The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lněnička (* 1930)

• narozen 11. 4. 1930 v Budislavi

• 1946-1949: studium na potravinářské škole v Litomyšli (nedokončil kvůli zatčení)

• 1948: založil s kamarády protikomunistickou skupinu

• 1949: skupina podnikla několik akcí na zastrašení komunistických funkcionářů a opatřila si zbraně

• září 1949: všichni členové zatčeni a vyslýcháni StB v Pardubicích

• říjen 1950: monstrproces s tzv. budislavskými Jánošíky - Lněnička odsouzen na 20 let

• 1949-1957: vězněn v Pardubicích, V Chrudimi, v Plzni-Borech, Mírově, Valdicích-Kartouzích, v Ilavě a v Leopoldově, na Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší

• 1957-1968: pracoval jako civilní zaměstnanec na Tmavém dole

• 1968: odešel do Vídně

• 1969: návrat do Československa

• 1969-1981: pracoval jako řezník a uzenář

• 1981: emigrace do USA

Josef Lněnička (*1930)

Přepis telefonního rozhovoru redaktora Mikuláše Kroupy s panem Josefem Lněničkou z prosince roku 2010

Mikuláš Kroupa: Dobrý den. Tady je Mikuláš Kroupa. Já volám z České republiky, z Prahy. Já jsem redaktor Českého rozhlasu a pracuju s Adamem Hradílkem. On se Vámi setkal a natáčel Vaše vyprávění. Myslíte, že bych se Vás mohl zeptat ještě na pár doplňujících otázek?

Josef Lněnička: Jistě.

Mikuláš Kroupa: Někteří Vaši přátelé, jako je pan Křivka nebo Dočekal a další z té vaší skupiny říkají, že se o Vás šíří taková věc, že jste v kriminále byl v nějakém  kontaktu se Státní bezpečností nebo s bachaři.

Josef Lněnička: To není pravda. Šíří se to, já jsem něco taky slyšel, ale nic jsem nikdy… Já jsem pracoval v dolech jedenáct roků.

Mikuláš Kroupa: Já jsem se chtěl zeptat na Václava Teplého, to je katolický kněz, salesián, který seděl v pardubické vyšetřovně a prý seděl s Vámi.

Josef Lněnička: Já to jméno znám a osobně.

Mikuláš Kroupa: Bylo to ve vyšetřovně v roce 1955 v Pardubicích.

Josef Lněnička: Teplý?

Mikuláš Kroupa: Ano. Je to Václav Teplý…

Josef Lněnička: Vladimír Teplý, známý od Pardubic, že?

Mikuláš Kroupa: Ano.

Josef Lněnička: No a co má s ním být?

Mikuláš Kroupa: No, on právě říká, že se domnívá, že jste prý říkal vyšetřovatelům informace, které Vám říkal v té cele..

Josef Lněnička: Ne, nic jsem neříkal. On mi nic neřekl, vždyť to byl mladý chlapec… To byli tři bratři Teplí z Rovně.

Mikuláš Kroupa: My jsme hledali v archivech a našli jsme, že jste byl veden jako agent pod krycím jménem Zelenka.

Josef Lněnička: Není to pravda. Já teda o tom nic nevím… krycí jméno Zelenka mně vůbec není známo.

Mikuláš Kroupa: Někteří Vaši někdejší spoluvězni říkali, že Vás viděli obdělávat zahrádku nějakého dozorce.

Josef Lněnička: Jo, to říkali. Já jsem byl v dole a já jsem v životě na zahradě nebyl. Jedině v Rozích jsem byl na zahradě, tam jsem pracoval.

Mikuláš Kroupa: Oni Vám samozřejmě nic nevyčítají, ale že Vás Státní bezpečnost nějakým způsobem mohla vydírat.

Josef Lněnička: Mě nikdo nevydíral. Ale já k Vám mám jednu prosbu. Mně ministerstvo vnitra napsalo, že dostanu peníze, že teď se dává jednorázová odměna za vězení, a oni mně nic zatím neposlali.

Mikuláš Kroupa: Tak to já nevím, ani jak to zařídit, bohužel, ale můžu se třeba někde o tom zmínit. Nicméně, Vy tedy vlastně zcela vylučujete to, že by z Vás nějak Státní bezpečnost dostávala nějaké informace v době výkonu trestu?

Josef Lněnička: Já jsem nikomu nic neudělal, nikomu. Nikomu jsem nic nevykládal… a najednou za dvacet let se objeví takováhle věc.

Mikuláš Kroupa: Já vím, že je to nepříjemné, ale ono se to tak říká mezi některými lidmi, ale jak říkám, nikdo Vám to nevyčítá nebo nikdo to neříká ve zlém, ale šíří se tady taková informace o tom, že jste to byl právě Vy, kdo potom hodně mluvil v té vyšetřovně, když Vás zatkli, že Vás příliš mučili.

Josef Lněnička: Dostál to všechno splácal, Dostál to všechno zavinil, Dostál všude nejvíc mluvil a psal zvlášť dopisy a všechno. Já jsem se ničeho nedopustil.

Mikuláš Kroupa:  Jde ještě o to, oni Vás fackovali při tom zatýkání před ostatními, až Vám tekla z uší krev, jak jste vyprávěl…

Josef Lněnička: Ano.

Mikuláš Kroupa: To bylo veliké ponížení před Vašimi ostatními přáteli. Jak jste se s tím vyrovnával?

Josef Lněnička: Těžko… Děravé uši, škoda mluvit. Já jsem (nesrozumitelné) 14. září.

Mikuláš Kroupa: Nezlobte se, že jsem takhle telefonoval, já jsem si to potřeboval jenom ujasnit.

Josef Lněnička: Naopak. Já jsem rád, že se někdo ozval. Naopak. Prosím Vás, opravdu, nějak se to jméno Zelenka zřejmě lepí, já nevím. Je to k smíchu.

Mikuláš Kroupa: Vy jste měl dokonce označení jako agent 231, píše se v těch archivech.

Josef Lněnička: To oni si tam mohli napsat, co chtěli, že jsem agent 231.

Mikuláš Kroupa: Taková podrobná hlášení jsou tam k dispozici, která jsme objevili v případu toho Václava Teplého. Tam jsou hlášení i několikrát denně.

Josef Lněnička: Nic jsem nehlásil. Teplýho pamatuju. Byli tři bratři, dva vlastně vlastenci, to je pravda, ale já nic nepamatuju, že bych já něco o nich hlásil.

Mikuláš Kroupa: Já bych Vám mohl krátce jenom odcitovat některé věci, které jsou v tom archivu k nalezení.

Josef Lněnička: Ano, můžete.

Mikuláš Kroupa: (cituje) 22. března roku 1955, Václav Teplý včera, když přišel od výslechu, byl delší dobu zamyšlen a potom se rozhovořil, že jak to vypadá, tak velmi těžko se bude z toho vysekávat, protože u výslechu o propuštění z vazby nebylo nic řečeno. Teplý se z toho celý třásl, může prý tady zůstat, na to prý nedal celou námahu do studií, aby nakonec byl tady.

23. března 1955, Václav Teplý, když se v poledne vrátil od výslechu, tak ani slovo nepromluvil a jen chodil chvíli po cele. Potom si sednul a hlavu dal do dlaní a stále o něčem přemýšlel, zatímco rukama si nervózně třel spánky, a občas bylo na něm vidět, že je hodně rozrušen, což se projevovalo tím, že trhal hlavou. Potom zase začal chodit a teprve po chvíli prohlásil, že je to asi marné se odvolávat, že už do toho padá, ale neřekl zase do čeho. (konec citátu)

Takovéhle další podrobnosti, často ten agent vystupuje v množném čísle: „Nám to ještě neřekl.“ Atd. Jako by byl skutečně součástí toho vyšetřování Václava Teplého. Jsou to agenturní protokoly spolupracovníka pod krycím jménem Zelenka a pan Teplý se domnívá, že nikdo jiný to nemohl být než právě Vy, který jste tam s ním byl.

Josef Lněnička: Tam bylo, tam bylo nás víc, ale jméno slyším vůbec v životě poprvé. To Vám může říct každej ledacos, to je bez debaty. Tohle je teda vrchol, tohleto ovzduší.

Mikuláš Kroupa: Ono to je vlastně uváděný tak, že to je vlastně agent jménem Lněnička, my jsme právě přemýšleli, jestli nemohlo dojít k záměně jmen, ale vlastně všechno poukazuje přímo na Vás.

Josef Lněnička: To je zajímavý. Teplýho pamatuju dobře, velmi dobře pamatuju Václava Teplýho a bratry jeho taky. Pepíčka… to byl jeho bratr.

Mikuláš Kroupa: Vzpomínáte si na ten březen 1955, jak jste tam s tím Teplým byl?

Josef Lněnička: Jméno si pamatuju, ale datum ne.

Mikuláš Kroupa: A jaký to byl člověk, Václav Teplý?

Josef Lněnička: Za tu krátkou dobu člověk nepozná lidi, že. A každýmu se… kdyby bylo známo… kdo to všechno byl nebo co to je. Prosím Vás pěkně, pane redaktore, Vy máte moje telefonní číslo a adresu?

Mikuláš Kroupa: Ano, adresu také. Já bych hrozně rád za Vámi nějak přijel nebo, ale je to strašná dálka…

Josef Lněnička: Rád Vás uvidím, já špatně chodím, mně je osmdesát roků, ale rád s každým pohovořím. (Josef Lněnička žije v Baltimoru v USA, pozn. ed.)

Mikuláš Kroupa: Za to jsem hrozně vděčný. Jak jsme pátrali po tom příběhu z Budislavi, tak jsme mapovali ty jednotlivé příběhy a z toho vzešlo, že jste se v tom kriminále pravděpodobně nějakým způsobem asi zlomil, nedokážeme to vysvětlit, ale podle všech archivů i podle výpovědí svědků jste nějakým způsobem spolupracoval s těmi dozorci.

Josef Lněnička: Nespolupracoval jsem vůbec s dozorci! Naopak jsem byl disciplinárně potrestanej, zřejmě na Mírově jsem byl ve strašný díře, nachladl jsem se…

Mikuláš Kroupa: Podle nás Vás začali využívat až nějak později, zvláště v těch Pardubicích, v těch vyšetřovnách, vyšetřovacích vazbách.

Josef Lněnička: Já jsem byl odsouzený 7. října 1950 v Litomyšli.

Mikuláš Kroupa: Jak si vysvětlujete, že jste byl v roce 1955 zpátky odvezen do těch Pardubic?

Josef Lněnička: Já nevím, já jsem byl potom v Leopoldově. Normálně nařídili eskortu, více nás jelo z Leopoldova pryč.

Mikuláš Kroupa: A proč myslíte, že jste byl vlastně na cele s člověkem, který nebyl ještě odsouzen?

Josef Lněnička: To mi je záhada, protože jsem každýmu říkal: „Já jsem odsouzenej na dvacet let.“

Mikuláš Kroupa: Tak já Vám moc děkuju za rozhovor.

Josef Lněnička: Já Vám taky děkuju.

Mikuláš Kroupa: Na shledanou.

Josef Lněnička: Rád Vás tady uvidím.

Pozn. Podle svazku uloženého v Archivu bezpečnostních složek byli u Václava Teplého dva agenti: Zelenka (č. 231) a Lněnička (č. 203). Lněnička měl být nejdříve u Josefa Teplého (bratra Václava) a pak u Václava.

Přepis telefonického rozhovoru zpracoval Vladimír Kadlec, 18. 12. 2010

(přepis byl stylisticky upravován)