The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr. David Lukáš (* 1958)

• narodil se 18. dubna 1958 v Liberci

• otec Václav Lukáš za války během nucených prací v Brémách přežil nálet na továrnu

• oba rodiče byli učitelé, do severních Čech přišli za prací

• vystudoval biofyziku a chemickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK

• více než 30 let působil na katedře netkaných textilií na Technické univerzitě v Liberci

• během sametové revoluce se zde podílel na demokratické obměně

• od roku 1989 patřil mezi hlavní osobnosti univerzity, v letech 1997 až 2002 ji vedl jako rektor

• podílel se na řadě patentů, např. na technologii umožňující průmyslovou výrobu nanovláken

• v roce 2023 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy

• v roce 2025 žil v Liberci

Profesor David Lukáš je přesvědčen, že role osobnosti učitele je ve vzdělávání nepostradatelná. Jeho život by nejspíš vypadal úplně jinak, kdyby během středoškolských let nenarazil na pedagogy Choce a Kašeho, kteří v něm probudili zaujetí pro přírodní vědy. Těm později zasvětil svůj kariérní život a jako vědec se podílel na přelomových vynálezech v oblasti nanovláken. Stal se tak jednou z vůdčích osobností Technické univerzity v Liberci po roce 1989. 

Na sever přišli rodiče po válce

Pamětník David Lukáš se narodil 18. dubna 1958 v Liberci. Jeho rodiče Václav a Květa byli učitelé, kteří do severních Čech přišli po druhé světové válce za prací a poznali se zde v ochotnickém divadelním spolku Vojan v Hrádku nad Nisou. Otec pocházel z rodiny bohatého jičínského podnikatele, během války jej nacisti poslali na nucené práce do Brém, kde se štěstím přežil spojenecký nálet na město a továrnu.  

David Lukáš prožíval dětství ve Stráži nad Nisou. Tehdy ještě v tomto městysi žila část německy mluvících sousedů, s nimiž podle něj vycházeli Češi dobře. Další vzpomínky má na období pražského jara. „Jako dítě jsem pozoroval nadšení rodičů, měli jsme často puštěnou televizi a sledovali to,“ vybavuje si pamětník. 

Mnohé naděje spojené s pražským jarem ovšem pohasly v srpnu 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Otec již dříve otevřeně odmítl vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), proto musel po roce 1968 skončit jako ředitel školy v Hodkovicích a vrátit se učit do Stráže nad Nisou. Tam naštěstí podle pamětníka fungovala dobrá parta učitelů a ředitel, který nad nimi držel ochrannou ruku. Dalšímu politickému nátlaku tedy rodina nečelila. 

Velitele při prohlídce ubikací praštilo pádlo

David Lukáš po základní škole pokračoval na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci. Středoškolské období vnímá v perspektivě svého života jako důležité. Tehdy ho jeho učitelé matematiky a přírodopisu nadchli pro přírodní vědy, kterým posléze zasvětil profesní život. „Role osobnosti ve výuce je důležitá. Nadšení a zaujetí je důležitější než vědomosti, protože to dokáže předat jen člověk,“ hodnotí pamětník. 

Po maturitě tak šel studovat biofyziku a chemickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V jeho rozhodnutí ovšem hrála roli i možnost věnovat se při studiích jeho milovanému basketbalu. 

Teprve na vojně, kterou sloužil v Plzni Na Slovanech u dělostřeleckého oddílu, se pamětník naplno setkal s absurdnostmi komunistického režimu. Už na vstupní ceremonii Davida Lukáše zaskočila slova jednoho z velitelů, že lidově demokratický voják by měl být připraven vzít zbraň proti svým nejbližším, pokud to bude v zájmu KSČ. 

Během vojenské služby se pamětník dostal také do vězení. „Nechal jsem si z domova poslat nafukovací člun, že bychom mohli jezdit Úhlavu a Úslavu s mým kamarádem Jardou Kopalem. Vojenský útvar Na Slovanech byl obrovský a bylo tam nepřehledno, tak jsme se vydali na řeku. Když jsme se vrátili, probíhala zrovna velká kontrola našich ubikací, kterou vedl náčelník raketového vojska a dělostřelectva. Chtěl vidět srovnané komínky v našich skříňkách. Jediná má skříňka zůstala zamčená, protože v ní byl nafukovací člun. Náčelník se vrhnul na skříň, takže na něj vypadlo pádlo, a on řekl jedinou věc: ‚Zavřete ho!‘“ 

Z vojenské věznice David Lukáš na smotcích toaletního papíru posílal dopisy své budoucí manželce Ivetě. S ní se seznámil díky kamarádce z horolezeckého oddílu a po návratu z vojny se vzali. Narodily se jim dvě dcery, starší Eva se věnovala religionistice a politologii a mladší Věra buněčné biologii.  

Vědci v izolaci 

Pamětníkovým prvním vědeckým pracovištěm se stalo oddělení nukleární chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V Praze ale zůstal jen rok, poté se kvůli péči o nemocného otce vrátil do Liberce, kde nastoupil na Vysoké škole textilní a strojní na katedru netkaných textilií, vedenou průkopníkem tohoto oboru profesorem Radkem Krčmou. 

„Když jsem nastoupil, výzkum se například orientoval na vývoj geotextilií, které by sloužily pro stavby hnědouhelných dolů a měly se za určitou dobu rozpadnout, aby je bagr mohl nabrat,“ přibližuje David Lukáš. 

Pod vedením profesora Krčmy vznikala řada patentů. Tento někdejší pracovník výzkumného ústavu Baťových závodů byl ve svém oboru autoritou, ovšem kontakt se světovou vědeckou obcí byl za komunismu dosti omezený a podmínky výzkumu komplikované. 

David Lukáš vzpomíná, jak jednou například na ministerstvu průmyslu žádal, aby se pro libereckou univerzitu pořídila západní výpočetní technika z výnosů Krčmových patentů, ale komunističtí úředníci to zamítli a s výdělky naložili dle svého uvážení. 

„Tehdy jsme žili v naprosté izolaci. Zdá se to děsivé, ale škola téměř neměla vlastní knihovnu. V kontaktu s vědeckým světem nás udržoval pan Hájíček, excelentní fyzik, který byl v roce 1969 ze školy vykopnut a odešel pracovat do švýcarského Bernu. Skrze jednoho z kolegů, Antonína Kopála, nám posílal časopis Current Contents,“ líčí pamětník a dodává, že pouze jednou za měsíc mohli tehdy akademici psát na Západ a žádat autory článků o reprint. Poté jim nezbývalo než doufat, že v článcích naleznou to, co odhadovali z anotací v časopise. 

Chtěli jsme univerzitě nasadit novou tvář

Tato úskalí a překážky vědecké práce ale už neměly mít dlouhého trvání, protože se blížila sametová revoluce a pád komunistického režimu. David Lukáš se aktivně podílel na změnách, které tyto události do akademického prostředí liberecké univerzity přinesly. 

„Univerzita byla rozpolcená. Na jedné straně se scházeli členové komunistické strany a probírali, co by mohli učinit. Na druhé straně byla skupina nás, kteří jsme podporovali studenty v tom, aby šířili osvětu o událostech v Praze, jezdili po fabrikách, měli techniku na šíření tiskovin, rozváželi letáky atd. Po revoluci jsme pak chtěli univerzitě nasadit novou tvář a podařilo se nám proti starým strukturám prosadit Zdeňka Kováře jako nového rektora,“ líčí pamětník, který se v té době stal předsedou akademického senátu. Dále vzpomíná, že Zdeňka Kováře pro ně tehdy “objevil” kolega Josef Mevald. 

Novému rektorovi Zdeňku Kovářovi se podařilo na libereckou univerzitu dostat řadu kolegů, kteří z ní, podobně jako on, byli po roce 1968 vyhozeni, například Jaroslava Exnera, Jana Tichého nebo Milana Kratochvíla. „Všichni ti lidé měli k univerzitě cechovní příslušnost. Byli hrdí na to, že kdysi mohli stát u jejího zrodu,“ vzpomíná na své kolegy. 

On sám navázal na Zdeňka Kováře a v roce 1997 se postavil teprve jako sedmatřicetiletý do čela Technické univerzity v Liberci (TUL). Za největší úspěchy s odstupem času považuje zajištění územní rezervy pro další rozvoj univerzity do budoucna, na čemž se významně podílela i jeho žena Iveta (v té době vedoucí oddělení územního plánování na liberecké radnici), a celkové zavedení přístupu, že student je plnohodnotným kolegou, který se může podílet na vnitřním univerzitním životě. 

„Snažili jsme se nastavit prostředí, v němž by se lidé nebáli říkat svůj názor, abychom se mohli sejít i občansky u piva nebo v kavárně. Zdá se mi, že to se dnes vytrácí. Stejně jako názor, že univerzita je občanskou společností lidí, kteří by měli být schopni vzít odpovědnost sami za sebe. Peněz je teď sice víc než dříve, ale funguje to příliš stylem projektového řízení, kdy je účel prostředků určován zvenčí někým jiným,“ hodnotí pamětník. 

Patent, který udělal díru do světa

Součástí oné nové tváře, kterou David Lukáš a jeho kolegové liberecké vysoké škole v uplynulých dekádách vtiskli, byly především vědecké úspěchy. Patrně nejvýrazněji se univerzita prosadila v oboru netkaných textilií a nanovláken. 

„Výroba nanovláken je stará záležitost, první umělá vlákna touto technologií vznikla v polovině 19. století za účelem měření gravitační konstanty. Dlouho si ale s těmito materiály nikdo nevěděl moc rady, pro textilní průmysl se nehodily. V 90. letech 20. století se výrobu snažili oživit američtí vědci. Jejich práce se dostaly do rukou našeho profesora Oldřicha Jirsáka a ten si kladl za cíl povýšit tuto laboratorní technologii na průmyslovou.“ 

To se nakonec zadařilo a k výsledku přispěl i David Lukáš teoretickým popisem fyzikálního jevu probíhajícího při výrobě. Pak to ovšem ještě chtělo odvážného podnikatele, který by nový patent otestoval v praxi, a v Liberci se naštěstí takový našel. Ladislav Mareš svou firmu Elmarco přeorientoval, a přestože začátky byly těžké, stala se posléze světově dominantním výrobcem strojů na nanovlákna. 

Do širšího povědomí se liberečtí odborníci na nanovlákna dostali například během koronavirové pandemie, když dokázali rychle nastartovat produkci nedostatkových roušek a zásobovat celý region. Pro univerzitu to byl nový impulz, který výzkum nanovláken posunul od textilního odvětví více směrem k biologii a medicíně. David Lukáš tak stanul v čele nového oddělení bioinženýrství na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické. 

V nadcházející době AI je vzdělanost klíčová 

Za svoji pedagogickou a vědeckou činnost získal pamětník řadu odborných i občanských ocenění, mimo jiné v roce 2023 obdržel od prezidenta Medaili za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy. 

Vědu vnímá David Lukáš jako součást kulturního zázemí lidstva, které je zásobárnou budoucího pokroku. A také reflektuje, že jednou z velkých výzev vědy a obecně celé společnosti se v posledních letech stala umělá inteligence. 

„Z pohledu biofyzika vnímám, že princip AI je odpozorován od fungování našich nervových buněk. Chová se podobně jako naše myšlení, včetně halucinací a výmyslů. Myslím si, že umělá inteligence předčí člověka a že to nastane dříve, než bychom čekali. Ale nemyslím si, že sama o sobě může člověka ohrozit, to spíše my ve spojení s AI jsme schopni takového konce dosáhnout. Odolávat můžeme zodpovědností, dodržováním etických zásad a vysokou vzdělaností, abychom v budoucnosti rozuměli tomu, co nám AI říká. Nejsem si jist, jestli máme správně našlápnuto,“ říká závěrem David Lukáš.