Hans Adam II. Liechtenstein

* 1945  

  • „Byl jsem toho názoru, že bych mohl studovat něco jiného. Pak mi rodiče, a nejen oni, ale také tehdejší šéf vlády, řekli, že musím studovat ekonomiku a právo, abych mohl znovu vybudovat majetek. Jako hlava státu se pak budu muset zaobírat právními problémy. Pak jsem udělal praktikum v americkém Senátu na jaře 1963 u senátora, který byl v zahraničněpolitické komisi, byl přítel Kennedyho, a také jsem mohl prezidenta Kennedyho navštívit v Bílém domě. Pak po maturitě jsem si myslel, že když už musím bezpodmínečně studovat hospodářství a ekonomiku, raději bych to chtěl dělat v Americe než v Evropě pod dohledem rodičů, ať už ve Vídni, nebo jinde.“

  • „Můj otec samozřejmě vždy doufal a věřil, že dostaneme zpátky náš starý majetek z Československa, a také mě tam vyslal. Já se tam jel podívat, co by se muselo investovat, abychom to dostali tak daleko, aby podniky byly zase výnosné, a co by bylo nutné investovat do historických budov. Měl jsem již jisté zkušenosti a věděl jsem, kolik co stojí. Z tohoto hlediska jsem jel s našimi lidmi do Československa a prohlédl si to. Viděl jsem zemědělské, lesní provozy, hovořil jsem s odborníky, ale nic z toho nebylo. Ale nakonec si říkám, že to proběhlo všechno v míru a to je důležitější, než abychom dostali něco zpátky, kde bychom museli zase naopak hodně peněz a času investovat. Tak jsem měl čas a prostředky investovat do bankovního impéria na celém světě.“

  • „A potom jsem se jak v Harvardu, tak v Princetonu informoval, jaké by to bylo. Ve švýcarské internátní škole jsem složil německou i švýcarskou maturitu a pak ještě byla také anglická závěrečná zkouška, protože to byla mezinárodní škola. Jak v Harvardu, tak v Princetonu mi řekli, že ohledně mého dokončeného vzdělání jsem překvalifikovaný. Poradili mi, že když to chci studovat, abych udělal zkoušky v Evropě a pak v Princetonu nebo Harvardu studoval postgraduálně. Na obou místech mi řekli, že když chci studovat právo a ekonomiku, nejlepší bude škola v Sankt Gallenu. Říkal jsem si: ‚Proboha, to je na druhé straně Rýna, pod dohledem rodičů! Já chtěl do dalekého světa, a teď musím do Sankt Gallenu!‘ Bylo to obrovské zklamání, ale nikdy jsem toho nelitoval.“

  • „Samozřejmě se vědělo, že zpravodajské služby východního bloku nás nějakým způsobem monitorují. Z toho se vycházelo. Nijak nás to ale netížilo. Vycházeli jsme z toho, že se stejně všechny rozhovory někde nahrávají i odposlouchávají, že jsou telefony odposlouchávány. To tak prostě bylo. Já jsem v době našich zásnub poprvé s mou budoucí ženou byl v Československu. Potom bylo Pražské jaro. Také jsme přijeli. Rozhlíželi jsme se, jak to všude vypadá. Manželka tam potkala staré zaměstnance a měla radost, že přišel ještě někdo z rodiny, přivezli jsme dárky. Tenkrát s námi na hranicích zacházeli velice příjemně, zacházeli s námi velice přátelsky. Vždy se vycházelo z toho, že jednoho dne se komunismus zřítí, doufali jsme, že v míru. Že tyto státy zase získají svobodu. Otázka byla jen kdy a jak.“

  • „Vztah rodiny k Čechám a Moravě byl velice úzký. Pro mě a sourozence byl ale jako něco z minulosti. Samozřejmě, že starší generace o tom mluvila. Můj otec mluvil o tom, že až komunismus skončí, dostaneme zpět náš majetek a budeme ho muset znovu vybudovat. Mně dal za úkol, že se na to musím připravit. Bylo to pro nás ale velice vzdálené a nijak nás to nezatěžovalo. Pro nás byla spíše otázka to, jak zanikne sovětské impérium. To stálo v popředí.“

  • „Byli jsme v salonu, čekali jsme na hosty a dveře se otevřou a oni vejdou, a moje budoucí ‚země‘ vešla. Viděl jsem ji a hned jsem věděl, že to bude moje žena. Je o pět let starší, měla hodně ctitelů, byla překrásná. Její sourozenci mi říkali ‚miminko s dudlíkem‘. Byl jsem ještě na gymnáziu, ještě mi nerostly ani vousy a nemusel jsem se holit. Já jsem ale řekl, že si ji vezmu za ženu, a neustoupil jsem od toho. Nakonec se mi to podařilo. Přesvědčit jak ji, tak mé a její rodiče. Pak jsme se vzali a vzniklo šťastné manželství. Jsem velice šťasten, že ona nakonec, po veliké námaze, svolila.“

  • Full recordings
  • 1

    Vídeň, Rakousko, 19.02.2018

    (audio)
    duration: 01:58:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Mluvili jsme německy, ale nikdy jsme se necítili jako Němci. Jsme Lichtenštejnci

Hans Adam II., 2018
Hans Adam II., 2018
photo: Pamět národa - Archiv

Vládnoucí lichtenštejnský kníže Hans Adam II. se narodil 14. února 1945 v Curychu. Je synem lichtenštejnského knížete Františka Josefa II. a jeho ženy, hraběnky Georginy von Wilczek. Jeho kmotrem byl papež Pius XII. Vyrůstal v katolické tradici s rodiči, dvěma bratry a sestrou v knížecím paláci ve Vaduzu. Jako prvorozený syn byl předurčen k převzetí vlády v Lichtenštejnsku. Otec od něj také očekával, že zachrání skomírající rodový majetek a obnoví vyjednávání s Československem, v němž po konfiskacích v roce 1945 zůstala značná část rodového jmění. Hans Adam II. navštěvoval obecnou školu ve Vaduzu a v roce 1956 pokračoval ve studiu na vídeňském Schottengymnasiu. V roce 1960 přešel na gymnázium do švýcarského Zuozu, kde studia absolvoval švýcarskou a německou maturitou. Po praxi v londýnské bance od roku 1965 studoval ve Švýcarsku na vysoké škole v Sankt Gallenu podnikové a národní hospodářství. Studia zakončil v roce 1969. V roce 1967 se oženil s hraběnkou Marií Kinskou z Vchynic a Tetova. Mají spolu čtyři děti. V druhé polovině 60. let se svou ženou poprvé navštívil Československo. Již od studií na vysoké škole se věnoval revitalizaci rodových podniků a bank v Lichtenštejnsku a v Rakousku, což se mu za tvrdého vyjednávání s příbuznými podařilo. Učinil rod Lichtenštejnů nejbohatším v Evropě. Po pádu komunismu ve východním bloku kvůli nevyřešeným majetkovým sporům z poválečného období Česká republika a Lichtenštejnsko v roce 1993 vzájemně neuznaly svoji nezávislost. K obnovení diplomatických styků došlo v roce 2009, avšak majetkové nároky Lichtenštejnům Česká republika nadále neuznává.