The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nikoalos Liontu (* 1939)

Maminka nám řekla, že to bude chvilka, a až osvobodí Řecko, že se vrátíme domů

  • narozen v roce 1939 v Omorfokklisii (Kastorie, severní Řecko)

  • slovanský Makedonec v Řecku

  • otec zemřel během občanské války v Řecku

  • rodina emigrovala

  • žil v dětských domovech v Uničově a Sobotíně

  • v současnosti žije v Šumperku

Nikoalos Liontu

 

Maminka nám řekla, že to bude chvilka, a až osvobodí Řecko, že se vrátíme domů.“

 

 

Nikoalos Liontu se narodil v roce 1939 v obci Omorfokklisia (makedonsky Gališťa) v severním Řecku. Je slovanským Makedoncem a jeho rodnou řečí není řečtina, ale makedonština. Stejně jako jeho rodina se stal ve čtyřicátých letech obětí válečných konfliktů v Řecku. Jeho otec Georgios zemřel na konci druhé světové války po zásahu granátem z britské válečné lodi. Matka, malý Nikoalos a jeho dva mladší bratři pak kvůli občanské válce opustili svou rodnou zem a byli posláni do Československa.

 

Nikoalos Liontu se narodil jako slovanský Makedonec žijící v Řecku. Po balkánských válkách vedených v letech 1912–1913 bylo totiž území Makedonie rozděleno mezi Řecko, Srbsko, Bulharsko a Albánii. Východní (egejskou) Makedonii, kde leží i rodná obec pamětníka, získalo Řecko. Po několika vlnách násilného i nenásilného vystěhování makedonsky a bulharsky hovořících obyvatel jich v této oblasti stále žilo několik desítek tisíc. V severním Řecku ale bylo i mnoho jiných národností a pamětník vzpomíná, že i v Omorfokklisii tomu nebylo jinak. „V té naší vesnici byli Řekové, Turci a Makedonci a ještě tam byli ti Vlaši, jak se jim říkalo, ale většina tam byla Makedonců.“

 

Omorfokklisia leží v hornatém terénu poblíž albánských hranic. Podle vzpomínek pamětníka tam prý v zimě bývalo i několik desítek centimetrů sněhu. Rodinu tam živilo malé hospodářství. Byl to velmi chudý a drsný kraj, přesto Nikoalos Liontu vzpomíná, že se v něm žilo dobře. „My jsme si žili dobře, ale práce tam bylo hodně.“

 

 

Smrt otce

 

V době, kdy pamětník přišel na svět, začal v Evropě válečný konflikt. V oblasti severního Řecka probíhaly za druhé světové války jedny z nejtvrdších bojů. Nejprve na konci října 1940 vstoupili z Albánie do Řecka Italové, ti byli sice poraženi, ale následně v roce 1942 do země vstoupila německá vojska. V okupované zemi začaly operovat partyzánské jednotky. Na severu Řecka to byla především Řecká lidově osvobozenecká armáda ELAS, která byla podřízena Komunistické straně Řecka a Německu způsobila značné ztráty. Němečtí vojáci se potom mstili na místních obyvatelích. Nikoalos Liontu má dodnes v paměti, jak zapálili sklep jejich domu. „Do té naší vesnice přijeli Němci. To si pamatuju. Vždycky: ,Koko, koko.‘ Chtěli vajíčka. Babička jim nosila vajíčka a oni nám dávali takový žvýkačky nebo bonbóny. To si tak trochu pamatuju. Vím, že táta byl v armádě a bojoval proti Němcům. Tak nám podpálili sklep. Hořely trámy. My jsme tady byli někde schovaní. Jak oni odešli, to se musel ten oheň rychle uhasit.“

 

I otec pamětníka Georgios Liontu byl členem ELAS. Na samém sklonku druhé světové války byl zraněn, a zrovna když se vracel domů, aby se vyléčil, zasáhla ho rána z britského lodního kanonu. „Ve válce proti Němcům byl táta raněnej. Potom bylo nějaké příměří a táta chtěl na svátky přijet domů. Jak ti Angličani bombardovali, stříleli z lodí na to pobřeží, tak tátu trefili a tátu tam potom někde pochovali. Domů se nedostal. Tak maminka pak musela na poli dřít sama s dědou, který byl trochu starší, a babička taky pomáhala.“ Pamětník byl v době otcovy smrti ještě velmi malý, a tak mu na něj zbylo jen pár vzpomínek. „Já si pamatuji jako malý kluk, že mě stříhal na dvoře a mě to štípalo. To si pamatuji, jinak moc ne.“

 

 

Řecká občanská válka

 

V letech 1944–1949 probíhala v Řecku občanská válka. Bojovala mezi sebou vojska Demokratické armády Řecka DSE, jejichž základem byla komunistická ELAS, a vojska pravicově monarchistické vlády podporované Velkou Británií a USA. Horské území severního Řecka bylo na počátku této války pod kontrolou DSE. Vládní jednotky na toto území podnikaly časté nálety a nevynechaly ani obce s civilním obyvatelstvem. Nikoalos Liontu vzpomíná, že i Omorfokklisia byla bombardována a rodina se často musela ukrývat v podzemních prostorách. Zasaženo bylo i několik budov v obci. Bylo to v době, kdy pamětník navštěvoval teprve druhou třídu obecné školy. „Tehdy vyhořela škola, tak jsme chodili do kostela. I do kostela potom spadla nějaká bomba. Taky hořel.“

 

O tom, že se jako v každé občanské válce jednalo o bratrovražedný boj, svědčí vzpomínka pamětníka na dědu a strýce. „Můj děda, co byl od maminky, tak ten byl jako četník s Němcema a jeho syn byl jako partyzán s komunistama a kolikrát došlo k střelbě jeden proti druhému.“

 

Vesnici často navštěvovala vojska obou znepřátelených armád a člověk si v podstatě musel vybrat, na kterou stranu se přidá. „Z vládního vojska chodili také do vesnice. Chodili po barácích a hledali někde partyzány, jestli tam nemáme někoho schovanýho. Vím, že strejda u nás na humně, kde se mlátilo obilí, měl takový úkryt. To bylo jedno humno souseda, které bylo níž, a my jsme měli humno výš. A byl takovej udělanej plot a na to měl mezi tím plotem udělanou díru a tam se schovával. Protože tehdy ti mladí muži museli být buď s partyzánama, nebo s vládním vojskem. A když nechtěli tam ani tam, tak se museli někde schovat.“

 

 

Útěk z rodné země

 

V průběhu roku 1948 ale vojska pravicové monarchistické vlády zatlačovala armádu DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie. Následkem byla velká evakuace dětí ze severního Řecka, která začala v březnu 1948. Na cestu se vydaly i děti z Omorfokklisie a mezi nimi i rodiny Nikoalose Liontu. „My jsme to měli možná jednodušší, protože maminku udělali jako vedoucí z té naší vesnice. Tak ona posbírala asi třicet dětí z těch našich rodin a s jedním partyzánem nás stěhovali do Albánie.“ Šli několik dnů, a dokud byly po cestě vesnice, přespávali v domech. Museli ale překročit albánské hranice, které lemují vysoké hory. Cesta byla velmi nebezpečná, protože vládní vojska hory kvůli partyzánům bombardovala. „Někdy jsme šli v noci, aby nás neviděli, protože letadla pořád lítaly. (...) Oni nás sledovali a stříleli.“ Jeden z bratrů pamětníka, Georgios, měl přitom pouhé tři roky a vezl se na oslu. Když šli po kluzkých kamenech, upozornil Nikoalos maminku, že by osel mohl uklouznout, a tak raději bratra sundali. Za pár okamžiků osel spadl ze srázu a zabil se. Spolu s ním skončily na dně kaňonu skoro všechny věci, které si rodina vzala na cestu.

 

V Albánii zůstali jen krátce. „Tam nás přivítali, rozdali nás po barácích, dali nám jídlo a pití, ale byli jsme tam jen chvilku, asi čtrnáct dní.“ Byli posláni do Skopje v Jugoslávii. Děti byly po strastiplné cestě přes hory ve velmi špatném stavu. „Hlad jsme měli a byly tam nemoci a jedna holčička nám tam ve Skopje umřela.“ Po měsíci v jugoslávské Makedonii byli naloženi do vlaku a odvezeni do Československa. „V Jugoslávii jsme jeli přímo vlakem do Brna do Československa. Tak jsme byli v Brně. Tam nás vysvlíkli, dali nám nový šaty, vykoupali, odvšivili. A byli jsme tam v Brně, co si pamatuju, tak tam byly takový kasárny. Asi vojenský. Byly to takový dřevěný baráky a v nich jsme asi měsíc pobyli. Tam nás rozdělovali podle věku. Někteří, ti menší, šli do dětských domovů a z nás větších šli někteří do těch měst. Já jsem šel s bráchou nejdřív na měsíc do toho Uničova.“

 

Komunistické země Evropy přijímaly děti na dobu, než skončí občanská válka v Řecku, a pak měly být poslány zpět. Nakonec tomu ale bylo jinak. Celkem bylo takto evakuováno přes 27 tisíc dětí a do Československa jich přišlo na tři a půl tisíce.

 

 

V Československu

 

Z Brna byl spolu s dalšími dětmi poslán do Uničova, potom do lázní v Bludově a nakonec do dětského domova v Sobotíně, kde strávil několik let. Byl to jeden z největších dětských domovů pro řecké děti v Československu a pamětník vzpomíná, že se tam žilo dobře a že se o ně československý stát dobře postaral. Do školy chodil v obci a učil se tam nejen češtině a řečtině, ale jako Makedonec také dvakrát týdně makedonštině. V Sobotíně byl spolu s bratrem Costandinem, zatímco maminka s nejmladším sourozencem Georgiosem byla v Oskavě, kde se nacházelo zařízení pro řecké matky s kojenci a kde dělala vedoucí. Po základní škole se pamětník vyučil automechanikem a toto zaměstnání pak vykonával až do důchodu. Mimo jiné také pracoval jako mistr učňů.

 

Jeho maminka Vasilka se znovu provdala za válečného invalidu z řecké občanské války, který při výbuchu granátu přišel o ruku. V roce 1967 se oženil i Nikoalos Liontu, který si vzal Drahomíru Horákovou z jižní Moravy. Mají spolu dvě děti, které se dnes cítí jako Češi, ale nezapomněly na své makedonské kořeny.

 

Do Řecka se Nikoalos Liontu několikrát vrátil. Poprvé ale málem nedostal vízum, protože mu ještě ve škole v Sobotíně, bez vědomí matky, československé úřady poslovanštily příjmení na Londovský a na řecké ambasádě ho s tímto jménem odmítli vpustit do země. Nakonec si tedy příjmení změnil do původního znění a vízum získal. Vzpomíná, že první návštěva jeho rodné země v roce 1982 byla pro něj velmi emotivní. „První můj dojem byl, že jsem se normálně rozbrečel, jak jsem přejížděl přes hranice.“ V Řecku se podíval do rodné obce a navštívil příbuzné, dodnes si s nimi dopisuje. O trvalém návratu ale nikdy nepřemýšlel, protože doma už se cítí v Šumperku. „Já jsem o návratu nepřemýšlel, protože nebylo kam jít. Náš barák tam už nestojí, už se rozpadl. Taky jsem tady měl mámu a brášky.“

 

 

PAPADOPULOS, L., Děti bouře. Praha: 1998

RYCHLÍK, J., KOUBA, M., Dějiny Makedonie. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2003

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)