Zuzana Lejsková

* 1954

  • „Holka, Veronika, ona tam byla normálně nasazená jako štěnice. Já jsem na to přišla úplně náhodou, když jsem šla na Éčko, to byl barák a dole seděl vyšetřovák. Za ním jsem tam kvůli něčemu šla, ale ne sama, musel mě tam někdo odvést. A tam byla tady ta Veronika ještě se svojí kamarádkou Andy, a já říkám: ,Už se tady na to nemůžu koukat, už mě všechno štve.' A ona si myslela, že to myslím stejně jako ona, myslela si, že jsem tam také kvůli tomu [nasazená]. A ona tam vyšetřovákovi práskla jednoho dobrého bachaře, co dělal na výdeji prádla, a toho potom vyhodili. Ne z věznice, ale z toho výdeje, že už tam nemohl být, aby se tam setkal s nějakou odsouzenou. Dával holkám cigarety a tak. Byl hodný. Já jsem to potom řekla holkám. Ta jí vyrazila oko, ale ona měla oční protézu, ne jako že by jí vyrazila normální oko, Věra Gibová to byla. Tak nás porozházeli, mě dali z prádelny na bytex, ale potom moje kamarádka Mirka, ona tam dělala brigadýrku na té prádelně a jedna holka ji za mě zmlátila, nějaká Livie Anjajová. Zmlátila tu Veroniku a tu pak museli dát na díru, protože ji chtěl celý tábor zmlátit, takže nemohla chodit ani do jídelny, nikam. Všichni si do ní kopli, jak se řekne."

  • „Policajti tam chodili s holkama, vždycky se s nějakou skamarádili, to bylo vlastně i na Václaváku. To bylo ještě i v devadesátých letech. Že holky můžou být stíhané za příživnictví. A třeba policajt si vyhlídnul holku, nevím, jak vám to mám vysvětlit, prostě že on sám by ji mohl zavřít, ale ostatní ji zavřít nemohli. To byla jeho holka. Když ji někde sebrali, řekla prostě, že třeba strážmistr Kalhotka za ní má přijít, a oni mu volali a on řekl: ,Tu nech být.' Jenomže nakonec je stejně vždycky posbírali. Kolegové. Nemohli je nechat třeba půl roku běhat. Maximálně je nechali třeba tak dva tři měsíce. Oni se prostě takhle s těmi holkami dávali dohromady."

  • „Já jsem byla s jednou holkou na vazbě, ta se chovala normálně. Já jsem nikdy neměla problém s lidmi, ať jsem byla v jakémkoli prostředí, vždy jsem se do něj vžila, ať v kladném, anebo negativním. Tohle bylo tak, že ta holka, co jsem s ní byla, já jsem byla v tu dobu ještě blbá, a ona říká: ,Hlídej koně. Přijde kůň do okna.' Ona že bude mezitím stát u dveří, protože jsme tam byly jen dvě. Já koukám na to okno a říkám: ,Něco jede dolů, ale není to žádný kůň, je to nějaká ponožka na šňůrce. A ona si tam s někým psala."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.07.2021

    (audio)
    duration: 01:36:36
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Za mřížemi jsem prožila osm let

Zuzana Lejsková v roce 2021
Zuzana Lejsková v roce 2021
photo: Fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2021

Zuzana Lejsková se narodila 4. prosince 1954. Je přesvědčena, že na svět přišla v kriminálu, kde režim věznil její matku Věru. Zuzanu a její sestru Vladimíru odmala vychovávala babička. S matkou se i po jejím návratu z vězení stýkaly jen spoře. Kvůli tomu, že v roce 1969 nenastoupila do učení a ani se nehlásila nikam do zaměstnání, prožila příští tři roky v nápravně výchovném ústavu pro mladistvé v Černovicích. Krátce po propuštění došlo k jejímu prvnímu střetu se zákonem. Tehdejší režim ji stíhal za příživnictví a také pro podezření z drobných krádeží. Zuzana Lejsková v rozhovoru pro Paměť národa otevřeně mluví o tom, že za úplatu poskytovala matčin byt prostitutkám a jejich klientům, a také o poměrech, jaké panovaly v ulicích Rytířská a Perlová v Praze, kde prostituce vzkvétala nejvíce. Během 70. a 80. let strávila Zuzana Lejsková za mřížemi pardubické věznice dohromady šest let. Pamětnice barvitě líčí kulisy ženského vězeňství. Poměry bachařů s trestankyněmi, tajnou vězeňskou poštu či příběhy jednotlivých žen a dívek, které dostávaly tresty navíc za to, že neplnily předepsané plány pracovních povinností. Zuzana Lejsková se po roce 2017 začala přiklánět k levicovým extrémistickým skupinám a získala si nejen virtuální přátele mezi proruskými aktivisty, z nichž někteří jsou v roce 2021 ve výkonu trestu odnětí svobody. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa žila se svým synem Jaroslavem v Kasejovicích v západních Čechách ve vybydleném motorestu.