Regina Loukotová

„A ještě jsme se vlastně v lednu 1989 sem přijely podívat na Palachův týden s mojí kamarádkou. No, ale to si pamatuju, jsem od začátku měla úplně příšerný strach. Představte si, že z Pardubic přijedete do Prahy. Já jsem se furt hrozně bála, protože jsem si vůbec nedokázala představit, co to znamená, jako jestli ke mně někdo přijde a rovnou mě zatkne, jenom že mě tam uvidí. Takže jsme vylezly z metra, tak jsme se tam postavily, kde jsme se koukaly, a pak jsme zase rychle odešly, protože jsme se hrozně bály.“

„My jsme měli pana Kubáta, takového matematika, který vedl tady ten kolos vzdělávací a já si myslím, nebo vím asi, že byl ve straně. Ale byl to normální člověk a přístupný. Já si pamatuju, to bylo v pátek 17. listopadu, a my jsme právě byli na tom kreslení a teď přišla paní Zahradníková a říkala… Ne, tak to bylo až v pondělí. V pátek vím, že jsem přišla domů a tam měl taťka naladěný Hlas Ameriky a teď se tam bavilo o tom, co se děje na náměstí v Praze, což pro nás z Pardubic byla Praha to velkoměsto. A začalo se říkat to, že možná někdo zemřel, tak to si pamatuju. Jsem si říkala: 'Tak tohle teda už opravdu není možné.' V sobotu, v neděli jsem slavila ty narozeniny, v pondělí jsme šli do školy, ale až na druhou hodinu. V Pardubicích najednou na gymnáziu se tam neučilo, už si tam všichni nějak povídali a ten ředitel Kubát říkal, ať jdou zástupci z každé třídy, ať přijdou do jídelny, že se teda poradí, co se bude dít. Já si myslím, že to bylo hned to pondělí toho 20. listopadu, kdy vlastně, což byl obrovský počin, určitě zodpovědnost jeho. Buď to bylo pondělí, nebo úterý, kdy teda to celé gymnázium vyšlo v Pardubicích před Vysokou školu chemicko-technologickou.“