František Lederer

* 1930  †︎ 2018

  • „Dostali jsme lebedu, jako špenát, a s těmi šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si to už přivezla s sebou z kuchyně, nebo jestli to sehnala v ghettu v Lodži. Tím jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami a sacharinem a z toho jsme dělali takovou bábovku. A ráno jsme to pak jedli k náhražkové kávě z melty.“

  • „Ještě v roce 1937 jsme byli na dovolené v Belgii a otec se chtěl mermomocí vrátit, i když tušil, že pro nás, pro Židy, to v Čechách už nebude moc dobré. Ale měl tady tu továrnu s tím Glaserem a visel na tom. Tak jsme se vrátili. Kdybychom bývali zůstali v Belgii, tak jsme možná udělali dobře, ale takhle to dopadlo.“

  • „A právě tím nákladním vlakem... Bylo nás tam asi šedesát se dvěma kýbly. A jeli jsme... To byla zase ta ‚Fahrt ins Blaue‘, neboli ‚cesta do modrého‘. Nikdo nám neřekl, kam jedeme. A ráno, brzy ráno, byla ještě tma, najednou: ‚Schnell, schnell, všechno vystoupit, aufsteigen, vy psi, Hunde, Hunde...!‘ No tak jsme vyskakovali. To byly takové vysoké nákladní vozy. Teď tam seřazovali ženy a jejich děti. Měly je vedle sebe a nebo v náručí podle toho, jak byly staré. A teď ti vojáci od té brány přišli k těm ženám a odebírali jim ty děti. Ty ženy začaly řvát a omdlívat, poněvadž s tím nepočítaly. Myslely, že půjdou spolu.“

  • „Když jsme ještě chodili nakupovat spolu do potravinového obchodu [s bratrem]. Ještě když jsme byli sami v té Wolborské. Tak brambory nebyly a museli jsme kupovat šlupky od brambor. Sacharin prodávali na ulici: ‚Sacharin, cejna cejne, cejna cejne, [sacharin orginejle]!‘ Židovským žargonem tam ti místní polští Židé prodávali na ulici sacharin, protože cukr taky neprodávali v těch potravinových obchodech. Máslo jsme nedostali, jenom margarín. A potom ten ‚kunsthonig‘. To byl za války takový umělý med. Byla to taková žlutá cihla a chutnalo to jako něco mezi margarínem a medem. Tak to jsme si taky mazali na chleba. Chleba byl jako polský, taková černá cihla. Ten jsme si mohli koupit...“

  • „Tak jsme se vykoupali a ostříhali nás. Přišli jsme před tu komisi a německý důstojník, lékař, nás rozděloval. Nalevo jich bylo asi dvacet a napravo asi osmdesát, sto. A já už jsem byl vybraný do té skupiny slabých, kteří šli potom do plynu. My jsme nevěděli, kam jdou... Najednou mě volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ To se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda.‘ A on povídá: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ A to mě zachránilo.“

  • „Když jsem bydlel v té Burze [v sirotčinci], tak jsme byli nucení tou Stahuwnou chodit dolů, kam vždycky občas přivezli na žebřiňáku nějakého vězně, který třeba jenom řekl: ‚Proč nám tohle děláte, vy Němci?‘ To stačilo k tomu, aby ho oběsili. Takhle byl přivázaný. Přijel pohřební vůz a tam na té louce dole byla šibenice. Tam za mého působení jsme museli asi šestkrát, sedmkrát jít dolů, celý ten sirotčinec, se dívat, abychom viděli, jak věšeli toho obžalovaného. A muselo to být pro něj hrozné, když už viděl stát vedle sebe ten pohřební vůz...“

  • Full recordings
  • 1

    Teplice, 27.03.2010

    (audio)
    duration: 03:36:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Že jsme se stali součástí společné Evropy, bylo moc dobře.

1-Lederer_detail.jpg (historic)
František Lederer
photo: dobová: archiv pamětníka, současná: Roman Nešetřil

  František Lederer se narodil v červenci 1930 v Teplicích v židovské rodině. Jeho otec Richard spoluvlastnil textilní továrnu, matka Eliška byla v domácnosti. Rodina Ledererových měla velmi slušnou životní úroveň. Žili ve vlastní vile v Teplicích, měli osobní automobil Hudson, jezdili na pravidelné dovolené k moři do Belgie. Občas i letecky. Zlomovým byl rok 1938, kdy jim začaly zlé časy. Nejdříve stěhování do Prahy po záboru Sudet, různé ústrky pro jejich židovský původ a konečně v říjnu 1941 transport celé rodiny do ghetta v Lodži. V lodžském ghettu přišel František Lederer v červnu 1942 o oba rodiče, za půl roku i o jediného bratra Jindřicha. Ve dvanácti a půl letech zcela osiřel. Jeho přežití dalšího pobytu v ghettu i pozdějšího věznění v Osvětimi-Birkenau a v osvětimském kmenovém táboře se v tomto věku rovná zázraku. Zejména při druhé osvětimské selekci, kterou musel podstoupit bezprostředně po přijetí do tábora, mu život zachránila pouze náhoda. Po osvobození osvětimského tábora na konci ledna 1945 se František Lederer vydal na dlouhou cestu domů, oklikou přes Maďarsko, která trvala více než tři měsíce. Po válce žil krátce v Praze, později přesídlil zpět do rodných Teplic, kde čtyřicet let pracoval v textilním průmyslu. František Lederer zemřel 10. prosince roku 2018.