The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Litomiský (* 1943)

Cítil jsem, že je povinnost se přidat. Nepřemýšlel jsem o následcích

  • narodil se 19. srpna 1943 v Praze v evangelické rodině

  • na konci války svědkem událostí ve Vyskytné u Pelhřimova

  • ve Vyskytné v 50. letech svědkem perzekuce soukromých zemědělců

  • 1960-1965 studentem Vysoké školy zemědělské

  • od 1966 agronomem v JZD Vyskytná

  • v období Pražského jara vstoupil do Československé strany lidové

  • ze strany vystoupil pro nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy

  • přátelské styky s církevními osobnostmi, disentem i undergroundem

  • od 1975 agronomem v JZD Dolní Cerekev

  • 1977-1980 podpis Charty 77, aktivity v rámci VONS, pronásledován Státní bezpečností

  • 1981 odsouzen na tři roky vězení za podvracení republiky

  • 1984-1986 dva roky ochranného dohledu, kdy nesměl opouštět katastr obce Vyskytná

  • 1987-1988 mluvčím Charty 77

  • 1988 zakládajícím členem Hnutí za občanskou svobodu

  • 1989 zakládajícím členem Křesťanskodemokratické strany

  • po 1989 zvolen předsedou MěNV Pelhřimov, v červnu 1990 zvolen do parlamentu

  • 1990-1996 poslancem ČNR, později Parlamentu ČR za KDS a ODS

  • v roce 2002 mu byla udělena Medaile Za zásluhy

  • 2006-2010 vládním zmocněncem pro lidská práva

Jan Litomiský pochází z Prahy, ale na velkou část svého života spojil svůj osud s venkovem a zemědělstvím na Českomoravské vrchovině. Jako disident byl mezi místními zemědělci ojedinělým úkazem. Dlouho žil sám, ale nikdy nebyl osamělý: jeho usedlost na Vysočině se stala místem setkávání pražského disentu, undergroundu a osobností evangelické i katolické církve. 

Narodil se 19. srpna 1943 v Praze, rodina žila ve vile v Podolí, kterou postavil dědeček z otcovy strany. Otec Vladimír Litomiský byl strojní inženýr, který od doby první republiky pracoval pro ČKD. Matka Božena, rozená Vytisková, pocházela z obce Vyskytná na Pelhřimovsku a většinu života byla v domácnosti. Oba rodiče byli evangelického vyznání, Jan i jeho o tři roky mladší bratr odmalička chodili do evangelického sboru v Nuslích. 

Matčin otec, sedlák z Vyskytné, byl za první světové války povolán do rakousko-uherské armády a dostal se s ní do Ruska. Záhy dezertoval, byl držen v zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu, poté vstoupil do československých legií, s nimiž se vrátil domů. „Rusko hodnotil negativně. Hlavně ty revolucionáře, bolševiky. Ale negativně se vyjadřoval i o bělogvardějcích, říkal, že většinou zůstávali za frontou a nechtělo se jim jít do boje.“ Oba dědové byli podle něj svobodomyslní stoupenci demokracie, kteří si velice vážili prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. 

Hladoví zajatci a chlapec s krajícem chleba

První dětské vzpomínky Jana Litomiského se týkají konce války, který prožil s matkou u jejích rodičů ve Vyskytné. 

Pouze z vyprávění zná události Pražského povstání, které v Praze zažíval jeho otec. „V naší vile se střídali vlasovci a Němci,“ říká. Vlasovova Ruská osvobozenecká armáda nejprve z jejich vily ostřelovala zahradnictví na protější straně ulice, kde se ukrývali němečtí vojáci. Posléze se vlasovci stáhli a Němci prohledávali sklep, kde se ukrývali prarodiče Litomiští. 

Malý Jan ve Vyskytné mezitím zažil příjezd Rudé armády, oddílů maršála Malinovského. „Ženy se před nimi schovávaly, kradli hodinky a na co přišli… tak to prostě bylo,“ konstatuje Jan Litomiský. Sovětští vojáci s sebou také přivedli mnoho německých zajatců, kteří chodili pro vodu k pumpě u Vytiskových. „Ti zajatci měli strašný hlad. Když babička nesla krmení prasatům, oni se na to vrhli a všechno to snědli.“ Janova matka jim po synovi posléze posílala namazané krajíce chleba, které chlapci dávala naoko k svačině. „Vždycky jsem si jednou ukousnul a ten chleba jsem jim dal.“ Ale když se situace několikrát zopakovala, sovětský dozorce se samopalem matce pohrozil: „Jestli sem toho kluka ještě jednou pošleš, tak ho zastřelím.“ 

Několik měsíců po osvobození se rodina znovu sešla v Praze, ale Vyskytná stále zůstala místem, kde Jan během dětství i dospívání trávil volný čas. 

Rozpolcený mezi kostelem a Pionýrem

Prarodiče měli podle Jana Litomiského vyhraněně antikomunistické postoje, rodiče se však po únoru 1948 drželi zpátky: „Dbali na to, aby se nedostali do konfliktu s režimem, i s ohledem na to, abychom já a bratr mohli později studovat.“ 

Přesto otci v padesátých letech hrozilo stíhání za sabotáž. V zaměstnání mu přidělili horlivou stážistku, které dal za úkol překreslení výkresů. Když svou práci dokončila, žádala další. Otec už pro ni žádný další úkol neměl, a tak jí poděkoval a doporučil jí, ať si vezme knížku a čte si. Dívka se o tom zřejmě bez zlého úmyslu zmínila před nadřízenými a otec se dostal do problémů. „Skutečně mu hrozil proces za sabotáž. Údajně měl štěstí, že zrovna v té době zavřeli Rudolfa Slánského, protože prokurátor, který měl případ na starosti, s ním byl zapletený. Takže nakonec k obžalobě nedošlo.“ 

Na základní škole, kam nastoupil v roce 1949, zažíval Jan Litomiský podle svých slov spíše svobodomyslnou atmosféru, vzhledem k tomu, že jeho spolužáci z vilové čtvrti v Podolí pocházeli většinou z antikomunistických rodin. On sám byl, jak říká, rozpolcený mezi kostelem a Pionýrem. Stal se členem pionýrské organizace, současně ale chodil na hodiny náboženství, které se v té době ještě vyučovaly ve škole. „Vykládali nám především biblickou dějepravu. Některé příběhy byly dost drsné. Mým oblíbeným hrdinou byl Samson, byl mi sympatický tím, že to byl takový průšvihář a přesto nakonec Hospodin při něm stál.“ 

Na pionýrské tábory nejezdil, jednou se ale zúčastnil tábora ve Středisku evangelických kurzů v Třebechovicích pod Orebem, kde vládla výrazně svobodnější atmosféra než v běžné společnosti. Velký vliv na něj také v době dospívání měla kniha Anděl světla od Ronalda Fangena, příběh dvou norských chlapců z doby druhé světové války, kterou mu ke konfirmaci věnovala jedna z učitelek. 

Větší část prázdnin trávil Jan každý rok u prarodičů ve Vyskytné, kde se účastnil her s místními kluky, ale také byl svědkem perzekuce soukromých zemědělců. Jeho dědeček, který stále odolával vstupu do JZD, dostával každý rok přiděleny jiné neúrodné pozemky. „Mou tetu chodili kontrolovat až do kuchyně, jestli nevaří dětem vejce, když nemá splněné dodávky vajec. Strýc zase musel ukrývat obilí na setbu na půdě u sousedů, jinak by mu ho zabavili.“  Další strýc, mlynář, musel platit nájem v domě, který si sám postavil. „Řekl bych, že ta šikana na venkově byla daleko horší než v Praze,“ uvádí Jan Litomiský. Ve Vyskytné vídal také projíždět nákladní auta s mnichy a řeholnicemi z nedalekého kláštera v Želivě, kde byli po roce 1950 internováni. 

Rozhodnutí, které všechny překvapilo

Jan Litomiský vystudoval jedenáctiletku (gymnázium) v Jeremenkově ulici a v maturitním ročníku se rozhodoval, kam se přihlásit na vysokou školu. Uvažoval o studiu archivářství, ale postupně si začínal uvědomovat ideologickou deformaci humanitního studia: „V těch humanitních oborech bych musel neustále lhát nebo se nějak přizpůsobovat.“ Proto se k překvapení svých rodičů i učitelů rozhodl pro studium na Vysoké škole zemědělské, kam nastoupil roku 1960. 

Spolužáci na VŠZ pocházeli většinou z rolnických rodin, mnozí z rodin bývalých soukromých zemědělců, a podle slov Jana Litomiského byli výrazně opatrnější než jeho spolužáci z gymnázia, měli strach mluvit o politice. Na VŠZ studovali také studenti z rozvojových zemí Afriky a Blízkého Východu. 

Sám Jan Litomiský v té době nijak nevybočoval z běžných studentských řad, byl členem svazu mládeže, do kostela v té době pravidelně nechodil, ale jak říká, měl tendenci říkat svoje názory a vyslovovat pochybnost nad tím, co bylo oficiálně prezentováno.

Úroveň studia na VŠZ byla dobrá. V šedesátých letech již skončila doba ideologického propagování „poznatků“ šarlatánského sovětského biologa Trofima Lysenka a v hodinách biologie se probírala i donedávna zapovězená genetika. 

Koncem vysokoškolského studia se prostřednictvím spolužáka Antonína Hurycha seznámil s Ivanem Medkem, který v té době vedl v Divadle hudby přednášky o hudbě pro mládež. „Učil nás poslouchat Mozarta, Beethovena, později i modernější hudbu, například Schoenberga. A při té příležitosti otevíral rozpravy o společenských záležitostech, o politice,“ říká Jan Litomiský. Později se s Ivanem Medkem setkával i individuálně, spřátelil se s jeho synem Janem a tyto vazby měly velký význam pro jeho pozdější vstup do disentu. 

Skoro jako v malém hospodářství

V průběhu vysoké školy absolvoval Jan Litomiský vojenskou přípravu, během níž zažíval konflikty s veliteli. „Dělal jsem si z nich legraci, na politických školeních jsem dával ostentativně najevo, že mě to nezajímá. Měl jsem štěstí, že mě z té přípravy nevyhodili.“ Po skončení vysoké školy ho čekal ještě rok vojenské služby u tankové jednotky v Žatci. 

Absolventi vysokých škol v té době nastupovali do zaměstnání na umístěnky. Jan Litomiský dostal umístěnku jako agronom do JZD Lažiště u Prachatic, ale po dohodě s předsedou JZD ve Vyskytné se mu podařilo umístěnku vyměnit a mohl tedy nastoupit do práce v obci, kterou znal již od dětství a kde po prarodičích Vytiskových zdědil dům. 

JZD ve Vyskytné v té době vedli nestraníci, potomci místních drobných zemědělců. Jan Litomiský s nimi měl dobré vztahy. Práce agronoma ho bavila: „Snažili jsme se uspořádat osevní postupy, objednávali jsme nové odrůdy a produkce se postupně zvyšovala.“ K jeho povinnostem patřila i občasná výpomoc při nakládání pytlů brambor nebo obilí na valník. „Bylo to skoro jako v malém hospodářství, člověk musel dělat všechno. Ale ti lidé byli hrozně fajn.“ 

Zaměstnanci JZD byli placeni prostřednictvím takzvaných pracovních jednotek. Polovinu výdělku dostávali každý měsíc, zbytek peněz se vyplácel na konci roku, pokud na to družstvo mělo peníze. Každý družstevník měl navíc nárok na takzvaný záhumenek, tedy soukromé hospodaření na ploše o rozloze čtvrt hektaru, mohl také pro své potřeby chovat jednu krávu a dvě prasata. Družstevníci byli podle jeho slov v JZD spíše spokojeni: „Když přišel osmašedesátý rok, nikoho nenapadlo, že by si vzal svoje pole zpátky. Všichni to chápali tak, že když se bude dařit družstvu, bude se dařit i jim.“ 

Jan Litomiský si po příchodu do Vyskytné vzal takzvanou stabilizační půjčku, ze které financoval rekonstrukci svého domu, zavedení elektřiny a tekoucí vody. 

Země byla v prvních dnech jednotná 

I po nastěhování do Vyskytné udržoval Jan Litomiský kontakty s Ivanem Medkem. V době Pražského jara vyšel v Literárních listech článek od Václava Havla o tom, že by měla v Československu vzniknout opoziční demokratická strana. Ivan Medek mu v rozhovoru na toto téma navrhl, že vhodnější by bylo vstoupit do Československé strany lidové a pokusit se ji reformovat. Jan Litomiský ho vzal za slovo. V místní organizaci ČSL ve Vyskytné se hned stal předsedou místní organizace, byl zvolen do okresního a poté i do krajského výboru. Bylo to v době, kdy se do strany vraceli bývalí funkcionáři, pronásledovaní v padesátých letech. „Část lidovců byla pro ten reformní proces, ale nevím, jak daleko by bývali chtěli zajít. Domnívám se, že s volnou politickou soutěží většina nepočítala,” uvažuje. 

Srpen 1968 prožíval Jan Litomiský v západním Německu na stáži spolku zemědělské mládeže Juvena. 

Během pobytu ve Frankfurtu nad Mohanem se od kolemjdoucích na ulici dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. „Bylo to zároveň období levicové revolty na vysokých školách na Západě. Studenti ve Frankfurtu sice intervenci odsuzovali, ale zároveň nás přesvědčovali o přednostech socialismu. Bylo to trošku bizarní.“

On sám byl rozhodnut vrátit se do Československa. „V prvních dnech byla naše země jednotná,“ říká a popisuje situaci ve Vyskytné: sovětští vojáci tam občas z Pelhřimova přiváželi vlastní tištěné zpravodajství, tzv. Zprávy. „Všichni jim dávali najevo, že o to nestojí. Dcera obecního tajemníka MNV se mnou jednou šla na náves a tam jsme ty jejich noviny zapálili.“ 

V prvních měsících Jan Litomiský považoval za možné spolupracovat s komunistickými funkcionáři a společně s nimi vzdorovat proti invazi. Jednota opozice se ale brzy rozpadla: „Část funkcionářů potom byla vyhozená, další část začala kolaborovat, takže z toho nic nebylo.“ 

Nemám co přehodnocovat

V lednu 1969 Jan Litomiský intenzivně prožíval sebeupálení Jana Palacha: „Přiznám se, že jsem tomu úplně nerozuměl, ale vážil jsem si toho jako gesta. Vnímal jsem to jako snahu vyburcovat národ, to jsem pochopil a uznal. Ukázalo se ale, že to vzepětí mělo strašně krátké trvání.“ 

On sám na jaře 1969 vystoupil z ČSL. Do čelných pozic ve straně se vrátilo původní vedení z doby před Pražským jarem a funkcionáři byli nuceni přijmout rezoluci, že souhlasí s „dočasným“ pobytem sovětských vojsk. Jan Litomiský hlasoval proti: „Oni si mě potom pozvali na pohovor a řekli mi, že jestli chci takhle vystupovat, mám si rozmyslet, zda chci být členem strany. Odpověděl jsem jim, že už jsem si to rozmyslel a členem strany nebudu.“ 

Na začátku sedmdesátých let potom probíhaly prověrky funkcionářů v družstvech. „Řada vynikajících odborníků a předsedů družstev, kteří se angažovali v roce 1968, takhle skončila, buď byli vyhozeni na manuální práce nebo je poslali na nižší funkce v jiném podniku.“ Když byl Jan Litomiský prověrkovou komisí tázán, jak hodnotí svou činnost v roce 1968, odpověděl, že nemá co přehodnocovat: „Tam bylo možné, aby člověk řekl, že se mýlil a že toho lituje. Pak mu většinou dali šanci. Já jsem ale trval na svých názorech.“ Komise tak došla k závěru, že není způsobilý, aby vykonával v JZD funkci agronoma. 

JZD Vyskytná nebralo na rozhodnutí komise ohled a Jana Litomiského ponechalo ve funkci. Členové představenstva považovali za nespravedlivé zbavovat se spolupracovníka jenom z důvodu, že nesouhlasil se sovětskou okupací. 

Po několika letech ale došlo k velkému slučování místních družstev, vznikl obrovský moloch o rozloze několika tisíc hektarů a v tomto novém velkém družstvu již pro Jana Litomiského nezbylo místo. 

Prostřednictvím svých známých našel roku 1975 práci v JZD v asi patnáct kilometrů vzdálené Dolní Cerekvi. Už nevykonával funkci hlavního agronoma, ale stále mohl pracovat jako agronom-specialista a dělat odbornou práci. Do družstva nastoupili další dva mladí vysokoškoláci, agronom a zootechnička, členové KSČ, kteří spolupracovali s Výzkumným ústavem pícninářským v Troubsku u Brna a snažili se uvádět odborné poznatky do praxe. Jan Litomiský si spolupráce s nimi velmi cení. 

O Chartě se dozvěděl z Rudého práva

„V té době se zintenzivnil můj náboženský život,“ vypráví Jan Litomiský. Docházel do evangelického kostela v nedalekém Opatově, kde nastoupila nová farářka Jana Kašparová. Dojížděl také do Prahy na katolické bohoslužby pátera Bonaventury Boušeho v chrámu Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí a později v Záběhlicích. Část dovolené také vždy trávil ve sborech evangelického duchovního Sváti Karáska. „Uvažoval jsem o dobrovolném celibátu nebo nějakém typu řeholního společenství. Bylo to spíš takové snění, ale určitě jsem nebyl zralý na to, zakládat rodinu,“ vysvětluje. Měl k tomu ještě jeden vážný důvod: „Byl jsem rád, že svými politickými postoji nikoho neohrožuji nebo nezatěžuji.“ 

Jeho dům ve Vyskytné se postupně začal stávat místem setkávání duchovně orientovaných lidí. Přijížděl sem Jan Medek se svými spolužáky z litoměřického semináře, Bonaventura Bouše, Oto Mádr či Josef Zvěřina. „Když jsem později podepsal Chartu, dohodli jsme se, že s touto činností skončíme, protože řada těch duchovních ještě měla státní souhlas,“ konstatuje. 

O prohlášení Charty 77 se dozvěděl z nechvalně proslulého článku v Rudém právu ze dne 12. ledna 1977, nazvaného Ztroskotanci a samozvanci. V té době již se znal s Danou Němcovou, a tak se vypravil do pražského bytu Němcových v Ječné ulici, kde se setkal se Sváťou Karáskem a ten mu dal Chartu podepsat. „Neuvažoval jsem nad tím, jaké to bude mít následky. Řekl jsem si, že v této situaci je prostě povinnost se k tomu přidat.“ 

Jako signatář Charty se samozřejmě stal terčem pozornosti místní Státní bezpečnosti, ale v družstvu v Dolní Cerekvi prozatím žádné problémy neměl. „Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, chodil jsem pořád v montérkách. Vnímali mě jako takového exota, ale nijak se ode mě nedistancovali. Spíš myslím, že vnímali jako určitou zásluhu, že mě tam udržují a podporují.“ 

Místo setkávání a vzdoru

Do jeho domu ve Vyskytné nyní přijížděli lidé nejrůznějšího ražení: z Brna sem jezdili evangelíci z okruhu Martina Šimsy, z Prahy zase přátelé manželů Němcových včetně členů kapely Plastic People, Martin Palouš zde chtěl pořádat filozofické semináře. 

„Pořádaly se tam hostiny, protože družstvo v Rohozné mělo vlastní drůbežárnu, kde se chovaly vyhlášené rohozenské husy. Občas jsme upekli i nutrii,“ vypráví Jan Litomiský. Se svými přáteli často zašel i do katolického kostela. Mejla Hlavsa z Plastic People mu v tomto období vymyslel přezdívku Luther, která se v disidentských kruzích ujala. 

Časté vpády Státní bezpečnosti a domovní prohlídky ale tato setkávání značně komplikovaly. „Na nějakou soustavnou činnost to nebylo. Spíš to bylo takové místo setkávání a vzdoru,“ říká Jan Litomiský. 

V tomto období vstoupil také do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Došlo k tomu v roce 1979 ještě před zatčením a odsouzením jeho šesti hlavních představitelů. Jan Litomiský tehdy navštívil byt Václava Bendy na Karlově náměstí, kde se byl představit lidem z VONS. „Seděli tam lidi jako Jiří Dienstbier, Jiří Ruml, Getruda Sekaninová,“ vyjmenovává Jan Litomiský disidenty, kteří byli bývalými členy KSČ. „Když se mě vyptávali na moje názory, řekl jsem jim, že komunisti jsou pučisti a patří za mříže. Takže trochu strnuli, ale víceméně to akceptovali. Potom jsem s nimi měl dobré vztahy.“ 

On sám se v rámci práce pro VONS většinou nezúčastňoval soudních procesů, které se konaly v době, kdy musel být v zaměstnání. Shromažďoval ale informace, které poté předával Petrušce Šustrové anebo telefonicky Ivanu Medkovi do Vídně. 

V činnosti pro VONS ho podporovali i rodiče. „Sice z toho byli ze začátku nešťastní, ale chovali se velice statečně a loajálně. Jednu dobu umožňovali, aby se schůze VONS konaly v jejich bytě v Podolí.“ 

Pod dozorem Státní bezpečnosti

Po procesu s členy VONS na konci roku 1979 nastalo krátké období, kdy perzekuce disidentů trochu polevila. „Mám pocit, že komunisté nečekali, jaký ohlas bude mít proces ve světě a že jim to způsobí diplomatické komplikace,“ konstatuje Jan Litomiský. 

V tomto krátkém období uspořádal ve svém domě ve Vyskytné silvestrovskou oslavu, během níž účastníci mimo jiné poslali pohlednici Babraku Karmalovi, prezidentovi Afghánistánu, čerstvě dosazenému sovětskými okupanty, který předtím působil jako vyslanec v Československu. Šlo o pohlednici s medvídky z animovaného seriálu Pojďte, pane, budeme si hrát, na níž medvídci střílejí z děla. Kromě toho účastníci oslavy vytvořili koláž, na níž parodicky zkombinovali portrét Gustáva Husáka s motivem kocoura z žaludového esa. 

Čtvrtého ledna 1980 Státní bezpečnost při domovní prohlídce koláž objevila a Jan Litomiský se ocitl v cele předběžného zadržení. Jan Litomiský vypověděl, že nástěnku s koláží vytvořil sám, přestože to nebyla pravda, a policie vznesla obvinění ze snížení vážnosti prezidenta republiky. Později při výslechu u prokurátora Vyhnálka Jan Litomiský své přiznání vzal zpátky. „Nakonec celé to obvinění smetli a pustili mě,” konstatuje. 

Během pobytu v cele předběžného zadržení se k němu policisté chovali slušně. Dokonce mu přinášeli jídelní lístek z místní restaurace Slavia a nechávali ho vybrat, co si přeje k obědu. „Byli to normální esenbáci, kteří v té době zrovna měli službu. Měl jsem pocit, že tomu režimu moc nedůvěřovali, byli to v jádru slušní lidé,“ říká Jan Litomiský. 

Dohled ze strany Státní bezpečnosti se ale postupně zostřoval. Zpočátku před jeho domem hlídkovali řadoví příslušníci VB, později před dům nainstalovali kameru, zaměřenou na vchod. 

24. září 1980 došlo k další domovní prohlídce při níž policisté v příborníku v kuchyni „objevili“ zjevně nastrčené pornografické časopisy. Ve sklepě kromě toho nalezli 75 gramů výbušniny Tritol bez rozbušky, o níž Jan Litomiský neví, kde se v domě vzala: „Kdyby ji podstrčila Státní bezpečnost, pravděpodobně by tam dali i rozbušku,“ uvažuje. 

Sedmnáctého února 1981 vyšetřovatel Krajské správy SNB v Český Budějovicích zahájil trestní stíhání Jana Litomiského pro trestný čin podvracení republiky, k němuž později na základě zmíněných nálezů přidali ještě ohrožování mravnosti a nedovolené ozbrojování. Tato dvě obvinění byla ovšem později v průběhu vyšetřování stažena: „Ohledně toho ozbrojování a té pornografie uznali, že jsem to tam skutečně nedal, že to tam mohl dát někdo jiný.“

Následující den, 18. února 1981, byl Jan Litomiský vzat do vazby. Nejprve byl vězněn ve vyšetřovací vazbě v Českých Budějovicích: „Byl jsem zvyklý být pořád v přírodě, a teď najednou jsem trávil všechen čas mezi čtyřmi stěnami. Na druhou stranu mi to pomohlo se zklidnit. Měl jsem štěstí na slušné spoluvězně. Kdyby měli bachaři zájem, mohli mi pobyt ve vazbě výrazně zhoršit.“ 

K jeho spoluvězňům ve vyšetřovací vazbě patřil například „útěkář“ Schindler, který se provinil tím, že se v blízkosti hranic vyptával, kudy by se dalo přejít na Západ. Dalším byl narkoman, obviněný z vykradení lékárny, a stavbyvedoucí Josef Brom, obviněný z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. „Většinou to byli docela příjemní lidé,“ konstatuje Jan Litomiský. „Musel jsem počítat s tím, že některý z nich na mě může donášet nebo že v cele je odposlech, takže jsem jim nic citlivého nesděloval. Svoje názory jsem ale tajit nemusel, policisté je stejně znali.“ 

Pobyt ve vazbě mu ulehčovalo i to, že měl možnost půjčovat si klasickou literaturu z vězeňské knihovny. 

Brusičem na šatonech

Soud se konal na podzim 1981 v Českých Budějovicích. Proti Janu Litomiskému svědčila mimo jiné telefonní spojovatelka z pošty ze Zvolena, která vyslechla jeho telefonát do Vídně, týkající se jistého politického vězně. Za to, že, řečeno slovy rozsudku, „shromažďoval tiskoviny závadného obsahu a umožňoval rozšiřovat údaje v nich uvedené“ a „získával a zpracovával údaje o činnosti čs. bezpečnosti, prokuratury a soudů“, byl odsouzen za podvracení republiky na tři roky v první nápravně-výchovné skupině (ABS, archivní č. V-4653 České Budějovice). Rozsudek se nezměnil ani po odvolání, které Nejvyšší soud projednal v lednu 1982. 

„Právní situace byla jasná. Oni mě žalovali za to, co jsem skutečně dělal. Lišili jsme se pouze v interpretaci,“ konstatuje Jan Litomiský. Dodává, že s odsouzením počítal a věděl, že trest mohl být i delší. 

Po dočasném pobytu v ruzyňské věznici byl převezen do plzeňského vězení na Borech, kde si odpykávalo svůj trest více politických vězňů. Kriminál byl pověstný těžkou vězeňskou prací na tzv. „šatonech“, tedy při broušení skleněných součástek. Jan Litomiský pracoval jako brusič: „Brusič musel pořád pracovat v tempu té mašiny. Kdyby se to v tom tempu nestihlo, výrobek by se zkazil a potrestaná by byla celá skupina. Bylo to tam zařízené tak, že když někdo nestíhal, spoluvězni ho zmlátili.“ 

Navíc trpěl nedostatkem soukromí, protože vězni žili ve stísněných celách po 25-30 lidech. Většinu samozřejmě představovali kriminální vězni, zejména zloději a lidé odsouzení za násilné trestné činy. Jan Litomiský strádal i tím, že mu nedovolili mít ve vězení Bibli. Až později mu matka směla poslat alespoň Komenského Labyrint světa a ráj srdce.  

Dilema Václava Havla

Příležitostně se mohl potkávat s dalšími politickými vězni, například katolickým knězem Františkem Líznou či disidentem Janem Hrabinou. Při výměně prádla se setkával s Jiřím Dienstbierem, v prádelně pracoval Václav Havel. Na Borech byl vězněn také pozdější kardinál Dominik Duka. 

Václav Havel jej jednou během věznění na Borech požádal o radu při důležitém rozhodování. „Společně s Františkem Líznou nás předvolali do kanceláře, kde seděl Václav Havel se svým spoluvězněm Františkem Valešem. Václav Havel nám řekl, že dostal nabídku, aby si podal žádost o milost, že jí bude vyhověno. Vyžádal si ale, aby se mohl poradit se třemi přáteli.“ František Valeš mu doporučoval žádost podepsat, Jan Litomiský a František Lízna byli proti. Obávali se, že by to státní moc mohla posléze proti Václavu Havlovi zneužít. Václav Havel se tedy na jejich radu rozhodl žádost nepodávat. Krátce nato však dostal těžký zápal plic a byl propuštěn ze zdravotních důvodů. 

V průběhu věznění Janu Litomiskému zemřel otec a bylo mu umožněno zúčastnit se jeho pohřbu. Protože nebyl ženatý a neměl děti, mohli ho navštěvovat pouze jeho matka a bratr. Jistá kamarádka z Jihlavy se nabízela, že se bude vydávat za jeho snoubenku, aby měl více možností návštěv, ale nebylo jí to dovoleno. 

Dva roky ochranného dohledu

Po propuštění na svobodu se Jan Litomiský musel ohlásit na služebně Veřejné bezpečnosti v Pelhřimově, kde mu policista spolu s příslušníky Státní bezpečnosti sdělili velmi tvrdé podmínky ochranného dohledu: nesměl opouštět katastr obce Vyskytná, pětkrát týdně včetně sobot a nedělí se musel hlásit na policii. Aby mohl navštěvovat kostel v sousední obci, musel o to vždy dva týdny předem písemně požádat. Navíc mu nedovolili chodit do kostela v Opatově (který se nacházel již v jihlavském okrese) a musel chodit do vzdálenějšího kostela ve Strměchách. 

K podmínkám ochranného dohledu patřilo i to, že policisté mohli volně vstupovat do jeho domu. Chodili ho kontrolovat i v noci, několikrát dokonce vpadli do ložnice, kde spala jeho matka, a svítili jí do obličeje baterkou. 

Pro Jana Litomiského bylo velmi obtížné najít po propuštění práci, protože v katastru Vyskytné se žádné volné místo nenabízelo. Nakonec se souhlasem Státní bezpečnosti našel práci u Státních lesů a začal pracovat jako lesní dělník. „Sázeli jsme stromky, dělali prořezávky a úklid v lese. Pro mě to byla příjemná změna,“ říká Jan Litomiský. Po dobu ochranného dohledu ho pravidelně navštěvoval jeho kamarád Pavel Roubal.

Farář František Lízna, s nímž se spřátelil ve vězení, ještě jednou výrazně zasáhl do jeho života. „Přesvědčil mě, že bych se měl oženit. A že prý on ví o jedné nevěstě, která by pro mě byla vhodná. A to byla moje nynější manželka Barbara.“ 

Barbara Holleschová žila v Opavě a byla činná v podzemní katolické církvi, pečovala o těžce nemocného tajného řeholníka. Protože Jan Litomiský nemohl opouštět Vyskytnou, Barbara ho zde navštívila v doprovodu Františka Lízny. Když mu po dvou letech skončil ochranný dohled, přijel za ní do Opavy a požádal ji o ruku. Janu Litomiskému v té době bylo třiačtyřicet let. 

V Opavě se 17. ledna 1987 konala velkolepá církevní i civilní svatba za účasti rodiny i přátel z řad pražských disidentů. „Ve městě bylo zvykem, že nevěsta pokládala kytici ke Gottwaldovu pomníku. Moje žena to neudělala a jakási zřízenkyně se tam nad tím pohoršovala. Dana Němcová s Petruškou Šustrovou se před ni postavily a řekly: ,Zločincům se kytice nedávají.’“ 

Topičem i překladatelem Luthera

Roku 1987 působil Jan Litomiský jako mluvčí Charty 77. Našel si práci jako topič v pražském hotelu Axa. Jeho ředitelka ho přijala na dobu určitou, ale přislíbila mu, že jeho smlouva se prodlouží tím, že mu „náhodou“ přidělí směnu, která překročí určený limit. Tím by se jeho pracovní poměr automaticky ze zákona prodloužil na dobu neurčitou. 

Právě v době, kdy k tomu mělo dojít, však do Prahy přijel na návštěvu Michail Gorbačov. Státní bezpečnost nařídila, že ho v práci musejí hlídat, aby neopouštěl kotelnu. „Zástupkyně ředitelky, která kulhala na jednu nohu, mě musela každou hodinu po schodech chodit kontrolovat.“ Zároveň StB ředitelce sdělila, že pokud Jan Litomiský do konce dubna v práci neskončí, bude propuštěna. Od prvního května se tak znovu ocitl bez zaměstnání. Jeho manželka však měla práci v jihlavské lékárně, a tak mu nehrozilo stíhání za příživnictví. 

Jan Litomiský poté dostal od západních podporovatelů československého disentu stipendium na překlad spisů Martina Luthera do češtiny. Jeden z jeho překladů, O světské vrchnosti, vyšel v samizdatu a po roce 1989 i oficiálně. Stipendium dostával prostřednictvím šeků od Barclay’s Bank, které si vybíral v tuzexových bonech. 

Litomiským se ještě v 80. letech narodily dvě děti. Dcera Lucie přišla na svět v prosinci 1987, syn Vojtěch v dubnu 1989. „Policie tenkrát měla rozkaz zadržet mě před Prvním májem. Hrozili, že mě zadrží a Lucku dají do ústavu, protože manželka byla v porodnici.“ Barbara Litomiská ale o této výhružce mluvila v porodnici před lékaři a ošetřovatelkami, takže policie se zalekla veřejné ostudy a ustoupila. 

Jan a jeho žena Barbara se hlásí každý k jiné církvi, Barbara je katolička. „Dohodli jsme se, že budeme děti vychovávat křesťansky a dáme jim možnost, ať se samy rozhodnou, ke které církvi se přihlásí,“ konstatuje Jan Litomiský. V praxi se jim ale dostávalo více evangelické výchovy, protože Barbara měla s katolickým farářem ve Vyskytné spory: mimo jiné nelibě nesl, že občas dochází i do evangelického kostela. 

V roce 1988 se Jan Litomiský podílel na založení Hnutí za občanskou svobodu, které požadovalo nastolení pluralitní demokracie. V rámci hnutí vznikla i křesťansko demokratická sekce, která se stala zárodkem pozdější Křesťanskodemokratické strany. 

Nepřeceňovat politiku

Sedmnáctého listopadu 1989 se Jan Litomiský účastnil evangelického synodu. V jeho průběhu se účastníci dozvěděli o událostech na Národní třídě a vydali společné prohlášení na podporu studentů. 

V následujících dnech Jana Litomiského navštívili ve Vyskytné Jindřich Čížek a Pavel Šaman, oznámili mu, že spolu s Pavlem Roubalem zakládají Občanské fórum v Pelhřimově a vyzvali ho, aby se k nim připojil. Zlomovou událostí v regionu podle jeho slov byla generální stávka 27. listopadu, jíž se zúčastnili zaměstnanci místního Agrostroje. „A od té doby to ti komunisti začali vzdávat,“ poznamenává. 

Jan Litomiský byl kooptován do městského zastupitelstva v Pelhřimově a zvolen předsedou Městského národního výboru. S místopředsedy se rozhodl, že nebudou dělat žádné radikální změny, pouze pečovat o již probíhající projekty a připraví svobodné volby do zastupitelstva. Posléze byl zvolen také jako poslanec do České národní rady. 

Na Silvestra 1989 byla v kulturním domě na Smíchově založena Křesťanskodemokratická strana, v níž byl Jan Litomiský zvolen místopředsedou. V parlamentních volbách roku 1990 se KDS rozhodla jít do koalice s lidovci, čímž vznikla Křesťanská a demokratická unie. Vzhledem k tomu, že Jan Litomiský podporoval koalici s Občanským fórem, rozhodl se vzdát se stranických funkcí. Ve volbách kandidoval za OF, ale zůstal zároveň členem KDS. 

„Přihlásil jsem se ke křesťanské demokracii, protože se mi líbila její koncepce brát politiku jako službu a závazek řídit se určitými morálními zásadami,“ uvažuje Jan Litomiský. „Také se mi líbilo, že KDS politiku nepřeceňovala, věděla, že je důležitá, ale nelze od ní očekávat spásu.“ S tím souvisí i jeho vzkaz současným mladým lidem: „Svoboda je strašně důležitá věc. Těžko se nabývá, lehko se ztrácí. Nejrychlejší cesta ke ztrátě svobody je, když začneme od politiků a státu očekávat, že nám zajistí šťastný život. Protože politika může jenom vytvářet prostor pro svobodné jednání občanů, ale nemůže zajistit sama o sobě štěstí ani prosperitu. Přílišné spoléhání na stát, na autority, vede k tomu, že svoboda se ztratí a ta prosperita nakonec stejně nepřijde.“ 

Jan Litomiský zasedal v parlamentu jako poslanec za KDS a posléze za ODS do roku 1996. Poté pracoval jako vedoucí odboru státní sociální podpory na úřadu práce v Pelhřimově a v letech 2006–2010 byl vládním zmocněncem pro lidská práva. V roce 2002 mu byla udělena Medaile Za zásluhy.

„Pro mě je nejdůležitější vztahk Bohu,“ říká závěrem Jan Litomiský. „Stále se mi vybavuje Ježíšovo slovo: ,Kdo si chce zachránit svůj život, ten ho ztratí.’ Nemáme brát život jako kořist, ale jako dar. A v určitých situacích musíme mít odvahu se toho daru vzdávat. Zejména tehdy, když je nutné postavit se na odpor zlu. Na jedné straně máme výrok ,Neodporujte zlému’. Když mě někdo urazí, nemám se hned chtít pomstít. Ale když nás někdo nutí páchat zlo, naopak se musíme postavit na odpor. A když je to nutné, třeba i se zbraní v ruce.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV