The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Lhotský (* 1932  †︎ 2016)

• narozen roku 1932 v Praze

• otec František Lhotský vlastnil továrnu na cukrovinky v Praze - Michli

• od roku 1921 otec vyráběl se souhlasem Karla Hašlera legendární bonbony Hašlerky

• 25. února 1948 se účastnil studentského pochodu na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše

• rodina o továrnu přišla během znárodnění v únoru 1948

• roku 1950 odmaturoval

• kvůli buržoaznímu původu nebyl přijat na vysokou školu

• v letech 1952 - 1954 sloužil na vojně převážně u PTP na Svaté Dobrotivé a v Martině

• zemřel v roce 2016

„Otec udělal zkušenost s tím, že tuneláři nejsou pojem poplyšový, ale že existoval již dávno předtím,“ vypráví František Lhotský o svých předcích, přičemž oním plyšem míní sametovou revoluci. Jeho dědeček patřil, řečeno tehdejším jazykem, mezi pokrokové zemědělce. Vlastnil prosperující statek ve vsi Břežany u Budyně nad Ohří a spoluzakládal tamější zemědělskou kampeličku. Ale měli „šikovného“ pokladníka, který, když se tam nashromáždilo větší množství peněz, s tímto vkladem práskl do zaječích.

„Tehdejší orgány ho nedohonily, a tak i ti, kteří za tu kampeličku ručili svým majetkem, a mezi které patřil i dědeček, to museli zaplatit. To znamenalo, že musel statek prodat... a zemřel. Tři synové se tedy rozprchli do světa.“ 

Hašlerky

Pamětníkův otec František Lhotský starší toužil po elektrotechnické průmyslovce, ale na studia nezbylo, a tak se vyučil obchodním příručím. Praxi absolvoval v prvotřídním obchodě Lippert v Praze Na Příkopech.  Nakonec se osamostatnil a otevřel si vlastní obchodní komisionářství a velkoobchod s potravinami. Po čase si pronajal vlastní cukrářskou dílnu a vyráběl bonbony.

„Jestli si tu historii pamatuji přesně, měly název dva názvy: Caruso - to ale obecnému lidu to asi nic neříkalo, tak získal svolení Emy Destinnové, aby se bonbony jmenovaly Destinky.“ Ani s bonbony se jménem slavné operní pěvkyně nejspíš díru do světa neudělal, a tak se František Lhotský starší jednoho dne vydal za populárním zpěvákem Karlem Hašlerem.

„V prosinci 1920, kdy Karel Hašler působil v kabaretu Lucerna, ho navštívil, nepochybně s krabicí těchto bonbónů, a požádal ho o souhlas, aby se ty bonbony mohly jmenovat hašlerky. Podle jedné verze byl Hašler tenkrát nachlazený, takže mu to v krku udělalo dobře - to nevím, to nemohu potvrdit. Ale ten souhlas dal písemně na originálním dopisním papíru s hlavičkou kabaretu Lucerna.“ Zmíněný dokument věnoval pamětník Národnímu muzeu, přefocený je k dispozici i v tomto medailonu v sekci Dodatečné materiály

Rentovalo se to oběma stranám

„Takové ty drby o tom, co si za to Hašler řekl, jsou opět spíše z té oblasti dohadů a úsudků. Otec byl dobrý obchodník - ale Hašler taky. Asi by se nevzdal možnosti participovat na zisku, ale pochopil to, co se mu otec jako podklad toho svého návrhu snažil říct - že to bude reklama pro obě strany. Protože když se hašlerky budou prodávat po celé republice, budou dělat reklamu těm jeho písničkám, kterým se dodnes také říká hašlerky. Takže to bylo bez jakéhokoli finančního protiplnění a myslím, že se to oběma stranám rentovalo.“

Rodina Lhotských bydlela v Praze - Vysočanech v ulici Podviní, ve starém mlýně u říčky Rokytky. Mlýn do rodiny přinesla pamětníkova matka. Hašlerky a další cukrovinky se vyráběly v nově zbudované továrně v Praze – Michli. Podnik prosperoval v letech hospodářské krize i později za protektorátu. František Lhotský starší se ve 30. letech stal jakožto uznávaný a vážený obchodník rovněž tzv. komerčním radou, přísedícím Obchodního soudu.

 „Otec si dost dobře rozuměl s reklamou a byl kromě Bati jedním z takových prvních větších uživatelů velkoplošné reklamy, která spočívala mimo jiné v tom, že v tom povodí Rokytky byla v polích velká písmena LHOTSKÝ - HAŠLERKY PRAHA, dobře viditelná z trati z Denisova i Wilsonova nádraží. Byla to stacionární reklama, ale viditelná na sta metrů daleko. Na to navazovala pojízdná, ale dosti velká reklama - železniční vagon nákladní řady Z, na kterém bylo opět LHOTSKÝ - HAŠLERKY PRAHA, a to jezdilo po celé republice. Musel sice drahám uhradit to pomalování, ale pak už to jezdilo zadarmo...“ 

Prvně jsem viděl dospělýho chlapa plakat

Továrna se udržela i za protektorátu. S koncem války má pamětník spojenou vzpomínku na sovětského důstojníka původem z Kavkazu, který se s otcem spřátelil: „Vyprávěl, že má velký sad a viděl naší velkou zahradu, s otcem to procházel... Otec říkal, že tomu skutečně rozumí. Uměl taky trochu německy, takže se vždycky uvařil nějaký ten čaj nebo káva... Když pak na podzim se přišel rozloučit s tím, že už jeho posádku stahujou, tak jsme prvně viděl dospělýho chlapa plakat. Říkal, že neví, co s nimi bude, až se vrátí. Protože poznali, jak vypadá život jinde...“ František Lhotský si z toho odnesl zkušenost, že i mezi sovětskými vojáky byli lidé různí, ne jenom takoví, kterým stačila jen cibule a alkohol.

Rok 1948 znamenal pro rodinu Lhotských zásadní přelom, v důsledku komunistického převratu přišli o továrnu, ale také o společenský status, nadále museli žít s cejchem buržoazních vykořisťovatelů. Pamětníkova sestra, která v dětství prodělala mozkovou obrnu a byla částečně invalidní, ještě před osudným únorem vycestovala na léčení do sanatoria ve Švýcarsku. Do Československa se už nevrátila, vstoupila do řeholního řádu a až do smrti žila v německém Würzburgu.

Došlo tam ke strkanici a ozval se výstřel

V den komunistického puče se František Lhotský účastnil i studentského pochodu na Hrad, který měl podpořit prezidenta Beneše čelícího nátlaku ze strany KSČ. „Tam to šlo v takovém neuspořádáném stavu a začalo to v podstatě až na té Malé Straně, kde lidi mávali a pokřikovali ahoj… Šlo se přes malostranskej rynk nahoru do Nerudovky, až jsme došli nad ten kostel, co tam je po pravé straně. Byli jsme kluci zvědaví a šli jsme asi dvacet metrů za tím čelem, které se zarazilo o řady Pohotovostního pluku SNB.“

Dál k Pražskému hradu už se průvod nedostal. „Začalo se zpívat Kde domov můj, oni pochodovali dál i přes tu hymnu, až teprve tam na ně začali volat a hvízdat. Pak už neměli kam pochodovat, když se ty dvě skupiny dostaly na dotyk k sobě. Pak někdo začal vykřikovat něco v tom smyslu, aby se rozešli, jelikož ale my jsme byli o dvacet metrů níž, tak nebylo nic srozumitelného slyšet. Došlo tam ke strkanici a pak se v tom ozval výstřel.“ (Jak se později ukázalo, výstřel z policistovy pušky zranil studenta Josefa Řehounka, který si pak nesl celoživotní následky. Psali jsme o tom zde)

Lidé na čele průvodu začali couvat zpět, jenže zespoda se dál lidé, kteří možná ani výstřel neslyšeli, tlačili nahoru.  „Skutečně tam byl šílenej pres. Vím, že nějaký děvčata se chtěly jít schovat do toho kostela, ale ten byl zamčenej. Postupně jsme se z toho presu dostávali a šli jsme zpátky přes Karlův most.“ V té době už se rozšířila zvěst, že prezident Beneš přijal Gottwaldovy požadavky. František vzpomíná, jak na Karlově mostě potkával lidi, kteří se vraceli z jiné, prokomunistické demonstrace z Václavského náměstí. „Tam jsme na sebe pokřikovali, my jsme byli plní vzteku a oni se nám vysmívali. To byli v dobré náladě.“ 

Pane šéf, v pondělí už nechoďte

V otcově továrně v Michli se ten den ustavil i Akční výbor. „V sobotu přišla za otcem závodní rada za a řekla: ,Pane šéf, v pondělí už nechoďte‘.“  Nějaký čas směl z rodiny v továrně pracovat ještě pamětníkův mladšího strýc (otcův bratr), i ten musel po čase ovšem odejít. 

I přes nepříznivé společenské postavení František v roce 1950 úspěšně odmaturoval. Na Vysokou školu chemicko - technologickou se už ale nedostal. Nevyslyšel radu, ať se zapojí „do výroby“, a absolvoval jednoletý kurs na Vyšší hospodářské škole (bývalá Obchodní akademie), který mu zaručoval slušnější budoucnost a brzkou finanční nezávislost na stále se tenčících rodinných zdrojích. Po zkouškách se vydal na prázdniny do Břežan, kde chtěl pracovat jako brigádník na žních. Jenže společně s kamarádem po jedné tancovačce usedli na motorku, havarovali a František se musel několik týdnů léčit. Po rekonvalescenci ho přijali do podniku Tesla jako kresliče.

Na této pozici ale nevydržel ani rok, obdržel povolávací rozkaz a 2. listopadu 1952 odjel k 1. pěšímu pluku v Českém Krumlově. „Mě shodou okolností registrovali dva bývalí studenti z libeňského gymnázia, kteří říkali: ,Seš určenej k blbýmu poručíkovi, je to hroznej ras, ale na druhej rok tě dostaneme tady do tý naší písařský čety.‘ Nestalo se tak.“ 

Kdo to psal?

Po čtrnácti dnech na vojně přišel první průšvih.  Velitel si přečetl v jeho nepřítomnosti dopis, který František psal své dívce. Historka dokládá nejen pověstnou absurditu poměrů, ve kterých vojáci museli sloužit, ale i téměř neomezenou a také nevyzpytatelnou moc pohlavárů všeho druhu.  „Psal jsem, že je to hrozný, že je všecko na povel, sednout na povel, vstát na povel, jít na latrínu na povel... a takhle jsem to básnicky líčil. Když jsem psal o té latríně, tak jsem si náhle potřeboval odskočit, nechal jsem dopis na kavalci a odešel. Když jsem se vracel, otevřu dveře a tam stál desátník Orság a říká: ,Kdo to psal?‘“

František se nakonec k autorství přiznal. „Druhý den ráno jsem byl předveden k soudruhovi poručíkovi Cintlovi: ,Vy jste chtěl odsud utéct za hranice...‘ Já jsem se div nerozesmál, ale protože jsem byl zvyklý říkat pravdu a co si myslím, tak jsem říkal: ,Soudruhu poručíku, pokud bych chtěl utéct za hranice, tak jsem utek dávno a ne, až pojedu do Krumlova.‘ ,Ne, jak tady píšete o té vojně, to je vidět, jaký máte vztah k tomuhle zřízení a proto jste chtěl utéct za hranice...‘ Tak jsem to zopakoval ještě jednou.“ František Lhotský se domnívá, že tato epizoda předurčila jeho další vojenskou „kariéru“.

Snad ti ty pochvaly pomůžou

Sloužil jako nabíječ u kulometu, díky své zkušenosti kresliče se dostal k paralelní službě u velitele praporu Roubíčka, kde dostal za úkol kreslit plány bojové a politické přípravy praporu. „U toho jsem se dověděl, že když nás ti angloameričtí imperialisté přepadnou, je náš pluk určen k zachycení toho prvního přepadu a k vystřílení. To byla pro naší další budoucnost jako vojáků nadějná situace…“

Když koncem května roku 1953 cvičili vojáci z pěšího pluku v boletickém vojenském prostoru, vyhlásily úřady měnovou reformu. „To bylo taky veliké haló. Přijela tam parta elektromontérů od rozvodných závodů, kteří se zrovna vrátili z nějaké velké akce, kdy natahovali dráty. Brali výplatu, každý měl asi dvacet tisíc a teď výměna za nové tři stovky. Ti byli naštvaní (pro což je vhodnější to nespisovné označení), takže vykoupili celou Armu a pivo tam dávali zdarma, každý kdo přišel s ešusem, tomu natočili piva.“ Pamětník si myslí, že skupinu montérů přivezli do vojenského pásma schválně, aby „bylo méně těch, kteří by se mohli bouřit, jako to nakonec bylo v Plzni.“ 

Na letním výcvikovém táboře v Boleticích František Lhotský dlouho nepobyl, zhruba po týdnu se při večerním rozkazu dověděl, že poputuje k 30. červnu k 52. PTP neboli Pomocnému technickému praporu. Poručík Vévoda, před kterým Lhotského varovali na počátku spolužáci, se nakonec ukázal jako velkorysý muž. Čtení rozkazu pokračovalo: „Mužstvo, udělení pochvaly, pozor: ,Vojín Lhotský.‘ ,Zde.‘ ,Tři kroky vpřed. Uděluji pochvalu vojínu Lhotskému za vzorné služby‘“ Druhý den si poručík vzal pamětníka stranou. „Říká mi: ,Hele, já vim, že u těch PTP je to vostrý. Tak snad ti ty pochvaly pomůžou. Já jsem byl s tebou spokojenej, vím, že za otce nemůžeš...‘ A podal mi ruku. Dokonce jsem z toho vždycky trochu dojatý, jak férově se ke mně v tu chvíli zachoval.“ 

Nejdražší armáda na světě: olověné nohy, zlaté zuby a stříbrné vlasy

Po několikadenní krátké zastávce v Praze se Lhotský hlásil u jednotky PTP ve Svaté Dobrotivé (Zaječově) na severozápadní hranici brdského prostoru.  Důvody pro odsouzení do služby beze zbraně mohly být různé. K PTP se Lhotský dostal se dvěma dalšími vojíny, z nichž jeden byl po otci sudetský Němec, otec druhého pak vlastnil kdysi kominickou živnost. 

Pracovní nasazení pétépáků obnášelo obvyklé dělnické práce: těžbu dřeva, výkopové práce, budování silnic, letišť, stavební a zednické práce rozličného druhu. František Lhotský sloužil na traktoru až do začátku roku 1954, kdy byl znovu převelen k 68. PTP do Martina. Původní jednotku změnili na Technický prapor, pro méně „nepřátelské živly“. Pamětník patřil k těm, kteří prověrkou neprošli, a tak putoval na Slovensko.

Kolektiv u PTP nepostrádal určitou pestrost: kněží, bohoslovci, „reakcionáři“ a různí reprezentanti buržoazie jako byli živnostníci a sedláci, často i staršího věku: „Odtamtud jsme měli ten vtip, že máme nejdražší armádu na světě. Protože má olověné nohy, zlaté zuby a stříbrné vlasy... Byl tam ale i hoch, který pásl jednu paničku Říčanech. A ona tam za ním i přijela, žádný problém. Byl tam hoch z Prostějova nebo Přerova, který se podílel na vykradení nějaké podnikové kasy nebo trezoru,  takže toho tam byla všehochuť.“ 

Svoji zkušenost u „Černých baronů“ hodnotí následovně: „V době, kdy jsem tam sloužil, tak ty horší stránky už končily. Furt tam zůstávala ta nejistota, kdy nám to skončí, to trvalo. Ale docházelo ke změnám, protože zřejmě na tom ministerstvu a hlavní politické správě nebyli sem tam samí tupci. Když chtěli, aby to taky něco přineslo zpátky, tak že tam nemůže být režim jako v trestních rotách. Odešel odtamtud štábní kapitán Bedřich Ťoupalík, který měl část toho praporu ve Svaté Dobrotivé a který při nástupech vždycky řval: ,Vašima lebkama vydláždím cestu od Buzuluku do Prahy, vy lupiči brdskejch lesů!‘  A po práci na cvičák... a jiné lahůdky. To bylo v celé řadě útvarů.“

Celkem František Lhotský odsloužil na vojně dva roky, počítaje v to působení u 1. pěšího pluku v Českém Krumlově. Počátkem listopadu roku 1954 odešel do zálohy. Vrátil se zpět do Tesly. Při práci také díky přízni a přímluvě svého nadřízeného vystudoval strojní průmyslovku, později dokončil i vysokou školu. Když přišly po roce 1989 restituce, otcovu továrnu na cukrovinky zpět nezískal, dostal odškodnění, které ale hodnotí jako nepřiměřeně nízké.