JUDr. Josef Lžičař

* 1944  

  • „Já jsem chodil do náboženství jen krátce, než jsem se na to náboženství vykašlal, protože jsem zjistil, že zpovědní tajemství skoro není žádný. To jsem zjistil na vlastním případu, kdy jsem šel k prvnímu svatýmu přijímání. A byla tehdy brožurka hříchů. A že když jako neřeknete všechny hříchy, tak že vám hrozí pekelný muka. Tak jsem se tu knížečku naučil nazpaměť celou, od začátku až do konce, tak abych mohl přijmout tu hostii. Po dvou letech jsem se dozvěděl, že pan farář řekl mý matce, že mám výbornou paměť, že jsem se naučil i hříchy, který jsem nemohl spáchat. Tak od té doby jsem si říkal: ‚Tak jaký je to zpovědní tajemství?‘ No protože jsem se to naučil nazpaměť. Ale potěšitelný bylo, že jako mám výbornou paměť.“

  • „On byl v jistým slova smyslu – nechci říct ‚hrdej‘ – nechtěl trhat partu, protože on se na sdělení VONSu podle mýho mínění skoro nepodílel, protože v tu dobu žil... nebo se zdržoval víc na tom Hrádečku. Tam ti aktivnější byli jiní lidi, a to byl, myslím, Petr Uhl, Dienstbier, Ottka Bednářová, Dana Němcová a ještě tam někdo byl jinej. Ale on se nechtěl toho nějakým způsobem zříct, takže se ani nechtěl hájit. On se hájil docela dobře, protože mi tehdy jasně řekl, ať si řeknu cokoliv tak, abych si neuškodil, že on si některé věci řekne sám. Taková byla mezi námi tedy dohoda, že jsem si mohl hájit já. Vím, že ty materiály jsou zachovaný, a že když to vezmu ex post, tak bych řekl, že i v současný době bych ho asi jinak nehájil než to, že... protože jsem ho hájil na to, že není dána subjektivní stránka, nebyla dána objektivní stránka, to aktivní jednání, ale on se k tomu nechtěl vlastně vyjadřovat vůbec – k té své aktivní činnosti.“

  • „Zapomíná se na to, že v té době bylo uděláno několik pozitivních kroků – a v současné době se o nich moc nehovoří – které vlastně umožnily, že my advokáti, obhájci, jsme se mohli dostat vůbec do stavu vyšetřování. Protože ty největší hrůzy toho předchozího režimu se dály v padesátých letech, kdy za stav vyšetřování odpovídala prokuratura. Prokurátor byl vlastně mocný pán v tom procesu a advokát dostal spis až k soudu, až to všechno bylo vyšetřeno. To znamená, že dozor nad zákonností a vůbec nad vyšetřováním měli prokurátoři. Proto taky i ty soudy takto probíhaly, protože ten vliv prokurátora byl nespornej a obrovskej, že ten rozhodoval o tom, jaký budou tresty navrhovaný. To vím ex post až z literatury, třeba jsem četl Margolia, když popisuje paměti svýho otce. Takže ti prokurátoři vlastně ovlivňovali celý proces toho řízení. Proto říkám, že to příznivý období bylo v těch letech šedesát dva, šedesát tři až možná do toho roku sedmdesát, kdy si uvědomila celá řada lidí, že není možný, aby vyšetřování takto probíhalo, a že je potřeba provést nějaké změny a novely. Za jednu nejvážnější novelu, která umožnila vstup advokáta, obhájce, do řízení, do přípravného řízení, do vyšetřování – je to pikantní a zvláštní – ta se stala na základě usnesení ÚV KSČ o prohloubení účinnosti obhajoby v přípravném řízení, kdy v roce šedesát pět byla přijata novela, kdy advokát mohl už začít chodit do vyšetřování s tím klientem.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.05.2019

    (audio)
    duration: 01:56:18
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Obhájcem Václava Havla

Josef Lžičař v roce 2019
Josef Lžičař v roce 2019
photo: natáčení Post Bellum

Josef Lžičař se narodil 6. června 1944 ve Švábenicích na Moravě. V roce 1966 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Měl se stát vyšetřovatelem Městské správy Veřejné bezpečnosti, protože byl ale ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské povinnosti, nemohl funkci zastávat, a nastoupil tedy dráhu advokáta. V roce 1971 poprvé vedl obhajobu v případu podvracení republiky. V roce 1979 hájil Václava Havla ve známém procesu s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), o deset let později ho obhajoval po zatčení za účast na Palachově týdnu. Po převratu se stal vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, záhy však čelil podezření, že v letech 1979–1980 spolupracoval se Státní bezpečností, a z funkce odešel. Josef Lžičař spolupráci s StB zásadně popírá, odmítá též, že by v prezidentské kanceláři skončil kvůli minulosti agenta. V polistopadové době pokračoval v dřívějším povolání, jako advokát hájil klienty v řadě mediálně známých procesů.