The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Lorenz (* 1925  †︎ 2010)

Jakmile jste povolil, v tu ránu z vás nadělali trhací kalendář

  • narozen 20. srpna 1925 v Krompachách

  • jako skaut se zúčastnil mobilizace v oddílech SOS v pevnosti Hanička, po nacistické okupaci se zapojil do odboje v organizaci železničářů Modrá fronta, později do odbojové skupiny knížete Alfonse Paara a zámeckého učitele Langa v Bechyni

  • v dubnu 1943 byl prozrazen a zatčen, gestapo jej krutě vyšetřovalo v Hradci Králové, na Pankráci a poté půl roku v pražské „Pečkárně“ (Petschkův palác - sídlo gestapa)

  • nakonec byl převezen do Terezína na Malou pevnost, kde čekal na soud, byl nasazován na nucené práce na stavbě podzemní továrny v Radobýlu a silnic v okolí

  • počátkem roku 1945 byl v Norimberku odsouzen k trestu smrti oběšením a stětím za přípravu velezrady a přechovávání zbraní; smrti unikl 23 dní před vykonáním rozsudku, když spojenci rozbombardovali vězení

  • celý život se zajímal o Orient a japonská bojová umění, hned po válce se setkal se svým budoucím celoživotním učitelem, japonským profesorem Kitayamou; jako jeho asistent působil následujících 19 let

  • po komunistickém převratu v roce 1948 byl Lorenz zatčen a dva měsíce vyšetřován v „Domečku“ kvůli podezření z napojení na Západ, ale nepromluvil, a tak byl propuštěn

  • v Hradci Králové založil judistický oddíl, v roce 1965 vycestoval do Japonska, kde studoval bojová umění přímo u japonských mistrů, poté se stal profesionálním trenérem; je zakladatelem aikida u nás, dodnes pravidelně cvičí

  • zemřel 7. března 2010

Do protinacistického odboje 

Nástup nacismu zažíval Vladimír Lorenz od počátku v první linii. Ve svých třinácti letech se účastnil mobilizace v oddílech SOS: Rukovali jsme stejně jako zálohy. Dělostřelecká pevnost Hanička byla jedna z největších. Vešlo se tam přes 2000 lidí. Měla úzkokolejku a několik pater. Pevnost byla prakticky nedobytná, neprošla by myš. K boji ale nedošlo: Byl nám nařízen odchod. Byla z toho málem vzpoura. Nikdo nechtěl pevnost opustit. Z dnešního pohledu by byl odpor ale pouze gestem. Srovnali by nás jako Varšavu. V tom byli Němci důslední. Rozum velel přemoci emoce.

Po nacistické okupaci se Vladimír Lorenz zapojil do odboje: Protože jsem pocházel ze železničářské rodiny, věděli jsme od otců, kdy a kam se která armáda pohybovala. Založili jsme studentskou organizaci Modrá fronta. Modrá proto, že naši otcové měli modré uniformy. První buňka začala v Hradci, ale rozšířili jsme se prakticky po celé republice. Náš hlavní úkol spočíval ve zpravodajských informacích. Vedl nás jakýsi major Anzl, což bylo jeho krycí jméno. Jemu jsme předávali informace. Hlavní větev vedla do Anglie.

Odbojová skupina knížete Paara v Bechyni

Pak ale jednoho dne přišel do školy německý inspektor a Lorenz odmítl hajlovat. Byl vyhozen a následně se přestěhoval do Bechyně. Tím se změnila i jeho odbojová činnost: Tam byla organizace, kterou vedl kníže Alfons Paar, štkp. v záloze. Druhou osobností byl na Bechyňsku profesor Lang, zámecký učitel. Měli na starost výsadkáře, kteří přicházeli na Písecko. Kníže měl dobrý lesnický personál. Když Anglie začala vysílat: ‚Žába sedí na prameni, v kovárně je tma‘ – šlo o heslo, že budou vysazovat výsadkáře – uvedl do pohotovosti veškerý personál, který měl za úkol zahladit stopy. Parašutisty přivedl do Bechyně, tam dostali z kláštera dokumenty a potom byli tajnou chodbou vypouštěni do života. Na zámku jsou třicetikilometrové podzemní chodby.

Lorenz bydlel přímo na zámku a zastával funkci zámeckého tělovýchovného učitele: Tím jsem měl přímý kontakt s Alfonsem Paarem a Langem. Jednu z činností představovala příprava mobilizačních plánů na konec války a s tím související polovojenský výcvik mládeže. Kníže Paar byl ale napojen i na odboj v německé armádě: Byla to německá šlechtická organizace, která připravila atentát na Hitlera. Věděli jsme, kdy se to má stát. Byl jsem vedoucí vojenské složky mládeže, takže jsem takové věci věděl. Odbojová činnost Vladimíra Lorenze však skončila předčasně.

Ve spárech gestapa

Gestapo jednoho dne chytlo Lorenzovu spojku a vytlouklo z ní i jeho jméno: Zatkli mě 3. dubna 1943. Vidím to jako dneska. Přišli pro mě na zámek. Věděl jsem to předem, dostal jsem echo přes Paara z četnické stanice. Mohl jsem utéct, ale tím bych vydal rodinu. Sestra měla před svatbou. Čekat 24 hodin, až pro vás přijdou, nebylo lehké. Člověk ale musel mít dostatek odvahy nést následky, když něco dělal. Z Bechyně mě odtáhli do Tábora a z Tábora do Hradce Králové. Tam na mě na gestapu hráli všelijaké divadlo. Vytáhli mě na dvůr, tam připravili popravčí četu: ‚Řekneš, s kým jsi spolupracoval, nebo ne?‘ Když jsem odmítl, čekal jsem kuli, ale odtáhli mě zase nazpátek a zase ze mě páčili, s kým jsem spolupracoval.

Tvrdé výslechy teprve začínaly: Nikdo si neumí představit německou důkladnost. Například ‚baštonáda‘. Obrátili židli nohama vzhůru, musel jste si lehnout na břicho, chodidla vám přivázali k nohám židle a pak vám vysázeli baštonádu na chodidla. Požitky jsou to ohromný. My jsme se ale naučili omdlívat. V tom jsme byli cvičený. Když omdlíte, nic necítíte. Takzvaně se napumpujete, a šok. To je jediná ochrana, jak nic nevyzradit. Ve stavu bezvědomí nemůžete nic vykládat. Proto se snažili mít nás neustále při vědomí. Používali různé oživovací manévry, včetně elektřiny. Neměl-li ale člověk dostatečně silné srdce, hrozila mu při umělém omdlévání smrt. Lorenz byl naštěstí od mládí sportovec.

Jedna ze zásad, které se Lorenz při výsleších držel, zněla následovně: To, co jste řekl, jste nesměl nikdy odvolat. Jakmile jste povolil, v tu ránu z vás nadělali trhací kalendář. Takhle vás mučili jenom do doby, než došli k názoru, že vás nezloměj. To samozřejmě nebylo tak jednoduché. Fyzický a psychický nátlak není jednoduché zvládnout.

Z Hradce Králové byl Lorenz po nějakém čase převezen na Pankrác a pak musel zhruba půl roku vydržet výslechy v pražském Petschkově paláci: Tam byly výslechy každej den. Jedné z cel se říkalo vlhká kobka: Hrubé zdivo a po něm tekla voda. Svázali vás do kozelce a po výslechu vás tam nechali uležet. Když vás pak hodili na celu, když jste měl štěstí, přišel jste k sobě, pokud ne, pošel jste. Metody, který Němci používali, byly skutečně drastický.

Malá terezínská pevnost

Když vyšetřování skončilo, nečekalo Lorenze ovšem žádné vysvobození: Odveleli mě na Malou terezínskou pevnost. Člověk přijel s transportem v šest večer, svlíkli vás donaha před wachcimrou na dvoře I. a musel jste do rána nahej čekat, až začne život na Malé pevnosti. Pršelo na vás, padal sníh a jakmile se člověk hnul, dostal ránu, protože na vás koukal bachař a jakmile jste nějak zavrávoral nebo se začal hejbat, abyste se zahřál, tak vás přetáh´. Takže to bylo přijetí. Na cele bylo dvakrát tolik vězňů, než jakou měla kapacitu: Nepříjemný byly blechy, byly jich tam ‚miliardy‘. Když člověk šel, skákalo to před vámi. Za první noc jsem jich nachytal 46.

Život vězňům ale znepříjemňovali především bachaři: Kolem pevnosti jsou močály. Tam člověk zažíval lecjaký šoky. Například jsme tam měli dozorce SS, říkali jsme mu kobylí hlava. Byl to Sudeťák, kterej byl zvlášť vysazenej na Židy. S požitkem určil dva Židy a nechal je bojovat v bažinách. Tekl tam potok, a tam je nechal zápasit o život. Ten, kterej druhýho udusil v bahně, toho nechal žít. Nebo jak jsou kasematy, nařídil někomu zbourat hranu. Nešlo to jinak než krumpáčem, takže tak dlouho odstraňoval spodek, čili podstavnou plochu, až to na něj spadlo. Na to nás nechali koukat. Takže příchod na terezínskou pevnost byl jeden šok za druhým.

Hlavní náplní života v Malé pevnosti byla otrocká práce. Vladimír Lorenz mimo jiné musel stavět u Radobýlu ve starém vápencovém lomu továrnu pro výrobu raket V2: Měl jsem štěstí, že jsem byl na povrchu. Chytil jsem tam těžký zápal plic, protože v tom, v čem jsme chodili pracovat, jsme i spali. Ráno ve čtyři jsme vstávali, komandýrkou šli tam a večer v devět se vraceli. Měli jsme jedno umyvadlo na 48 lidí. Prach, pot a vši. Továrnu nakonec postavit nestihli.

Šikanu dozorců zažíval na vlastní kůži i Lorenz. Například od člena popravčí čety Rojka: Když byl v sobotu úklid, přišel a vyhledal si mě a dva fráterníky. Na druhým dvoře byli ubitý vězňové. Nařídil nám vytrhávat zlatý zuby. Počkali jsme, až Rojko odejde, a pak odtamtud zdrhli. V poledne Rojko přišel, viděl, že tam nejsme, tak si nás našel. Pak jsme museli sedět v dřepu na sluníčku, předpažené paže a na nich cihlu. Jakmile nám cihla upadla, dostali jsme nakládačku. Tak nás tejral až do šesti do večera.

Byla to dobrá škola života. Člověk se naučil rozpoznávat, jak je civilní život snadnej. Zákony tam byly neúprosný. Ještě jsme měli štěstí, že nás neutlouk´, že jsme akorát dostali pořádnej vejprask.

Trest smrti oběšením a stětím za velezradu

Na sklonku války, počátkem roku 1945, odvezli Vladimíra Lorenze do Norimberku před zvláštní soud: To byl taky pro člověka zkušební kámen. Byl jsem obviněn z přípravy velezrady a přechovávání zbraní. Na velezradu byl provaz a na přechovávání zbraní sekyra. Byl jsem odsouzen k trestu smrti provazem a sekyrou. Skutečně vás nejdřív pověsili a teprve pak vám usekli hlavu.

Po rozsudku bylo pravidlem žádat prostřednictvím advokáta ex offo o milost samotného Vůdce. S tím byl spojen i určitý čas: Dali vám sto dní před vykonáním exekuce. Každej den ráno při snídani člověku hlásili, kolik dní mu do exekuce uběhlo. Nejhorší bylo, že člověk měl želízka na rukou a byl na samotce, aby si to vychutnal. Aby člověk nezešílel, jediná možnost byla se zaměstnat. Z chleba jsme si dělali hlavičky nebo figurky, cokoliv. Člověk musel čas toho čekání nějak využít v činnosti, aby neustále nemyslel na to, že vám za sto dní useknou hlavu.

Vladimír Lorenz vzpomíná, že nápor na psychiku byl obrovský: Člověk musel věřit v jednu věc: že jim tu radost neudělá, aby ho pověsili a usekli mu hlavu – čili vzdor proti rozsudku, to vás udržovalo ve stavu, abyste odolal. To byla jediná možnost.

Únik z rozbombardovaného vězení 23 dní před popravou

I tentokrát bylo panu Lorenzovi souzeno přežít. Oblast totiž začali bombardovat spojenci: Vždycky nám říkali jedno: při bombardování lehnout na bok ke stěně, která je nosná – schody, komíny... Že by při bombardování vězně přemístili někam do bezpečí, nepřicházelo v úvahu, naopak: Zamkli. Další zásada zněla lehnout ke zdi, kde bylo okno. Tlaková vlna totiž rozbila sklo. Střepiny byly ve dveřích zaražený skrz naskrz.

Obzvláště zásada lehnout si při bombardování k nosné stěně se Lorenzovi vyplatila. Nezraněn dostal příležitost uniknout: Když pak vězení dostalo plnej zásah, naštěstí jsem byl v prvním poschodí, v tom šíleným kouři jsem skočil do těch ruin, který zbyly po bombardování, a utíkal. S želízkama na rukou, všude hořelo. Asfalt na silnici hořel – spojenci shazovali fosforový bomby. Pak jsem někde padl vysílením, nevím kde. Tam mě našlo polní četnictvo a odvezlo mě do vězení do Litoměřic, kde jsem se dočkal konce války.

Smrt není zlá

Bylo mi souzeno, abych přečkal. Byla to zkušenost k nezaplacení. Tam se člověk naučil rozeznávat, co je skutečně hodnotné a co nepodstatné. Lidé se tam ukázali ve své plné nahotě. Mnozí z těch, kteří byli zavřeni a byli považováni za elitu, se ukázali jako úplní chudáci. Když zůstali bez pomoci, byli jen živoucí číslo, neměli na to psychicky, přestože byli v civilu považováni za osobnosti. Každý tam viděl, s kým má tu čest. Mnoho lidí tohoto typu tam přivedlo spousty lidí do maléru. Stačilo na ně udělat silnější fyzickej nátlak a povolili a mluvili. Řekli i to, co nevěděli, a to bylo špatný.

A co drželo při životě Vladimíra Lorenze? Hlavní myšlenka, že jsem v právu a že budu dělat všechno, aby mě Němci nezlikvidovali. Ten vzdor je schopen vás udržet při životě i v nelidskejch životních podmínkách. Všechno je otázka psychiky. Nejhorší je, když se bojíte. Strach má velký oči. Každý by měl vědět jednu věc: že smrt není zlá. To je jen v našich představách. Smrt je součást života. Rodíme se, abychom umřeli. Záleží na tom, co po nás zbude. Mělo by po nás zbýt něco kladného. Ne aby se na nás vzpomínalo: ‚No to byl pěknej syčák.‘ Měli bychom umírat v klidu. Měli bychom mít čistý svědomí, i když se říká, že je to velmi obtížné.

Domeček

S porážkou nacistů však Lorenzova vězeňská anabáze ještě neskončila. V roce 1948 totiž musel přetrpět téměř dva měsíce v nechvalně známém Domečku v Praze na Hradčanech. Lorenz se totiž snažil s přáteli z války alespoň trochu pomáhat lidem, kteří se po komunistickém převratu dostali do vězení: V roce 1948 jsem šel na vojnu. Nevím odkud, ale kontrarozvědka někde vysondovala, že jsem napojenej na Angličany. V podstatě jsem tedy byl třídní nepřítel. Naštěstí jsem v Domečku nebyl dlouho. Pustili mě, protože mi nedokázali to, co mi chtěli přišít. Vyslýchalo mě asi osm lidí. Byl jsem tam osm neděl. Od té doby nemám rád loretánské zvonky.

Vladimír Lorenz si tak bohužel musel zopakovat zážitky z války. Tentokrát ovšem v podání komunistů: Nejhorší je vždycky ta nejistota, ve které se pohybujete. Nasloucháte, co se děje na chodbě, kam jdou kroky. Jdou k vám? Co se bude dít? Je to neustálé nervové napětí. Kdo má slabší nervy, musí z toho mít následky. Já mám, zaplať pánbůh, korzárskou krev.“

Výslechy probíhaly obvyklými způsoby: Osvěcujou vás ostrým světlem, když usínáte tak vás polejou nebo vám uštědřej nějaký rány nebo do vás pustí proud. Mezi námi děvčaty, účel světí prostředky a pokud z někoho chtěj něco dostat a nenarazej na vyloženě tvrdýho tvora, tak z něj dostanou všechno. Způsoby, které používali Rusáci, se od způsobů, které používali nacisti, nijak neliší. Ale to platí pro všechny zpravodajský služby. Metody jsou skutečně nelidský. Záleží na tom, co člověka drží, aby nepromluvil. Musí mít silnou vnitřní emoci motivovanou skutečností, že jakmile selžu, přivedu do maléru další lidi. A mít na svědomí životy druhejch není nikdy příjemný. Vždycky hledaj další viníky, aby proti nim mohli použít represálie.

Vladimír Lorenz nepromluvil: Pro mě byly výslechy v Pečkárně v tomto případě velmi užitečné, protože metody, které jsem používal tam, jsem byl schopen použít i tady. Když bylo nejhůř, zase jsem omdlíval. Nakonec mě museli pustit, protože ze mě nic nedostali.

Profesor Kitayama

Když se Vladimír Lorenz pohyboval na svobodě, vždy se snažil věnovat sportu a především bojovým uměním: Mým prvním učitelem byl japonský profesor Kitayama. Ovládal patnáct jazyků. Osobně jsem se s ním setkal po roce 1945. O jeho existenci jsem se dozvěděl v koncentráku, kde jsem na papíru z novin, který jsme používali na záchod, četl o jeho knize ,Setkání Východu se Západem.

Kitayama původně působil na japonském velvyslanectví v Berlíně jako kulturní atašé, ale neměl rád nacisty a po konfliktu s velvyslancem se uchýlil do Československa: Když jsem se vrátil z koncentráku, sešel jsem se s ním a dělal mu 19 let asistenta. Bylo to řízení osudu.“ Lorenz na Kitayamu vzpomíná: „Byl to první člověk, na kterého jsem narazil, který mi nezalhal jediné slovo. Vždycky říkal: ‚Lorenz, pamatuj si: Co říkáš, to čiň! Nikdy nebuď v rozporu s tím, co říkáš a děláš. To vždycky vede do zkázy.

Bojovým uměním se mohl Vladimír Lorenz soustavně začít věnovat až po vojně: V Hradci jsem založil oddíl judo a u toho jsem zůstal až do dnešních let. Zpočátku jsem se živil jako technický úředník Závodů vítězného února. Ale ve dvě jsem to zabalil a šel jsem cvičit. V letech 1964-1965 jsem byl delší dobu v Japonsku, kde jsem studoval. Po návratu se Lorenz stal vedoucím sportovní základny judo, což se stalo jeho hlavním povoláním: Ještě dneska čtyřikrát týdně cvičím. Jakmile jednou v pohybu ustrnete, tak končíte.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Horník)