanci. Ta však byla podmíněna jedním podpisem...  

Náš dům se dostal do pásma, které zabral Hitler

Otakar Mach se narodil 25. března 1934 v Jilemnici v Krkonoších do rodiny Otakara Macha, vyučeného tkalce, který po svém otci převzal firmu na výrobu krabic a knihařství. Pamětníkova maminka Marie, rozená Tomková, pocházela ze statku z Kamýku u Prahy. Po narození malého Oty se rodina přestěhovala z Jilemnice do nedalekého Hrabačova do nového domu. V Hrabačově otec působil v Sokole a svého syna vedl od dětství ke sportu. Na lyžích jezdil od pěti let. 

V roce 1938 se v pohraničí ke slovu dostala Sudetoněmecká strana, založená v roce 1933 Konradem Henleinem, a stále agresivněji prosazovala zájmy německé menšiny. Otec proto raději manželku a syna odvezl do bezpečí, poblíž Prahy. Mezitím byla podepsána mnichovská dohoda a Sudety zabrala Německá říše. V zabraném území stál i dům Machových. Češi a Židé byli z pohraničí masově pod nátlakem vyháněni. Ti, co zůstali, se ocitli v pozici národnostní menšiny, která neměla naprosto žádná národní práva. Pamětníkův otec narychlo přestěhoval firmu a dílnu do Jilemnice, kde se rodina musela spokojit s malou místností, v níž nakonec bydlela několik válečných let.

Konec války v Jilemnici

Otakar Mach vzpomíná, že jilemnickou nemocnici obsadil wehrmacht a SS, a na to, jak vedení revolučního hnutí vyjednávalo s posádkou o tom, že odejde. Ve městě došlo ke křehkému příměří, což se ovšem nepovedlo v okolních vesnicích a obcích. Otakar Mach vypráví, jak v Zálesní Lhotě na konci války němečtí civilisté, zejména z řad důchodců, vytáhli lovecké zbraně a začali střílet po lidech. Vzpomíná také na to, jak v únoru 1945 viděl z okna procházet kolem jejich domu zástup vězňů oděných ve vězeňských mundúrech, nalehko, jen v dřevácích. „Byl to zřejmě pochod smrti, byli zubožení, byl to strašný pohled.“

V dubnu 1945 podle pamětníkových vzpomínek do města zavítali vlasovci, kteří pracovali na zátarasech a ubytovávaly je české rodiny. Po osvobození pak zase Češi ubytovávali vojáky ze Svobodovy armády. Jeden bydlel i u Machových. Ti už tehdy měli prostornější a pohodlnější byt s koupelnou, který zdědili po tetičce, a tak si to mohli dovolit. „Se svobodovci jsme vycházeli dobře. Byli šťastní, že válka skončila, že to přežili. Všichni jsme byli šťastní.“

Nejstrašnější pro něj i jeho blízké bylo období heydrichiády a stanného práva po atentátu na Heydricha. Každý den jsme na vývěsní tabuli četli jména popravených. „Přesto jsme ale čin atentátníků vnímali pozitivně. Pozitivně vnímám i Benešovo rozhodnutí v roce 1938. Kdybychom bojovali, neubránili bychom se, nebyla dostavěná opevnění. Němci byli vyzbrojení a odhodlaní vést válku z týlu,“ vysvětluje pamětník.

Po válce

V květnu 1945 se rodina vrátila do svého domu v Hrabačově, který byl do té doby obsazen německými okupanty, a Otakar nastoupil na Reálné gymnázium v Jilemnici.

Otakarův otec ve své dílně po válce zaměstnával několik sudetských Němců a Němek, jejichž osud mu nebyl lhostejný. Brzy však byli odsunuti a otec byl otřesen tím, jakým způsobem Češi s Němci nakládali. Rozhodl se, že bude do zahraničí šířit informace o tom, jak se československý národ vůči civilním Němcům na konci války zachoval. Svým bývalým zaměstnancům potají, aniž by o tom rodina nebo kdokoliv jiný věděl, posílal balíčky, které jim měly pomoci toto obtížné období přestát. Brzy však přišlo na Otakara Macha staršího udání.

Otakar se v den svých narozenin v roce 1948 vrátil domů ze školy a byt byl vzhůru nohama. Probíhala u nich domovní prohlídka. Tatínka zatkli a vazebně stíhali. V dokladech na zatýkacím protokolu o mnoho let později Otakar našel tužkou připsanou poznámku: „Nepřítel socialismu.“

„Byla doba znárodňování, které se podobalo rabování. Nám všechno znárodnili, i když to tehdy bylo ještě protiprávní. Zákon na to ještě nebyl. Dostali jsme národního správce, ale z bytu nás nevyhodili,“ vypráví pamětník. Otec strávil ve vyšetřovací vazbě několik měsíců. Jeho zatčení prý souviselo s Přemyslem Pitterem, známým protestantským kazatelem, sociálním pracovníkem – mimo jiné se staral i o německé děti a po únorovém převratu ho pronásledoval státní aparát, nakonec uprchl v roce 1951 ze země. 

K velkým změnám po únoru 1948 došlo i na gymnáziu. Do čela pedagogického sboru byl dosazen nový ředitel. „On přišel do třídy, já jsem musel jít ven, a tam spolužáky poučoval, že se se mnou nesmí kamarádit, že jsem syn nepřítele socialismu.“

Otakarův otec se z vězení vrátil ve špatném zdravotním stavu. Rodině poté museli vrátit majetek, než vstoupily v platnost zákony, které umožnily jí majetek opět vzít. Negativní posudky coby „nepřátel socialismu“ v kádrových materiálech už rodinným příslušníkům nikdo neodpáral.

Maturita byla jako výslech Milady Horákové

Na gymnaziální roky vzpomíná rád. Setkal se s kvalitními profesory, studium ho bavilo, a navíc se spolužáky (mezi které patřil i o ročník výš chodící Stanislav Zindulka) inscenovali různé divadelní hry a hráli je po okolních vesnicích.

Otakar tíhl k historii, ale pedagogové ho varovali, že na vysokou školu humanitního zaměření se se svým posudkem nedostane. Začal se tedy věnovat naplno chemii. Zapůjčil si klíč od kabinetu chemie, kam chodil dělat po škole pokusy, a v oktávě začal jezdit do Jablonce nad Jizerou do textilní továrny, kde pracoval nejprve v provozu a poté v laboratoři, aby získal zkušenosti. Budoucnost však i přes Otakarovu píli byla nejistá.

Horké chvilky ho čekaly u maturity, kterou dělal z češtiny, ruštiny, matematiky a chemie. „Bylo to jako výslech Milady Horákové. Jestli chci válku, jak doma mluvíme o politice.“ Avšak odmaturoval. Až později, při jednom třídním srazu, se od jednoho z pedagogů dozvěděl, že dostali příkaz, aby nenechali Macha u maturit projít. Vzhledem k jeho výborným výsledkům se ale rozhodli příkaz neuposlechnout. „Záleží, jací lidé jsou kolem vás a co jsou ochotni riskovat,“ říká Otakar Mach.

Začínal jsem jako laborant, byla to nejlepší praxe

V roce 1952 Otakar odmaturoval a nastoupil na Univerzitu Karlovu v Praze, na přírodovědeckou fakultu, obor biochemie. Ve druhém ročníku bohužel onemocněl žloutenkou a dvakrát podstoupil léčení v Karlových Varech. Ve škole hodně zameškal, řádné studium musel na deset let přerušit, avšak vědy se nehodlal vzdát a nastoupil rovnou do praxe. Nechal se zaměstnat v laboratoři endokrinologie a metabolismu na III. interní klinice Lékařské fakulty UK u prof. Charváta. Na klinice poznal medičku Alenu, která se později stala jeho ženou.

Pracoval na problematice metabolitů Krebsova cyklu a některých hormonů, například aldosteronu. Musel být neobyčejně vynalézavý, když používal papírovou chromatografii a papírovou elektroforézu, kterou si sám sestrojil. Seznámil se s vědci Věrou a Karlem Slavíkovými, kteří ho v roce 1958 přetáhli do Ústavu hematologie a krevní transfuze, oddělení biochemie, kde působil jako samostatný odborný pracovník pod vedením Ing. Dr. Vodrážky. Zkoumal fyzikálně-chemické vlastnosti krevních bílkovin.

V roce 1961 přešel na klinické oddělení tohoto ústavu. Tehdy vědci zkoumali možnosti léčby leukemie. Bylo třeba mimo jiné zjistit, zda leukemii způsobuje virus, což si vzal za úkol profesor Libánský a obklopil se skupinou vědců, v níž byl také Otakar Mach. Měl zde pracovat novou metodou – s elektronovým mikroskopem, který jako jeden z mála ovládal.

Evangelická církev a návštěvy ze Západu

V únoru 1960 se Otakar Mach oženil v Praze na Novoměstské radnici. Protože byli věřící, měli také církevní obřad v libeňském sboru Českobratrské církve evangelické. V letech 1961 a 1963 se jim narodily dcery Helena a Ludmila. Manželé se účastnili pravidelných „schůzek třicátníků“, které organizoval farář Miloš Šourek na faře v Libni.

Víra nebyla pro Machovy jen formalitou a ve společenství věřících byli aktivní. V roce 1966 přijela na návštěvu do libeňského sboru skupina mladých lidí, evangelíků ze Západního Berlína. „Chtěli odčinit to, co u nás Němci v době okupace napáchali. Navštěvovali nás až do roku 1989. Někteří z nich navštívili Prahu individuálně a vždy byli ubytováni u nás,“ vypráví pamětník. Jak říká, nikdy neměli problémy ohledně těchto návštěv ze Západu. Nikde o tom nemluvili. V listopadu 1967 Machovi dokonce navštívili díky pozvání Západní Berlín a strávili tam týden. S některými německými přáteli si psali až do roku 1989.

Rok 1968

Otakar Mach v roce 1962 opět nastoupil k řádnému studiu na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 1968 promoval a získal titul doktor přírodních věd. Byl nadšeným příznivcem politického uvolnění na jaře 1968. Následoval své rodiče, kteří byli zamlada aktivními činovníky Sokola, a v době Pražského jara se účastnil obnovy Sokola ve Vysočanech. Vzpomíná, že cvičili ve školní tělocvičně a „uměl zakončit cvičení na bradlech seskokem roznožkou nazad“.

Okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ho překvapila, a jak říká, politicky si to tehdy „zavařil“. Jako nestraník totiž v Ústavu hematologie a krevní transfuze inicioval podpisovou akci na podporu Vysočanského sjezdu KSČ. Prohlášení podepsal i ředitel ústavu prof. Hořejší a spolu s dr. Vorlovou ho Otakar Mach donesl na ústřední výbor. „To se mi pak v sedmdesátých letech vrátilo, a velice tvrdě.“

Od ledna 1969 spolupracoval s Ústavem experimentální biologie a genetiky (ÚEBG) ČSAV (Československé akademie věd), kam dostal nabídku ke studijnímu pobytu. Tehdy, po srpnové invazi, končila slavná éra tohoto ústavu, někteří pracovníci emigrovali, Milan Hašek byl zbaven funkce ředitele a byly drasticky omezeny zahraniční kontakty. Oddělení nádorových virů převzal Ivo Hložánek, který podle pamětníkova vyprávění neměl Otakara Macha v oblibě a panovalo mezi nimi od počátku napětí. Otakar Mach pracoval ve skupině Jana Svobody, která se zabývala výzkumem retrovirů, z nichž některé způsobují nádory či jiná závažná onemocnění, jako například AIDS.

Pracovně jen do zemí východního bloku

V roce 1972 byl Otakar Mach v SSSR, v Rize, na velké mezinárodní konferenci. Cesty do Kyjeva a do Moskvy se v dalších letech pravidelně opakovaly, poslední dvě absolvoval v roce 1988, v listopadu a prosinci. „Kongresy jsou tak velké, že to jsou spíše společenské události, ale získáte tam kontakty s odborníky z celého světa, s nimiž si pak můžete vyměňovat písemně zkušenosti. Na kongresech v SSSR bylo i mnoho odborníků ze Západu. Rozhodně to nebyly nějaké místní sešlosti.“

V první polovině sedmdesátých let proběhla konference v Liblicích, kde vznikl projekt „Revertáza“. Šlo o spolupráci mezi ústavy z Prahy, Bratislavy, Kyjeva, Moskvy a východního Německa. „Proto jsme my, kteří jsme nebyli politicky prověřeni, jezdili do SSSR nebo do NDR. Nešlo ale o žádná okrajová pracoviště, byla to špičková zařízení. Každý rok jsem strávil zhruba měsíc v zemích východního bloku.“ 

Například v polovině osmdesátých let se na několik týdnů dostal do speciálního pracoviště Friedrich-Loeffler-Institutu ve východním Německu. Přibližuje úroveň tohoto pracoviště, které bylo zbudováno na ostrově Riems v Baltském moři, poblíž města Greifswald, aby bylo bezpečně izolováno od civilního obyvatelstva. „Dodržoval se tam velice přísný režim. Zaměstnanci tam žili v chatkách v první zóně. V další zóně byly kanceláře ústavu a teprve ve třetí se nacházely laboratoře a výrobna vakcín. Do té uzavřené zóny se vstupovalo speciální bránou, bylo nutno se vysvléci do naha, za ní bylo připraveno veškeré prádlo a oblečení… Připadal jsem si tam jako v nějaké sci-fi, bylo to opravdu na vysoké úrovni,“ vypráví pamětník.   

Na Západ jsem nemohl, nechápal jsem proč vlastně

V roce 1972 dostal nabídku odjet pracovně do USA, ale jak již bylo řečeno, na Západ cestovat nesměl. Narážet na různé mantinely ho frustrovalo. Vzpomíná, že se šel zeptat na Okresní výbor KSČ Prahy 2, co na něj mají. „Řekli mi, že mě znají a že jsem ten, který vedl v osmašedesátým kontrarevoluci. To samozřejmě nebyla pravda, šlo jen o podpisy na podporu Vysočanského sjezdu po invazi sovětských vojsk, ale to nikoho nezajímalo. Poradili mi, že se mám zaměstnat někde, kde o mně tohle nevědí nebo kde to nebude vadit.“

Pole působnosti pamětník nezměnil, ale v roce 1976 byl Ústav experimentální biologie a genetiky (ÚEBG) spojen s několika biochemickými laboratořemi Ústavu organické chemie a biochemie a přejmenován na Ústav molekulární genetiky (ÚMG) ČSAV.

Spolupráce s rozvědkou

V roce 1984 dostal možnost vycestovat do Itálie. Tehdy měl již titul kandidáta věd, CSc. Vzpomíná, že za ním nečekaně přišli Ivo Hložánek a Stanislav Zadražil z ÚMG a nabídli mu měsíční cestu do Itálie na základě mezistátní dohody o vědecké spolupráci v Ústavu virologie v Brescii. „Byl jsem překvapen, nepočítal jsem s tím, že bych mohl vyjet na Západ. Bylo to uskutečnitelné díky tomu, že jsem nejel jako pracovník akademie, ale v rámci kontaktů Státní komise pro vědecký a technický rozvoj,“ říká Otakar.

Nutno upřesnit, že šlo o Státní komisi pro vědeckotechnický rozvoj a informace (SKVTRI), což bylo vlastně krytí československé rozvědky, která ilegálně získávala odborné informace ze Západu. (Pamětník nevěděl, že Ivo Hložánek i Stanislav Zadražil jsou tajnými, ideovými spolupracovníky StB.)

Ideoví spolupracovníci byli nejnižší kategorií tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB) a působili v zahraničí, kam mohli oficiálně zajíždět, pracovat. Podávali zprávy o aktivitách svých kolegů v zahraničí (různé kvality) a informace ze svých zahraničních pracovišť či z ústavů a škol. „Původně jsem neuvažoval, že bych spolupráci podepsal, ale nakonec jsem si řekl, proč bych nejel. Třeba bych mohl něčemu špatnému zabránit. Musel jsem kvůli tomu na nějaký výslech na ministerstvo vnitra na Letnou. Byl jsem tam asi hodinu. Ptali se mě na moje styky a já jsem uváděl jen to, co jsem měl v kádrových materiálech. Tedy hlavně kolegy ze SSSR,“ vypráví pamětník. Spolupráci jako ideový spolupracovník nakonec podepsal a je nutno uvést, že text předepsaného slibu byl velice vágní. („... prohlašuji, že vynaložím veškeré úsilí, abych svých schopností a odborných znalostí využil ve prospěch rozvoje a obrany socialistické vlasti...“)

V Itálii nakonec pracovně pobýval dvakrát. Poprvé měsíc, podruhé půl roku. Před odjezdem byl upozorněn, že po příjezdu se budou italské tajné služby snažit navázat s ním kontakt. Brzy po příjezdu do Brescie ho italský kolega z ústavu, se kterým měl pracovat, seznámil se svým přítelem lékárníkem. Otakar Mach vzpomíná, že ho pozvali do jednoho bytu, v němž ale nikdo nebydlel. Snažili se z něj při lahvi whisky něco vytáhnout, ale nenechal se nachytat.

Diplomat z vyslanectví v Miláně ho vzal do Říma, Neapole a Florencie, kde společně navštívili profesory tamních univerzit. „Rozhovory vedl diplomat. Muselo to být připravené předem. Měl jsem poslouchat a občas jsem odpověděl na nějaký dotaz. Po skončení rozhovorů jsem byl dotázán, zda by spolupráce s touto univerzitou byla pro nás užitečná, a já jsem ji vždy doporučil. Bylo to podobné jako to, co dělaly Slušovice. Neviděl jsem v tom nic špatného.“

Působil v Brescii v Ústavu virologie při tamní univerzitě, nabídli mu, aby zůstal, po měsíci se však musel vrátit do ČSSR. Dohodli se, že přijede za rok znovu.

Ve hře byly peptidy

Peptidy jsou krátké řetězce aminokyselin, jejichž spojením vznikne velká molekula bílkoviny. Někdy v roce 1983 byla publikována část sekvence genu sarc viru Rousova sarkomu. „Protože skupina Dr. Jana Svobody s tímto virem pracovala, napadlo mne tuto nukleotidovou sekvenci přeložit do sekvence aminokyselin a vybraný malý peptid do dvaceti aminokyselin syntetizovat...“ říká Otakar Mach. Požádal Ing. Viktora Krchňáka ze Spofy o spolupráci a Ing. Marta Grófová z Onkologického ústavu v Bratislavě provedla s peptidem pokus, jehož výsledek byl prezentován na jaře 1985 na sjezdu v Bratislavě. Už tehdy pamětníka napadlo využít peptidy pro nový způsob testování na virus HIV. Nedlouho poté odjel do Itálie…

Tajný experiment na vlastní pěst

Podruhé odjel do Itálie v červnu 1985 a vrátil se v prosinci téhož roku. Tehdy začal být odborným tématem AIDS, způsobovaný virem HIV. Začínalo se testovat, používaly se komerční testy ELISA, konfirmace se prováděla testy – western bloty. V ústavu v Itálii už měli buněčnou linii jako zdroj HIV. „Naučil jsem Italy izolaci viru ultracentrifugací a konfirmační metodu western blotu. Diagnostické testy ELISA už se vyráběly komerčně a daly se na Západě koupit, konfirmační western bloty se musely vyrobit v laboratoři a to jsem pro Italy dělal já.“

Kromě této běžné práce v ústavu Otakaru Machovi okolnosti nahrály pro experiment s jeho dřívějším nápadem na HIV testy na bázi syntetických peptidů. Asi měsíc po jeho příjezdu do Itálie byla v odborném časopise Nature zveřejněna sekvence HIV viru. „Opsal jsem si ji a zavolal jsem firmě Beckmann do Milána, jestli by mi dovolili použít jejich počítač se speciálními programy pro molekulární biologii. Odpověděli, že všechny aplikace prodali firmě Agip, ale že mohou zajistit přístup k tomuto počítači. Což se stalo a je důkazem, že jsem nikde nic neukradl. Že to byl můj nápad.“

Otakar Mach vysvětluje, jak se stalo, že mu firma Beckmann nabídla zajistit přístup k počítači na přísně střeženém pracovišti. „Pomohl mi známý Milan Maurel, Čech žijící ve Vídni, který měl ve firmě Beckmann kontakty. S rozvědkou ale neměl nic společného. Přijel jsem do Milána, tam mě naložili dva pánové, řekli, abych nikomu neukazoval svůj pas, a provezli mě přes vrátnici. Tak jsem se dostal do přísně střeženého výzkumného centra firmy Agip. To tady nikdo neví.“

Vysvětluje, že v Agipu vložili do počítače data a vyjela dlouhá role papíru s výsledkem, kterou si odvezl. Vypsal si potřebné úseky. Teď už jen zbývalo poslat to do Prahy kolegovi Viktoru Krchňákovi. „Ten to v laboratoři zpracoval a pak mi tajně poslal syntetizované peptidy ve formě ELISA destiček do Itálie a já jsem na nich mohl vyzkoušet svůj test. To jsem provedl mimo svou pracovní dobu a trvalo to dohromady tři hodiny. Fungovalo to.“

Otakar Mach vysvětluje, v čem byl jeho test lepší než ty dosavadní. „Diagnostické testy na HIV se vyráběly díky viru, který se produkoval v tkáňové kultuře, v níž se izoloval. Můj nápad spočíval v tom, že by se tato složitá technologie tkáňových kultur nemusela dělat a byla by založena na peptidech.“

V Československu by toto prý provést nemohl, protože tam neměl přístup k HIV pozitivní lidské krvi. Poté chtěl pamětník rozjet výzkum, zkoušet více sekvencí a více testování. Chtěl vyvinout československé testy, které by se vyráběly v Československu. K tomu ale nikdy nedošlo...

Konec tajných experimentů v Itálii

Dr. Alfredo Turano, který vedl Ústav virologie v Brescii, pocházel z jižní Itálie, z Kalábrie. Nabídl Otakaru Machovi, aby strávil týden v jejich rodinném hotýlku v Kalábrii. „Cestou v autě mne ale najednou začal vyslýchat, co že to dělám za svoje testy a jak to, že oni to nevědí. Byl perfektně informován, že se jedná o test na bázi peptidů, což byla novinka. Bylo mi divné, jak to ví, protože jsem nikomu v laboratoři nic neřekl. Tříhodinový experiment jsem udělal po pracovní době. Chtěl vědět další podrobnosti, ale řekl jsem mu, že jde jen o první pokusy, a podařilo se mi nic bližšího mu neprozradit. Ale byl to velký problém a musel jsem v italském ústavu s dalšími svými experimenty přestat.“

U nás se ještě na HIV netestovalo a zbytečně se nakazili hemofilici  

Po návratu do Prahy ho MUDr. Stuchlý pozval na ministerstvo zdravotnictví, aby referoval o situaci ohledně AIDS v Itálii. Otakar Mach vzpomíná, že přítomni byli Vladimír Vonka z Výzkumného ústavu imunologie a doktor Sirůček ze Státního zdravotnického ústavu. „Říkal jsem, že v Itálii se testuje, a zejména jsou testováni dárci krve a všechny krevní přípravky před podáním pacientovi. Důrazně jsem vysvětloval, že se musí u nás ihned začít testovat, zejména v transfuzní službě. Pamatuji se přesně, co řekli oba pánové na má slova. „Myslíme si, že to doktor Mach přehání, ještě vyčkáme.“ Tak porada skončila. „Za krátkou dobu nato došlo k nákaze hemofiliků podáváním plazmy kontaminované HIV. Kdyby mne oba odborníci poslechli, k nákaze by nedošlo,“ vypráví Otakar Mach.

Až po tomto tragickém případu nakažení sedmnácti lidí z krevní transfuze se prý začali testovat dárci krve na protilátky proti HIV. (Pozn. red.: Vladimír Vonka se k tomuto případu vyjádřil pouze ve smyslu, že se testy zavedly a pochybení si nepamatuje.)

Stát neměl zájem na vývoji československých testů HIV

Když v roce 1987 vznikl Tesek, což byl společný československo-dánský podnik na výrobu speciálních chemikálií, odborný vedoucí Ing. Čoupek měl zájem o spolupráci s Otakarem Machem a jeho test na bázi syntetických peptidů. „Snažil jsem se ho prosadit, měla o něj zájem Spofa, bylo to i patentované, ale nikdy to v Akademii věd neprošlo, protože vedoucí Ivo Hložánek to dva roky blokoval. Nechtěl jsem mu poskytnout podrobnou dokumentaci mého výzkumu,“ tvrdí pamětník.

Podle dokumentu analytického odboru II. správy SNB z března 1989 (č. j. CB-007/58/03-89) upřednostnil Ivo Hložánek údajně testy ze Švédska, protože „na tom měla zájem vyšší místa“. V této zprávě je ale také stručná věta, že Otakar Mach získal důvěrně know-how od italských kolegů na přípravu diagnostického testu na bázi syntetických peptidů. Pamětník se vůči tomu důrazně vymezuje: „Není pravda, že by mi Italové dali know-how. Pouze jsem tam experiment vykonal, a to tajně. Nápad to byl můj.“

Otakar Mach tvrdí, že rozvědce neprozrazoval ani žádné tajné a zásadní informace z italských laboratoří. „Na schůzkách se se mnou bavili o věcech, které byly pro vědecký svět běžné a nevýznamné. Třeba jak v Itálii testují na HIV. Byli tam mnohem dál, Československo bylo izolované. Rozhodně jsem v Itálii žádné vědecké práce pro potřeby Československa nekopíroval.“

Vydírali mě

Otakar Mach je přesvědčen, že jeho práce na testech na bázi syntetických peptidů byla blokována ze strany Ústavu molekulární genetiky Ivo Hložánkem. Po listopadu 1989 už vůbec nebylo možné v práci pokračovat. Spofa zanikla, patenty propadly. Vypráví, že ještě začátkem jara 1989 za ním přišli s nabídkou vstupu do KSČ. „Prý že pak budu mít zelenou na práci s peptidy. Odmítl jsem. Také mne navštívil pracovník ze Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj a informace (SKVTRI) a chtěl po mně, abych jim podepsal spolupráci, že mne nutně potřebují. Dokonce vyhrožoval, že když nepodepíšu, že si pro mne přijdou, abych měl připraven kufřík s osobními věcmi, jestli dobře rozumím. Nic jsem jim ale nepodepsal.“

Nakažení z krevní transfuze byl prý „jen“ odborný problém

Na počátku roku 1990 Otakar Mach podal trestní oznámení na bývalého ministra zdravotnictví Prokopce a doktora Sirůčka ze SZÚ, že nezahájili včas testování dárců krve a krevních přípravků na HIV protilátky, takže došlo k nakažení několika hemofiliků AIDS podáním kontaminovaných krevních přípravků. „Za nějaký čas jsem dostal dopis z ministerstva vnitra, že to nebyl trestný čin, ale jen odborný problém.“

V té době již pamětník pracoval v Ústavu hematologie a krevní transfuze, kde vedl laboratoř prevence virových nákaz, vyšetřoval krev dárců na infekční choroby a do roku 2012 přednášel také na katedře biochemie přírodovědecké fakulty o virech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV