Tazatel: „Jaký to byl pocit najednou se dostat do takovéto hrůzy?“ - „To je těžké vylíčit, protože já jsem [si to] skoro celou tu dobu v Osvětimi nedokázala ani srovnat. Myslím, že jsem si to všechno srovnávala dodatečně. Nedokázala jsem si [srovnat], že něco takového může existovat. Lidi hubit jako štěnice plynem. Věděli jsme, že je to zlé v koncentrácích, ale že tohle? Tohle jsme si nedokázali ani představit. A trvalo to nějaký čas. Uši to slyšely, ale než to člověku došlo, to nějaký čas trvalo. No ale já jsem tam měla štěstí. A sice proto, že ze Slovenska šly nejdříve svobodné holky a ty se nějak dozvěděly, jakou práci dělám v Maďarsku, a doufaly, že zachráním jejich blízké...“
„Ty doklady jsem získávala tak, že jsem chodila na matriční úřady a vymyslela si nějaké jméno, že chci rodný list na to a to jméno. To tam pochopitelně nenalezli, protože to bylo smyšlené ,Slečno, to tady není.‘ Říkám: ,Ale musí to tam být. Najděte to, moje přítelkyně se vdává a bez toho se nemůže vdát.‘ A málem jsem brečela. Víte co? Nikdy jsem se nechtěla přetvařovat a tam jsem musela hrát divadlo celou tu dobu, hrát, hrát a hrát. Tak nakonec se ten úředník už nazlobil a [říkal]: ,A víte co? Tak se podívejte sama, že to tady není.‘ A přesně to jsem potřebovala, protože jsem si zapamatovala tolik jmen, kolik jsem vůbec mohla vstřebat. Když jsem odtamtud odešla, tak jsem si ta jména zapsala a pak už jsem konkrétně chodila pro ten a ten rodný list. Pak už jsem získávala maďarské doklady pro naše lidi. Ale to nebylo všechno, bylo třeba jim sehnat i policejní přihlášku. A ta byla v Maďarsku nesmírně důležitá.“
„Ačkoliv jsem se narodila v Košicích, tak na nějaký čas mohl platit a taky platil můj pravý rodný list. Jenže za chvíli se stalo, někdy samozřejmě chytili některé naše lidi a někteří z nich výslechy nevydrželi a vypovídali, takže jméno Lorándová bylo velmi dobře známo, takže když jsem se dostala do jejich rukou, taky se mě na Lorándovou ptali. [Tu] jsem ,nikdy neviděla‘ [smích].“ Tazatel: „A pod jakým jménem jste tam teda [byla]?“ - „Pod různými, ale nejdelší dobu jsem se jmenovala Margita Deméter.“
„My jsme se scházeli a obvykle jsme si sehnali někoho, kdo mohl něco říci o životě v Palestině. A připravovali jsme se na to, že tam půjdeme, budeme budovat zemi a budeme fyzicky pracovat, že dosavadní život Židů je hospodářsky velmi nezdravý, že je třeba fyzicky pracovat, a ne se koncentrovat jenom na to duševno. Byli mezi námi nesmírně inteligentní lidé a ti také souhlasili s tím, že budou takhle pracovat. My jsme zakládali takzvaná hnízda - keny v jednotlivých městech, kde jsme se scházeli, kde jsme se informovali o životě v tehdejší Palestině a připravovali se na to. Kromě toho, jakmile jsme dospěli, tak jsme se koncentrovali v takzvaných plugách, to byly kolektivy, ve kterých se všichni členové snažili získat nějaké zaměstnání, ve kterém by fyzicky pracovali. Já jsem například pracovala několik měsíců na stavbě, velmi těžká práce.“
„Já jsem Štefánia Lorándová a narodila jsem se v Košicích 22. 11. 1919. Tedy velmi dávno. Moji rodiče se jmenovali Margita a Ludvík Lorándovi, matka byla rozena Strelingerová. Měla jsem jednu sestru, byla mladší než já, ale už nežije. Rodina mého otce byla ortodoxní, on sám by nebyl býval tak moc ortodoxní, ale musel se svému příbuzenstvu přizpůsobit, protože ti věčně kritizovali nedodržování náboženských zvyků. Matka pocházela z rodiny naprosto neortodoxní a pro ni to bylo úplně nové.“
Štefania Lorándová se narodila 22. listopadu 1919 v Košicích v židovské rodině, tradice a svátky udržoval v rodině spíše otec, matka na své židovské víře nelpěla. Po smrti otce se s matkou a sestrou přestěhovala do Žiliny k babičce a ke strýčkovi, v tomto městě se také mladá Štefania seznámila s hnutím Hašomer Hacair a posléze se stala jeho členkou. Hašomer Hacair byl sionistickou organizací, připravoval své členy k fyzické práci, tedy k začleňování se do normálního života, počítal totiž s vytvořením nezávislého židovského státu. Fyzické práce se ujala i Štefania Lorándová a s krumpáčem a s lopatou se podílela na vodní stavbě v Malých Levárech. Už v devatenácti letech byla povolána do vedení Hašomer Hacair v Bratislavě, kde se účastnila i příprav na odjezd Židů do Palestiny. Ovšem v roce 1942 začala perzekuce Židů a Štefania byla vybrána pro funkci ilegálního pracovníka v Maďarsku, měla židovským i nežidovským emigrantům ze Slovenska obstarávat falešný rodný list, policejní přihlášku i podnájem. Do Budapeště se dostala 9.3. 1942 a v krátké době se z ní stal profesionální padělatel. V Maďarsku skrývala svou židovskou identitu, vzhledově se Židům vůbec nepodobala a pracovala pod falešnými jmény, nejdéle jako Margita Deméterová. A nebyla to Štefania Lorándová, ale Margita Deméterová, která byla chycena za padělání dokladů. Věznění si za svou protirežimní činnost odbyla v internačním táboře Bačka Topola. Po propuštění i nadále pracovala pro Hašomer Hacair a díky výborné znalosti jazyků se dokonce dostala i do německé tiskové kanceláře. Ovšem po chycení dvou uprchlíků putovala Margita Deméterová na pět měsíců do tzv. Shuphaus a poté do budapešťského internačního tábora. Nakonec byla propuštěna, ale identita Štefanie Lorándové byla vyzrazena. Navíc Hortyho režim již nedokázal vzdorovat Hitlerovi, německá vojska obsadila Maďarsko a Štefania odjela se sestrou na jaře 1944 do Osvětimi. V koncentračním táboře se setkala se slovenskými vězenkyněmi, které zastávaly vyšší funkce a které v Osvětimi přežívaly už od roku 1942. Už věděly, že pomáhala slovenským Židům a žádaly pro ni pracovní pozici v písárně. Štefania Lorándová s nimi nakonec domluvila transport se setrou z Osvětimi pryč. Nevěděla, kam pojede, ale větší peklo než Osvětim pro ni v tu chvíli neexistovalo. Transportem se dostala do karantény poblíž Trutnova a nakonec do tábora v Bernarticích u Trutnova. Se Štefanií Lorándovou a s její sestrou se jako zázrakem v těchto místech ocitla i jejich matka, takže celá rodina šťastným řízením osudu přežila. Po válce zastávala Štefania Lorándová řadu lukrativních pozic, vstoupila do komunistické strany, byla sekretářkou náměstka předsedy vlády, pracovnicí zpravodajského oddělení ministra vnitra, pracovnicí pro repatriaci volyňských Čechů v roce 1947 a také pracovnicí na kádrovém a na tiskovém oddělení ministerstva zahraničí. V roce 1955 byla vyloučena ze strany. Až do své smrti v říjnu 2012 žila v Praze.
