The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Lukášová (* 1929)

Žena z fary

  • narozena 30. října 1929 ve Zlíně

  • otec zaměstnanec firmy Baťa, tři roky působil v Holandsku při výstavbě nové továrny, rodina tam žila s ním

  • vystudovala Obchodní akademii Tomáše Bati

  • pracovala ve zlínských filmových ateliérech, produkční filmů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda

  • v roce 1953 se provdala za evangelického duchovního Jana Lukáše

  • manžel farářem sboru Českobratrské církve evangelické v Kroměříži

  • v srpnu 1968 se přestěhovali do Prahy, manžel farářem na Jarově

  • zástupce produkčního pro věci hospodářské ve Filmovém studiu Barrandov

  • po smrti manžela vedla v letech 1989–1995 sbor ČCE v Praze 3 - Jarově

Pamětnice Věra Lukášová na svém životním příběhu ukazuje, že i v totalitním státě, který člověku znemožnil studovat, cestovat, vybrat si povolání dle svého přání, škatulkoval lidi dle jejich „třídního původu“ a pronásledoval je, když se otevřeně hlásili k církvi a chodili do kostela, šlo prožít plnohodnotný a pestrý život. Věřinými slovy řečeno: „Komunisté se domnívali, že režim, který zde zavedli, je nepropustná zeď. Ale já musím říct, že to byl plot a v něm byly díry. A v těch dírách mohl člověk prožít úžasné věci. Takže já, přestože jsem nesměla studovat, moje děti nesměly studovat a měla jsem velké problémy najít vůbec nějaké zaměstnání, jsem prožila krásný a na dramatické zvraty bohatý život.“

Dětství v Baťově impériu

Věra Lukášová, dívčím příjmením Hutáková, se narodila v roce 1929 ve Zlíně. Její otec pracoval u firmy Baťa, kde vystřídal několik pozic. Jeho zaměstnání jej často přivádělo na cesty. V době dceřina raného dětství působil jako rajonista pro západní Čechy, objížděl a kontroloval prodejny obuvi a domů se vracel jen na víkendy. Protože se osvědčil, vyslal jej podnik do Holandska. Tam nedaleko města Best Baťa v roce 1934 vystavil továrnu na boty a pro dělníky zbudoval městečko s domky a veškerou občanskou vybaveností, které nese název Batadorp. Věra projekt popisuje jako „malý Zlín“. Otec zde působil tři roky, v roce 1933 za ním přijela i žena s dítětem. A v roce 1935 se manželům v Nizozemsku narodila druhá dcera Ljuba. Zanedlouho otce přeložili zpět do Československa. Rok Hutákovi pobývali v Chebu a potom už natrvalo zakotvili ve Zlíně, kde se rodina v roce 1942 rozrostla ještě o syna Karla. Otec dále zastával funkci sociálního referenta prodejního oddělení Baťovy firmy.

Kvůli svému kádrovému profilu jsem nesměla jít studovat na vysokou školu

Konec jeho kariéry v obuvnickém koncernu přinesl komunistický převrat v únoru 1948. Hned po něm dostal jako jeden z prvních okamžitou výpověď. Nemohl najít práci, až ho přijal kamarád do své soukromé firmy. Ani toto zaměstnání však nemělo dlouhého trvání. Nakonec se otec uchytil ve stavebním podniku.

Jaký měl nový režim vztah k bývalému manažerovi „vykořisťovatelské kapitalistické“ firmy, ilustruje tato příhoda: „Že je únorák, se s ním neslo celý život. Jako důchodce pracoval jako brigádník v jakémsi skladu v oddělení skla. To bylo nejméně příjemné místo na práci. Jeho spolupracovníci si usnesli, že založí brigádu socialistické práce, což byla angažovaná skupina lidí, kteří pilně budovali socialismus. A podali přihlášku. Odbory a vedení, ve kterém byli vždy zastoupení komunisté, řekly, že přihlášku nepřijmou, když je tam takový člověk jako můj otec, kterého v Únoru vyhodili. Ten tam být nemůže. Dopadlo to tak, že kolegové řekli: ‚Tak nebude žádná brigáda socialistické práce.‘ A nebyla.“

„Vítězný únor“ negativně ovlivnil i Věřinu profesní dráhu. V květnu 1948 odmaturovala na Obchodní akademii Tomáše Bati, kde studovala obor zahraniční obchod, učila se cizí jazyky, těsnopis. Pro její třídní původ jí však komunisté znemožnili pokračovat a jít na vysokou školu a uplatnit se ve své specializaci.

Hledala si tedy práci. Našla ji ve zlínských filmových ateliérech, které se nacházely ve čtvrti Kudlov na kopci nad městem a které v té době vedl rodinný známý Jaroslav Novotný. Věra zde nastoupila jako jeho sekretářka.

Zlínské filmové ateliéry založila ve 30. letech firma Baťa. Zpočátku se tu natáčely především její reklamní spoty. Později se tvorba rozšířila o instruktážní a výcvikové filmy pro zaměstnance podniku. Za války ateliéry převzala německá okupační správa a v roce 1945 byly znárodněny. Na konci 40. let, kdy zde Věra začala pracovat, se studio soustředilo na tvorbu krátkých filmů, točily se tady populárněvědecké, naučné, školní filmy. Věra vzpomíná, že v ateliérech vytvořili také seriál. Nečekejme však žádnou zábavnou ságu, jednalo se o instruktážní seriál Svařování, určený pro výcvik svářečů – jednotlivé díly pojednávaly o svařování nad hlavou, svařování proudem, svařování plynem atd.

Vedla jsem produkci filmů Zikmunda a Hanzelky

V ateliérech ale vznikla i slavnější díla, na jejichž tvorbě se podílela i Věra Hutáková:

Jednoho dne mi pan Novotný říká: ‚Věrka, pojď, musíme jít do laboratoří. Volali, že tam mají něco, s čím si neví rady.‘ Tak jsme šli a viděli jsme reportáž. Potom jsme se vrátili a pan Novotný mi diktoval dopis. Jeho adresáty byli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. A to, co jsme viděli, byly vůbec první reportáže, které oni natočili. Byli naprosto neškolení, maximálně uměli fotit, ale pracovat s filmovou kamerou pro ně bylo úplné novum. Kameru si pořídili proto, že měli dohodu s ministerstvem školství, že když už budou ve světě, tak že budou natáčet filmy, které potom poslouží při školní výuce. Upozorním, že Hanzelka se Zikmundem se chystali na cestu na podzim 1947, takže odjeli ještě ze svobodného Československa. Ale celá jejich cesta probíhala už po komunistickém převratu. Takže jsme tam seděli a pan Novotný mi diktoval dopis, jehož obsah nikdy nezapomenu. Psal jim: ‚Máte úžasnou příležitost. Ale prosím vás, tak jak to děláte, to by opravdu nešlo. Musíte si vybrat jedno téma, nemůžete točit všechno, co se vám mihne před očima. A musíte začít v klidu, teprve potom se zajímat o nějaký pohyb. Musíte natočit celek a potom jít do detailu. Nemůžete pořád kamerou lítat sem tam, musíte ji také na chvíli zastavit a nechat diváky, aby se mohli podívat na to, co jim ukazujete.‘ Dopis jsme poslali a byli jsme velmi zvědaví, jaká bude odpověď. Kdyby byli ješitní a nafoukaní, tak by řekli: ‚Co nám do toho kecáte?‘ Ale oni byli velmi moudří a napsali: ‚Děkujeme vám a prosím pište nám a nešetřete nás.‘

Věra potom vedla korespondenci s cestovateli. Rovněž jim v republice zařizovala různé záležitosti, o něž ji požádali. „Na dálku jsem se stala jejich sekretářkou. A když se potom vrátili, stali jsme se dobrými přáteli a až do roku 1953 jsme úzce spolupracovali,“ říká k tomu. V Gottwaldově, jak se od roku 1949 město Zlín jmenovalo, zpracovávaly filmový materiál, který Zikmund s Hanzelkou natočili. Z jejich cest vznikly tři celovečerní filmy a asi patnáct krátkých dokumentů, většinu z nich produkovala Věra.1

Časem totiž změnila pracovní zařazení, ze sekretářky se stala produkční. Na rozdíl od velkého profesionálního filmového studia na pražském Barrandově, kde měl každý pracovník jasně stanovené úkoly a pravomoci, byly zlínské filmové ateliéry malý podnik a každý dělal, co bylo zrovna zapotřebí. Věra tak někdy zaskakovala za maskérku a přepudrovávala herce, jindy vypomáhala jako rekvizitář.

„Jednou za mnou přišli moji spolupracovníci a říkali: ‚My bychom chtěli, aby tys byla náš produkční, aby ses starala o filmy, které tady vznikají.‘ Byl tam jakýsi člověk, který to dělal, ale moc mu to neleželo na srdci. Kde mohl, tak se své práci vyhnul. Shodou okolností jsem včera viděla v televizi, že vesnicí roku se stala obec Kašava na Zlínsku. A první film, který jsem jako produkční měla na starosti, byl dokument o této Kašavě. Tam tenkrát zavedli autobusovou linku, což byla úžasná událost, přinesla jim spojení se světem.“ Svoji kariéru u filmu Věra přerušila v roce 1953, kdy se vdala.

Farářova manželka

Hutákovi byli stará evangelická rodina, Věřini předci se hlásili k protestanství již od dob tolerančního patentu Josefa II. Rodiče sice nechodili pravidelně na bohoslužby, ale Věrku náboženství zajímalo a již v mládí se aktivně zapojila do dění ve zlínském sboru Českobratrské církve evangelické (ČCE). V církevním prostředí se také seznámila s evangelickým duchovním Janem Lukášem, za kterého se později provdala. Se svým mužem se přestěhovala do Kroměříže, kde jej tamní sbor zvolil farářem. Manželům se postupně narodili tři synové, prvorozený však zemřel krátce po porodu.

Farářovu ženu nečekal v komunistickém státě lehký život. Režim propagoval ateismus a církve utlačoval. Kněží patřili ke státním zaměstnancům, pro legální výkon svého povolání potřebovali státní souhlas a dostávali mzdu od státu. Jejich plat však byl velmi nízký. Aby mohli evangeličtí faráři uživit své děti, musely jejich ženy chodit do zaměstnání a vydělávat.

Věra nejprve dojížděla do strojírenského závodu ZPS Hulín. Potom vykonávala brigádu v místní bance:

Ale pak jednou odpoledne vyhlásili ateistickou propagandu. To bylo povinné, všichni jsme tam museli jít. A člověk, který přišel přednášet, nic proti tomu, že je ateista, ale měl být vzdělaný a připravený. Ale on kromě povrchních frází nevěděl vůbec nic. Dostali jsme se do debaty. Všichni věděli, že jsem žena faráře, nemohla jsem mlčet. (…) Takže jsem se v debatě ozvala a debatu jsem samozřejmě vyhrála. Pak jsem (školení – pozn. ed.) rozpustila, řekla jsem: ‚Já už nemohu diskutovat, musím jít pro děti do školky.‘ (Po této události – pozn. ed.) mi brigádu neprodloužili, vyhodili mne. A já jsem vůbec nemohla najít žádné zaměstnání. Přitom jsem je moc potřebovala, protože farář tenkrát vydělával šest set korun měsíčně. Každá uklízečka vydělala víc. Ale nízký plat, to byla taktika komunistické strany, aby nikdo nechodil studovat teologii. Přece nepůjdeš studovat teologii, když si vyděláš šest set korun. To byla bída s nouzí.

Dlouho chodila na pohovory, ale marně. Až ji ředitel kroměřížské pobočky Československých automobilových opraven upozornil, že existuje tajné nařízení okresního výboru KSČ, že ji žádný podnik nesmí zaměstnat. Věra se tedy vypravila za okresním tajemníkem strany a svěřila se mu se svým problémem. Tajemník si případ prostudoval a poté uznal, že nepochybila pamětnice, ale komunisté v bance, kteří měli na školení poslat fundovaného referenta. Pak jí zařídil zaměstnání v automobilových opravnách. Později Věra pracovala v plánovacím odboru kroměřížské radnice, mimo jiné v roce 1963 připravovala oslavy 700 let povýšení Kroměříže na město. Působila také v Komunálních službách města Kroměříže a krátce ve strojně početní stanici.

Se sovětskými vojsky jel do Prahy náš stěhovák

Věřin život změnil rok 1968. Tehdy totiž jejímu manželovi nabídl funkci faráře sbor ČCE v Praze-Jarově. Rodina se proto přesunula nastálo do hlavního města: „Když jsme se stěhovali, tak to bylo 21. srpna 1968. Dohromady se sovětskými vojsky jel náš stěhovák do Prahy. Se dvěma dětmi, se vším, co jsme měli, byly to hlavně knížky, jsme se přistěhovali do Prahy.“

Pamětnice kontaktovala svého starého známého, který jí pomohl získat místo ve Filmovém studiu Barrandov. Nastoupila do produkčního štábu a brzy získala funkci zástupce produkčního pro věci hospodářské, kde potom pracovala dvacet let až do dalšího životního zvratu v roce 1988. Při tvorbě filmu zajišťovala veškeré záležitosti spojené s financemi – rozpočet, vyúčtování, smlouvy, výplaty, kontrolovala faktury… Takto se podílela na výrobě filmů Božská Ema, Příběh lásky a cti, Den pro mou lásku, Komediant, Veronika, J. A. Komenský, seriálů Lékař umírajícího času, Sanitka a dalších.

Práce ji uspokojovala, přestože se neúčastnila natáčení, jak si jej laici obvykle představují – poutavé prostředí, křičící režisér, všude kamery, slavní herci. „Bylo to klamavé. Natáčeli jsme třeba v Lednici. Člověk si řekl: ‚Jé, prohlédnu si zámek.‘ Mám ráda historii. A co to znamenalo v praxi? Dovezli mne autem, já vystoupila, v ruce tašku s penězi. Někdo mne dovedl do zastrčeného pokojíku, kde jsem si otevřela kancelář. Všichni, kteří měli nějaké finanční požadavky, došli. Vyřídili jsme to. Naložili mne do auta a odvezli domů. Ale byla jsem v Lednici.“ Tímto způsobem objela řadu míst v zemi, ale viděla z nich jen malé kamrlíky. Seznámila se však se zajímavými lidmi.

V roce 1988 zemřel Věřin manžel a jeho sbor hledal nového faráře. Staršovstvo netradičně oslovilo právě pamětnici, aby se na přechodnou dobu ujala vedení náboženské obce. Věra Lukášová souhlasila, složila potřebné zkoušky a v říjnu 1989 začala ve sboru působit jako diakonka.2 V době své služby se musela vypořádat s přestavbou sborového domu i soudním sporem o budovu. Účastnila se mezinárodních církevních konferencí a také navázala česko-německou spolupráci. Sbor vedla až do roku 1995. Poté odešla do důchodu.

V současnosti je Věra Lukášová důchodkyní, ale nadále se angažuje v neziskových organizacích. Založila obecně prospěšnou společnost Jeden svět, která se věnuje propagaci myšlenky fair trade v České republice. Byla aktivní rovněž v ekumenickém hnutí, podílela se na organizaci Ekumenických setkání s Biblí a uměním (ESBU). Společně s Hanou Schillerovou napsaly a vydaly knihu rozhovorů Ženy z far, která přibližuje životní osudy manželek farářů.

  1. Viz Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Jiří Hanzelka [online]. 2017 [cit. 2017-04-30]. Dostupný z WWW: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ji%C5%99%C3%AD_Hanzelka&oldid=14929418.
  2.  J. Věra Lukášová. Evangnet [online]. 2017 [cit. 2017-04-30]. Dostupné z: http://www.evangnet.cz/cce/kazatel/1184-vera_lukasova

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Eva Palivodová)