The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Lederer (* 1942)

Radši vstřebávej informace, než abys něco nejapně kecal

  • narozen 27. října 1942 v Plzni

  • pochází ze smíšené židovsko-křesťanské rodiny

  • otec pamětníka nasazen v Brdech a poté v Lípě u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu

  • od roku 1943 ukrýván jako dívka, aby se vyhnul transportům

  • roku 1951 rodinný obchod znárodněn komunisty

  • po maturitě nepřijat na medicínu, pracoval ve stavebnictví

  • od roku 1961 studoval medicíny

  • roku 1967 nastoupil na ORL oddělení Fakultní nemocnice Plzeň

  • po okupaci roku 1968 zvažoval emigraci do Londýna

  • roku 1973 vystoupil na světovém kongresu ORL v Praze

  • následně donucen odejít z nemocnice

  • v letech 1973 – 1977 těžce nemocný infekční žloutenkou

  • roku 1977 se stal primářem v nemocnici ve Strakonicích

  • po roce 1989 zdravotním radou strakonického okresu

  • v letech 2003 – 2010 ředitelem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

Vilém Lederer se narodil v říjnu 1942, tedy půl roku po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, ve smíšené rodině – otec byl Žid a matka křesťanka, což z něj podle norimberských zákonů činilo míšence prvního stupně.[1] Pamětníkova babička byla ještě před jeho narozením spolu s jedním ze svých synů internována v Terezíně – zemřeli pravděpodobně v Polsku, před přesunem do Osvětimi. Z dětství si Vilém Lederer vzpomíná na řadu detailů včetně náletů na plzeňskou továrnu Škoda a později i na příjezd Pattonovy armády, která osvobodila Plzeň. „Setkal jsem se tehdy poprvé s černochem. Vyprávěli mi, že jsem na něj sáhnul a pak si otřel ruku do kalhot,“ směje se dnes své „dětské xenofobii“ pamětník.

Ukrýván jako dívka

Kolem roku 1943 do společnosti prosákly informace o tom, že do transportů odcházejí i kompletní rodiny a nemocní lidé,[2] a tak se maminka rozhodla postarat o bezpečnost svého syna přestěhováním mimo Plzeň, do vesnice Dražov, a tím, že ho nechala prohlásit za holčičku. „Pediatr MUDr. Dort[3] vypsal list bez data, ve kterém mě prohlásil za dívku a uvedl, že trpím nějakou dětskou infekční chorobou, kvůli které nesmím do kolektivu,“ vypráví pamětník o opatření, které ho mělo zachránit před deportací. Onen dokument však nikdy nebyl využit a malý Vilém s matkou válku přežili, stejně jako jeho otec, který se vrátil z přeškolovacího tábora v Lípě u Havlíčkova Brodu.[4]

Poválečné roky v Plzni, znárodnění obchodu

Po válce byl rodině Ledererových přidělen byt v Koperníkově ulici v Plzni, kde zůstalo jen to skutečně nejnutnější vybavení. Jednou při procházce zastavil vedle Ledererových džíp československé armády z Anglie, která se účastnila osvobození spolu s jednotkami 3. americké armády, vedené generálem Georgem S. Pattonem. „Z něj vyskočil otcův kamarád – Bedřich ‚Fritzek‘ Poláček.[5] Táta mu říkal, že by ho někam pozval, kdyby měl kam. A tentýž večer zastavil před domem náklaďák a od té doby jsme neměli ani hlad, ani nám nebyla zima. Táta byl silný kuřák a údajně ještě v šedesátých letech kouřil americké cigarety,“ vypráví Vilém Lederer rodinnou anekdotu, jak se o ně dávný přítel postaral.

Rodina Ledererových nesympatizovala s komunisty, a tak jim byl v roce 1951 odebrán otcův obchod s pohonnými hmotami.[6] Otec se pak stal právním konzultantem v národním potravinovém podniku Pramen. Jednou ho oslovil známý, zda by mu nepomohl s nějakými účty. Za odměnu, kterou bylo půl kilogramu telecích jater, byl následně Eduard Lederer v roce 1958 odsouzen na čtyři roky vězení na Mírově za zneužití pravomoci veřejného činitele. Ačkoliv ve spisu nebylo o židovském původu ani zmínky, přišel Vilému Ledererovi trest zbytečně přísný a od té doby začal palčivěji vnímat latentní antisemitismus ve společnosti. „Byl jsem vychováván velmi ambivalentně, takže mi židovské stigma došlo až dodatečně,“ vzpomíná na protižidovské poznámky, na které je dodnes háklivý. A snad i kvůli nim více tíhne k židovství než ke katolické víře. Jak sám říká: „Kvůli vzdoru a trucovitosti.“

Studium medicíny a nástup na ORL

Pamětník maturoval na jedenáctileté střední škole v roce 1959 a od ředitele obdržel špatný posudek, kvůli kterému nemohl nastoupit na vysokou školu. Dva roky se tedy živil „házením lopatou“ na stavbách, až byl v roce 1961 přijat ke studiu medicíny v Plzni.[7] „Až později jsem se dozvěděl, že národní výbor měl s mým vysokoškolským studiem problém, ale paní Alena Svobodová z děkanátu dopisy na mou osobu prý rovnou házela do kamen.“ Po dokončení studia se chtěl věnovat histologii, tedy nauce o tkáních. „Ale manželka mi říkala, že jsem přece nestudoval medicínu, abych pak jen koukal do mikroskopu, a prý abych raději léčil. Tak jsem se stal fiškusem na ORL.“[8] Za svého působení v nemocnici Na Borech (tedy Fakultní nemocnici Plzeň) od roku 1967 se stal uznávaným odborníkem a v květnu 1973 byl dokonce jedním z hlavních přednášejících, kteří zahájili mezinárodní kongres otorinolaryngologů v Praze.[9] Toto konferenční vystoupení mu však ztížilo život. Z dnešního pohledu hodnotí svou tehdejší situaci jako závist spojenou s nástupem normalizace a výměnou vedení nemocnice. Byl označen za nežádoucí osobu a pracovník nemocničního kádrového oddělení mu doporučil, aby si hledal jiné místo. Nešťastnou náhodou se však ve stejné době nakazil infekční žloutenkou, ze které se po mnoha letech složité rekonvalescence vyléčil až v roce 1977. A právě po jeho návratu na plzeňské pracoviště byl oficiálně „odejit“ a přesunul se na Strakonicko, kde vyhrál konkurz na post primáře. Po sametové revoluci v roce 1989 už byl však z lékařské praxe unaven, a tak se stal zdravotním radou strakonického okresu. Roku 2003 se už chystal do starobního důchodu, ale oslovil ho Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, kde setrval na ředitelském postu až do roku 2010.[10]

Raději vstřebávej informace, než abys nejapně kecal

Vilém Lederer dnes rekapituluje, že i přes svůj židovsko-křesťanský původ nebyl režimy příliš poznamenán a nikdy se ani nesnažil o hlubší rozbor antisemitismu, který ho však až do dnešních dnů velmi trápí. Disent i Charta 77 šly mimo něj, byl tehdy těžce nemocen žloutenkou, a obecně se politickým rozborům brání, snad i na někdejší popud svého otce. „Když přišla sovětská okupace, můžu vám říct, že jsem málem brečel. Ale můj táta mi pomohl skousnout jak Pražské jaro, tak i dobu potom. Racionálně a zkušeně. Já chodil domů nadšený ze shromáždění, ale táta mi rozumně říkal, abych zůstal oběma nohama na zemi, přemýšlel a rozhlížel se. Říkal mi: ‚Nemusíš hned poslouchat Volá Londýn, ale radši vstřebávej informace, než abys něco nejapně kecal.‘“ A stejně se jeho otec stavěl k emigraci, ačkoliv u Ledererových bylo toto téma na pořadu dne hned několikrát – nejprve v roce 1938, později téměř emigrovali po roce 1948 do Švédska a v roce 1968 se chystali do Londýna. Otec však vždy emigraci zastavil a pamětník jeho rozhodnutí plně respektoval. Po roce 1989 u Ledererových nastalo obrovské nadšení: „Na Vánoce 1989 jsme nasedli do Škody 105 S do Lince a nikdo nás ani nezastavil. Syn řídil, já měl oči navrch hlavy. Jeho holce jsme koupili walkmana, mně plechovku coca-coly a já byl úplně spokojený.“

[1] Norimberskými zákony z roku 1935 se rozumí především zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti. V Protektorátu Čechy a Morava vstoupily norimberské zákony v platnost roku 1939.

[2] Byly to tedy první zvěsti o existenci tzv. Rodinného tábora v Osvětimi (Auschwitz II – Birkenau).

[3] Jednalo se pravděpodobně o MUDr. Jiřího Dorta, plzeňského pediatra (pozn. ed.).

[4] Tzv. přeškolovací tábor Lípa, německy Umschulungslager Linden, vznikl v červenci 1940 na území stejnojmenné obce nedaleko Havlíčkova Brodu. V areálu ukradeného (arizovaného) velkostatku Julia Krause, kde se předtím mladí sionisté připravovali na cestu do Palestiny, vytvořili nacisté lágr s několika dřevěnými baráky, v němž židovští mladíci – průměrný stav činil asi 320 lidí – pracovali pro potřeby SS, převážně v zemědělství, v lihovaru a ve škrobárně. V září 1943 byli mladí muži deportováni do ghetta Terezín a dále do Osvětimi. V Lípě je vystřídali Židé ze smíšených manželství. Táborem prošlo zhruba 1350 lidí a podle svědectví v něm panovaly snesitelnější podmínky než v jiných nacistických represivních zařízeních na území protektorátu. Na místě tábora, který zanikl 6. května 1945, dnes sídlí Zemědělská akciová společnost Lípa, minulost připomíná od roku 1985 pamětní deska. Zdroj: Místa Paměti národa

[5] Bedřich „Fritzek“ Poláček se později oženil s Hildou Hellerovou, vzdálenou sestřenicí Eduarda Lederera, a emigrovali spolu do Tangeru, později do Izraele a nakonec (pravděpodobně, pozn. ed.) v roce 1947 do Londýna, kde si změnil jméno na Pollard. (Pozn. ed.: podle údajů London Gazette z roku 1947 lze předpokládat, že se jednalo o člověka, který se uvedl jménem Hans Polacek a později si změnil jméno na John Pollard. Předpoklad je uveden na základě informace, že daný občan sloužil v jednotkách Jeho Veličenstva (krále Jiřího VI.). Viz https://www.thegazette.co.uk/London/issue/38052/page/3969/data.pdf

[6] Obchod byl rodině Ledererových odebrán i za druhé světové války, kdy byl pamětníkův otec nasazen na metařské práce v Plzni. Eduard Lederer byl filatelistou, a ačkoliv za války většinu známek vyměnil za jídlo, zůstal mu cenný aršík s rakouským spolkovým kancléřem Engelbertem Dollfussem, který po válce prodal a obchod znovu postavil na nohy, než mu jej komunisté vzali.

[7] Pamětník nezmiňuje přesný název instituce, ale podle všeho vystudoval na Univerzitě Karlově – Lékařské fakultě v Plzni, která byla založena dekretem prezidenta Edvarda Beneše v roce 1945.

[8] ORL = otorinolaryngologie, tedy ušní – nosní – krční. Slovo „fiškus“ pochází z latinského „physicus“, tedy lékař či léčitel, později se jeho význam posunul jako označení šibala.

[9] Šlo pravděpodobně o třetí konferenční setkání UEP (Union of the European Phoniatricians, Unie evropských foniatrů). Viz http://www.phoniatrics.eu/uep/congresses/past-congresses/index.html.

[10] Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových byl zřízen zákonem č. 201/2002 Sb. s účinností od 1. 7. 2002. Vilém Lederer byl ředitelem odboru Odloučené pracoviště Strakonice.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Witness story in project Memory of nations (in co-production with Czech television) (Eva Kubátová)