The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Louvar (* 1958)

• narodil se 3. října 1958 v Ústí nad Labem jako nejmladší ze tří dětí

• otec zemřel, když bylo pamětníkovi osm let

• v roce 1974 nastoupil v Děčíně na obor lodník

• rád četl, účastnil se bytových divadel, šíření samizdatu a nelegálních koncertů

• na vojně sloužil od roku 1978 jako potápěč

• po roce 1980 začal jezdit na lodi, většinou do východního Německa

• roku 1988 se s rodinou přestěhoval do obce Povrly

• po sametové revoluci se stal kapitánem, dvacet šest let jezdil na jedné lodi

• od roku 2022 je v důchodu, v roce 2024 se stal knihovníkem v Povrlech

• v roce 2025 žil v Povrlech

Jiří Louvar vyrůstal v hlubokém socialismu, v atmosféře, kdy se lidé báli nahlas říkat své názory a vůbec se bouřit proti režimu. Byl odjakživa snílkem, rád četl a tak mu připadalo, že nejlepší způsob, jak uniknout ovzduší dusného industriálního Ústí nad Labem, bude stát se šífákem. Jak sám rád říká, na lodích začínal jezdit v časech, kdy se v kajutách svítilo petrolejkami a topilo uhlím v kamnech, a končil v době satelitních telefonů a sofistikované lodní navigační techniky. Celý profesní život strávil na lodi, a i když přiznává, že se jedná o těžkou práci, neměnil by. Po vodě projel deset států Evropy a na remorkérech strávil několikery Vánoce. Sametová revoluce v roce 1989 ho zastihla v Hamburku. V roce 1988 se přestěhoval, už s manželkou, synem a dcerou do obce Povrly ležící na půli cesty mezi Děčínem a Ústím nad Labem. A v Povrlech se na předčasné penzi jako knihovník v obecní knihovně vrátil ke své lásce, ke knihám. 

Policajti i učitelé mě buzerovali kvůli dlouhým vlasům

Narodil se 3. října 1958. Tatínek Ladislav zemřel, když mu bylo osm let, a maminka Blažena zůstala se třemi dětmi sama. Na dětství, které trávil různými lumpárnami v ulicích okolo zimního stadionu v Ústí nad Labem, přesto rád vzpomíná. „Měli jsme různé partičky, prováděli neplechy a hráli kopanou. Už v té době jsem miloval knížky,“ usmívá se. Právě jeho vášeň pro knihy mu umožnila být svědkem v té době nebývalého výjevu: „Bylo jaro v roce 1969 a já jsem šel do knihovny. Nachomýtnul jsem se, na dnešním Lidickém náměstí, k následkům oslavy vítězství československých hokejistů nad sovětskou sbornou na mistrovství světa. Nesměle jsem nakukoval a mohl si dobře prohlédnout spálená vojenská auta a vymlácená okna sovětské komandatury, kterou vzal rozvášněný dav útokem.“ Bylo mu sice jen jedenáct let, ale tíživou atmosféru a nálady lidí kolem sebe už dobře vnímal. 

Pražské jaro bylo, podle pamětníka, uvolněné a plné naděje. K dostání byly knihy a časopisy, o kterých si lidé mohli předtím jen nechat zdát. A pak se všechno prudce změnilo. „Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 mě zastihla na prázdninách u babičky na Českomoravské vrchovině. S hrůzou jsme sledovali, jak přes vesnici jezdí tanky,“ dodává. „Strach a tíseň byly cítit i po návratu z prázdnin do Ústí nad Labem. Začaly se utahovat opasky a nálada lidí klesala pod bod mrazu.“

Jiří Louvar byl nejmladší ze tří dětí. Jeho o pět let starší bratr měl na okupaci spřátelenými vojsky vlastní názor a mladšího bratra k debatám o politickém dění v republice často přibíral. „Mojí osobní vzpourou proti režimu se tak staly dlouhé vlasy. Tenkrát se nám říkalo ‚máničky‘ a policajty jsme přitahovali jako magnet. Běžně se stávalo, že během jednoho dne mě v Ústí nad Labem na Mírovém náměstí třeba třikrát kontrolovali,“ ušklíbne se při vzpomínce. „Vlastně jsem kvůli dlouhým vlasům zažil buzeraci i ve škole a v učení. Ani maminka nebyla příliš nadšená formou mého osobního protestu.“

Antidiskotéky a bytová divadla v Povrlech nás umístila do hledáčku StB

Jiří Louvar hledal cestu z dusivé atmosféry normalizace a zdálo se mu, že by jí mohlo být jedno nevšední povolání. V roce 1974 nastoupil do lodního učiliště v Děčíně s romantickou představou zapadajícího slunce přes nákladní palubu silného remorkéru. „Protože to bylo jediné učiliště v republice, potkali jste tam kluky z celého Československa. Chlapci z nejzapadlejších koutů, kteří pomalu neměli tam, odkud pocházeli, elektřinu, vozili domů petrolej z lodí na přilepšenou.“ Na obor podle něj chodili kluci, kteří byli z části romantici a z části domácí kutilové. „Občas tam taky vznikaly třenice, polovina spolužáků byla protirežimně naladěná, zbytek svazáci,“ říká.

Na loď se dostal, v rámci praxe, už ve druhém ročníku a netrvalo dlouho a chtěl z republiky pryč. „Už jsem měl všechno zařízené, abych nastoupil na námořní loď. Nakonec jsem to ale neudělal. Na říční plavbě už jsem měl svoji partu a navíc byl na námořních lodích polovojenský režim a to mě odrazovalo. Zůstal jsem tedy na řece,“ vzpomíná.

V době, kdy nejezdil na lodi, se bavil poslechem zakázané muziky. „Jezdil jsem do Povrl, obce asi devět kilometrů východně od Ústí nad Labem. Hudební publicista Jiří Černý tam pořádal Antidiskotéky, bytová divadla další nelegální akce. Organizoval je většinou můj budoucí švagr, a tak jsem se seznámil se svou ženou Olgou,“ vypráví. Normalizační tlak sice v osmdesátých létech lehce polevil, účastníci podobných akcí ale museli být opatrní. „Do domu, kde se Antidiskotéky pořádaly, se chodilo po jednom. Často tam číhal někdo od StB nebo nějaký jejich přisluhovač a občas se stalo, že můj švagr musel na výslech. Kromě toho jsme si mezi sebou půjčovali zakázaná elpíčka nebo knihy,“ vzpomíná na svůj samizdat Hrabalova románu Obsluhoval jsem Anglického krále nebo na Orwellovy knihy. „Tenhle kontraband se předával v nejvyšším utajení, pod závojem tmy. Dneska se tomu musím smát.“

Kromě čtení zajímala Jiřího Louvara taky hudba. „Rád jsem si poslechnul všechno možné, v mém srdci má ale speciální místo folk. U nás na severu toho moc nebylo, a tak se jezdilo na festivaly na Moravu, na Folkové kolotoče do Havířova, na Lipnici, do Chvaletic. Občas hrozilo, že při takových koncertech někoho takzvaně ‚vyhmátnou‘. Věděli jsme, že nás sleduje tajná policie.“ 

Pamětník nejraději poslouchal Jaroslava Hutku, Vladimíra Mertu nebo skupinu Blue Efekt. „Sám jsem se motal kolem kapely Základní Pištora, kamarádil jsem s Vladimírem Dundrem a bubeníkem Mírou Vaňátkem. Na ústecké Klíši byla kolem nich celá komunita. Při jejich koncertech jsme dělali jakousi vizuální show. Přišla ‚nová vlna‘ a my jsme vymýšleli různé doprovodné akce, takové divadlo,“ vzpomíná. Do zmiňované ústecké komunity na Klíši patřil například Milan Bouška. 

Jezdíš na lodi, budeš potápěčem! Vojenská logika byla neúprosná 

O dlouhé vlasy přišel Jiří Louvar, když v roce 1978 narukoval na vojnu. Armáda je svět, kde vládnou jasná pravidla a na něj byly i „máničky“ krátké. „Narukoval jsem do slovenské Seredi a podle jasné vojenské logiky jsem se kvůli tomu, že jsem jezdil na lodi, stal vojenským potápěčem,“ směje se nahlas. Právě v Seredi zažil něco, o čem pamětníci mluví jako o ochlazení století. Během Silvestrovské noci, na přelomu roku 1978 a 1979 klesly náhle teploty o desítky stupňů Celsia a paralyzovaly celé Československo. „Na Silvestra bylo nějakých deset nad nulou a k ránu už klesla teplota k patnácti stupňům pod bodem mrazu. Zamrzla vojenská technika a v rádiu a televizi jsme v přímém přenosu sledovali, jak zamrzlo i socialistické hospodářství.“

Ze Slovenska putoval pamětník na útvar do Plzně. „Když se stavěly pontonové mosty, museli jsme zkoumat terén pod vodou. Když uvízl tank, pomáhali jsme ho vyprostit. Pro armádního potápěče ale nebylo mnoho využití a tak jsme byli takové ‚holky pro všechno‘. Sloužili jsme jako ostraha vojenských skladů nebo pracovali na stavbách a podobné věci.“

Děčín byl šífácké město, kde se scházely posádky lodí

Na zlatá léta plavby vzpomíná pamětník rád. „Děčín byl plný šífáků. Měli jsme hospody, kde jsme se scházeli, posádky přijížděly, odjížděly, nebo čekaly na nakládku. Probíralo se všechno, co jsme kde viděli, kdo s lodí takzvaně sednul na dno a jak ji potom vyprostil. Probíraly se všechny šífácké události během plaveb. Město mělo báječnou a živou atmosféru,“ usmívá se pamětník. Rád také vzpomíná na časy, kdy už měl děti, syna a dceru, které s ním o prázdninách občas vyjely na cesty. „Když byly menší, v prázdném nákladovém prostoru mohly jezdit na kolech. Byla to ta nejlepší ohrádka pro děti s třímetrovými stěnami. Nikam neutekly,“ vysvětluje. „Já sám jsem na lodi několikrát strávil Vánoce. Jednou se mnou byly i děti a manželka, v kajutě jsme měli stromeček, dárky a zpívali koledy. Všechno, co k Vánocům patří. Největší legrace byla ukrýt dárky před celníky. Moc rád na to vzpomínám.“ Pamětník pobýval měsíc na lodi a měsíc doma. 

Dovolené trávila rodina většinou na kolech. „Vzali jsme si stan a s dětmi projeli celou Šumavu, to jsem ještě vozil syna na nosítku před sebou,“ vypráví. Kolo vlastně provází Jiřího Louvara po celý život. „Například v Německu v Hamburku, je centrum města dost daleko od přístavu. Vzal jsem si bicykl a do centra jsem si zajel pro československé noviny. Jezdit se dalo všude možně. V Holandsku, když jsme se plavili po kanálech, bylo kolo univerzální dopravní prostředek. A dnes mám taky jedno, jen má elektrický pohon,“ usmívá se čerstvý důchodce. 

Nelegálně jsem si zabral jeden pokoj v prázdném domě

S manželkou Olgou se brali v roce 1984, pár let pak žili v opuštěném domě na Fučíkově třídě, dnes Masarykově ulici, v Ústí nad Labem. „Byl to docela malý byteček, a když se nám narodily děti, proboural jsem dveře do jedné místnosti sousedního prázdného bytu a zrekvíroval jsem ji. Udělali jsme v ní dětský pokojíček. V roce 1988 jsme se odstěhovali do Povrl, přesně do toho domu, kam jsme chodili na bytová divadla a Antidiskotéky. Po rozvodu jsem v tom domě zůstal. Povrly mám rád, vždycky tam bývalo všechno, co lidé potřebovali, kvůli nedaleké fabrice, ve které se zpracovávala měď. Dneska už je to obec hezká i na pohled.“

Čas utíkal jako voda pod lodním kýlem a ve vzduchu byla cítit změna. „Už na začátku roku 1989 bylo jasné, že se něco děje. Nejdřív polská Solidarita, pak hromadný exodus východoněmeckých Němců, kteří se začali objevovat na ambasádě v Praze už na jaře roku 1989. Malou Stranu v tu dobu zaplavily trabanty, které tam zůstaly i s klíčky v zapalování,“ vysvětluje pamětník. Cesta do západního Německa vedla přes pražské velvyslanectví, které se nacházelo v Lobkovickém paláci. Opuštěná auta s mezinárodní značkou DDR se tak stala symbolem touhy východních Němců po svobodě. 

Události listopadu 1989 a všechno, co se dělo na Národní třídě, sledoval pamětník z Hamburku: „Dívali jsme se na západní televize a psalo se o tom v novinách, už to nešlo zastavit.“ Po sametové revoluci mohl začít Jiří Louvar jezdit na lodi i jinam, než jen do východního Německa. Rád vzpomíná, jak po vodě procestoval celou Evropu, pamatuje si každičký kanál, jeho zrádná místa nebo plavební komory. S lodí taky mnohokrát doplul do přístavů, kde se říční doprava mísila s tou námořní. 

„Začal jsem jezdit jako kapitán motorové lodi, strávil jsem na ní dvacet šest let. Občas se člověk pěkně zapotil. Nebylo lehké udržet loď během divokých přílivů a odlivů nebo v přístavu, kde byla velmi hustá doprava. Chtělo to kumšt, znát dobře řemeslo a taky trochu toho plaveckého štěstí,“ usmívá se a dodává, že nikdy nezapomněl hodit minci pro štěstí sv. Vojtěchovi, patronovi plavců, jehož socha stojí na malé skalce nad břehem Labe mezi Dolním Žlebem a Čertovou vodou. Lodníci se na tomto místě loučili a vítali s vlastí už od 18. století. 

Žiju svojí největší vášní, stal se ze mě knihovník

Fyzicky i psychicky náročná práce si na pamětníkovi vybrala daň. „Mám za sebou dvojitý bypass srdce, ze zdravotních důvodů jsem odešel do předčasného důchodu. A pak se mi splnil sen, v roce 2024 jsem se stal povrlským knihovníkem,“ ukončuje pomalu vyprávění. 

Jiří Louvar nebyl nikdy politicky aktivní, neznamená to ale, že se o politiku nezajímal. I dnes sleduje aktuální dění a tak trochu mu z některých věcí běhá mráz po zádech. „Nelíbí se mi radikalizace společnosti a zvláštní vůdci různých národů,“ naráží na aktuální situaci (2025) ve Spojených státech amerických nebo v Rusku. Taky jsem si kdysi dávno myslel, že internet nám přinese větší svobodu vyjádření. Ukázalo se to jako slepá ulička. Anonymita dodává lidem kuráž chovat se a vyjadřovat neslýchaným způsobem,“ zlobí se. „Ani v reálném světě to není tak růžové, lidi jsou na sebe jako psi. To dřív nebývalo, dřív si lidé uměli nezištně pomoci. Jsem z toho tak trochu zhnusený, na druhou stranu jsem ale rád, že už nežijeme v socialismu,“ dodává na závěr. Budoucí generace by se podle něj měly zajímat o politiku, všeobecné dění a nebát se do něj zapojovat. „Lhostejnost totiž brání vývoji a nezájem nahrává pochybným vůdcům.“