MUDr. Richard Lukáš

* 1953

  • „Tam byli různí protekční panáčci, a neprolezli. Neprolezli, neuspěli, takže na protekci se tam kupodivu nehrálo. Mohlo se to hrát rok, dva, ale ve třeťáku už nikdo nebyl, podle mého soudu. My jsme tam měli jednoho nešťastníka, který udělal střední školu jako opravář chladniček, takovou tu dělnickou rychlokvašku. Ona ta maturita následovala snad po roční výuce. Dělnický kádr, hodný kluk z vesnice, a během prváku nestíhal. A jak nestíhal, tak když jsme za ním přišli: ‚Půjč mi gumu, já něco potřebuju vygumovat‘, tak on tu gumu držel v ruce a: ‚Nepůjčím ti ji!‘ Ve snaze nás nějak zbrzdit a znevýhodnit. Pak tedy neprošel a vrátil se do toho prváku a tam se bohužel psychicky úplně zhroutil a našli ho po nějakém pátrání uprostřed polí celého zmateného a zoufalého, což byl takový vedlejší produkt té snahy obsadit vysoké školy dělnickými kádry.“

  • „Moji rodiče byli právníci. Táta byl soudce v civilním senátu a máti byla advokátkou v trestním právu tady v Liberci. Celý život to takhle bylo. Naši byli v komunistické straně oba dva do roku 1968, kdy byli oba vyloučeni, protože řekli upřímně, že ta bratrská pomoc byla ve skutečnosti okupace, a už to bylo. Takže musel táta opustit post toho soudce, máti tu advokátní poradnu a oba dělali nějaké podnikové právníky. Máti u nějakého podniku bytového hospodářství a táta v nábytku. Ale stále se politicky u nás doma nic neřešilo. Řešila babička. Babička se s tím tátovým členstvím v komunistické straně určitě nesmířila.“

  • „Já jsem do strany nikdy nevstoupil. Já měl prvního primáře pana doktora Rejhu, který ve straně byl na tom našem chirurgickém oddělení jako jediný. Ten mě přemlouval, abych vstoupil do strany, což bylo takové legrační. On se s tím vždycky tajil, já taky, takže jsme se sešli asi dvakrát třikrát na záchodě. On kouřil dýmku, stál na jedné straně záchodové mísy a já jsem nekuřácky stál na té druhé a nad tou záchodovou mísou jsem byl agitován ke vstupu do strany se slovy: ‚Doktore, jestli nevstoupíte do strany, tak vám bude šéfovat jednou úplný idiot.‘ A já jsem říkal, že doufám, že na mě jednou nějaká práce zbyde, takže jsem do té strany nevystoupil. Oni mně pak řekli, že by mě stejně nevzali, ale mě to teda ani nenapadlo. Ale to byla taková komická situace a občas, když si na to vzpomenu, tak to s úsměvem dávám k dobru. Protože to byl teda nábor úplně senzační! A oba jsme se tajili tou akcí. Ale pan primář Rejha je na věčnosti už dlouhou dobu, naučil mě a jsem mu vděčný za to, že se snažil mi pomoct.“

  • „A co se týče těch nedostatků, v principu se pracovalo pořád s velmi opotřebenými věcmi. Tam se pracuje třeba s elektrokauterem. To je elektrický skalpel, který pracuje s elektrickým napětím a s odporem kůže, takže pálí kůži a tkáně, které je potřeba odříznout. Tak se použije ten elektrický nůž, který současně zatavuje tu tkáň, takže se snižuje krevní ztráta. Jenže tady máte nalomený drátek, takže musíte pořád s tím kabelem zajišťovat kontakt. ‚Proč to není opravený?‘ – ‚My jsme objednali tu opravu.‘ Jenže pak to přestane úplně fungovat, protože ty vodiče máte i na jiných místech. Když ta operace nepokračuje z takhle banálních technických důvodů, tak se člověk strašně naštve. Těch věcí je spousta. My jsme neměli rukavice na jedno použití, rukavice se přepíraly, rukavice se talkovaly a balily do mulu. To byl prostě dřevník. Když jsme my poprvé měli ty roušky, které se nalepily na člověka kolem operačního pole a pak se se vším tím zahodily, to jsme nemohli mít. My jsme to používali jenom na ty super nejsterilnější operace, abychom vedení nemocnice zdůvodnili, že používáme jednorázové pomůcky.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 24.07.2020

    (audio)
    duration: 02:56:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Operace za totality: chatrné přístroje a mnohokrát používané rukavice na jedno použití

Richard Lukáš, nedatováno
Richard Lukáš, nedatováno
photo: Archiv pamětníka

Richard Lukáš se narodil 27. dubna 1953 v Liberci do právnické rodiny. Otec pracoval jako soudce v civilním senátu a matka byla advokátka. Několik jeho příbuzných v roce 1948 a v roce 1968 emigrovalo. Rodiče byli členy komunistické strany, ale po roce 1968 je kvůli nesouhlasu s vpádem vojsk Varšavské smlouvy funkcionáři strany vyloučili. Nadále mohli pracovat pouze jako podnikoví právníci. Richard těsně po okupaci v srpnu 1968 nastoupil ke studiu gymnázia a hned první školní den se zapojil do stávky starších studentů proti okupaci. Při studiích na gymnáziu založil s přáteli hudební kapelu, která kromě vlastní tvorby hrála i protestsongy Karla Kryla, kvůli nimž později nesměli několik měsíců vůbec vystupovat. Po maturitě chtěl původně studovat architekturu, neměl však patřičné technické nadání a nakonec se přihlásil na medicínu do Hradce Králové. Během studií se podílel na činnosti studentského klubu, díky čemuž si vysloužil pozornost StB. Po ukončení univerzity a absolvování roční vojenské služby nastoupil do nemocnice v Liberci na chirurgické oddělení pod vedením profesora Tallera. Spolu s ním se začal intenzivněji věnovat úrazové chirurgii a zejména úrazům míchy a páteře. V devadesátých letech se stal členem Evropské spinální společnosti a spoluzaložil i Českou spondylochirurgickou společnost. Stal se také primářem libereckého traumacentra. Podařilo se mu zasadit o vybudování nových spinálních jednotek v České republice, které poskytují komplexní péči o pacienty s těžkým postižením páteře. Liberecká jednotka fungující pod traumatologickým centrem je pak na špičce nejen v republice, ale i v evropském měřítku. Za svůj přínos v oblasti traumatologie a spondylochirurgie získal pamětník čestnou medaili České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Liberecká spinální jednotka v roce 2020 obdržela jako jediná v republice prestižní ocenění Centra excelence spinální chirurgie. Richard Lukáš se od konce sedmdesátých let potýká s roztroušenou sklerózou. Nemoc si však nikdy nepřipustil a ještě v roce 2015 aktivně operoval. Poté jej progrese nemoci usadila na invalidní vozík. Kariéru však neukončil a od roku 2017 působí jako generální ředitel a předseda představenstva nemocnice Liberec.