Bohumil Loucký

* 1962

  • „Hygiena katastrofální, koupali se dole v šachtě, když byli sfáraní, v té radioaktivní vodě. Žádné ochranné prostředky, rukavice, nic. Holejma rukama přebírali smolinec, tu uranovou rudu, a absolutně nikoho to nezajímalo. A měl tam taky úraz, to vykládal, že mu spadl kámen na hlavu. Helmy měli, to jo, tak mu to prorazilo tu helmu a rozbilo hlavu. Dostal strašné horečky, vypadalo to, že umře, ale pak se z toho nějak vyvrávoral. Samozřejmě bez jakékoliv pomoci. Jenom pravděpodobně tím, že byl zdravej, mladej chlap, tak to přežil.“

  • „Někdy říkal: ,Já jsem teď dokonalej proletář, protože já nemám vůbec nic. Mně nechali jenom ty trenky.‘ Když ho pustili, tak říkal: ,Mě pustili z kriminálu a já jsem neměl vůbec nic. Ale vůbec!‘ Neměl ani osobní oblečení. Neměl dům, nábytek ani oblečení, neměl zkrátka nic. Jen ty trenky, říkal: ,Jsem dokonalý proletář.‘ A pak, co já už pamatuju, tak říkal: ,Mně už nemají co vzít, mně už všechno vzali. Já už se ničeho nebojím, čeho bych se měl bát? Mně nemají co vzít.‘ A v tom měl teda pravdu. O majetek ho připravili, o všechno.“

  • „V těch restitucích jsme dva roky čekali na zákony, než nám to bude vůbec umožněno navrátit. A mezitím se děly převratné věci. V Jaroměřicích byl státní statek, tady to družstvo ani nevzniklo, protože otec s dědem ho nechtěli založit. Tak se jim to nepovedlo, nikdy. A vznikl tady paskvil nějakého družstva, který zkrachoval, a museli tady založit státní statek. A za ty dva roky byly obrovské přesuny, kdy to rozkrádali ti, kteří tam dělali ředitele, tak si zakládali eseróčka a všelijaké společnosti. Začalo se kšeftovat s podíly – a my jsme furt čekali. Byl rok devadesát dva, konečně schválili zákon o půdě a my jsme zjistili, že tím teprve to restituční martyrium začíná.“

  • „Ten tlak byl neúnosnej, nesměli zaměstnávat lidi, zůstali na tom statku sami – jenom tatínek, dědeček a babička. To bylo všechno. Bratr byl pryč, ten byl vystudovaný stavební inženýr v Brně a sestra, moje teta, už byla v tu dobu vdaná a na práci na tom statku se nepodílela. Takže zůstali tři na celej statek. Samozřejmě měli předepsaný dodávky, který byly neúměrný tomu, aby vůbec byli schopni splnit to, co měli odevzdávat. No a skončilo to tím, že v těch žních – aspoň to tak tatínek vykládal – měli půjčenou mlátičku na dva dny a měli mlátit, ale byla neděle, takže mlátičku vypli a šli do kostela místo toho, aby mlátili. To byla ta poslední záminka, kterou ti komunisti zneužili, a řekli: ,Měli mlátičku, nevyužili ji a místo toho byli celej den v kostele.‘ Což je nesmysl, protože mše trvá hodinu.“

  • Full recordings
  • 1

    Jaroměřice nad Rokytnou, 13.07.2021

    (audio)
    duration: 02:47:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Padesátý roky, to byl ten největší průšvih pro celou rodinu

Bohumil Loucký v roce 1977
Bohumil Loucký v roce 1977
photo: Archiv pamětníka

Bohumil Loucký se narodil 18. listopadu 1962 ve Znojmě. Pochází z kulacké rodiny. Otec Bohumil s dědečkem Ladislavem vlastnili v Jaroměřicích nad Rokytnou rozlehlé hospodářství. Oba předky komunisté v 50. letech odsoudili, dědečka k šesti letům vězení, otce ke dvěma letům nucené práce v lágru při uranových dolech na Jáchymovsku. Součástí trestu dále bylo propadnutí veškerého majetku a doživotní zákaz do rodného moravskobudějovického okresu (dnes okres Třebíč). Po vypršení trestu se otec usadil ve Znojmě, kde pracoval na dělnických pozicích. Matka Anežka po sňatku s „třídním nepřítelem“ přišla o místo úřednice a pracovala jako uklízečka. Po základní škole navštěvoval Bohumil Loucký znojemskou střední školu zahradnickou, ve které po jejím absolvování krátce pracoval. Kvůli zdravotním komplikacím si vysloužil modrou knížku a vyhnul se tak povinné vojenské službě. V roce 1983 nastoupil do znojemského jednotného zemědělského družstva (JZD), kde působil až do sametové revoluce. V tomtéž roce se oženil, s manželkou Marií vychovali dvě děti. Sametovou revoluci prožil ve Znojmě. Po roce 1989 začal podnikat v zemědělství. V 90. letech rodina v restitucích dostala zabavené pozemky v Jaroměřicích nad Rokytnou, na kterých Bohumil Loucký žije a podniká dodnes (2021).