The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Litvák (* 1967)

• narodil se 16. července 1967 v Praze

• studoval Pedagogickou fakultu UK, obor čeština – pedagogika

• s Michalem Semínem založil studentskou sekci Demokratické iniciativy

• zorganizoval petici proti vyloučení studentů za účast na Palachově týdnu

• kvůli protirežimním aktivitám byl v listopadu 1989 vyhozen ze školy

• podílel se na založení studentského hnutí Stuha

• spoluorganizoval studentský pochod 17. listopadu 1989 a na Národní třídě byl zadržen

• organizoval studentskou stávku na Pedagogické fakultě UK

• v roce 1990 pracoval v tiskovém odboru federální vlády

• spoluzakládal Radio 1, působil v magazínu Stereo & Video

• od roku 2009 se věnuje televizní scenáristice

• je držitelem osvědčení účastníka odboje a odporu vůči komunismu

• v roce 2025 žil v Praze

David Litvák patří k posledním studentům, které komunistický režim stihl vyloučit z univerzity z politických důvodů – jen pár dní před sametovou revolucí. Na Pedagogické fakultě UK se totiž zapojil do studentského odporu – psal petice, kritizoval sovětskou výukovou metodiku, se spolužákem Michalem Semínem založil studentskou sekci Demokratické iniciativy. Byl u zrodu studentského hnutí Stuha, jehož první plánovaná akce, pochod 17. listopadu 1989, se nečekaně stala jedním z rozhodujících momentů pádu komunistického režimu. Poté působil ve vládním tiskovém odboru, v Rádiu 1, jako novinář v technických magazínech a své místo našel i v televizní tvorbě. Za své činy je vyznamenaný Ministerstvem obrany za 3. odboj. 

Měl jsem nestandardní dětství

David Litvák se narodil 16. července 1967 v Praze. Jeho matka Hana byla televizní kostymérka, otec Jiří se živil jako fotograf. Vztah rodičů byl bouřlivý. „Otec byl známou postavou pražských barů. Charismatický, nepřehlédnutelný, manipulativní, výbušný, těžko zvladatelný. A když matka otěhotněla, vzal si ji až po delším přesvědčování. Žili spolu ve sklepním bytě, který matka získala v domě svých rodičů,“ začíná své vyprávění David Litvák, který v dětství poklidné rodinné soužití nezažil. Vzhledem k bohémským povahám svých rodičů první roky života trávil především u matčiny sestřenice. Vztah, který provázely hádky, dramatické scény s nožem v ruce, nakonec skončil rozvodem.

Otec, který hrál v 60. letech v kapele na basu a později se věnoval reklamní fotografii, se po rozvodu přiženil do Francie a získal francouzské občanství. David přestal svého otce prakticky vídat, ale na jednoho Silvestra si vzpomíná jasně. V roce 1980, když mu bylo 13 let, byl za tátou v Paříži. „Většinu času jsem tam strávil sám. Otec mizel za nějakou sousedkou a já doma nacházel pornografické časopisy a přemýšlel jsem, co tu vlastně dělám. Na Silvestra mě vzal na večírek k emigrantům – hrály se písničky ze Semaforu na elektrickou kytaru, šlo se do klubu, kde byl nějaký další emigrant celý v koženém, s tím, že se tu živí jako punker. Na mě to celé působilo spíš smutně – že si ti lidé žijí asi lépe, ale přitom jsou na dně,“ vzpomíná.

Otec ve Francii udržoval kontakty s československými emigranty, zároveň často jezdil zpět do vlasti, kde měl švagra z vládních komunistických struktur. To všechno z něj dělalo objekt zájmu Státní bezpečnosti (StB) i hospodářské kriminálky. Tím spíše, že dovážel auta s nízkým clem pod falešnou záminkou, že jde o dárky příbuzným, avšak šlo o prodej. V roce 1981 byl pro tyto tehdy nepřípustné „podnikatelské“ praktiky trestně stíhán. David Litvák objevil mezi starými dopisy i jeden od advokáta, který matce sděluje, že výživné od otce nemá smysl vymáhat – protože je ve vězení za daňové úniky. Později se pamětník dozvěděl, že ho propustili v květnu 1989. Otec mu už ale navždy zmizel ze života.

David Litvák navštěvoval výběrovou základní školu zaměřenou na cizí jazyky. „Hlavní rozdíl oproti běžné základce byl v tom, že ruštinu jsme se začali drtit o dva roky dřív a pak nám přihodili ještě angličtinu. Bral jsem to ale pozitivně – ve třídě se sešla dobrá parta a dodnes se s řadou spolužáků scházíme, mám k nim blíž než k lidem z gymnázia,“ říká. O politiku se jako většina dětí aktivně nezajímal, ale narážel na jisté hranice. Vzpomíná například, že se ve třídě povalovala sbírka fotografií jakéhosi německého komunistického předáka. „Domalovali jsme mu všude knír a brýle, připsali repliky do bublin a byl z toho malér. Učitelka se to snažila zamést pod koberec, ale dostali jsme jasný signál: tohle už je moc. Pro mě to bylo spíš potvrzení, že humor a psaní jsou moje cesta,“ dodává.

Nebyl to projev hrdinství, ale zdravého rozumu

V roce 1981 nastoupil na Gymnázium Na Vítězné pláni a tam si začal naplno uvědomovat pokřivenost systému. Velkou roli v tom sehrál samizdat, ke kterému se dostával přes rodiče (i matka se podruhé vdala, tentokrát za muzikálového herce) a jejich známé. Otevřel se mu svět alternativních pohledů a jiných výkladů socialismu, ve kterém žil. I když tomu ještě úplně nerozuměl, už tehdy ho fascinovalo, jak autoři v samizdatových sbornících rozebírali poezii nebo literaturu z hlediska toho, jak se v ní odráží pokřivenost totalitního režimu. Často šlo o recenze knih, které sám nečetl, ale zaujal ho způsob, jakým byly analyzovány – objevoval, že příběhy, které na první pohled působily jako běžné vyprávění o životě, ve skutečnosti ukazovaly, že ten život vůbec nebyl normální.

Prvním jeho osobním impulzem k aktivnímu odporu se stal zákaz koncertů kapely Pražský výběr. Coby student gymnázia sepsal petici. „Odpor vůči absurditám jsem nevnímal jako projev hrdinství, ale zdravého rozumu,“ říká. V učitelském sboru rozeznával dva typy lidí – ty, co mlčeli a trpěli, a ty, co spolupracovali. „Školou kolovala legenda o řediteli Mikyskovi, kovaném komunistovi, který si podle vyprávění záměrně vybíral kádrově pošramocené kantory, aby je měl v hrsti,“ vzpomíná. Jedním z nich byl i třídní profesor Miloš Hoznauer, literární osobnost; spisovatel, který četl studentům tehdy zakázaného Škvoreckého. „Mikyska ho držel pod krkem. A nejen jeho. Většina pedagogů působila spíš jako tragikomické postavy – sympatičtí, ale vnitřně zlomení, protože museli režimu přizpůsobovat své chování,“ vypráví David Litvák o atmosféře na gymnáziu v 80. letech.

Ačkoli na režim měl svůj názor, i on má za sebou, jak říká, „kuriózní epizodu“ – členství v Socialistickém svazu mládeže (SSM). „Díky tomu už nemůžu nikdy nikam kandidovat. Založili jsme tehdy dokonce vlastní organizaci, a to jen proto, abychom mohli legalizovat svou kapelu Janis. Kdo chtěl tehdy veřejně vystupovat, potřeboval razítko zřizovatele. Rozhodli jsme se být jím sami sobě,“ vysvětluje.

Podhoubí odporu na Pedagogické fakultě

V té době už byl přijat na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (PedF UK), obor čeština – pedagogika. Vzpomíná, že na této fakultě často studovaly děti rodičů s nějakým politickým škraloupem. „Fakulta tehdy byla jakousi sběrnou odpadu, což už dnes neplatí. Šlo o jednu z nejméně prestižních humanitních škol,“ říká. Obor čeština – pedagogika nebyl jeho životní cíl, byla to alternativa ke scenáristice či dramaturgii, kterou mu doma rozmluvili. „Jednak bych prý musel vstoupit do KSČ, a jednak jsem prý neměl dostatečně dobré známky,“ vypráví David Litvák. Dnes je ale rád, že se k psaní a scenáristice dostal až poté, kdy už měl něco odžito.

Na Pedagogické fakultě UK se setkal s pestrou směsicí lidí – např. Kateřinou Sidonovou (pozdější výtvarnicí a spisovatelkou), Ondřejem Štindlem (publicistou a scenáristou) a dalšími studenty s „politicky polepenými“ rodiči. Spolužák Michal Semín měl vazby na okruh Demokratické iniciativy, kde působili Emanuel Mandler, Bohumil Doležal a Karel Štindl, otec Ondřeje. Studenti řešili politiku a hledali cestu, jak změnit věci, které se jim nelíbily. David Litvák s Michalem Semínem založili studentskou sekci Demokratické iniciativy. Sepisovali prohlášení, která se objevila ve vysílání Svobodné Evropy, například o demokratizaci školství, což bylo v naprostém rozporu s ideologickým zaměřením děkana Miloslava Sýkory, blízkého spolupracovníka vládního komunisty Miroslava Štěpána.

Děkan Miloslav Sýkora prosazoval sovětskou pedagogiku a ideologické vzdělávání a výrazně zasahoval, když někdo dělal problémy. Například při tzv. Palachovu týdnu, když se v lednu 1989 na výročí sebeupálení Jana Palacha na Václavském náměstí sešlo několik tisíc lidí a na několikadenní, násilně potlačované demonstraci došlo k zadržení přes 1 400 lidí. Mnozí studenti byli vyhozeni ze škol, mezi nimi i dva spolužáci Davida Litváka – jedním z nich byl kamarád Petr Stýblo. David Litvák s Michalem Semínem posbírali čtyři stovky studentských podpisů pod petici protestující proti vyloučení dvou spolužáků. Výsledkem petice se stalo zmírnění trestu na podmínku.

Vyhodili nás ze školy týden před revolucí

Kolem 10. listopadu 1989 řešila kárná komise PedF UK provinění Michala Semína a Davida Litváka, která se časem nashromáždila: petice, účast na demonstracích či vydávání samizdatového časopisu. Na protestní akci pod okny školy se tou dobou sešlo na 150 studentů z pražských škol, kteří si přinesli bublifuky, vypouštěli na ulici bubliny a zpívali písně. Děkan Miloslav Sýkora opět zuřil. Verdikt komise byl jasný: Semín a Litvák nemají na Pedagogické fakultě co dělat, jako učitelé nemohou ovlivňovat další generace. Písemně jim však oznámení o vyloučení ze školy již poslat nestihli; pád režimu přišel rychleji, než kdo čekal.

Události se začaly vyvíjet nečekaně rychle i pro samotné aktéry. V roce 1989 již existovaly náznaky, že východní blok se začíná hroutit – Gorbačovova perestrojka či východní Němci přebíhající na západní stranu. „Nikdo z nás ale ani tehdy reálně nevstupoval do opozičních aktivit s pocitem, že režim brzy padne,“ vysvětluje David Litvák. Nepočítal s tím ani krátce před 17. listopadem 1989, když se Československá demokratická iniciativa prohlásila za politickou stranu a on do ní vstoupil. „Michal Semín do ní ale nevstoupil – měl jiné představy. Zpětně mi připadá zajímavé, že už tehdy se aktéři rozdělovali podle budoucího politického směřování. Někdo chtěl vytvořit křesťansko-demokratickou stranu, jiní se cítili příliš liberální na to, aby s ní spolupracovali. Já sám jsem hlubší politickou orientaci neměl – jen mi přišlo správné dělat něco, co ‚naštve komunisty‘, a tak jsem se prostě rozhodl být členem této nově vzniklé, ilegální strany,“ říká.

Pochod 17. listopadu měl být jen první akcí hnutí Stuha

Společně s Michalem Semínem uvažovali o modernizaci výuky pedagogů. Napsali úvodní prohlášení a vytvořili rychlou analýzu problémů ve školství a přípravě učitelů. Kritizovali důraz na sovětskou pedagogiku a navrhovali větší otevřenost alternativním metodám. Rozhodli se také vytvořit platformu, která by propojovala studenty napříč fakultami. „Mělo to být méně politické, ale mělo to budovat strukturu. Možná stejný nápad dostali i jiní lidé ve stejnou dobu, ale z našeho podnětu se začala svolávat přípravná schůzka studentského hnutí Stuha,“ vzpomíná David Litvák. Mezi účastníky byli například Jiří Dienstbier ml., sourozenci Bendovi nebo Šimon Pánek. Jednou z prvních plánovaných akcí hnutí Stuha se měl stát právě 17. listopad. „V rámci příprav probíhaly vášnivé debaty – například o tom, zda se má spolupracovat se svazáky, nebo ne. Řešilo se také, zda se má demonstrace vydat z Albertova na Vyšehrad, nebo jinam. Už tehdy se objevovaly první neshody a spory o směřování akce,“ vypráví David Litvák.

Cílem demonstrace 17. listopadu 1989 bylo především připomenout Mezinárodní den studentstva a poukázat na to, že ve všech okolních zemích probíhá demokratizace a že změna by měla nastat i v Československu – ve vzdělávání, v přístupu k informačním zdrojům, ke studijním materiálům a v možnostech cestovat a sbírat zkušenosti. Šlo o upozornění, že studentský život je zbytečně omezován. „Průvod měl projít přes Národní třídu a skončit v Opletalově ulici, kde jsme měli zapálit svíčky a položit květiny. Start měl být pravděpodobně na Albertově, ale rozhodně se nemělo jít na Vyšehrad, to mně osobně nedávalo smysl. Změna trasy byla úlitbou městské organizaci SSM, která se na akci formálně podílela. Hádali jsme se kvůli tomu a já sám jsem odešel na truc na opačnou stranu, kam se téměř nikdo nevydal. Nakonec se ale lidé stejně sešli na nábřeží. Po skončení průvodu na Vyšehradě se dav vydal dál, na Národní třídu, možná živelně, možná podle předem stanoveného plánu,“ vypráví.

Odvezli nás v antonech do Školské

David Litvák se na Národní třídu nakonec přece jen dostal, ale podařilo se mu vyhnout nechvalně známé „uličce“. „Akorát mě strašili psem. Sice nekousal, ale strašně štěkal,“ vzpomíná. Na Národní třídě ho zadrželi a v antonu odvezli na policejní služebnu ve Školské ulici, kde s dalšími asi 40 lidmi strávil několik hodin. Bylo to pro něj výjimečné, protože většinou se mu podařilo utéct nebo vyklouznout. Tentokrát neproklouzl – ulice byly zašpuntované z obou stran. „Nechovali se k nám násilně, nemlátili nás pendrekem a ani si nepamatuji, že by nám dávali pouta. Seděli jsme nebo jsme postávali na chodbách a nevěděli jsme, co se bude dít. Neproběhl žádný výslech, ale řekli nám, že dostaneme předvolání. To bylo běžné – zadrželi, pustili a později poslali pozvánku k výslechu. Vyslýchat každého jednotlivce by totiž zabralo celé týdny,“ vzpomíná.

V noci, po několika hodinách, je propustili. Byl tehdy již ženatý a šel rovnou domů. Druhý den měl hrát s kapelou Nocturno na Proseku. „Bylo mi jasné, že se všechno dostane na školu a měl jsem pocit, že se stalo totéž, co v lednu na Palachově týdnu, když byli někteří studenti zadrženi. Celé to působilo jako preventivní opatření, mělo nás to zastrašit,“ vybavuje si David Litvák. Událost považoval jen za další z mnoha demonstrací, které zažil. Až v neděli 19. listopadu se k němu donesla zpráva, že se něco děje – že probíhají setkání v Činoherním klubu a že od pondělí se studenti přidají ke stávce. V neděli se také konalo setkání Demokratické iniciativy na Letné v jednom z bytů v jeho sousedství. Když si ale všimli, že okolo jsou policisté, rychle se přesunuli do bytu k Litvákovým.

Většině studentek nepřišla stávka vhod

Během noci z pondělí 20. na úterý 21. listopadu zůstali studenti zabarikádovaní ve škole, zatímco davy lidí procházely ulicemi a skandovaly hesla podpory. Studenti očekávali, že přijedou vojáci a vyženou je. Měli proto připravené únikové východy. Děkan Pedagogické fakulty Miloslav Sýkora běsnil, byl ostře proti stávce a revoltujícímu jádru zpočátku nepomáhaly ani postoje většiny studentů. „Asi jen deset procent lidí se aktivně zapojilo, zatímco zbytek – asi 90 procent budoucích učitelek – byl otrávený, že se kvůli stávce ruší zápočty a narušuje to běžný chod školy. Holky se pořád ptaly, kdy bude náhradní termín. Stávka jim přišla nevhod. Nakonec se nám je ale podařilo přesvědčit. Pomohlo i to, že na rozdíl od běžných demonstrací tentokrát i oficiální média musela uznat, že nejde o běžnou akci. Bylo mnoho svědků a veřejnost věděla, že i ti, kteří šli na pochod v domnění, že nejde o politickou akci, dostali pendreky. Každý znal někoho, kdo tam byl, i když sám nebyl politicky aktivní, a měl tak přímý kontakt s událostmi. Kdyby se to stalo třeba v roce 1981, asi by k žádné stávce nedošlo. Ale všeobecná obleva byla už patrná a situace umožnila, že se stávka opravdu uskutečnila,“ líčí pozadí dramatických událostí David Litvák.

Studenti byli zabarikádovaní ve škole dle jeho vzpomínek zhruba týden a jen výjimečně vycházeli ven a zase se vraceli. Okna v přízemí, kudy by mohla policie vtrhnout dovnitř, skutečně zatarasili. „Zabarikádovaní jsme byli sice jen asi týden, ale v rámci stávkového výboru jsem na fakultě strávil snad čtvrt roku,“ vzpomíná David Litvák. Okamžitě se zmocnili xeroxů, cyklostylů a začali tisknout letáky. Organizovali také výjezdy mimo Prahu, tzv. spanilé jízdy, při nichž studenti a herci jezdili do regionů informovat, co se v Praze skutečně děje, protože večerní zprávy říkaly zpočátku něco jiného.

Nasazení v revolučních dnech ale nepolevilo ještě další týdny. Významným zlomem se stala volba prezidenta. Vedle osvětové činnosti a logistiky bylo nutné také pracovat na tom, aby tvrzení, že „studenti podporují Václava Havla“, nebylo jen prázdnou frází. David Litvák vzpomíná na velké shromáždění, kam dorazily i studentky, které byly otrávené, že ještě nemají razítka v indexech. „Museli jsme jim vysvětlovat, že tam nejsou kvůli razítkům, ale aby společně odhlasovaly podporu Václavu Havlovi jako prezidentovi. Některé z nich oponovaly, že Havel není politik, zatímco Husák ano. Přiznávám, že jsem už ztrácel trpělivost a křičel jsem,“ říká.

Studenti se scházeli v Disku s představiteli Občanského fóra a vzájemně se podporovali. Radili se mimo jiné o strategii – kdy a jak jednat, aby zůstali studenti jednotní a aby se akce nerozpadla. Kdyby totiž po prvním lednu nastoupili zpět do výuky, celá věc by ztratila na síle. „Studenti byli jediní, kdo si mohl dovolit stávkovat, aniž by tím paralyzovali chod státu. Kdyby stávkovali například autobusáci, nikdo by se nikam nedostal. Tím, že všechno dál fungovalo, ale něco současně nefungovalo, vznikl přijatelný kompromis. Znamenalo to však vytrvat ve stávce,“ vypráví David Litvák. „Kdy mi poprvé připadalo, že je hotovo a můžu si dát nohy nahoru? To bylo patrně, až když se začalo řešit, kdo půjde za studenty do Federálního shromáždění, tedy někdy v lednu nebo únoru 1990,“ dodává.

O iluze jsem přišel, když mě po revoluci zmlátili na ulici

I když do dokončení studií zbýval jen krůček – v roce 1989 byl v pátém ročníku –, neměl v této přelomové době čas ani myšlenky na psaní diplomové práce a požádal o opakování ročníku. Školu ale nakonec nedokončil, protože nová doba přinesla nové příležitosti. Ještě jako student v roce 1990 pracoval v tiskovém odboru na Úřadu vlády ve Strakově akademii, kde prováděli monitoring tisku a televize. „Jeden nahrával večerní zprávy a sepisoval z nich svodku, druhý obešel tiskárny, sebral noviny, vystříhal klíčové články a připravil shrnutí,“ vypráví. Měl tehdy vlasy po záda, a tak byl na federální vládě známý jako „mánička“. „Nosil jsem svodky Mariánu Čalfovi na stůl a při tom ‚máchal mařenou‘,“ vzpomíná pobaveně.

Když ho jednoho dne zmlátil na ulici kolemjdoucí, znamenalo to pro něj konec iluzí. Událost se odehrála v zimě roku 1990 nebo 1991, když čekal na noční tramvaj na prázdném Strossmayerově náměstí. Tehdy se s ním dal do řeči neznámý muž. „Ptal se, kam jedu. Řekl jsem, že do práce. Ptal se, co dělám. Řekl jsem hrdě, že na federální vládě. Zareagoval agresivně a se slovy: ‚Jo, ty hajzle?!‘ mě začal bít,“ vypráví David Litvák. Se zkrvaveným obličejem utekl incident nahlásit na policii o dva bloky výše. Tam se ale nedočkal většího zájmu. „Došlo mi, že nadšení z listopadových událostí není všeobecně sdílené a že není radno se veřejně chlubit svou prací. Předpokládali jsme, že většina lidí byla pro změnu, jen jim chyběly informace. Věřili jsme, že jakmile budou mít přístup k pravdě o tom, co se dělo, jak byli klamáni a co bylo možné jinak, přijmou změnu pozitivně. Mysleli jsme si, že si řeknou: ‚Sakra, komunisti nás tahali za nos.‘ Místo toho pro mnoho lidí představovala změna režimu obrovskou životní proměnu, která byla frustrující. Snažím se na to myslet i dnes, když s někým nesouhlasím.“

Přes Radio 1 a technické magazíny k televizní tvorbě

Poté přišla nabídka z Radia 1, které vzniklo okolo Pedagogické fakulty. Francouzská liberální strana měla vysílačku a nabídla ji Demokratické iniciativě. Nevěděli, co s ní, a tak Karel Štindl oslovil svého syna Ondřeje se slovy, jestli nechce rádio. Ondřej zavolal Davidu Litvákovi a dalším známým z Pedagogické fakulty, jestli by do toho šli. „Jiří Neumann, Petr Bidlo, Pavel Hronek či Vladimír Vintr... Řekli jsme si, že je to skvělý nápad, a začali. V Radiu 1 tehdy byli lidé, kteří žili touhou stát se DJi, což nebyl můj případ. Velmi rychle jsem zjistil, že nejsem schopen moderovat, a zůstal jsem u toho, co mi šlo díky souběžné práci v tiskovém oddělení na vládě – psal jsem politické komentáře. Už předtím bylo třeba založit s. r. o., a do toho už jsem se nezapojil. Neměl jsem peníze a měl jsem obavy, že projekt zkrachuje. Postupně se začaly objevovat osobní rozpory, které vyvrcholily výpověďmi za asistence policie, vypáčením skříněk a vzájemným obviňováním z krádeží,“ vypráví David Litvák.

V roce 1992 dostal nabídku řídit časopis Point 91,9, který vycházel z toho, co se vysílá na Radiu 1. Vydávala ho firma Legend Davida Ondříčka a vyšla dvě čísla. David Litvák se stal šéfredaktorem časopisu. „Vydali jsme prvních 10 000 kusů, ale už při slavnostním křtu mi David Ondříček oznámil, že peníze na druhé číslo nemají. Vyšlo ještě jedno číslo a pak to skončilo. Celý projekt byl důkazem naší nezkušenosti – nikdo z nás tehdy netušil, že rozjet časopis znamená být připraven financovat ho, než si získá a udrží čtenáře, investovat do propagace. Šlo o dlouhodobou investici s pomalou návratností,“ vypráví David Litvák. 

Díky práci na Pointu dostal pak nabídku uvést do života magazín Stereo & Video, zaměřený na spotřební audio a video techniku. Vydavatelství bylo personálně propojeno s lidmi z Datartu v čele s Pavlem Slámou. Vycházeli z toho, že všude ve světě existují spotřebitelské magazíny, a rozhodli se podobný koncept realizovat i u nás. „Vydavatelství postupem času začalo vydávat více titulů zaměřených například na internet, mobily a trh s DVD, ale v letech 2008–2009 v souvislosti s finanční krizí zanikaly a mně nedávalo smysl být ředitelem vydavatelství, které nabízí jen jeden časopis – Stereo & Video, a radši jsem toho nechal,“ vypráví David Litvák.

V téže době se dostal k oboru, který mu kdysi rozmluvili, když se chtěl hlásit na FAMU – na scenáristiku či dramaturgii. Do světa televizního psaní ho doporučila známá z postprodukce. Věděla, že má talent a cítí jazyk. Začínal v seriálové tvorbě a vzpomíná, jak těžké to bylo. První dva scénosledy autorku seriálu Ordinace v růžové zahradě Lucii Paulovou tak rozčílily, že si byl jist, že končí dříve, než začal. Ale v týmu si ho nechali. Pro někoho z nezávislé scény byl střet s televizní tvorbou ostrý a „úmrtnost autorů byla vysoká“, on to vnímal jako cennou školu. Po čase byl donucen psát scénosledy znovu a šlo to. „Řemeslo jsem se naučil praxí – v televizi je podstatné vědět, pro koho se píše a jaké jsou realizační limity. Nikdy jsem ale nepsal nic, za co bych se styděl,“ říká David Litvák.

Politiku dnes sleduje spíše z dálky, protože ví, jak dokáže člověka zahltit. Nejvíce se podivuje nad tím, když dnes někteří jeho vrstevníci, kolegové ze studentských stávek, kteří bojovali za demokracii, zastávají názory, které demokratické zřízení ohrožují.