Dao Le Quang

* 1965

  • „Jak jste se učil, učil jste se dobře?“– „Ano, učil jsem se dobře a díky tomu jsem se dostal do Československa. Vybrali mě ve škole díky dobrým známkám a chování.“ – „Co jste studoval za střední školu?“ – „Chemickou školu s maturitou. Ale tu jsem nedodělal. Ve Vietnamu tenkrát nebyl dostatek peněz na studium, takže nejlepší žáky posílali studovat do zahraničí s tím, že když se vrátíme, budeme sloužit státu.“ – „Kolik vám bylo let? Říkal jste, že jste školu nedostudoval a odjel do Československa...“ – „Bylo mi dvacet let.“ – „Co rodiče očekávali, když vyšlou syna do ciziny?“ – „Tenkrát to byla pro rodinu čest, protože ne každý dostal tu možnost. Měli jsme za to, že v cizině se lépe studuje, a když se vrátím do Vietnamu, budu na tom lépe. Slyšeli jsme tehdy, že Evropa je bohatší a nejen že budu mít lepší vzdělání, ale až se vrátím, třeba budu mít i nějaké peníze na lepší život.“

  • „Jak se žilo v roce 1984 ve Vietnamu?“ – „Poměry se moc nezlepšily. Pořád byly znát následky války, pořád byla bída. Byl tam přídělový systém na lístky. Byla to ale bída. Na vesnici měli maso ti, co něco chovali doma. Hojnost masa jsme měli ale jen jednou za rok. Vždycky jsme se těšili na Nový lunární rok. Každá rodina chovala jedno prase, tenkrát ale prasata rostla strašně pomalu, měli jsme jedno za celý rok, mělo třeba padesát kilo. Když se někomu dařilo lépe, měl třeba sedmdesátikilové prase. Maso se jinak také prodávalo, ale lidé z vesnice na to neměli peníze. Jedině otec měl na příděl 70 dkg masa měsíčně a nosil ho domů, takže jsme trochu masa měli. Když bylo k obědu maso, byly to tři čtyři tenké malé plátky.“ – „Měli jste hlad?“ – „Taky jsem ho prožíval. Ani rýže nám nestačila. Měli jsme batáty – sladké brambory, které pěstovala každá rodina jen pro vlastní potřebu, a museli jsme je střídat s rýží.“

  • „Prožíval jsem i nálety Američanů bombardérem B-53 a zažíval tu hrůzu. Vedle naší vesnice byla velká továrna, na kterou také mířili. Letadla nám létala nad hlavou, schovávali jsme se v podzemí, ve škole jsme se schovávali pod lavice, které sloužily jako úkryty. Každou chvíli jsme utíkali pod lavice.“ – „Zasáhly bombardéry někdy vesnici? Přišel tam někdo o život?“ – „Ano. Kolem té továrny zahynulo docela dost lidí. Byla to továrna na výrobu hnojiva pro zemědělství.“ – „Jak vám rodiče vysvětlovali, co se děje?“ – „Všichni věděli, že Američané jsou nepřátelé, kteří chtějí okupovat Vietnam. Když už bombardovali civilisty, byli pro nás velcí nepřátelé.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.06.2017

    (audio)
    duration: 01:52:43
    media recorded in project Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Full recordings are available only for logged users.

Do Československa mě vyslali jako jednoho z nejlepších studentů

Dao Le Quang 2017
Dao Le Quang 2017
photo: Post Bellum

Le Quang Dao se narodil 1. srpna 1965 ve Vietnamu, ve vesnici Thanh Dinh, zhruba osmdesát kilometrů severně od Hanoje, a pochází z chudé rodiny učitele Le Diên Co. Ačkoli jeho maminka Phan Thi Hơn porodila devět dětí, Dao se jako jediný dožil dospělého věku. Sedm sourozenců zemřelo po porodu, jeho o čtyři mladší sestra se narodila s tělesným postižením a zemřela v patnácti letech. Vliv na vysokou úmrtnost dětí v rodině mohlo mít také používání chemických zbraní v době vietnamské války, která probíhala v letech 1955-1975. Daova rodina žila z otcova platu a skromných výpěstků z pole, které rodině přidělila vietnamská komunistická vláda, přesto Dao míval i hlad. Díky výborným školním výsledkům mohl studovat na střední průmyslové škole chemické v sousedním městě. Ještě před jejím dokončením se jako jeden z nejlepších studentů dostal do vzdělávacího programu na podporu Vietnamu a v roce 1984 odjel do Československa, kde se vyučil v oboru zámečník. Dle plánu se směl vrátit do Vietnamu až po sedmi letech, neboť musel v Československu odpracovat tři a půl roku v oboru. Ačkoli vztahy s českými ženami měli vietnamští studenti zakázány, aby neohrozily jejich návrat do vlasti, Le Quang Dao tuto podmínku pobytu nedodržel. Musel zpětně doplatit školné a v roce 1992 se v Čechách oženil s manželkou Olgou, s níž založil rodinu. V devadesátých letech obchodoval s textilem, v době natáčení rozhovoru podniká v pohostinství a vystupuje s kytarou jako interpret českých folkových písniček. Režisér Karel Koula o něm v roce 2010 natočil dokument Severní Vietnam je krutý.